Promiseland * 34

Tak, konečně máme díl na světě. V ději jsem se konečně dostala k tomu, co považuji za jednu z finálních scén. Ještě jich pár bude, ale tahle patří k těm více důležitým v tomhle příběhu. Posunuje nás to blíže ke konci, ale také blíže k vánoční povídce. :) Doufám, že se vám bude následující vykreslení líbit, a těším se na vaše ohlasy. Užijte si počtení, krásný čas přeji. :) B. ♥

Hudba: Gabrielle Aplin - The Power of Love

Nikdy bych neřekl, že ve mně dokáže vyvolat nervozitu má vlastní dcera. Nebo spíše to, co jsem si myslel, že mi odpoví, jak jsem předpokládal, že se zachová. Od toho dne, kdy měla vystoupení, už nějaký čas uplynul. Přesně tomu bylo pět dní. Pět dlouhých dní, kdy jsem vymýšlel, co bych jí mohl říct, jak bych to měl formulovat, a neměl ponětí o tom, jak bych jí to měl sdělit. Cloumala mnou neskutečná nejistota a já se cítil jako zahnaný do kouta. Každý večer jsem to diskutoval s Billem a při večeři se odhodlával, že to Käthe celé vybalím, ale vždy jsem skončil jen u toho, že jsem se zeptal na její den. Billovy pohledy začínaly být stejně neúprosné jako mé vlastní svědomí, jako vědomí toho, že bych to už opravdu měl říct. Překonat se mi však trvalo déle, než jsem plánoval. Cizí osobě jsem byl schopen říct svůj názor hned, nebral jsem si servítky. Ani Bill nepatřil k těm lidem, u kterých bych chodil kolem horké kaše a nebyl schopný se vymáčknout. Ale Käthe… ta byla moje dcera. Ksakru, bylo mým úkolem mé dítě chránit, ne ho vystavovat dalšímu možnému traumatu, ne?

Napíchl jsem kousek těstoviny na vidličku a vzhlédl k Billovi. Jeho povzdychnutí se nedalo přeslechnout, a to přesně byl jeho záměr. Odkašlal jsem si, ale to bylo všechno, nevydal jsem žádnou další hlásku, nebyl jsem schopný. Opět byl večer, jako každý jiný den jsme se věnovali pojídání naší večeře, a jako každý večer v tomto týdnu jsem i teď měl knedlík v krku. Ten, který se nedá jen tak lehce spolknout.

"Zlato, jak bylo ve škole?" zeptal se Bill, čímž mi sebral vítr z plachet. Tohle byla moje úvodní otázka, moje jistota v konverzaci s Käthe, která mi tento týden opravdu nešla podle představ. Zamračil jsem se na něj, ale on se schválně díval do obličeje své neteře, aby nemusel snášet pohled, který musel jistojistě cítit.

"Docela dobře," pokrčila rameny. "Paní učitelka je vtipná," řekla. "Když nám vysvětlovala, jak máme používat ty složité věci v matematice, tak k tomu říkala takové veselé příběhy, že jsme si to všichni dobře zapamatovali," pokývla hlavou.

"Jaké věci?" zeptal jsem se.

Käthe ke mně přetočila svůj obličej a když se na mě podívala těma očima, které byly tak moc podobné mým, měl jsem pocit, že mi vidí až do duše. Že mi čte myšlenky. Znervózněl jsem. Ze své vlastní dcery.

Tome, vzchop se, sakra.

"Pravítka a kružítka. A ještě jednu věc, ale to už nevím," odpověděla mi. Byl jsem paranoidní, když jsem si myslel, že ví, co jí chci už nějakou dobu říct.

"Měli jste geometrii?" zvedl jsem jedno obočí.

"Ano," přitakala. "Ale já ti to včera říkala, tati. Ty jsi mě neposlouchal?" naklonila hlavu na stranu a odložila vidličku vedle talíře, ze kterého snědla téměř všechno.

"Mám teď hodně věcí, které se mi v mysli míchají, zlato. Promiň, tohle jsem asi nějak vypustil," přiznal jsem. Dál jsem oplácel její pohled, který teď ze zvědavého přešel do lehce otráveného. Tohle slýchávala častěji, práce, kterou jsem se zabýval, to prostě někdy vyžadovala, a vysvětlovat Käthe, co všechno obnáší napsání nových písní a vytvoření hudebního alba, nemělo v jejích letech cenu.

"Hodně práce?" vyslovila notoricky známá slova, která ode mě nebo Billa slýchala v poslední době víc a víc. Když jsem přikývl, aniž bych řekl něco dalšího, nespokojeně si pomlaskla. "Už jsem dojedla, můžu si pustit televizi?"

"Utíkej, zlato," svolil jsem. Byl to zlomek vteřiny, kdy seskočila ze židle a odešla od stolu, u kterého jsme spolu večeřeli. Podíval jsem se na Billa a setkal se přesně s takovým pohledem, jaký jsem očekával. Zhluboka jsem se nadechl. "Dej mi čas, já jí to dnes řeknu."

"Už by bylo na čase, drahý bratře," procedil mezi zuby. Z tónu jeho hlasu bylo znát, že ho to už štve. A z toho oslovení, kterým mě počastoval, to bylo nezpochybnitelné.

Odložil jsem příbor. Nebyl jsem schopný sníst jakékoliv další sousto. Vstal jsem a chtěl po sobě uklidit talíř s nedojedenou večeří, ale Billův pohled mě zastavil od takové činnosti.

"Ser na uklízení talíře a běž za Käthe," přikázal mi. "Já tu uklidím," dodal mírnějším hlasem, když jsem jen překvapeně zvedl obočí. "Už jí konečně řekni, že jsi ve svém životě šťastný," zamumlal tiché povzbuzení, než jsem se otočil k odchodu. Prošel jsem místností, chodbou a zamířil k obývacímu pokoji, ze kterého byla slyšet puštěná televize. Snažil jsem se vyčistit si mysl, moc dobře jsem věděl, že nemělo cenu plánovat slovo od slova, co Käthe řeknu. V takových případech jsem se kolikrát zasekl, popletl více vět dohromady a pak z toho všeho vznikla nesrozumitelná slátanina. Byl jsem klidný, moje nervozita byla předtím jen v mé mysli, ale tělo bylo naprosto uvolněné.

"Zlato?" oslovil jsem Käthe, přecházejíce k pohovce, na které seděla.

Vzhlédla ke mně. "Ano, tati?"

"Chtěl bych s tebou o něčem mluvit," začal jsem. Už žádné chození kolem horké kaše. Chci se do toho vrhnout rovnou po hlavě, ale tak, abych to řekl nenásilným, jemným způsobem. Posadil jsem se vedle ní a pokynul jí, aby se ke mně přisunula. Poslechla. Přestala vnímat dětský program, který si tu pustila, a obrátila svou pozornost ke mně.

"Mám nějaký průšvih?" zeptala se a v krátkosti se jí v očích mihnul strach. "Já jsem paní učitelce říkala, že to nebyla moje vina," začala hned omlouvat situaci, o které jsem vůbec neměl ponětí.

Zavrtěl jsem hlavou na znamení nesouhlasu. "Ne, o školu se vůbec nejedná, zlatíčko," pousmál jsem se. Prsty jsem prohrábl její blonďaté vlásky a užíval si ten pocit, jak hebké je měla. "No, vlastně se to školy možná trochu týká, když tak nad tím přemýšlím," poupravil jsem svou odpověď.

"Ano?" zvedla obočí.

Zhluboka jsem se nadechl. "Käthe," oslovil jsem ji a podíval se jí do očí. Odmlčel jsem se a v jejím pohledu se zračila zvědavost, teď už tam nebyl žádný strach, jen bylo vidět, že chce znát důvod, se kterým jsem za ní přišel. Odkašlal jsem si. "Před pár dny ses mě ptala na mámu," začal jsem.

"Volala?" vyhrkla otázku, na kterou jsem jí hned odpověděl.

"Ne, nevolala," zavrtěl jsem hlavou. "Chci tím říct, že ses sice ptala na svou mámu, ale taky ses ptala na osobu, se kterou jsem já žil, kterou jsem měl rád, díky které jsi na světě ty, princezno," pousmál jsem se na ni. Nejistě si poposedla, složila dlaně do mého klína a dál se nechala hladit po ramenou, zatímco své tělíčko nakláněla směrem ke mně. Dívala se svým dětským a nevinným pohledem a já najednou začal přemýšlet nad tím, jestli ji takové zjištění neraní.

"A už ji rád nemáš?" vytušila fakt, který jsem ve větě skryl.

"Tak dlouho jsem ji neviděl, že nevím úplně přesně, ale kvůli tomu, že nás opustila před takovou dobou, se nedá říct, že bych ji měl rád," odpověděl jsem popravdě tak, jak jsem to v tuhle chvíli cítil. Kdybych se teď snažil vymýšlet nějakou chytrou či vyhýbavou odpověď, Käthe by to určitě rozpoznala. Byla to citlivá dívenka, která měla srdce na správném místě. Mnohokrát dokázala odhadnou situaci lépe než dospělý, dětský instinkt byl její nezastupitelnou výhodou, která se v téhle konverzaci začínala projevovat.

Polkla. "Proč mi to říkáš, tati?" nechápavě zvedla obočí.

"Co kdybych ti řekl, že se teď stýkám s někým… koho rád mám?" zeptal jsem se s krátkou odmlkou. "S někým, díky komu jsem zase šťastný, s někým, kdo mě dokáže rozveselit?" zamrkal jsem. Prsty jsem znovu zabloudil k jejím vláskům. "Máš ráda, když se spolu smějeme, že ano?" naklonil jsem hlavu na stranu.

"Budu mít novou maminku?" vytušila.

Rychle jsem zavrtěl hlavou. "To ne," řekl jsem. "Tvoje máma bude vždycky jenom ta jedna jediná, která tě přivedla na svět," pousmál jsem se. Krátce jsem se nadechl a polštářky prstů uhladil pramen vlasů za její ucho. "Ale možná je tu možnost mít v životě… tetu, která ti může pomoct tam, kde bych já nebo strýc Bill nemohl, protože my jsme muži a ty jednou budeš žena," řekl jsem. Podíval jsem se jí do očí. "Chtěla bys někoho takového poznat a mít nablízku?" zeptal jsem se.

"Tati, znám tu tetu?" položila mi další otázku, která opět udeřila hřebíček na hlavičku.

"Zlato," oslovil jsem ji a vzal ji do náruče, abych si ji mohl vysadit na klín. Měl jsem potřebu ji teď držet blízko svému tělu, chtěl jsem ji mít u sebe, a ani jsem nedovedl vysvětlit, proč. "Ta teta, se kterou jsem začal trávit čas, je paní učitelka Kingová," vybalil jsem pravdu, která už musela ven. Ač jsem se snažil celou věc co nejvíce ošetřit, pravda, ač zabalená v hezkých slovech, může zabolet. Když jsem však sledoval reakce své dcery, zdálo se, že to nějak velkou odezvu nevyvolalo. Pár vteřin mi tiše oplácela pohled, než ho sklopila k mé paži, která ležela přes její stehna.

"Tati, pustíš mě?" požádala mě po chvíli ticha, a položila dlaň na mou paži, aby i v činech dala najevo, že v tuhle chvíli vyžaduje svobodu. "Chci teď jít za strejdou Billem," dodala.

"Jasně, zlato," přikývl jsem a s jasným hlasem jí odpověděl, avšak po mém těle se rozlil nepříjemný pocit. Bylo to moc brzo? Řekl jsem to špatně? Byl jsem příliš hrubý a měl jsem to formulovat jinak? Podcenil jsem snad náš vztah a tahle upřímnost jí spíše uškodila?

Když Käthe zmizela ve dveřích místnosti, frustrovaně jsem zafuněl a schoval obličej do dlaní. Zaklonil jsem hlavu a zády se pořádně opřel o polštáře pohovky, zatímco jsem prsty sjížděl po svých tvářích. Prohrábl jsem si strniště a položil paže bezvládně vedle těla, které se stejně letargicky válelo po pohovce. Zahleděl jsem se do tmavého stropu, na kterém se teď odrážely barevné skvrny z puštěné obrazovky televize. Procházely mnou neskutečné pochybnosti. Vlna za vlnou dál a dál srážela moji jistotu, že jsem vybral ten správný čas. Teď už se to ale nedalo vrátit zpět, nemohl jsem vymazat z paměti, co jsem už jednou řekl. Käthe na to nezapomene, nejde to nijak zařídit. A možná to vlastně ani nechci. Už delší čas mě trápilo, že si musím vybírat mezi těmito dvěma osobami, které mění a ovlivňují můj život tak zásadním způsobem. Ať už to Käthe přijme jakkoliv, byl jsem upřímný. Řekl jsem to, jak nejmírněji jsem dovedl. Hledal jsem správná slova a vybíral takovou formu, ve které jsem jí nechtěl ublížit. Thea se stává důležitou součástí mého života, a já bych byl nesmírně šťastný, kdyby to tak měla i má dcera. Tiše jsem si pro sebe zamručel, než jsem sklopil pohled od stropu zpět do místnosti.

A právě v pravý čas.

Käthe se objevila na prahu a na jejích rtech byl usazený úsměv. Nevím, co ho způsobilo - jestli promluva se mnou a má upřímnost, nebo jí Bill pověděl nějaká svá životní moudra - ale byl jsem za ten úsměv rád. Přešla ke mně a znovu se mi posadila na klín. Mlčky položila paže kolem mého krku a hlavou se mi opřela o hruď. To gesto mě přinutilo se pohnout, znovu se mi vlila energie do těla a já jí to objetí opětoval.

"Jsem ráda, že jsi šťastný, tati," zašeptala. Díky těm slovům mi vhrkly slzy do očí. Nevím, co jí Bill řekl, ale za to, čemu tady dopomohl, mu budu vděčný nadosmrti.

Přitiskl jsem ji více k sobě a obejmul ji pevněji. Zabořil jsem tvář do jejích vlásků a spokojeně vydechl. Je zvláštní, jak dítě svému rodiči voní. Je to nepopsatelný pocit, který se nedá nijak zprostředkovat než jednoduše zažít. "Děkuju, Käthe. Moc to pro mě znamená," pronesl jsem tiše a snažil jsem se, aby na mém hlase nebylo znát to pohnutí. Bylo to dlouho, co se mnou emoce takto zamávaly, ale já se za své momentální slzy nestyděl. Byly to slzy štěstí. A ty ať mi závidí celý svět.

Zůstali jsme ve stejné pozici několik minut, než v dětském programu začala hrát nová pohádka, která přilákala pozornost Käthe.

Krátce se na mě podívala. "Mám tě moc ráda, tati," usmála se na mě.

"A já tebe, zlatíčko," odpověděl jsem jí hned a oplatil to usmání, které teď pro mě znamenalo víc než cokoliv jiného. Povolil jsem stiskl, ve kterém jsem ji držel u sebe, a dovolil jí, aby se znovu usadila tak, aby se mohla dívat na pohádku a mohla si užít těch pár minut, než se půjde koupat a spát, po svém.

Vstal jsem. Zamířil jsem do kuchyně. Nedalo mi to, moje zvědavost byla napjatá a já potřeboval vědět, co Käthe s Billem řešila, že pak přišla a udělala tohle. Když jsem však kráčel chodbou a blížil se ke svému bratru, cítil jsem, jak se mi tvoří knedlík v krku. Tentokrát to nebylo z nervozity, bylo to z té záplavy emocí, kterou jsem nečekal. Bylo to z těch slz, které jsem chtěl zadržet. Zhluboka jsem vydechl a prošel dveřmi.

Bill si mě hned všiml. Stál u dřezu a oplachoval jeden z talířů, ze kterých před chvílí smyl zbytky jídla. Beze slov zvedl obočí a já moc dobře věděl a chápal, co za otázku mi tím pohledem chtěl položit.

Odkašlal jsem si, abych aspoň nějak překonal to narůstající napětí v hrdle. "Co jsi jí řekl?" zamumlal jsem svou otázku.

"Pravdu," pokrčil rameny. "Ptala se mě, jestli se víc usmíváš. Taky se zeptala, jestli jsi spokojený. Položila mi otázku, jestli jsi šťastný," podíval se na mě zpod řas. Utřel si dlaně do utěrky, kterou odložil stranou, a dlaněmi se opřel o kraj kuchyňské linky. "Je mnohem chytřejší a vnímavější, než si oba dva myslíme. A dokazuje nám to den za dnem."

"Díky, brácho," hlesl jsem. Překonal jsem pár kroků, abych se k němu dostal blíž, a udělal to samé, co před chvílí provedla i Käthe. Objal jsem ho. Dlouze a pevně jsem ho sevřel ve svých pažích a Bill mi to opětoval. Dlaní poplácal po mé lopatce, než jsme sevření povolily. Jeho prsty zůstaly na mém rameni, když se mi podíval do očí. Nemusel zkoumat, co se se mnou děje, prostě se na mě podíval a v očích se mu zračila radost.

"Víš, že pro rodinu cokoliv," pousmál se.

Oplatil jsem mu úsměv a spokojeně vydechl. Zatím jsem si neuvědomoval, jak moc se mi teď měl změnit život. Tento večer měl patřit k těm nejdůležitějším v mém životě. Momentálně jsem možná neviděl dosahy toho, co se právě teď odehrálo, ale měl jsem je velmi záhy zjistit. Teprve jsem měl objevit, jakým směrem se můj život v tuhle chvíli vydal.

Bill mě poplácal po rameni. "Ty se té šťastné rodiny dočkáš," uculil se.

A jakou pravdu s tím proroctvím měl? Obrovskou.

B.