Promiseland * 31

Moc a moc a MOC vám děkuji za ohlasy u minulého dílu. Jste skvělí. ♥ Užijte si tuhle kapitolu. Těším se na vaše komentáře. Krásný listopadový den vám přeji. B.

Hudba: LP - Lost on you

Držela jsem v dlani sametovou podlouhlou dárkovou krabičku a hleděla na skvostný náhrdelník, který se v ní třpytil. Pár vteřin jsem jen tak konsternovaně hleděla do svých dlaní na ten krásný dar a nebyla schopna jakéhokoliv slova, pohybu, nevydala jsem sebemenší hlásku. První myšlenky, které mi proběhly hlavou, se snažily přijít na nějakou příležitost, kvůli které by tohle kupoval. Mé narozeniny se neblížily, stejně tak jsem nemohla přijít na žádné výročí, které bychom spolu slavili. Nedovedla jsem zjistit jediný důvod, proč by tohle udělal. A když jsem k němu zvedla zmatený, ale zároveň vděčný pohled, muselo mu docvaknout, co se mi zrovna honí hlavou. Ač jsem mlčela, dokázal odpovědět na nevyřčenou otázku, kterou spatřil v mých očích.

"Myslel jsem, že bych ti udělal radost. Jen tak. Trošku povzbudit, když tě teď čekají ty náročnější dny, kvůli besídce a tak," trhnul rameny. "A až nastane ten den vašeho plesu, aspoň budeš mít co na sebe," pousmál se.

Krátce jsem vydechla. "Tome, ty ses zbláznil," uchechtla jsem se. "Tohle přece nemůžu přijmout. Je opravdu krásný, to nemůžu popřít, ale takový veliký dar nemůžu přijmout jen tak," zopakovala jsem po něm. Zlehka jsem nesouhlasně zavrtěla hlavou. "To prostě nejde," znovu jsem zopakovala své stanovisko.

"Theo, nedělá mi problém tě takovými dary zahrnovat den co den. Zasloužíš si to," usmál se na mě a dlaň, kterou jsem směřovala k jeho tělu, zase přitlačil zpět k tomu mému. "Je to dar ode mne pro tebe, tak ani nepřemýšlej nad tím, že bys ho nepřijala," podíval se na mě na oko káravě, než se jeho rty zase roztáhly do kouzelného úsměvu.

"Nemám, čím bych ti to oplatila, aspoň kousíčkem. Nemám vůbec nic, Tome," řekla jsem. Nevím, jestli jsem někdy byla v pozici, že by mě muž obdarovával takovými dary a já to ze slušnosti, ale i z toho podivně hloupého pocitu, odmítala. Teď jsem nedokázala vymyslet žádnou odměnu, revanš, cokoliv, čím bych se tomuhle dárku mohla přiblížit.

"Theo, každý den s tebou je mi odměnou," uculil se. "Možná to zní jako jedno obrovské klišé, ale já to tak cítím," pokračoval. "A pokud ten drobný dárek přijmeš, dáš mi tím potvrzení, že to tak cítíš taky," podíval se mi do očí. Jeho teplá kůže se otřela o tu mou, když prsty přejel přes klouby těch mých.

"Drobný dárek," zopakovala jsem po něm polohlasně. "No jasně," polkla jsem. "S tímhle ses musel plácnout přes kapsu."

"A i kdyby, rozhodl jsem se tak, tak to prostě přijmi," znovu pronesl slova obdobná těm předešlým, které mě měly přesvědčit o tom, že ten dar prostě vezmu a hotovo.

Chvíli jsem mlčela, oplácela mu upřený pohled, než jsem mu oplatila i to pousmání, které zdobilo jeho tvář. "Je to od tebe neskutečně pozorné, Tome," hlesla jsem. Polštářky prstů jsem se zlehka dotkla jeho předloktí, pohladila jsem ho po opálené kůži. Když jsem i pohled sklopila k našim propojeným rukám, pohled mi padl na veliký ciferník jeho luxusních hodinek. Trhaně jsem nasála vzduch do plic.

"Co se děje?" zeptal se hned a ostražitě se rozhlížel kolem, jak moc chtěl zjistit, co se mohlo stát. Bál se snad, že by nás někdo spatřil takhle blízko sebe? Já sama bych měla mít strach, přece jenom jsme v mojí práci. Vidět nás takhle sekretářka, ředitel? Asi by nezůstalo u milých slov.

"Jen jsem si uvědomila, kolik je hodin," řekla jsem popravdě. "A kromě toho, že jsi mi odvedl žačku, která měla zůstat po škole, jsi mě zdržel déle, než jsem předpokládala," pousmála jsem se na něj.

"Omlouvám se ti," trhl rameny. "Pokud bych ti to mohl jakkoli vynahradit, vynasnažím se, abych to vyplnil," pronesl. A při těch slovech se jeho dlaně začaly pomalu přesouvat směrem k mému zadečku. V jeho očích laškovně zajiskřilo, a když našpulil rty, měla jsem hodně práce s tím, abych se ovládla a nepolíbila ho. Stále jsem měla na mysli, že jsem na půdě školy. Tichý kritik mi zněl v hlavě, varoval mě před možným průserem, který by mohl nastat, kdybych se přestala kontrolovat.

"Nech toho," zašeptala jsem. "Nevíš, kdo může přijít, přece nechceš, aby mě kvůli tobě vyhodili z práce," kárně jsem se mu podívala do očí. Možná jsem použila žertovný tón hlasu a pousmála jsem se, ale slova jsem myslela opravdu vážně.

Tom znovu našpulil rty, tentokrát však měl výraz malého dítěte, kterému jste sebrali hračku a které by se chtělo během vteřiny rozplakat. Povolil však sevření, ve kterém mě na pár vteřin udržel. Nejspíš uznal, že na mých slovech nějaká ta pravda bude. Lehce ukročil vzad, prohloubil prostor mezi našimi těly, a několikrát zamrkal víčky s tmavými řasami.

"Uvidíme se dnes ještě?" zeptala jsem se polohlasně.

"Asi se mi to nepodaří poskládat tak, abych si večer našel chvilku volna. Promiň," naklonil hlavu na stranu.

Chápavě jsem přikývla. "Co nadělám. Tak se budu dneska zase koupat sama," popíchla jsem ho v jeho fantaziích.

"Pokusím se, aby mi to vyšlo zítra. A pokud ani to nevyjde, můžu ti jistojistě zaručit, že se uvidíme o víkendu," přitakal.

"No to bych prosila, abys tento víkend nevynechal. A teď to nemyslím kvůli sobě, ale kvůli tvojí dceři. Bude v tom vystoupení zářit," usmála jsem se na něj. Všimla jsem si, jak pohledem zkoumavě přejel přes moji tvář, ale nijak to neokomentoval. Jestli se mu na těch slovech něco nezdálo, nebyl to můj záměr. Já to myslela upřímně a opravdu jsem se sama těšila na to, až to všichni rodiče uvidí. Nejenom, že to bude znamenat, že je všemu zkoušení konec a už můžeme besídku vypustit z hlavy, ale taky konečně všichni rodiče na vlastní oči spatří, o čem doposud doma od svých dětí jenom slýchali.

Vyšla jsem ze třídy a hned za mou vyšel i Tom, v rukou držíc věci Käthe, které si tu nechala, neb poslušně poslechla Toma a šla do auta ve vteřině, co ji tam poslal. Nesla jsem si knížku, ve které jsem se chtěla trochu posunout, ale nepovedlo se mi to. Nevadí, však budu mít dnes večer čas, když bude Tom trávit chvíle se svou dcerou nebo ve studiu.

Vzhlédla jsem k němu a tišším hlasem, abych nehlučila v prázdných chodbách, na něj promluvila. "Jdu ještě do kabinetu, mám tam věci," řekla jsem mu.

Přikývl. "Počkám na tebe," hlesl. Myslela jsem, že počká na chodbě, ale on se za mnou vecpal do kabinetu. Elsie tady nebyla, měli jsme tady soukromí. A možná právě to Tom chtěl. "Nemohl jsem se tě dotýkat ve třídě, ale tady bych mohl, co ty na to?" zeptal se a zvedl jedno obočí. Čelo se mu částečně nakrabatilo, v jeho očích byla vidět touha. Políbit mě nebo porušovat pravidla?

"Tome," zasmála jsem se a zavrtěla hlavou. "Sice tady máme jistotu, že sem jen tak někdo nevkročí, ale i tak," nesouhlasně jsem pomlaskla. Ve škole jsem prostě měla určitou roli a nedařilo se mi z ní jen tak vystoupit, protože tu byl Tom, který mě chtěl mít u sebe.

"Vždyť je to vzrušující," pronesl tak tiše, že jsem ho sotva uslyšela. Když dlaněmi přejel přes mé boky, překvapeně jsem několikrát zamrkala víčky. "Nepřijde ti to tak? To vědomí, že bychom tohle úplně neměli, v kabinetu… ale to není tak odvážné, jako v otevřené třídě před tabulí, to přiznávám," uculil se.

Zvedla jsem pohled do jeho tváře. "Neříkej mi, že máš takové perverzní choutky," zasmála jsem se.

"Kdo by neměl, když randí s paní učitelkou?" zavrněl.

Dlaněmi jsem přejela přes jeho ramena a nechala se jím opřít o zavřené dveře téhle místnosti. Hlavou jsem se opřela o dřevo dveří a přivřela oči. "Abych si na tebe nevzala rákosku, protože zasloužíš výprask," pošeptala jsem. Přistoupila jsem na jeho hru.

Tom se zasmál. "Tak se mi to líbí," přitakal, než své rty přitiskl na ty mé. Vpil se do nich, jako by mi chtěl ukázat, jak dlouho už po nich hladověl, jak nekonečně dlouhý čas musel vydržet, než jsme se dostali sem a mohli se políbit. Jednu dlaň držel na mém pasu, zatímco tu druhou sunul nahoru po mém těle. Když prsty zamotal do kořínků mých vlasů a rozcuchal mi tím můj dnešní účes, ani trochu mi to nevadilo. Přitiskla jsme se k němu svým tělem co nejvíce to šlo a nechtěla, aby tenhle polibek někdy skončil. Elsie měla pravdu. Jsem až po uši zamilovaná. Nechtěla jsem trávit jedinou minutu svého dne bez jeho přítomnosti, a když už jsem musela, aspoň jsem na ně myslela a přemýšlela nad tím, jak se asi má, nebo jsem vzpomínala na to, co jsme spolu naposled dělali. Ať už to měly být jen společné chvíle u televize nebo vášnivé chvilky v posteli. Dostal se mi pod kůži, a to neuvěřitelně rychle.

Odtáhl se, ale jen na vteřinku, aby se lehce nadechl. Hned na to ještě jednou přitiskl rty na ty mé, než mě letmým polibkem pohladil po tváři. Zblízka se mi podíval do očí a usmál se, šťastně a spokojeně.

"Kdyby na mě nečekala Käthe v autě, dokázal bych tady s tebou stát i půl dne," zamumlal.

Pousmála jsem se a polštářky prstů zlehka přejela přes jeho porostlou tvář. "Půjdeme," rozhodla jsem za nás oba. "Na tebe čeká Käthe, na mě prázdná lednička, kterou musím naplnit. Oba dva máme nějaké povinnosti," shrnula jsem to.

Přikývl. S tím se nedalo nesouhlasit.

Když jsme vyšli z kabinetu, byli jsme zase jako dva lidé, kteří se možná přátelí, ale nic mezi nimi není. Drželi jsme se od sebe a za to jsem byla ráda, hlavně v momentě, kdy jsme potkali sekretářku, která scházela schody z vyššího patra. Jen se na nás podívala, ale nevzbudili jsme žádné podezření, protože nás bez poznámky přešla. Připadala jsem si jako nějaká puberťačka, která skrývá velké tajemství. Vždyť já ani pořádně netušila, co by mě mohlo potkat, kdyby se vedení školy dozvědělo o tom, že mám s Tomem románek. Určitě to nemělo stejný postih, jako kdyby si učitel začal pletky se svým studentem, ale co by nás mohlo potkat? Nebo si dělám zbytečné starosti?

Podívala jsem se na Toma chvíli před tím, než jsme prošli hlavními dveřmi školy. Přidržel mi je, abych mohla vyjít první na teplý vzduch dnešního odpoledne. Usmála jsem se na něj a slušně poděkovala, což bych udělala i v případě, že bychom se znali jen jako rodič a třídní učitelka jeho dcerky. Oplatil mi úsměv, jako bychom se jen tak opravdu znali, a zastavil se na kraji parkoviště. Strčil si ruce do kapes.

"Já se ti ozvu, jo?" řekl polohlasně.

"Tome, chceš být i se svou rodinou. Vidím to na tobě, tak si ten čas vezmi, chápu to," naklonila jsem hlavu na stranu.

Pokývl hlavou. "Večer ti zavolám."

"Budu se těšit," usmála jsem se.

"Pěkný zbytek dne, paní učitelko Kingová," popřál mi.

"I vám, pane Kaulitzi," odpověděla jsem mu. S potutelným úsměvem na tvářích jsme se oba dva otočili na patě a každý se vydal ke svému autu - já sice prázdnému, ale brzy se mělo naplnit po nákupu potravin, Tom k autu, ve kterém ho čekala Käthe. A že viděla celou tu situaci, jak jsme teď prohodili pár slov, měla na jazyku hned několik otázek, o kterých jsem já neměla sebemenší ponětí.

Posadila jsem se do auta a strčila klíče do zapalování. Než jsem nastartovala, připoutala jsem se a přes dlouho nemyté přední sklo jsem se rozhlédla po parkovišti. Nepřišlo mi podezřelé, že je Tom sice už dávno v autě, ale ještě nenastartoval. Ničemu jsem nepřisuzovala to, že jsem z parkoviště vyjela první. Zamířila jsem do obchodu s potravinami, na mysli to, že ten zbytek dne budu mít skvělý. Netušila jsem, jaké perné chvilky Käthe Tomovi způsobila svými otázkami, které možná tak palčivé neplánovala, ale Tomovi tak vyzněly. A kdybych věděla, že na tom budu mít spoluúčast, nejspíš bych se snažila udělat cokoliv, aby to takhle nedopadlo.

~~ TOM ~~

Otočil jsem se na patě a s dobrým pocitem. Který se mi držel v těle, jsem vykročil ke svému autu. Ani jsem si neuvědomoval, že se usmívám, a to může Käthe vyhodnotit jako podezřelé, nepřišlo mi divné, že se cítím skvěle, a proto to dávám vidět i navenek. Denně vídala rodiče, kteří se po rozhovoru s třídní učitelkou mračili, měli tendence svému dítěti vynadat, ale nechápala, že tohle není její případ. Že jsem se s Theou nebavil o ní. Ale tohle jsem nevěděl. A ona to taky nevěděla. Začarovaný kruh, který se těžko opouštělo.

Přešel jsem přes parkoviště a obešel přední část auta, abych se dostal ke dveřím řidiče. Otevřel jsem je, netušíc, co za otázky ta malá hlavinka vymyslela a kterými mě chce hned zasypat. Nasedl jsem a automaticky natáhl dlaň ke Käthe.

"Dáš mi klíče, zlato?" požádal jsem ji. Viděl jsem, že je drží v dlani, pohrávala si s nimi mezi svými malými prstíky.

"Tati, já se tě chci něco zeptat," začala.

Poposedl jsem si na sedačce řidiče tak, abych na ni více viděl, a tázavě zvedl obočí. "Co trápí moji princeznu?" naklonil jsem hlavu na stranu. Pořád jsem si neuvědomoval, že mě teď po dlouhé době vidí s úsměvem. Děti jsou neskutečně vnímavé. A že jsem se před ní snažil vždy působit klidně a vyrovnaně, stejně je natolik inteligentní, aby uhádla, kdy jsem se přemáhal a hrál před ní malé divadlo, a kdy to naopak bylo opravdové, od srdce.

"Vrátí se někdy máma?" zeptala se po chvilce ticha, kdy dál hleděla na klíče, které držela v dlaních. Když ta slova vyšla z jejích úst, moje dobrá nálada na chvíli zamrzla, úsměv z tváře mi zmizel během vteřiny a já najednou pocítil tu těžkost, kterou v sobě Käthe chová.

"Proč na to ptáš právě teď, zlato?" položil jsem jí otázku nejen proto, abych zjistil, proč se mě na to zeptala právě teď, ale taky proto, abych získal trochu času, než vymyslím kloudnou odpověď. Už to bylo dlouho, co se na svou matku zeptala, a proto jsem si možná myslel, že na ni nemyslí, zapomněla na ni, netrápí ji to, že má jenom otce. Snažil jsem se jí dát co nejvíc jsem dokázal, ale chápu to, že dítě potřebuje oba dva rodiče. Jen jsem se s touto otázkou nestýkal tak často.

Povzdychla si. "Vždycky, když se na to zeptám strejdy Billa, tak mi řekne, že o tom nerozhoduje on, ale ty. A že se mám zeptat tebe," vzhlédla ke mně. Takže jsem se s tím já sám nestýkal, ale Käthe to určitě trápilo. Obracela se na Billa. Obracela se s tím i na mámu?

"Zlatíčko," vydechl jsem a pohladil ji po jejích zlatavých lokýnkách, které sice barvou zdědila po mně, ale ty krásné vlny byly po její matce. "Mohla ses mě zeptat kdykoliv, odpověděl bych ti," řekl jsem. Měl jsem pocit, jako by mi to trhalo srdce. Žil jsem v domnění, že máme skvělý vztah. Byl jsem v iluzi?

"Tak se ptám teď, tati," řekla. "Vrátí se máma?" podívala se na mě a v jejích očích jsem viděl směs různých pocitů. Ani jeden z nich však nebyl pozitivní, takový, který byste si chtěli ponechat. Proč najednou zněla tak dospěle, sakra? Kam se poděla moje holčička?

B.