Promiseland * 32

Moc vám děkuji za ohlasy u minulého dílu. Cením si toho, však to víte. Napsat to ale prostě musím, protože jste nedocenitelnou součástí toho všeho, co psaní povídek obnáší. Užijte si tento díl, doufám, že se bude líbit příběh i nadále. :) B. ♥

Hudba: Pink - Wild Hearts Can't Be Broken

V autě nastala chvíle ticha. Käthe na mě upírala své oči a čekala na odpověď, kterou si ode mě zasloužila slyšet. Měl jsem tendence se tomu vyhnout, o její matce - mé bývalé přítelkyni, o které jsem si myslel, že bude mou ženou do konce života, jsem se nerad bavil. Ani Bill nevytahoval její jméno, protože věděl, že mě to stále bolí, ale co mohla tušit Käthe? Nikdy se doopravdy nedozvěděla pravdu - že ji její matka opustila. Že opustila nás všechny. Tohle téma bylo tabu pro většinu členů rodiny, i pro mé přátele, kteří se v mém životě udrželi. Jenže Käthe jsem nemohl odseknout, že tohle nebudu řešit, nemohl jsem ji poslat pryč, abych se vyhnul bolesti, která je s tím pro mě doprovázená. A moc dobře jsem věděl, že tahle situace jednou přijde, jen jsem nečekal, že to bude teď. Tak brzo.

Hlavou mi proběhla myšlenka, že bych Käthe slíbil, že se o tom pobavíme doma, ale to bych jen odložil to, co se prostě jednou bude muset stát. Vydechl jsem. "Käthe, zlato," začal jsem. "Nebudu ti lhát. Já nevím, jestli se vrátí," zavrtěl jsem nesouhlasně hlavou. "Už je to dlouho, co bychom si psali nebo volali, vůbec nevím, kde se nachází, a tak ti nedokážu odpovědět, jestli se vrátí," pokrčil jsem rameny. Snad Käthe ocení mou upřímnost.

Nadechla se. "Tati," oslovila mě a zamrkala víčky tak rychle, až jsem si začínal myslet, že zahání slzy. Když našpulila rty, už jsem si tím byl jistý. "Jak to můžeš nevědět? Copak si nevoláte? Už se nemáte rádi?" zvedla obočí. Dál na mě hleděla a já se dostával do slepé uličky. Jedna odpověď ji neuspokojila, kolikrát se budu muset v tuhle chvíli přemáhat, abych uspokojil její zvědavost?

"Käthe," řekl jsem její jméno, což bylo nezvyklé pro nás oba, protože po většinou byla moje zlatíčko nebo princezna. Zbystřila. Bylo jí jasné, že je tohle vážná situace. "S tvou matkou jsem se neviděl stejně dlouho jako i ty. Nevím, kde je, nevím, jak se má, nevím toho stejně jako ty, strejda Bill nebo babička. Opustila nás a já jí v tom nedokázal zabránit," pokrčil jsem rameny.

Käthe neodpověděla a odvrátila tvář. Podívala se před sebe a chvíli mlčky pozorovala dění venku, než se nadechla a oznámila mi, že by už chtěla jet domů. Byl jsem teď zmatený. Dostala odpověď, jakou chtěla, nebo jsem tím jenom uškodil a je z té upřímnosti a kruté reality smutná? Téměř vždy jsem věděl, jak se jako rodič zachovat, věděl jsem, co říct, jak se zachovat, poslouchal jsem svůj instinkt. Ale jakmile nastala tahle situace, sotva Käthe položila tu palčivou otázku, jako by mě všechen rozum, instinkt a tušení toho správného opustilo. Udělal jsem dobře nebo jsem to celé posral?

Nastartoval jsem. Taky jsem chtěl jet domů, ovšem jsem neměl vůbec ponětí, že se tam budu vracet s tak smíšenými pocity. Celá cesta probíhala v tichosti, a já se ani nesnažil Käthe rozmluvit. Očividně potřebovala svůj čas, aby pochopila a zpracovala, co jsem jí řekl, a ptát se jí, jak se měla ve škole, mi teď přišlo vedlejší v porovnání s tím, jak vážný rozhovor jsme před chvílí vedli. Věřím tomu, že kdybych ji chtěl odvádět od myšlenek na její biologickou matku, mělo by to jen dočasný efekt. Tiše jsem pustil rádio a snažil aspoň já sám přijít na jiné myšlenky. Nedokázal jsem však něco takového udělat, když mě tížilo, co se teď honí Käthe hlavou. Z jakého důvodu se zeptala? Protože viděla mě a Theu a něco si domýšlí? Nebo za tím stálo cokoliv jiného, jen já mám takové obavy? Byla to otázka, která vyplynula z ničeho?

"Zlato, můžu teď mít jednu otázku já?" začal jsem. Potřeboval jsem ulevit své zvědavosti, prostě jsem se musel zeptat, co se jí teď honilo hlavou.

"A na co?" podívala se na mě. Když jsem uviděl její výraz ve tváři, napadlo mě, že jsem se možná zbytečně bál. Dětská mysl nemůže řešit problémy dospěle, to jen já se obávám toho, co všechno jí mohlo prolétnout hlavou. Byl by to můj způsob uvažování nad celou tou záležitostí, Käthe se přece nemusela vůbec trápit.

"Nad čím teď přemýšlíš?" zeptal jsem se.

Käthe zvedla obočí. "Proč se ptáš, tati?" pousmála se.

Nechal jsem chvíli její otázku viset ve vzduchu a soustředil se na řízení, ale taky na to, co bych jí mohl odpovědět. Kdo by kdy řekl, že se svou nedospělou dcerou povedu takový těžký rozhovor. Připadalo mi nemyslitelné, abych se k ní choval jinak než jako ke své dceři, ale teď mě nevědomky tlačila k tomu, abych s jí mluvil narovinu. Říkat jí věci bez obalu. Nebát se toho, že to neustojí, protože ona je silná. Silnější, než jsem si doposud myslel.

"Tati?" znovu mě oslovila, čímž mě vrátila do přítomnosti, do tohoto auta.

"Zamyslel jsem se, promiň, princezno. Já se ptám, protože chci vědět, jestli tě ta moje odpověď nějak neranila. Mluvil jsem s tebou narovinu, zlato, nic jsem si nevymýšlel. Věřím tomu, že jsi už dost velká holka na to, abych o svojí mámě znala pravdu. Nespletl jsem se v tom?" ujišťoval jsem se, zatímco jsem auto parkoval v garáži našeho domu.

"Na to jsem vůbec nemyslela," zavrtěla hlavou. "Víš, já přemýšlela nad tím, co nám říkala paní učitelka Kingová, když jsem byla po škole," prozradila mi. Zněla tak tajemně, o čemž možná ani nevěděla, ale ve mně to vzbuzovalo nejistotu. Co jí tak mohla Thea říct, že to v ní zanechalo takovou stopu, a myslela na to hned po tom, co jsme se bavili o její matce?

"A o co se jedná, řekneš mi?" pobídl jsem ji.

"Že budu velká dřív, než si myslím, a že pak budu chápat víc věcí. A když teď říkáš, že jsem velká holka na to, abych o mámě znala pravdu, asi se paní učitelka trefila," pokrčila rameny. "Ale já nevím, tati, jestli chci být velká. Nevím, jestli mě bude bavit věci chápat," pronesla. Neubránil jsem se tomu, abych se nepousmál nad tím, jak její slova zněla. Kdyby to řekl dospělý člověk, mohl bych v tom hledat nějaké moudro, ale když to řekne takhle malá školačka, zní to podivně. Ale možná i ona v tom může skrývat trochu dětské moudrosti.

"Takže to můžu chápat tak, že se o mámě už nechceš bavit?" zeptal jsem se.

"Teď už ne," zavrtěla hlavou na znamení, že pro tentokrát jí to stačilo. "Když vím, že nás opustila, myslím, že nás asi neměla ráda," řekla.

Natáhl jsem k ní ruku a vzal její dlaň do své. "Chci, abys věděla, že já tě mám rád. Neskutečně moc. Ani bys nemohla změřit, jak moc tě mám rád," podíval jsem se jí do očí. "A stejně tak strejda Bill. A babička. Máme tě všichni moc rádi a chci, abys na to nezapomínala. Ano?" zvedl jsem obočí.

"Ano, tati," přikývla.

"Fajn," vydechl jsem s drobným pousmáním. Hned na to se mé rty roztáhly do většího úsměvu. "A teď utíkej pozdravit strejdu Billa. Určitě se mu po tobě dneska stýskalo," pobídl jsem jí. Poslechla mě, hned otevřela dveře a vyskočila ven, aby doběhla co nejdříve do domu. Nechala si všechny věci v autě, nic si nevzala, dokonce ani za sebou nezavřela dveře na místě spolujezdce. Sotva se její záda ztratila ve dveřích, které vedly z garáže do kuchyně, schoval jsem obličej do dlaní. Polštářky prstů jsem si promnul oční víčka a tiše vzdychl, než jsem se znovu podíval na svět. Na svou bývalou přítelkyni jsem nemyslel už pěknou řádku dní. Převážně to bylo díky tomu, že jsem byl spokojený. Thea mi dodávala víc síly, než si možná myslela. A Že se Käthe na svou matku zeptala, mi jen připomnělo, že je to stále citlivé téma. Nemám ho zpracované. Ještě jsem jí neodpustil, cítil jsem v sobě zášť vůči té osobě, která utekla od zodpovědnosti za naše dítě, za náš společný život. A nevím, jestli budu kdy schopen odpustit.

Vešel jsem do domu a vůbec mě nepřekvapilo, že slyším výskot Käthe a Billův veselý smích. Ti dva spolu dováděli, kdy mohli, a kdyby nebyl Bill mé dvojče, klidně bych si mohl myslet, že je mu o několik let méně. Alespoň se tak choval, hlavně v přítomnosti mé dcerky. Už jsem si zvykl na to, že ji rozmazluje, nesnažil jsem se ho v tom nějak usměrňovat. Nahrazoval dalšího rodiče nebo sourozence, byl mi neskutečnou podporou, a že jsme si byli tak blízcí bylo nesmírnou výhodou.

Přešel jsem ke kuchyňské lince a postavil hrnek do kávovaru, aby se mi do něj mohla překapat káva, na kterou jsem teď měl nesmírnou chuť. Zatímco se mi nápoj připravoval, přešel jsem do místnosti, kde se ozýval ten veselý smích obou dvou. Postavil jsem se na práh a ramenem se opřel o rám dveří. Všimli si mě, ale to je nezastavilo v tom, aby pokračovali v nezbednostech. Bill i nadále Käthe chytal, dělal, že nestačí jejímu běhání mezi křesly a pohovkou, dával jí poznat ten pocit, že vyhrává, i když bylo nám všem třem jasné, že je realita jinde. Käthe se smála a jako by se náš rozhovor v autě nijak nedotkl té veselé osůbky. Dál jsem se na ně díval a nedokázal jsem potlačit úsměv na své tváři. Po několika minutách smíchu a veselí Bill Käthe chytil a s ní v náručí se svalil na pohovku. Sotva zády dolehl na polštáře, vysadil si Käthe na klín.

"Tak mi řekni, holka, kolik úkolů si ze školy přinášíš dnes?" zvedl obočí.

"Moc ne," zavrtěla hlavou. "Mám něco z matematiky, co jsem nestihla ve škole a paní učitelka mě nechala po škole. Ale protože přijel táta, mohla jsem jet dřív domů," začala brebentit. S tím, jak se jí pusa někdy nedala zastavit, mi neskutečně Billa připomínala.

"Takže ty příklady budeš muset dopočítat doma," uhodl Bill.

Käthe přikývla. "Ale nejdřív chci pohádku. Můžu, strejdo?" zeptala se ho.

"No nevím, může, táto?" zopakoval Bill otázku a podíval se na mě. Billovi muselo být jasné, že to povolím, ale stejně tu před Käthe zahrál takové malé divadýlko. Mlčky jsem přikývl a sledoval, jak Käthe zlehka líbá Billovu tvář, než seskočila z jeho klína, aby se rozběhla kolem mě do chodby, do obývacího pokoje, kde byla televize.

"Jaký byl den?" podíval jsem se na Billa.

"V pohodě," pokrčil rameny. "Georg s Gustavem tě pozdravují. Včera jsme spolu volali a ptali se po tobě. Už zase," oznamoval mi, zatímco se zvedal z pohovky, na kterou se před pár minutami v hrátkách s mou dcerou povalil.

Povzdychl jsem si. "Já jim zavolám, když se jim po mě tolik stýská," protočil jsem oči. "Dáš si se mnou kávu?" zeptal jsem se ho.

"Dám, ještě jsem dnes neměl," souhlasně pokývl hlavou. Vydal se do kuchyně ke kávovaru, stejně jako já. Bylo to jen pár vteřin ticha, než se nadechl k dalším slovům. "Jak bylo s Theou?" položil mi otázku, kterou mi běžně nedával. Kdykoliv jsem od ní přijel, dokázal z výrazu v mé tváři, z mého momentálního naladění usoudit, že jsem se měl dobře. Ostatně jako vždy, když jsem byl s Theou.

"Na tohle ses mě snad nikdy nezeptal," podezřívavě jsem se na něj podíval a naklonil jsem hlavu na stranu. "O co jde, Bille?" zeptal jsem se narovinu. S ním jsem neměl potřebu chodit kolem horké kaše. Říkali jsme si všechno tak, jak jsme to měli na srdci, žádné mazání medu kolem pusy.

Pokrčil rameny. "Mám pocit, že si ji před námi hlídáš. Kromě toho, že se s mámou viděla jen jednou, a Käthe o ní vůbec neví jako o tvé přítelkyni, což právě teď chápu," dodal rychle, "strávil jsem s ní všeho všudy pár hodin. Chci ji poznat blíž, opravdově. Mám pocit, že část tvého života je mi najednou skrytá, Tome," řekl upřímně.

"Bille," pousmál jsem se. "Ty chceš udělat nějakou další sešlost, že?" hádal jsem. Slovem sešlost mnohdy Bill označoval party v klubech, o kterých rád roznášel takové nepravdy, jako že to bude pohodový večer s pár přáteli. Pravda bývala taková, že pozval hromadu lidí, všichni se opili jako dobytek a sotva si pamatovali, co se na té sešlosti doopravdy dělo.

"Ne, tentokrát ne," zavrtěl nesouhlasně hlavou. "Spíš jsem přemýšlel nad večeří. Tady doma. S mámou. S Andym, Geogem i Gustavem, protože příští týden mají přiletět. A třeba i s tvojí Theou," podíval se na mě zvědavým pohledem, kterým chtěl prozkoumat, jak na tu zprávu budu reagovat.

"Ani jsem si neuvědomil, že se to turné už tak přiblížilo," zamumlal jsem. To byl důvod, proč se k nám po dlouhé době mají Georg s Gustavem připojit. Bude potřeba všechny nové songy nazkoušet. Projít všemožné rozhovory, televizní studia, rádiové stanice, abychom se zase dostali do povědomí lidí. Připomenout se veřejnosti. Při té představě, kolik času nám to zabere a že ho už tolik nebudu moct trávit s Theou, se mi její bližší seznámení s kapelou zamlouvalo. Mohla by pak trávit čas s námi, aniž by měl kdokoliv hloupé připomínky. Jsem si jistý tím, že si ji všichni zamilují. A tak bych nebyl ochuzen o čas s ní, a stejně bych si své povinnosti plnil. Pokud na to ona přistoupí.

"Šlo by to během příštího týdne, čtrnácti dní?" uslyšel jsem Billův hlas, který mě přivedl zpět do téhle místnosti, zpět k němu a tomu, o čem jsme se tu bavili.

Upil jsem kávy, než jsem do ní nalil trochu mléka. "Zeptám se, abych věděl, jak je na tom Thea. Myslím, že by měla mít volno, takže bychom to mohli naplánovat," přikývl jsem.

"Co se stalo, že byla Käthe po škole?" zeptal se Bill.

"Nechtěla v hodině počítat příklad," uchechtl jsem se. "Když mi to Thea říkala, hned jsem si vzpomněl na naše výstupy ve škole," zasmál jsem se. "Jestli i tohle Käthe podědila, mají se učitelé na co těšit," dodal jsem.

"Ale ona nemá dvojče, které by jí krylo záda," konstatoval Bill. "Ale máš pravdu, byli jsme pěkní neřádi," pokývl hlavou, zatímco se na jeho rtech roztáhl úsměv při vzpomínce, co všechno jsme spolu vyváděli. A to nejen ve vyučování, ale taky o přestávkách. Neměli nás rádi učitelé, neměli nás rádi ani spolužáci. Snad se tohoto Käthe vyvaruje.

"Neuvěříš, na co se mě zeptala, když jsme měli vyjet domů," začal jsem. Trochu jsem ztišil hlas, aby Käthe neslyšela, že se o ní bavíme. Moc dobře jsem věděl, že její pozornost teď v plném rozsahu zabírá kanál s dětskými pořady, navíc ve vedlejší místnosti, ale stejně jsem měl nutkání se trochu ztlumit.

"Na co?" zvedl Bill obočí. Opřel se o kraj kuchyňské linky a založil si ruce na prsou, čekajíce, až mu káva v hrnku dokape do požadované hladiny.

"Ptala se na svou matku."

"Ne," nevěřícně zamrkal.

"Ano. Na to, jestli někdy vrátí," upřesnil jsem.

"Och bože," vydechl Bill. Když jsem v jeho tváři rozpoznal soucitný výraz, cítil jsem se o trochu líp. Vědomí, že by mě podpořil v čemkoliv, pro mě bylo důležité. Pokývl hlavou. "Co jsi odpověděl?" zajímal se.

"Pravdu," trhl jsem rameny. "Že nevím, kde je. Nevím, jak se má, nevím, co dělá," odpověděl jsem mu. "A hned na to jsem si začal vyčítat, že jsem ji tím zahltil, ale ona to zvládla jako dospělý člověk, Bille. Nestačím žasnout."

"Už je to velká holka, ať chceme nebo ne," zkonstatoval pravdu, které jsem jako každý rodič nechtěl právě teď čelit. "Sám jsem někdy v podivení z toho, co dokáže ta její hlava vyplodit. A to bych řekl, že já jsem ten chytřejší. Kde že, někdy je to ona," uchechtl se.

Přikývl jsem. "Ano, z nás tří je to ona, ta nejmladší," zasmál jsem se. A Bill se ke mně přidal. Takové odlehčení jsem potřeboval. Bohudíky za mého bratra.

B.