Promiseland * 33

Tak je na světě další díl. Doufám, že se bude líbit, přeji krásné počtení. :) B. ♥

Hudba: James Arthur - Empty Space

Seděl jsem v autě a čekal, až se Bill konečně vynoří z hlubin domu. Besídka základní školy, kterou Käthe navštěvovala, měla začínat za necelou hodinu, a abychom to stihli včas bez stresů, s klidným parkováním a usazením, už bychom měli být dávno na cestě. Käthe už byla ve školní hale, kde se celá dnešní událost měla odehrávat. Mike ji tam zavezl na generálku, která proběhla už dopoledne, a proto jsem spoléhal na poslední chvíli, kdy můžeme odjet. To jsem však netušil, že to bude Bill takhle zdržovat. Povzdychl jsem si a promnul si prsty kořen nosu ve snaze se uklidnit. To, že budu nejspíš muset porušit rychlostní předpisy ve městě, nebylo problémem. Běžně jsem jezdil rychleji. Teď mi ale vadilo, že se v celé věci jednalo o mou dceru. Proč zrovna v tuto nevhodnou chvíli Bill nechápe, že prostě chci přijet včas? Kde byla jeho dochvilnost, kterou jindy vyžadoval u druhých?

Když se Bill usadil na místo spolujezdce, nervózně jsem poklepával prsty po kruhu volantu. Nepodíval jsem se na něj, jen jsem vyjel z příjezdové cesty domu na silnici. I když jsem nic neřekl, myslím, že mu bylo jasné, co se ve mně odehrává. Blízkost, která mezi námi panovala, umožňovala různé druhy komunikace, které druhým mohly připadat nadpřirozené. Ale vyčíst z pohledu, co si ten druhý myslí, jsme trénovali celé dětství, celý svůj dosavadní život jsme i testovali tu zkušenost, že víme, jak se ten druhý cítí.

"Promiň," pronesl.

Neodpověděl jsem, jen jsem mlčky pokývl hlavou. Nebylo těžké na mě poznat, že nejsem v pohodě, k tomu teď nebylo třeba Billova zkušeného oka a našeho naladění identických dvojčat. Nervozita mnou lomcovala, to ano, a já nebyl pořádně schopný vysvětlit, proč tomu tak bylo. Bylo to snad tím, že jsem měl poprvé vidět svou dceru takhle vystupovat? Nebo třeba tím, jak jsem se těšil tomu, že žije relativně normální život, ale pořád ve mně něco vyvolávalo pochybnosti, že se to pokazí? Nebo tím, že tam měla být přítomna i Thea - logicky, když je její třídní učitelka - ale strach ve mně nahlodávala myšlenka, jak to bude celé probíhat? Budeme mít šanci se pozdravit, políbit nebo se budeme muset kontrolovat, protože bude kolem až příliš mnoho možných svědků? Budu si muset vybírat mezi dvěma ženami, které teď svým důležitým postavením ovlivňovaly můj život - mezi Theou a Käthe? Doposud to bylo docela jednoduché. Buď jsem trávil čas se svou dcerou, nebo jsem odjel k přítelkyni, která však chápala mou potřebu být i s rodinou a tolerovala to, že jí nevěnuju veškerou pozornost. Do této chvíle to však bylo na dvou bojištích - buď jsem zůstával doma nebo jsem byl v domě Thei. Teď se měly tyhle světy střetnout. Obával jsem se toho, jak to dopadne. To bylo to klubíčko úzkosti, které se mi usadilo v břiše.

Bill mlčel stejně jako já. Byly časy, kdy nezavřel pusu a já to neřešil, protože to pro něj bylo charakteristické. Kdyby však promluvil v tuto chvíli, nevím, jestli bych mu dokázal v klidu odpovědět. Cítil to, a tak nás oba nechával v tichosti, tu přerušovalo jen tiše puštěné rádio. Zdálo se však, že se přemáhá více, než jsem myslel, protože po několika minutách to mlčení mezi námi přerušil. Nevydržel to a zeptal se, jestli jedeme ke škole.

"Ano," odpověděl jsem. "Besídka je v prostorách školy," dodal jsem. Zhluboka jsem se nadechl a na křižovatce odbočil vpravo a zařadil se do pruhu vozidel, než jsem se na Bill v krátkosti podíval. "Proč se ptáš?"

"Protože jsem v té škole ještě nebyl. Uvidím, kam moje neteř chodí už několik měsíců," pousmál se. Mnohokrát pro Käthe měl zajet i on, ale jednoduše poslal našeho asistenta Mikea. A když jsem pak poznal Theu a začal se s ní stýkat, mnohem častěji jsem začal vyzvedávat Käthe ze školy já. Bill pak neměl vůbec příležitost.

"Käthe tě určitě ráda provede," pousmál jsem se.

"A ty budeš mít příležitost být chvíli o samotě s Theou," oplatil mi pousmání.

"Možná," pokrčil jsem rameny. Nechtěl jsem dávat definitivní odpovědi a tím v sobě vytvářet šanci k představám, že se to opravdu podaří. Až to přijde, tak to přijde. Nemá cenu si od toho něco slibovat. Těžko se tomu ubráním, ale nezbývá mi nic jiného než se chovat dospěle.

Zaparkoval jsem u školy na posledním volném místě. Radši jsem ani nekontroloval čas, abych nepřidával tomu nepříjemnému pocitu, který se mi kumuloval v těle a který nejspíš pomine, až bude dnešní den u konce. Šel jsem ke známým dveřím, vystoupal po schodech, které vedly do budovy, do které jsem nevcházel poprvé ve svém životě. Bill mě následoval.

"Už se těším, až Käthe uvidím," pronesl nadšeně.

Podíval jsem se na něj. "Já taky. Neskutečně," přitakal jsem. "Mám pocit, že aspoň ona může mít normální dětství, a tak prožít život, jaký si zaslouží," vydechl jsem.

"Ano," přikývl a zlehka položil paži na mé rameno. "A my si pak nemusíme vyčítat, že jsme jí nedali, co nejvíce jsme dokázali."

"Ah, už jsi tady?" uslyšel jsem před sebou hlas Thei dříve, než jsem stihl Billovi odpovědět. Šla proti nám chodbou, kterou jsme se my dva blížili k velkému prostoru tělocvičny, který se teď proměnil na halu, kde se všichni shromáždili. "Ahoj, Bille," pozdravila ho. "Pojďte za mnou, vystoupení bude za chvíli začínat. Ředitel vám vyhradil místa v horních řadách, abyste měli trochu více soukromí," prozradila nám. I ona dnes vypadala jinak. Sama byla nejspíš nervózní. Chápal jsem to.

"Theo," oslovil jsem ji a chytil ji za předloktí, abych ji přiměl trochu zpomalit. "Budeš pak na mě mít chvilku?" zeptal jsem se, když se ke mně otočila a krátce se mi podívala do očí.

Krátce trhla rameny. "Nevím, opravdu nevím, Tome. Je tady dneska zmatek, tak ti nechci nic slibovat," zavrtěla hlavou.

Prsty jsem sjel z jejího předloktí a na chvíli schoval její dlaň ve své. Když mi stiskla prsty a povzbudivě se na mě usmála, nedokázal jsem jí to neoplatit. Vykouzlila úsměv na mých rtech obyčejným dotekem. Pohledem jsem přejel přes její tvář, na chvíli jsem se zastavil u jejich rtů, abych se pokochal, než jsem se jí znovu podíval do očí.

"Ani nad tím nepřemýšlej, Tome, dneska ne," zašeptala. Když jsem uviděl její potutelný výraz, zasmál jsem se.

"Vůbec nevím, na co narážíš," mrkl jsem na ni. Oba dva jsme se zasmáli a možná jsme tím Billa dostali do trochu nepříjemné situace, ale v tuhle chvíli mi to bylo jedno. Měl jsem poblíž Theu, to mi pro teď stačilo.

"Pojďte, ať nezmeškáte začátek," znovu nás oba dva pobídla. Pustila se mých prstů a já jí to dovolil. Nechtěl bych, aby kvůli mně měla problémy. A z našich rozhovorů o jejím nadřízeném - řediteli téhle školy, se zdálo, že by ten problém klidně mít mohla.

Seděl jsem na vypolstrované židli a sledoval představení ostatních ročníků, než se dostalo konečně k tomu, které měla připravena třída, kterou navštěvovala i Käthe. Věděl jsem, že se jedná o zpracování nějaké pohádky, ale netušil jsem, že to bude s tak povedenými kulisami, s hudebním podkreslením, kdy učitel hudební výchovy všechny zdárně doprovázel na klávesy, aby doladil emoční situace v příběhu. Ani jsem si neuvědomil, že to celé sleduji s úsměvem na rtech, dokud jsem v periferním vidění nezahlédl Billa. Tvářil se nadšeně, a to mě přimělo zamyslet se nad tím, jak musím vypadat já. Nejspíš jako všichni rodiče, kteří tu teď s námi seděli - pyšní na své ratolesti.

"Panebože, Tome, řekni mi, po kom má Käthe takový talent? Vždyť my jsme oba dva na choreografii úplná polena!" zasmál se Bill, když Käthe s ostatními dívkami odtančila kousek vystoupení. Dle mého úsudku všechno probíhalo bez problémů. Neviděl jsem generálku, nevím, jaká byla představa učitelů, ale stejně jsem měl pocit, že se jim to neskutečně daří.

"Tak to by mě taky zajímalo," zasmál jsem se. Vzpomínkami mi proběhl večer, kdy jsme s mou bývalou přítelkyní tančili jen tak pro zábavu, bez jakéhokoliv řádu. Nebylo pochyb, že tenhle talent Käthe zdědila po své matce. Protože světě div se, já jsem na tanec opravdu dřevo.

"Ona je tak talentovaná!" zamumlal Bill slova, která nejspíš zněla hlavou všem přítomným. Všechny děti skvěle zvládaly svou roli a určitě si každý říkal, jak jsou všichni šikovní, každý chválil ty své. A Bill teď opěvoval mou Käthe.

Mlčel jsem. Hleděl jsem na provizorně postavené pódium. Vnímal děj. A nemohl pochopit, kde se tohle v mé dceři vzalo. Myslel jsem, že je tichá, v neznámém prostředí se moc nevyjadřuje a spíše stojí v pozadí. Tak jsem ji znal z různých událostí, kdy k nám přišla nějaká návštěva, kterou ona příliš neznala. Vždy se držela poblíž mě nebo Billa, neprojevovala se, nebyla jako ty děti, které se hned začnou předvádět. Jak se zdálo, tak jí tohle prostředí - obyčejná základní škola - neskutečně prospívalo. A když jsem uviděl, jak se ke konci klaní se všemi svými spolužáky, usmívá se spolu s nimi, pocítil jsem vlnu vděčnosti. Mámě za to, že mě dokopala k tomu, abych Käthe nenechával v domácím vzdělávání. Billovi, že mě podpořil a spolu se mnou hledal tu nejlepší školu. A dokonce jsem si vzpomněl i na Theu. Té bych chtěl tolik poděkovat!

Představení všech tříd skončilo. Zůstali jsme sedět na místech, zatímco se ostatní rodinní příslušníci zvedali a pomalu odcházeli směrem k chodbě školy. Podle slov ředitele byly přístupny téměř všechny prostory budovy, mohli jsme si to tady prohlédnout, případně se doptat na informace, které bychom chtěli vědět, u personálu nebo u něj samotného. Jindy bych se možná šel ujistit, ověřit si, k čemu užívají příspěvky, které jim zasílám. Teď mi však bylo jedno, na co mé peníze používá.

"Vidím Käthe, půjdeme?" zeptal se mě Bill, čímž mě vyrušil z mých myšlenek.

"Ano," souhlasil jsem. Vstal jsem a už vyprázdněnou tělocvičnou jsem přešel ke dveřím, u kterých Käthe stála a čekala. Sotva nás s Billem uviděla, vydala se směrem k nám. Dřepnul jsem si, abych ji mohl obejmout.

"Tati, viděl jsi celé vystoupení?" zeptala se hned. "Já se dívala, kdy přijedete, ale neviděla jsem auto, tak nevím, kdy jste přišli," začala brebentit, čímž mi do posledního detailu připomněla jejího strýce - Billa.

"Ano, stihli jsme to všechno," přikývl jsem. Zlehka jsem ji políbil na čelo. "Moc se vám to všem povedlo. Byla to paráda, zlato," usmál jsem se na ni. "Za to by sis zasloužila nějakou dobrotu. Zmrzlinu by sis dala?" zvedl jsem obočí. Moc dobře jsem věděl, že na tohle ji utáhnu pokaždé, zmrzlina pro ni byla vždycky odměna.

"Jo, to bych si dala, tati!" přitakala. "Ale nejdřív ti chci něco ukázat. Co jsem včera namalovala, je to v naší třídě," řekla.

Usmál jsem se na ni. V takových situacích, kdy se mi chce s něčím pochlubit, mám vždy pocit, že jsem opravdu dobrým otcem. Jsem pyšný na ni, hrdý na to, jaký vztah mezi sebou máme. Jen se obávám, až přijde její dospívání.

S Billem jsme se nechali Käthe zavést k její třídě. Šla mezi námi a každého se držela za jednu ruku. Tak se těšila, až nám ukáže, o čem mluvila, že nás doslova táhla přes celou školu k místnosti, ve které trávila nejvíce svého času. Když jsem byl s Käthe, Thea mi na mysli přicházela méně. Proto jsem ani nemyslel na to, že se blížíme ke třídě, ve které přebývala moje dcera, ale také moje přítelkyně. Zarazil jsem se na prahu dveří, když jsem zahlédl Theu. Opírala se o učitelský stůl a bavila se s jednou z maminek, která byla - stejně jako já a Bill - zavedena do téhle třídy svým dítětem. Nevšimla si mě, svou pozornost plně věnovala rozhovoru.

"Pojď, tati," řekla Käthe a zatahala za mnou paži.

Sklopil jsem k ní pohled a usmál se na ni. "No jasně," mrkl jsem na ni. "Tak mi to své dílo ukaž," pobídl jsem ji. Dál mě držela za prsty, když jsme procházeli mezi lavicemi do zadní části místnosti. Na velké nástěnce viselo hned několik obrázků. Jak se z nadpisu nad obrázky zdálo, všechny byly na jedno téma, avšak každý ze třídy to zpracoval jinak.

"Na co se díváme, prcku?" zeptal se Bill a snížil se ke Käthe, aby si mohl prohlédnout obrázek, na který ukazovala. Chtěl jsem jí položit podobnou otázku, ale slova se mi v hrdle zadrhla, když jsem uviděl, co s pastelkami vykreslila.

"To je můj sen, co bych si přála k narozeninám," odpověděla Billovi. "My čtyři na výletě na koních," vysvětlila, co jsme mohli oba dva s Billem vidět. My čtyři.

Bill si odkašlal. "Tohle jsem já?" zvedl obočí a ukázal na jednu z postav, která měla vykreslené blonďaté vlasy. Byl překvapený stejně jako já, avšak dokázal zareagovat rychleji, pružněji, nezůstal šokovaně mlčet.

"Ano. A tohle je táta a já. A babička," popsala poslední postavu, kterou jsem mohl identifikovat jen jako ženu, avšak jsem netušil, že myslí na babičku. Musím se přiznat, že mi v ten moment spadl kámen ze srdce. Ale proč? Čeho jsem se doopravdy bál? Pravdy?

"To budeme muset babičce ukázat, určitě se jí to bude líbit," ozval jsem se po dlouhé chvíli ticha. Bill přikývl a vzhlédl ke mně, určitě byl zvědavý, jaké emoce se mi v obličeji zračí. Nejistě jsem naklonil hlavu na stranu. Käthe si čím dál víc všímá detailů, uvědomuje si, že v naší rodině jeden člen chybí, a to mě začínalo strašit. Nejenom její otázky směřované k matce, ale taky to, jak byla pozorná. Kdy jí dojde, že v mém životě náhrada za její matku už je? Možná už nemělo smysl ji dál chránit před pravdou, možná tohle mé rozhodnutí nechávat ji v nevědomosti spíše škodilo, než že by jí prospívalo. Byla to chytrá holka, proč jí takhle dál lhát? Rozhodl jsem se. Co nejdříve si s ní o tom promluvím.

B.