Promiseland * 27

Hudba: Coldplay - Everglow

Snídaně v příjemné společnosti je jednou z věcí, kterými bych chtěla začínat snad každý den. Sice to bylo poprvé, co jsem jedla první jídlo dne v Tomově společnosti, ale ani trochu mnou neprostupovala nervozita, byla jsem klidná a nestarala jsem se o nic jiného, než abychom si oba dva pochutnali. Ten klid jsem připisovala nejen tomu, že jsme se minulou noc poznali, jak nejvíc jsme mohli, ale taky tomu, že mi v jeho přítomnosti prostě bylo skvěle. Jako by do sebe zapadlo něco, co dlouho hledalo to správné místo, jako by se našly dva zatoulané kousky puzzle, které k sobě patří jako šálek k podšálku.

"Bylo to výborné, Theo," usmál se na mě Tom, sotva dopil poslední lok kávy. "Nechce se mi tě opouštět, ale taky nemůžu nechat Käthe na starosti mámě takovou dobu. Už tak jsem rád, že u ní byla přes noc," povzdychl si.

"Já to chápu, Tome," odpověděla jsem mu hned. "Nemusíš mít žádné výčitky," zavrtěla jsem hlavou. "Je to tvoje dcera a tou zůstane. A je naprosto pochopitelné, že má první místo ve tvém životě," pousmála jsem se.

Tom vstal a obešel stůl. Když položil dlaň na mé rameno a sklonil se ke mně, aby mě políbil do vlasů, neodolala jsem zasněnému povzdychnutí. Na mé rty se usadil spokojený úsměv. Naklonila jsem hlavu na stranu a nechala ho, aby mě políbil i na jemnou kůži na straně krku. Když jsem uslyšela jeho tiché vydechnutí a můj krk ovanul jeho teplý dech, přivřela jsem víčka.

"Tome, ještě chvilku mě budeš takhle pokoušet, a možná, že se domů nedostaneš ani do večera," zažertovala jsem.

Tom se zasmál. "Já vím, pokouším nejen tebe, ale taky sebe," řekl kousek od mého ucha. Pomalu se napřímil, ale nepřestávala jsem nabývat dojmu, že se mu nechce stejně jako mně. "Pojedu, ať jsem doma co nejdříve," řekl.

Vzhlédla jsem k němu. "Vyprovodím tě," pousmála jsem se na něj. Vstala jsem a Tom položil paži kolem mých ramen. Teď jsme ani jeden nepromluvili, šli jsme bok po boku ke dveřím a každý jsme si uvědomovali, že právě teď končí jedna z nejkrásnějších situací, které jsme spolu prožili. Nejen ten večírek, který se protáhl do noci strávené v jedné posteli, ale taky tohle ráno, které mnohdy dokázalo být trapné, ale mezi námi dvěma to bylo, jako by to jednoduše mělo být.

Tom se postavil vedle dveří, které jsem právě otevírala. S krátkým povzdychnutím jsem se o ně opřela a zadívala se na něj. Snažila jsem se zahnat ty nepříjemné pocity, které se ve mně začaly probouzet kvůli tomu, že Tom odjížděl. Moje dobrá nálada se přece mohla přenést do celého dne, dokonce i do celého týdne, kdybych chtěla, ne?

"Kdy budeš v pondělí končit v práci?" zeptal se Tom. "Měl bych konečně vyzvednout ty domácí úkoly pro Käthe," pousmál se.

Na chvilku jsem se zapřemýšlela, než jsem mu odpověděla. "Mám do tří," řekla jsem. "Možná se ještě trochu zdržím, kdybys náhodou nestíhal vstát z postele před odpolední svačinou," popíchla jsem ho. Pamatovala jsem na to, o jakém režimu svého dne mi povídal, kdy pracuje dlouho do noci a pak spí skoro celý den. Že ale dnes dokázal vstát hned ráno, mi dokazovalo, že takový režim má jedině v době, kdy pracuje ve studiu.

"Já se ti ještě ozvu, ano?" naklonil hlavu na stranu. "Určitě bych se chtěl stavit v pondělí, v úterý a středu mám totiž celý den jednu schůzku za druhou. Odkládat to na čtvrtek se mi opravdu nechce," pronesl se sotva znatelným povzdychnutím. "Při představě, jaký týden mě čeká, se asi mockrát neuvidíme," nespokojeně našpulil rty.

"Určitě se najde čas, kdy si to budeme moct vynahradit," odpověděla jsem mu s drobným pousmáním. Prsty jsem přejela přes jeho předloktí, než jsem mu jemně stiskla paži. Když mi oplatil pousmání a přitáhl mě k sobě, nebránila jsem se tomu, aby mě na chvíli schoval ve svém náručí. Hlavou jsem se opřela o jeho hruď a spokojeně se odevzdala tomu objetí. Jeho ruka kolem mých ramen byla těžká, ale příjemně těžká. Políbil mě do vlasů.

"Ozvu se ti, Theo," slíbil. A to byla jeho poslední slova, než odjel a já ho do konce víkendu neviděla.

Bylo pondělní ráno a já vstávala s dobrou náladou, která se mě držela už několikátý den. Nechtěla jsem to přičítat jen tomu, že jsme se s Tomem tak krásně sblížili, ale určitě to na tom mělo významný podíl. Poznala jsem to na sobě hlavně díky tomu, že jsem si hned od rána prozpěvovala, tiše pobrukovala. Probudila jsem se a neměla potřebu se ještě několik minut válet v polštářích, zvedla jsem se z postele během pár vteřin od procitnutí. Zvedla jsem paže nad hlavu a s klidným povzdychnutím jsem se protáhla. Ještě jsem si chvíli mnula svaly na straně krku, než jsem opravdu vyskočila na chodidla a přešla do koupelny. Dnešní ráno jsem měla více času, nemusela jsem spěchat, protože jsem si budík nastavila tak, aby mi zvonil dřív. Mohla jsem se i osprchovat, mohla jsem se nastavit do dne tak, jak jsem chtěla a potřebovala.

Zaparkovala jsem u školy na místě, které jsem běžně využívala, a vyrazila do svého kabinetu. Nebyla jsem tu úplně první, ale taky jsem nebyla mezi posledními učiteli, kteří by teď přicházeli do zaměstnání. Nesla jsem si více věcí, tak jsem dveře otevřela tak, že jsem do nich zatlačila ramenem. Když na mě dýchl vzduch školních chodeb, uvědomovala jsem si, jak ráda svou práci mám. To není něco, co může říct každý, a že jsem dneska měla takovou dobrou náladu, o to víc jsem si toho vážila. Prošla jsem chodbou a odpověděla na pozdravy několika žáků, než jsem se dostala ke svému kabinetu. Ani jsem nestihla pohledat klíče v kabelce, když se přede mnou dveře otevřely.

"Theo!" usmála se na mě Elsie. "Dobré ráno! Myslela jsem, že tady už dávno budeš a já přišla do prázdného kabinetu. No snad jsi dneska nezaspala," naklonila hlavu na stranu a pohledem přejela přes můj obličej, jako by chtěla v rychlosti zjistit, jestli jsem náhodou celý víkend neprobrečela, protože jsem třeba vzpomínala na Jeroma.

"Nezaspala jsem," odpověděla jsem jí a protáhla se kolem ní do místnosti, když ustoupila stranou. "Jen jsem si ráno dala sprchu na probuzení. A proto jsem přijela o pár minut později," trhla jsem rameny, zatímco jsem jí sdělovala pravdivé vysvětlení. Ona se na mě však podívala s nedůvěřivým výrazem. Zasmála jsem se. "Fakt jsem si dávala sprchu, Elsie," potvrdila jsem znovu.

"No dobře. Asi jsi větší blázen, než jsem si myslela, že by ses sprchovala ráno," olízla si rty. "Já tomu nikdy nepřišla na chuť a nedám prostě dopustit na večerní napuštění vany," řekla. "Hele, musím si odskočit, ale hned, jak se vrátím, tak ti musím něco povědět," uculila se. Překročila práh místnosti a ve mžiku zmizela, možná proto taky otevírala dveře - aby mohla odejít na toalety.

Odložila jsem si věci u svého stolu a posadila se do své židle, než jsem se lokty opřela o desku pracovního stolu. Z kabelky jsem vytáhla klíče, které budu během dne určitě používat, a pak vyhledala mobil. Rozsvítila jsem jeho displej, abych zkontrolovala, jestli se náhodou neozval Tom. Včera mi sice poslal pár textovek, ale byly vždy s takovým zpožděním, že jsem usuzovala, že nejspíš tráví čas se svou rodinou. A to mu člověk přece nemůže zazlívat. Teď ráno jsem však od něj žádnou zprávu neměla. A opět - neměla jsem pocit, že by to bylo něco špatného. Věděla jsem o režimu, ve kterém byl zvyklý fungovat. A i kdyby se celý den neozval, nic by se nestalo. Odložila jsem mobil na stůl a dlaní si podepřela bradu. Zahleděla jsem se do prostoru před sebe a nedalo mi to, abych nepřemýšlela nad uplynulým víkendem. Strávila jsem s Tomem spoustu času. Ale co to znamenalo? Vyspali jsme se spolu, to ano, oběma nám bylo dobře v přítomnosti toho druhého, ale jak to definuje náš vztah? Byli jsme známí, kteří podlehli chvilkovému chtíči? Byli jsme přátelé s výhodami? Nebo se tady tvořilo něco, co jsme ani jeden nejspíš neplánovali?

Z mých myšlenek mě zpátky do reality přivedla Elsie. Když přišla, hned za sebou zavřela dveře a zády se o ně opřela. Překvapeně jsem zvedla obočí a čekala, jestli něco řekne k tomu úsměvu, který se usadil na její tváři. Zhluboka se nadechla.

"Theo, já jsem zamilovaná až po uši," pronesla. Když se její víčka zachvěla a ona na chvíli zavřela oči, úsměv se jí ještě více rozšířil. Zvedla dlaně a zlehka si je položila na hruď.

"Víkend s Jamesem se vydařil?" zeptala jsem se na otázku, kde byla odpověď zřejmá.

"Vydařil? Je možné nějakým slovem popsat něco víc než to?" uchechtla se. Podívala se na mě a přešla místností ke své židli, na kterou se usadila. Přisunula se blíž ke mně a opřela se loktem o okraj mého stolu, než začala s vyprávěním toho, jaký víkend jí James připravil. Z toho, co popisovala, bylo jasné, že i James byl zamilovaný až po uši, jinak by se nechoval takhle romanticky. Kdybych sama neprožila krásný víkend - ač jen na večírku a pak doma - nejspíš bych pocítila osten závisti, že něco takového nepotkalo i mne. Teď jsem ale mohla sdílet její zážitky bez jakýchkoliv negativních pocitů, skutečně jsem pociťovala, že jí to přeju, upřímně a opravdově. Těšilo mě to, protože jsem sama prožila určité potěšení. Sledovala jsem, jak její oči září, jak se usmívá a nadšeně popisuje ty krásné chvíle, které ji potkaly. Nebrala jsem si slovo, jen jsem přitakávala, přikyvovala a sem tam se zeptala na nějaký detail, ale sama jsem o svém víkendu prozatím pomlčela. Očividně toho byla plná, štěstí a pohoda z ní doslova čišela, a rušit něco takového se mi teď nechtělo. Měla jsem radost z její radosti.

"Takže ti uvařil, jo?" zvedla jsem překvapeně obočí, když její vyprávění přišlo k tomu, jak se o ni James postaral i v tomhle směru. "Teda, Elsie, toho chlapa se drž," usmála jsem se. "Jestli opravdu umí vařit a nebylo to jenom jednorázové připravení večeře, aby se před tebou vytáhl s něčím, co běžně nedělá, tak ho nepouštěj k vodě v žádném případě," zavtipkovala jsem a ukázala na ni prstem.

Elsie se zasmála spolu se mnou. "Něco takového jsem si taky říkala, představ si to," pokývla hlavou. "A ty nejsi sama, i máma to říkala. Takže to má opravdu něco do sebe, že chlap, který umí vařit, je ohrožený druh," uchechtla se. "Ale řeknu ti, že ty lasagne byly jedna báseň. Neskutečně jsem si na nich pochutnala," dodala.

"Člověk si vždycky víc pochutná na tom, co sám nemusel připravovat," řekla jsem, jako bych měla nasbíraných roky zkušeností. Podívala jsem se na Elsie a rychle se ohlédla, když se ozvalo zaklepání na dveře. Ty se hned otevřely a my pohlédly do tváře paní sekretářky.

"Dobré ráno, kolegyně," pozdravila nás. "Jdu vám oznámit, že se dnes ve čtyři hodiny, až budou mít všichni po vyučování, koná další porada kvůli besídce a plesu. Termín se už blíží, je na čase, abychom s tím všichni hnuli. Tak na to, prosím, myslete a neodcházejte dřív, než projednáme, co je potřeba," řekla. Ani nečekala na naši odpověď. Sotva jsem se stihla nadechnout, ale ona už za sebou dveře zavřela, odešla.

Olízla jsem si rty. "No super," povzdychla jsem si. "Myslela jsem, že dneska dostanu domů dřív. Nevadí," krátce jsem trhla rameny. "Aspoň si budu moct vyslechnout pokračování toho, co ti James připravil," usmála jsem se na Elsie.

"A že toho bylo!" vykulila na mě oči, než se její rty zase roztáhly do spokojeného úsměvu. "Teď už ale musím utíkat na první hodinu, nebo přijdu pozdě," povzdychla si, když se podívala na ciferník hodinek na svém zápěstí.

"To mi povídej," pokývla jsem hlavou. Sama jsem vstala, abych si vzala nepotřebnější věci na svou první vyučovací hodinu. Hurá do dalšího pracovního týdne.

Celý den plynul jako voda. Jedna hodina přecházela v další a já si ani neuvědomovala, jak ten den ubíhá, dokud jsem si po poslední hodině nesedla v kabinetu, abych si urovnala věci, než se vydám do jídelny na oběd. Srovnala jsem stoh sešitů, které jsem dnes vybrala, navrch přiložila několik písemek, které jsem chtěla opravit co nejdřív. Vstala jsem od stolu a chtěla odejít, ale můj mobil se rozvibroval, a tak mě přerušil v plánovaném odchodu. Sevřela jsem mobil v prstech. Příchozí hovor byl od Toma.

"Ahoj," přijala jsem hovor s úsměvem. "Ráda tě slyším," dodala jsem hned.

"Nápodobně, Theo," odpověděl mi na pozdrav. "Platí tedy, že končíš ve tři?" zeptal se. "Můžu tě za pár minut vyzvednout a pozvat na kávu?"

Krátce jsem si povzdychla. "Něco takového bohužel nebude možné," řekla jsem, protože jsem měla na paměti, že se dneska koná ta schůze všech zaměstnanců kvůli tomu, co si ředitel sám namyslel. "Nebo by to možné bylo, ale do hodiny bych se musela vrátit. Ve čtyři máme všichni kantoři poradu," prozradila jsem, co je rušičem v dnešním odpoledni.

"Budu rád, když tě uvidím. Pokud bys ale potřebovala ten čas využít jinak, pochopím to," uslyšela jsem jeho hlas. Bylo úžasné, jak jsme se dokázali domluvit - dospěle a rozumně, bez jakýchkoliv urážek a nevyřčených křivd, jako tomu bývalo s Jeromem.

"Vůbec ne, taky tě ráda uvidím. Jestli máš zítra a pozítří nabytý program, sama můžu povinnosti přesunout na další dny," rozhodla jsem se. "Dáš mi vědět, až budeš stát u školy?" zeptala jsem se. Naklonila jsem hlavu na stranu. Nevnímala jsem, že se za mnou objevila Elsie, neslyšela jsem její příchod a ani její první slova, se kterými se mě ptala, jestli vůbec hodlám jít na oběd.

"Už vjíždím na parkoviště."

"Dobře, jsem tam za minutku," odpověděla jsem. Ukončila jsem hovor a sehnula se pro svou kabelku. Když jsem se otočila na patě a už chtěla vykročit k odchodu, setkala jsem se s překvapeným výrazem v tváři Elsie.

"Kampak, krásko?" uculila se.

"Jdu na rychlé kafčo," prozradila jsem. "Do čtyř budu tady. A kdybych se zdržela a ředitel si stěžoval a remcal, něco si vymysli, ano?" zamumlala jsem svou prosbu, než jsem se rychle vytratila ze dveří. Nestihla mi toho víc říct ani se na víc zeptat, a to mi v tuhle chvíli vyhovovalo.

Procházela jsem chodbou a společně s některými žáky naší školy jsem opouštěla její prostory. Vyšla jsem z budovy a nemusela dlouho vyhledávat auto, ke kterému jsem měla namířeno. Takové luxusní auto by si nemohl dovolit žádný zaměstnanec téhle školy, a ani jsem neznala nikoho mezi rodiči, kteří by měly takové finanční prostředky. Nedovedla jsem se ubránit úsměvu, zatímco jsem spěchala k autu. Připadala jsem si, jako bych omládla o několik let - zpátky na střední, kdy jsem nasedala do prvního auta svého prvního přítele, starého odrbaného vozítka, o kterém jsme si všichni mysleli, že je neskutečným majetkem, a přitom byl opak pravdou.

Otevřela jsem dveře. "Ahoj," pozdravila jsem ho. Jen krátce jsem si prohlédla jeho obličej, který byl schovaný pod tmavými skly širokých brýlí, než jsem usedla na místo spolujezdce.

"Rád tě vidím, Theo," řekl. Koutky jeho úst se lehce nadzvedly v mírném úsměvu. "Kolik se toho dá stihnout za šedesát minut?" zeptal se a laškovně zvedl jedno obočí.

Zasmála jsem se. "Záleží na tom, co přesně máš v plánu," odpověděla jsem mu a oplatila ten koketní výraz, se kterým se teď díval i on. Posunul si brýle do vlasů a zahleděl se na mě těmi tmavými duhovkami. Naklonil se přes prostor auta, který dělil naše těla, aby mě mohl políbit. Když se naše rty o sebe otřely, myslí mi proběhla spousta vzpomínek na ten večer, kdy nezůstalo jen u polibků. Tělem mi projela vlna vzrušení a já cítila, jak mi začínají pulzovat spánky.

Opravdu se tohle dělo mě?

Nebyl to nějaký sen?

Skutečně jsem měla mít takové štěstí a hned najít po bolestivém rozchodu potěšení jinde?

B.