Promiseland * 24

Dá se říct, že si náročný víkend vybírá svou daň - spánkový deficit a touha zalehnout při první příležitosti, ale já bojuji. Po ještě náročnější směně, kdy jsem se k tomu spánku fakt skoro nedostala, jsem dnes domů dojela do další divočiny. Malé děti jsou neskutečné svou energičností, a zrovna dneska to bylo něco nad mé síly, opravdu. :D A s vědomím, že zítra zase vstávám v pět a už jsem chtěla dvě hodiny spát, jsem se zařekla, že dneska ten díl dopíšu. Doufám tedy, že sklidí své ovoce, že se bude líbit a já se budu moct pokochat nějakými ohlasy. :)

Už vám tedy přeji jen to krásné počtení, těším se na vaše komentáře. :) B.

Hudba: Tokio Hotel - Invaded (tour instrumental)

Stála jsem u baru, lokty se opírala o jeho desku a čekala, až se ke mně obrátí pozornost barmana, který tu dnes s námi byl. Všichni ti Billovi a Tomovi známí, kteří byli na dnešní večer pozvaní, jsme byli uzavřeni v soukromém salonku jednoho luxusního podniku, do kterého bych se v životě nedostala. Vlastně bych se do něj ani nesnažila dostat. A kdybych jednou věděla, že sem půjdu, rozhodně bych si na tu chvíli nevzala džíny a obyčejnou košili. Ale když jsem se v první minutě, co jsme sem s Tomem přišli, rozhlédla kolem, pořád jsem byla oblečená slušně. Jak se zdálo, dnešní večer se o noblesní noc jednat nemělo.

Povzdychla jsme si a přešlápla z nohy na nohu. Připadala jsem si jako vosk. Málokdo si všímal mé přítomnosti, a všichni se o mě začali starat až v tom momentě, kdy se vedle mě objevil Tom. Neměla jsem mu za zlé, že jde pozdravit své známé a prohodit s nimi pár slov, ale neznat tady vůbec nikoho pro mě nebylo snadné. NA tohle jsem měla pomyslet dřív, než jsem souhlasila s tímhle večírkem.

Ucítila jsem na bocích dotek hřejivých dlaní. "Snad stále nečekáš?" zeptal se mě Tom. "Hej, chtěli bychom si objednat," zavolal Tom přes bar a prsty poklepal po desce. Naklonil se přes mé rameno, aby se mi krátce podíval do tváře. "Někdy se musíš chovat jako hulvát, abys dostala, co si žádáš," řekl. A jako by chtěl barman potvrdit jeho slova, hned se k nám otočil, sotva se Tom takhle ozval. Konečně jsem si mohla objednat pití, a nedalo se ubránit pocitu, že je to jenom kvůli tomu, že se vedle mě postavil Tom. Měla jsem tendence si dnešní večer vyčítat. Měla jsem myslet na to, že je to Tom Kaulitz, nikoliv jen Tom, otec Käthe, jak jsem ho znala já. Velice snadno a velice rychle jsem zapomněla na jeho kariéru, která ho dostala tam, kde se teď nacházel. Díky tomu si mohl dovolit spoustu věcí, a vidět všechny ty faktory v akci mi prostě nedělalo dobře.

Uchopila jsem mezi prsty skleničku s perlivou vodou, o kterou jsem si řekla, a otočila se k Tomovi. "Potřebuju na vzduch," zamumlala jsem.

"Chtěl jsem si jít zakouřit. Půjdu s tebou," pousmál se na mě. Zlehka položil paži kolem mého pasu, a tak mě směroval ke dveřím, o kterých jsem prozatím nemohla vědět, protože jsem tenhle podnik vůbec neznala. "Abychom měli trochu soukromí, půjdeme vchodem pro zaměstnance, co ty na to?" hlesl kousek od mého ucha, zatímco mi přidržoval dveře, abych mohla vyjít první.

Jen jsem se na něj usmála. Co bych mu na to měla říct? Ty klidně jít můžeš, ale můžu i já?

Postavili jsme se ve večerním šeru kousek od sebe. Očima jsem prohlédla malý dvorek, na který jsme se dostali jenom díky tomu, že si to Tom mohl dovolit, a přitáhla si paže k tělu, abych se zahřála. Měla jsem na sobě košili, o které jsem si myslela, že není tak tenká, ale sotva se zvedl slabší vítr a profoukl kolem nás, moc teplo mi v ten moment nebylo.

"Mám v autě bundu," řekl Tom.

Zvedla jsem k němu pohled a nesouhlasně zavrtěla hlavou. "Nemusíš pro ni chodit," pousmála jsem se jeho ochotě. Sledovala jsem, jak si mezi rty vkládá filtr cigarety, s očima upřenýma k mému obličeji.

"Theo, proč mám pocit, že se tenhle večer nevyvíjí, jak sis představovala?" zamrkal víčky. Chvilku jsem mlčela a přemýšlela nad tím, co bych mu vlastně měla říct v odpovědi, když pokračoval: "Dívej, jestli je to kvůli mámě, tak… já tě nechtěl hnát do představování, nejsem takový blázen, abych hned všechny seznamoval s rodiči," zavrtěl hlavou. "Kdybych nejel za Käthe, nemusela by ses s ní setkat ještě …dost měsíců, ale že je situace taková…" odmlčel se a krátce trhl rameny. Najednou jsem z jeho strany pocítila záchvěv nejistoty, kterou jsem potřebovala hned odklidit stranou.

"Tome," oslovila jsem ho. "Vůbec mi nevadilo poznat tvou mámu. Už z prvního setkání můžu říct, že je to milá osoba a je hezké, jaký vztah mezi sebou máte," usmála jsem se.

Tom si potáhl a vyfoukl kouř bokem, než znovu sklopil pohled k tomu mému. "Tak co mi dráždí mou intuici, že tu nejsi ráda?" zeptal se.

"Není pravda, že tu jsem nerada. Jen je to pro mě nová situace a necítím se v ní ve své kůži. Ale to neznamená, že je to špatně," odpověděla jsem mu. Upila jsem trochu vody, abych zahnala žízeň, a nasála čerstvý vzduch do plných plic. Na chvíli jsem se zahleděla stranou a přemýšlela, jak zformulovat další myšlenky, které mi běžely hlavou. "Akorát… neustále narážím na to, že tě považuji za normálního," pokračovala jsem. "Ale ostatní ne, ti tě mají na nějakém piedestalu, uctívají tě jako nějakého boha nebo já nevím koho, a to mi prostě dělá problém," olízla jsem si rty. Několikrát jsem zamrkala víčky a opatrně k němu směřovala svým pohledem. "Promiň, že to říkám takhle drsně, Tome," řekla jsem, když jsem se podívala do jeho tváře. "Ale stačí sledovat řeč těla, mimiku ostatních, když se poblíž objevíš ty nebo Bill. Jsou jako vyměnění," nechápavě jsem zavrtěla hlavou. Sledovala jsem jeho výraz a snažila se z něj něco vyčíst, ale hleděl na mě s neutrálním výrazem, mlčky si pokuřujíc, zatímco jsem mu říkala tenhle svůj názor.

Tom vykoukl kouř, klidně, jako by moje slova u něj nevzbudila žádnou emoční reakci. "Rovnou ti říkám, že v mém životě dlouho nebyla žádná žena. Částečně za to může to, že jsem se stal otcem na plný úvazek, ale taky to, co jsi tady teď sama popsala," řekl. "Už nějakou dobu se mě drží pocit, že jsi jedna z mála lidí v mém okolí, se kterými se můžu bavit o věcech vážně a nebát se toho, že se to další den objeví v podělaném bulvárním plátku," procedil mezi zuby, jako by mu na mysli vyvstala nepříjemná vzpomínka. "Pociťuju víc, než si myslíš, že mě považuješ za normálního. A právě to na tobě zbožňuju," vydechl. "Je to totiž velice příjemná změna po hodně, hodně dlouhé době," ztěžka polkl. "Theo," oslovil mě, ale pak se hned zarazil, protože dveře za námi se otevřely.

"Tady jste!" uslyšeli jsme Billův hlas. Tom hned mlčky ukročil stranou, dostal se tak těsně vedle mě, a podíval se na svého bratra. "Chtěl jsem - oh, neruším vás?" zeptal se, když uviděl naše tváře.

"Nerušíš," zalhal Tom. Pamatovala jsem si, co mi Tom o jejich sourozeneckém vztahu povídal, a díky tomu mi bylo jasné, že tohle řekl jen ze slušnosti přede mnou, nikoliv kvůli Billovi, kterému by mohl říct nepěkný názor bez okolků. Bill nejspíš moc dobře tušil, že tak trochu ruší. A když jsem viděla, jaké pohledy si teď navzájem posílají, pomalu mi docházelo, že je to jejich způsob zvláštní komunikace.

"Tom si asi myslí, že tě může zabírat celý večer, ale i já chci strávit nějaký čas s naší skvělou paní učitelkou," uculil se na mě Bill. Kdybych taková slova slyšela od kohokoliv jiného, asi bych je nebrala tak přátelsky a mile, jako jsem je teď chápala od Billa. S tím jeho roztomilým kukučem, který k těm slovům připojil, jsem nemohla dojít k jinému názoru, než že je neskutečně sympatický. Jeho zářivý úsměv, který se zdál být ještě širší než Tomův, nemohl být hraným jen pro potěchu okolí.

"Vlastně jsem to byla já, kdo potřeboval na chvíli mimo tu skupinu lidí," ujala jsem se slova. "Tom se jen připojil," vysvětlila jsem s lehkým trhnutím ramen. Ucítila jsem na boku Tomovu paži, jeho hřejivá dlaň se přesunula přes mou košili směrem k páteři, a tak mě - možná vědomě - přitáhl blíž k sobě.

"Chtěl jsem tě pozvat na nějaký drink. Panáka. Cokoliv piješ," ledabyle mávl rukou, "a popovídat si s tebou," usmál se. Když pohled přesunul znovu na Toma a pokynul mu prsty, hned pochopil, co po něm bratr žádá. Otevřel svou krabičku cigaret a zkušeným a hbitým tikem ruky vyklepl cigaretu do Billovy dlaně.

Billovi jsem nijak neodpověděla a jen jsem se na něj usmála. Nebudu mu říkat, že jsem dneska chtěla dát alkoholu vale, že jsem se rozhodla nepropadat smutku z rozchodu a pak to všechno utápět ve vínu už před nějakou dobou. Jen jsem přešlápla z nohy na nohu a pomalu si olízla rty. Co bych vlastně měla říct? Jasně, pojďme chlastat, jako by mi bylo čerstvých dvacet? Nechtěla jsem ho urazit, to ne, ale taky jsem nechtěla působit jako nějaká přihlouplá osůbka.

"Zrovna jsme si tady povídali o tom, jak jsou někteří neskuteční herci, zvlášť v naší přítomnosti," vybalil Tom narovinu téma, kterému jsme se před chvílí věnovali. Protože Tom stál spíše za mnou než vedle mě, neměla jsem možnost se podívat do jeho tváře a ujistit se o tom, že to opravdu myslel tak vážně, jak vyzněl jeho hlas. Kdyby to nebylo nápadné, nejspíš bych do něj šťouchla loktem, ale věděla jsem, že v tuhle chvíli bych tím na sebe jen strhla veškerou pozornost. I tak jsem se neubránila bezděčné reakci - překvapením jsem zvedla obočí, vystřelilo mi nahoru, až to Billa pobavilo, když mě uviděl. Trpce se zachechtal.

"To není věc, o které bychom nevěděli," krátce zavrtěl hlavou. "Tak naivní opravdu nejsme," dodal. Potáhl z cigarety, kterou si před pár vteřinami zapálil, a vydechl kouř tak, aby mi ho nefoukl do obličeje. Udělal to naprosto totožným způsobem s Tomovým.

Odkašlala jsem si. "Když tu není nic k závidění, proč se ti lidé chovají, jak se chovají?" zeptala jsem se.

"Protože vidí jenom pozlátko," odpověděli mi zároveň, jako by to byla věta, kterou si spolu trénovali. Když jsem uslyšela takhle unisono, nedalo mi to, abych se nezasmála. A jak se zdálo, oni měli naprosto stejné nutkání, protože jsme se všichni tři zasmáli v ten samý čas. Jako bychom si i tohle nacvičili.

Ten smích byl nejspíš potřebný, aby uvolnil napjatou atmosféru, kterou jsem si nechtěla přiznat. Se smíchem odešlo všechno vážné, a taky všechno, co by mohlo dnešní večer zkazit, a já se cítila v jejich společnosti dobře. V Tomově přítomnosti jsem se cítila klidně už delší čas, ale před Billem jsem doposud cítila podivnou nervozitu - měla jsem paranoidní pocit, že jsem po nějakým drobnohledem, jako by mě zkoumal pod lupou. Co jsem za prvních pár chvil zjistila, tak jsem si to jen namlouvala. A celý večer mi pak byl potvrzením, že to tak opravdu nebylo a já se obávala zbytečně.

Když jsme se takhle zasmáli, jako by se tím utnulo všechno, o čem jsme se doposud bavili. Tom s Billem v poklidu dokouřili další cigaretu, kterou si oba dva zapálili, a já jsem mezitím dopila vodu, kterou jsem si mohla na baru vyzvednout jen díky tomu, že se po mém boku objevil Tom. Přestala jsem tenhle fakt řešit, a ačkoliv jsem nebyla spokojená s tím, že to bylo právě takhle, prostě jsem ho na nynější večer odsunula na vedlejší kolej. Přece jenom jsem byla pozvaná, abych se tu bavila, ne proto, abych řešila ostatní lidi, kteří se v přítomnosti slavných bratrů přetvařovali. Já jsem se tak nechovala, neměla jsem tu potřebu, a to mi mohlo být v tuhle chvíli potěchou, která mě uklidnila. Rozhodla jsem se, že si tenhle večer chci užít, a za tím jsem si šla. Když jsme se společně všichni tři vraceli, neunikly mi pohledy některých, které věnovali nejen Billovi a Tomovi, ale samozřejmě i mě, protože jsem se držela po jejich boku. Prvně jsem měla nutkání se ohlížet na všechny strany, nějak na ty pohledy reagovat, ale stačilo jen sledovat konverzaci těch dvou a sem tam se do ní zapojit, a na nějaké okolí jsem velice rychle zapomněla.

Poslouchala jsem ty dva, jak se domlouvají na nějakou cestu, a nereagovala na jediné slovo, které řekli, dokud se Bill nepodíval na mě a nestočil hovor i ke mně.

"Jakou dovolenou bys doporučila?" zeptal se. "Byla jsi někde, kde se ti líbilo natolik, že by ses tam nejradši přestěhovala?" zvedl jedno obočí. "Mám pocit, že jsem procestoval celý svět, ale vlastně jsem doopravdy nic neviděl," pokračoval hned, aniž by vlastně počkal na mou odpověď. "S kapelou jsme byli v tolika městech! Ale když jen koncertuješ a přes den dospáváš večerní vytížení, málokdy máš čas na opravdovou prohlídku dané země. A to mě docela mrzí, když si vezmu, že bych fakt mohl zapíchnout špendlík kdekoliv na mapě," nespokojeně si pomlaskl nad pravdou, kterou si teď uvědomil.

"Byla jsem kdysi dávno u moře, a před pár týdny vlastně taky," hlesla jsem svou odpověď. "A protože jsem tam byla s Jeromem, s bývalým," upřesnila jsem, netušíc, jak dobře je o mé situaci od Toma informovaný, "opravdu bych to teď nepovažovala za úžasnou dovolenou, na kterou bych chtěla pamatovat," zavrtěla jsem hlavou. "Zatím je to moc… čerstvé," dodala jsem.

Bill se pousmál. "To tak zavání tím, že teď máš příležitost tvořit nové vzpomínky, na které budeš pamatovat ráda," řekl a jeho úsměv se rozšířil, když se podíval na Toma. "Nebo je to snad brzo, bráško?"

"Zase tu svoji fantazii moc nerozjížděj," odpověděl mu Tom s chladným výrazem ve tváři. Ač mi teď možná unikaly souvislosti, kvůli kterým si Bill Toma dobíral, protože jsem neznala jejich životní historii, tak nějak jsme se dovtípila toho, že se jedná o narážku na nějakou společnou dovolenou, která se zřejmě nevyvedla. Tom se vedle mě nespokojeně zavrtěl na sedačce, než se dlaní natáhl po sklenici, ve které měl nealkoholický nápoj. Zvedla jsem k němu pohled, ale než jsem si stihla jeho výraz v obličeji jakkoli prohlédnout, Bill strhl mou pozornost zpátky. Brzo jsem na tu poznámku pozapomněla. A zřejmě to tak mělo být. Proč bych hned měla znát všechny detaily jejich života?

Bill mě lehce poplácal po dlani, kterou jsem měla položenou na stole. "Theo, proč ses rozhodla být učitelkou? Není to to nejhorší povolání, co sis mohla vybrat, když vezmeš v úvahu vzácnost pevných nervů a kolikrát o ně během jednoho pracovního dne můžeš přijít?" zeptal se. Pohlédla jsem do jeho tváře a setkala se s opravdu upřímným zájmem.

Zasmála jsem se. "Proč mám z tvojí otázky takový pocit, že jsi byl ve škole pěkné číslo?" naklonila jsem hlavu na stranu. I když jsem mu neodpověděla na jeho otázku, i tak se konverzace rozvedla zase jiným směrem.

"Protože byl," odpověděl Tom za svého bratra. "Ale nebudu lhát nebo snad vytvářet iluze - i já jsem byl žák k pohledání. Všichni učitelé nevěděli, co s námi, a byli úplně nejvíc rádi, když skončil školní rok a my měli změnit třídního," krátce se uchechtl.

"O můj bože," chytil se toho hned Bill a dlaní pobaveně plácl do stolu. "Pamatuješ si, co jsme vyvedli na konci páté třídy?" podíval se na svého bratra s veselým výrazem ve tváři. Když se Tom po chvíli, co rozpomínal, rozchechtal, sledovala jsem, jak se jeho tvář mění. Pobavení ze vzpomínek na jeho dětství a na to, jaké lumpárny vyváděl, vytvořilo na jeho rtech doslova kouzelný úsměv, ve kterém odhaloval řadu dokonalých zubů. Na chvíli se mi zatajil dech, když jsem si uvědomila, jak moc mu ta radost sluší. Ano, dalo by se říct, že každý zkrásní, když se takhle baví, když se směje a nepůsobí jako mrzout mrzoutská, ale já teď na Toma hleděla jako na svatý obrázek.

Jako na boha, jako by byl na piedestalu.

Uvědomila jsem si, že já sama jsem Toma obdivovala. Ovšem velice jiný způsobem, než jak jsem to sledovala u druhých. Měla jsem právo si něco takového myslet. Přece - kdyby to bylo jinak, Tom by si mě nedržel ve své blízkosti, ne?

A když jeho smích neutichal, ale spíš se probouzel ještě více, srdce se mi splašeně rozbušilo.

B.