Promiseland * 37

Hlásím se, že žiju.

Uf. Okey. Leden je fakt makačka. Opět se budu opakovat, když budu psát, že jsem ten díl chtěla mít hotový dřív. A co by taky ne, když tady celý měsíc opravdu vůbec nic nepřibylo. Za tu hromadu dní jsem zvládla napsat sotva pár řádků nového dílu, až když jsem si k tomu fakt sedla a "přinutila se", sepsala jsem celý díl na posezení. Doufám, že to takto nebude pokračovat, protože takové resty s nedopsanými povídkami nemám ráda. Tohle měla být povídka, která měla mít konec už v loňském roce. Bohužel, dopadlo to jak to dopadlo. Ale není proč zoufat. Aspoň mám co psát a vy co číst, no ne? :)

Jestli jsou tu ještě nějaké věrné duše, tak máte mou poklonu. Jste skvělí! ♥

Enjoy, B.

Hudba: Alice Merton - Learn To Live

Byl jsem vzhůru dřív než Thea, což bylo nezvyklé. To mi však nevadilo. Většinou to byla ona, kdo byl první vzhůru a mě budil tichý proud tekoucí vody a její prozpěvování v koupelně, nebo už dávno chystala snídani, když jsem já otevřel po dlouhé noci oči. Teď jsem však mohl být já tím, kdo toho druhého překvapí s připraveným prvním jídlem dne. Cítil jsem, že mi spánek přinesl blahodárné odpočinutí, necítil jsem se unavený hned pro probuzení, ale zároveň se mi nechtělo z postele. V tuto chvíli jsem mohl využít šance a prohlédnout si Theu jednou tak, jak jsem ji dlouho nezahlédl - spící, s klidnou tváří a uvolněným celým tělem. Kdybych se takhle vedle ní mohl budit každé ráno, nejspíš bych se považoval za nejšťastnějšího muže planety. A vlastně: teď už tomu vůbec nic nebrání, abych to takhle mohl mít. Moje dcera, osoba, na jejímž názoru mi záleželo nejvíce, se zdá být rozumnější, než jsem si mohl kdy přát. Mám celou rodinu za svými zády a teď už jen můžu využívat té radosti, že můžu mít i Theu po svém boku. Protáhl jsem se a přemýšlel nad tím, jestli se mi chce vůbec vstávat z vyhřáté postele. Nebyla mi zima, ale bylo to příjemné. A k tomu ten pocit, že milovaná osoba leží vedle mě, který byl pro mě v tuto chvíli nenahraditelný, mě nutil zůstávat déle na matraci, ač jsem už byl probuzený nějakou tu minutu. Přetočil jsem se z boku na záda a zahleděl se na strop, ze kterého už dávno zmizely stíny noci. Jen zlomek vteřiny jsem zaběhl myšlenkami k předešlému večeru, k plesu, který se nevydařil úplně dle našich představ. Hned jsem si ale ty vzpomínky zakázal a radši si připomněl to, jak ten večer pokračoval. Jak jsme si s Theou hezky popovídali, ač se prvně mohlo zdát, že jsme oba dva opatrní a vyděšení. Jak jsme se díky té události dokázali posunout a vlastně ještě více sblížit v našem vztahu. A to jsem si myslel, že to pro tu dobu, co jsme spolu, už lepší být nemůže. Pletl jsem se. A bohudíky, že se to vydalo tím správným směrem.
Olízl jsem si rty a spokojeně založil ruce za hlavou, když jsem si před očima promítal naši společnou noc. Líbil se mi způsob, jakým jsme spolu fungovali. Nepamatuji si ženu ve svém životě, která by mě dokázala takhle uhranout a strhnout na svou stranu. Nebo spíše - vytvořit novou a společnou stranu.

Thea se zavrtěla a otočila se na druhou stranu. Ležela teď zády ke mně a já měl chuť ji obejmout, i kdyby ji to mělo probudit. Zhluboka se nadechla, jako by snad měla každou chvíli procitnout. Neodolal jsem tomu pokušení a přetočil na bok, abych se mohl přitisknout k jejímu tělu. Položil jsem jednu paži kolem jejího pasu a naklonil se nad ni, abych ji mohl zlehka políbit na rameno.

"Ty jsi vzhůru, Tome?" zamumlala, oči stále zavřené.

"Už nějakou chvíli. Půjdu nám připravit snídani a ty si zatím ještě odpočívej v peřinách," pošeptal jsem kousek od jejího ucha. Políbil jsem ji do vlasů, než jsem se ještě jednou nadechl její vůně. Nevím, jaký měla šampon, ale to aroma, které v jejích vlasech zanechával, bylo dokonalé. Kdykoliv tuhle vůni ucítím, budu do konce života vzpomínat na tuhle chvíli.

Když jsem se odtáhl a chtěl vstát, Thea se ve svém neúplném probuzení přetočila čelem ke mně. Přehodila svou paži přes můj pas a přitáhla se ke mně, jako by mi snad svým drobným tělem mohla zabránit v tom, abych vstal.

"Ještě nechoď," hlesla. Hlavou se opřela o mou hruď a tiše povzdychla. Když se ke mně takhle přitulila, bylo nad slunce jasné, že se mi nikam nechtělo.

Když jsem se probudil podruhé, bylo to kvůli tichým vibracím, které jsem uslyšel na nočním stolku. Po tom, co se ke mně Thea přitiskla, jsem si chvíli užíval její přítomnosti, než jsem na pár desítek minut zase usnul. Natáhl jsem se pro mobil, abych zjistil, kdo mi volá. Tipoval jsem svého bratra a taky že jsem se nespletl. I když Thea tiše oddechovala na mém hrudníku, stejně jsem hovor přijal.

"Copak?" zašeptal jsem místo pozdravu.

"Tome, máme na tebe čekat se snídaní, nebo máme čekat na vás s obědem?" zeptal se, čímž mi vlastně i oznámil to, že by chtěl, abych Theu přivezl domů na oběd. Pousmál jsem se nad tou jeho taktickou otázkou.

"Myslím, že nás můžeš očekávat na oběd," odpověděl jsem, aniž bych se Thei předem zeptal a ujistil se, že něco takového chce. Měl jsem však pocit, že bude souhlasit, vždyť jaký problém by v tom mohl být? Billa zná, Käthe taky. Jen teď bude vystavena v trochu jiné situaci. Ale věřím tomu, že ji zvládne.

"Dobře. Kdyby cokoliv, dej vědět. Ale budeme na vás čekat," uslyšel jsem Billův hlas, který mě z mých myšlenek na blízkou budoucnost vytrhl.

"Jasně. Pro zatím ode mě pozdravuj tu moji malou princeznu," požádal jsem bratra, než jsem hovor ukončil. Odložil jsem mobil zpět na to místo, kde přes noc ležel, a pohlédl do tváře té, vedle které jsem ležel zase já. Byla probuzená, dívala se na mě a já se musel usmívat. Její tvář byla otlačená, oči sotva otevřené, rozespalé.

"Vstáváme?" zeptala se, aniž by se jakkoli zajímala o ten telefonát. To jsem na ni taky obdivoval - prostě mi důvěřovala, spoléhala se na to, že kdyby se cokoliv dělo, sám bych jí to řekl a ona by se nemusela doptávat, nemusela by vyzvídat.

Olízl jsem si rty. "Nejspíš už ano," dál jsem se usmíval, zatímco jsem sledoval, jak se zvedá do sedu. Nespouštěl jsem z ní pohled, když si stoupala z matrace, i když přecházela místností ke dveřím koupelny. Až v nich se ke mně otočila, ohlédla se přes rameno a lehce naklonila hlavu na stranu.

"Co pořád tak koukáš?" zvedla jedno obočí.

"Jen se kochám. Tebou. Tvým tělem, tvou přítomností," odpověděl jsem prvními slovy, která mi přišla na mysl. Nevybíral jsem, necenzuroval jsem, řekl jsem to tak, jak to prostě bylo. Upřímně.

Zasmála se. "Tome, prosím tě, budu se červenat," mávla rukou ve vzduchu, než zmizela ve dveřích koupelny. Ještě chvíli jsem zůstával ležet, než jsem se zvedl, abych se k ní přidal.

Oblékl jsem si kalhoty a přes hlavu přetahoval triko, které mi Thea nachystala, zatímco jsem scházel schody do spodního patra. Prošel jsem chodbou ke kuchyni, odkud se už ozývaly zvuky připravované snídaně. Připravovala se káva, smažily se volská oka.

"Řekni mi, kde bereš trika takových velikostí?" zeptal jsem se na otázku, která mi v hlavě vězela už nějaký ten čas.

Thea se ke mně otočila čelem a pousmála se. "Ale trefila jsem se," zhodnotila, když uviděla, jak na mě triko visí.

Zasmál jsem se spolu s ní. "To opravdu ano," podotkl jsem se stejným sarkasmem, jaký měla v hlase ona.

"To víš, čas od času si koupím větší triko. O hodně větší," dodala. "Ráda v nich spávám," prozradila. "Taková holčičí věc, řekla bych," trhla rameny, než se zpět otočila k plotně, kde hlídala volská oka.

Položil jsem paže kolem jejího pasu. "Rozkošné, řekl bych," zopakoval jsem její slova.

Zasmála se. "Hele, vtipálku," podívala se na mě a zlehka mě políbila na porostlou tvář. "Mohl bys dát tousty do toustovače?" požádala mě.

"Dneska budeme mít více chodů? Pořádný brunch?" zeptal jsem se.

"To si piš," odpověděla. "I když nás čeká oběd u tebe doma, ráda se dobře nasnídám," mrkla na mě.

"Slyšelas to," vyhodnotil jsem realitu, která teď byla nad slunce jasná. "Nevadí ti to? Nechtěl jsem za tebe rozhodovat, ale Bill… umí být nepříjemně nekompromisní," řekl jsem kulantně. "Ale kdyby se ti nechtělo jít, kdyby ses kvůli tomu měla cítit blbě, tak nemusíš, já to pochopím, Theo," zvedl jsem jednu dlaň, abych jí uhladil vlasy za ucho. A zatímco jsem to dělal, sledoval jsem, jak se na její tváři usazuje pobavený úsměv.

"A já myslela, že jsi tyto pochybnosti nechal minulým dnům, předešlému večeru," řekla. Zvedla ke mně pohled. "Půjdu moc ráda. Ano, možná jsem z toho trochu nervózní, ale ne tolik, abych se toho bála. Je to příjemný pocit, takový… vzrušující," dodala po vteřince ticha, když našla to správné slovo, kterým teď chtěla označit, co se v ní právě odehrává.

"Jsi zlatá holka," pošeptal jsem kousek od jejího ucha.

"A ty budeš zlatý kluk, když připravíš ty tousty. Prosím?" zamrkala víčky.

Zasmál jsem se. "Jasně, kotě."

Snídali jsme a já se cítil spokojený a klidný. Přemýšlel jsem nad tím, kdy jsem se takhle naposledy cítil, a nemohl jsem si vybavit pořádně žádnou situaci, žádnou část mého života za posledních pár měsíců. S Theou jsme prožívali krásné období, měl jsem se s ní opravdu dobře, ale jako by to byla až tato chvíle, která nás doopravdy sblížila. Uplynulá noc, která dopadla, jak dopadla, nám poskytla mnohé k přemýšlení. Uvědomili jsme si, že vztah, který bychom chtěli mít, nemůžeme stavět na nejistotách, a tak jsme s tím něco udělali. Hned. Žádné chození kolem horké kaše, žádné přípravy, okamžitá akce. Líbilo se mi to. A to stejné se mělo týkat spojení našich rodin. Je to sotva pár hodin, co se Käthe dozvěděla o té velké věci v mém životě - o novém vztahu, ale už toto poledne jsme měli spolu poobědvat, už toto odpoledne jsme měli spolu strávit. Byl jsem nadšený. Měl jsem pocit, jako by to všechno konečně začínalo dávat smysl.

Pojedli jsme a já zůstával sedět, stejně tak Thea. Blížila se desátá hodina, už jsme tady seděli skoro hodinu, jedli a povídali si. Byl to příjemně strávený čas. Teď se však nabízela otázka, co budeme dělat dál. Mohli jsme se začít připravovat a pomalu vyjet na cestu ke mně domů nebo ještě nějakou chvíli strávit tady, spolu, v soukromí a sami.

"A teď co, Tome?" zeptala se Thea na to, co se mi právě honilo hlavou. "Pojedeme hned?"

Polkl jsem lok kávy a podíval se do její tváře. Čekala na mou odpověď, kterou jsem právě teď v sobě hledal. Svou rodinu jsem miloval nade vše, mou dceru tak nejvíc, jak jen to bylo možné, ale právě teď a tady jsem chtěl jediné - ještě chvíli s touhle úžasnou ženou.

"To má čas," zamumlal jsem. "Teď chci být ještě chvíli s tebou."

Thea se pousmála. Vstala a obešla stůl, aby se přiblížila ke mně. Položila dlaně na má ramena a snížila se k jednomu dlouhému polibku. "Tak pojď, ukážu ti, co dělám o víkendových dopoledních já, obyčejná učitelka na základní škole."

"Nebudu s tebou muset opravovat diktáty, že ne?" zeptal jsem se.

Thea se zasmála a krátce zavrtěla hlavou. "Ano, jsou tu dny, kdy dělám věci do školy, ale tím tě nebudu dneska zatěžovat. A dívat se na telku můžeš i ty sám doma. Chci ti ukázat něco jiného. Zavedu tě na jedno místo, kde bylo málo lidí z mého života," řekla tajemně.

"Někam jdeme?" zvedl jsem zvědavě obočí. "Teď, když jsem se nacpal tou výbornou snídaní?"

"To zvládneš, zlato. Je to kousek," usmála se na mě, než se vytratila z místnosti. Uslyšel jsem její kroky po schodech, z čehož jsem se dovtípil, že se šla převléct. Byl jsem zvědavý - kam mě chce vzít?

Vyšli jsme z domu a já byl až překvapený, jaké hezké počasí v tuto dobu bylo. Možná to byla jedna z věcí, které Theu táhly z domu ven na čerstvý vzduch. Usmála se na mě.

"Dlouho jsem tam nebyla, ale myslím, že v tomhle ročním období tam bude krásně," řekla. "Věřím, že se ti tam bude líbit stejně jako mně," pokývla hlavou.

Položil jsem jí paži kolem ramen. "A to je nějaké tvoje tajné místečko?" zeptal jsem se.

"Ano," řekla a chytila se mě kolem pasu. Přitiskla se svým bokem na můj, a tak jsme šli vedle sebe směrem, který ona určovala. "Chodívala jsem se tam uklidnit, když nebyla Elsie doma a já musela vypadnout od Jeroma," prozradila. "A teď…" zhluboka se nadechla, "teď bych si k tomu místu chtěla vytvořit nové vzpomínky," vzhlédla ke mně. "Které budou spojeny s tebou," dodala.

Usmál jsem se na ni. "Tomu budu rád přítomen," přikývl jsem.

Šli jsme ulicí, na které se téměř nikdo nevyskytoval, potkali jsme sotva jednu postarší paní, která venčila svého psa. Byla to poměrně klidná čtvrť, a to se mi líbilo. Nemusel jsem se tady skrývat, bát se toho, kdo mě tu rozpozná, kdo mě bude obtěžovat s fotkou nebo autogramem, jako se mi stávalo v centru města. A jak Thea řekla, opravdu to byl kousek, než jsme se dostali do míst, kde zvolnila krok a paží ukázala před nás.

"Vidíš támhle tu zarostlou bránu?" položila mi otázku, na kterou jsem mohl hned odpovědět. "Vypadá to, jako by se tady o to nikdo nestaral, ale opak je pravdou. Jednou jsem se bavila s pánem, kterého v tom parku potkávám častěji, a prý tu někdo vysazoval popínavé rostliny, aby to takhle vypadalo," pronesla. "A když ta rostlina rozkvétá, vypadá ta brána naprosto kouzelně," povzdychla.

"Přesně tak, jako teď vypadáš ty?" zamumlal jsem.

Thea se zasmála. "Tome," uchechtla se a plácla mě přes prsty paže, kterou jsem měl kolem jejích ramen.

"Myslím to vážně, Theo," zamrkal jsem víčky.

"Nemel hlouposti a pojď," pobídla mě. Vyvlekla se z toho polovičního objetí, ve kterém jsme sem celou cestu šli, a vzala mě za dlaň. Vedla mě k té bráně, o které mi řekla první zajímavost, abychom jí prošli do ukrytého parku, o kterém asi věděl jen málokdo. Nebo se tu o něj jeho návštěvníci opravdu starali, jinak bych si nedovedl vysvětlit, jak může městský park vypadat takhle dobře. Uklizeně, čistě a klidně.

"Kdo by řekl, že je tady takový kus zeleně," pousmál jsem se.

"Támhle je moje lavička, pojď," řekla mi poněkolikáté za posledních pár minut, kdy mě pobízela, abych ji následoval. A já neváhal, nechal jsem se jí vést na její oblíbené místo. A čím hlouběji jsme šli, čím déle jsem tu byl, stávalo se to i mým místem.

Posadili jsme se, v tichosti jsem se uvelebil vedle Thei. Očima jsem přejel přes rozpukající zelenou přírodu, prohlédl jsem si každý druhý kmen a kochal se rozkvétajícími kvítky na nepošlapané trávě, než jsem očima opět spočinul na její pohledné tváři. Sledoval jsem, jak si prsty uhlazuje pramen vlasů, se kterým si pohrával lehký vánek. Polkl jsem. Když zamrkala a nejistě zvedla obočí, pohledem jsem sjel k jejím rtům. Zlehka jsem ji políbil.

"Tome, není to poprvé, co na mě takhle koukáš. Co se děje?" zeptala se.

Zhluboka jsem se nadechl. "Miluju tě, Theo," vypadlo ze mě.

Naklonila hlavu na stranu a její rty se roztáhly do úsměvu.

"Stačí mi chvilka, abych na tobě našel tisíc věcí, co miluju. Miluju na tobě totiž každičkou věc," vydechl jsem. "A jsem rád, že tě mám ve svém životě."

Thea mi stiskla prsty, které jsem měl položené na její dlani. "Tome, ty jsi největší štěstí v mém životě," pošeptala. Přitáhla se blíž, aby mě políbila. Její rty chutnaly po oslazené kávě. A její vlasy pořád tak nádherně voněly.

Byl jsem šťastný.

Thea byla šťastná.

Nemohli jsme se mít líp.

B.