Snowflakes in your hair *00

A je to tu, poprosím o slavnostní fanfáru! Tento prolog jsem smolila tajně na odpoledních, než mi zase někdo přišel k počítači a já musela dělat, že dělám, po večerech jsem přemýšlela o tom, jaké zajímavé momenty by se v povídce mohly udát. Je mi jasné, že mě múza zavede tam, kam jsem ani nečekala (jak tomu často bylo), ale není na škodu mít plán. Takže, snad se mému plánu bude dařit, snad se bude líbit. Budu ráda za jakýkoliv ohlas u této vánoční (neboli zimní) povídky.

Příjemné počtení, drahoušci. Vaše B.
Hudba: Johnny Depp - Caravan

Zády jsem se opírala o stěnu vedle dlouhého francouzského okna a na půl poslouchala svého šéfa Michaela. Dával nám instrukce k blížícímu se víkendu. Byl to víkend s velkým v. Podle něj. Pro mě a pro Lenu to však měl být víkend, kdy se bude konečně něco dít. Doposud jsme tu byly jen pro parádu, dalo by se říct, protože jsme se neměly o koho starat. Neměly jsme na práci nic jiného než se postarat o tu noblesní chatu, ve které jsme teď byly ubytované, a sem tam si zajít do místního baru, abychom se z toho nezbláznily. Uklízet jsme moc nemusely, když jsme tady byly samy dvě. Jenže teď se z nás měly zase stát holky pro všechno. Ve slušném slova smyslu. Sex s hosty nebyl a nikdy nebude činnost, za kterou by nám Michael zaplatil. To bylo jasně dáno už ve smlouvě. Naším úkolem je postarat se o jejich zábavu a pohodlí, o to, aby měli co jíst a s čím si utřít zadek. A Michael to uměl podat veledůležitým způsobem. Vždyť to byl veledůležitý podnikatel!

Chata, o kterou jsme se staraly, byla po renovaci, takže byla opravdu luxusně zařízená. Byla tu prostorná terasa, v prvním patře i balkon, na kterém se dalo při pěkném počasí posnídat. Vířivka, kterou bylo za trest uklízet, ale posedět v ní chtěl každý. Veliké pokoje s okny, která místnost opticky zvětšovala díky tomu, jak byla velká, s dlouhými tmavými závěsy, které dokázaly udělat neprostupnou tmu, pokud se chtěl člověk prospat až do slunného poledne. Závěsy však často zůstávaly roztažené, protože výhled na okolní krásnou přírodu se nikdy neokoukal. Většina místností byla obložena dřevem, takže to tu vypadalo opravdu kouzelně. Samozřejmě nechyběla společenská místnost s televizí úhlopříčky vesmírných rozměrů, s pohodlnými křesly a pohovkou, prostorná jídelna, kuchyň, ve které jsem se často pohybovala sama, a vinárna, což byla jen úzká špeluňka, která však nikdy nesměla vyschnout. Vedle garáže byla i úschovna lyží, pokud se tu ubytovali hosté, kteří přijeli za sněhovými radovánkami. Byl to tady prostě ráj na zemi. Nezáleželo na ročním období. V zimě to tu využívali milovníci lyžování a ti, kteří nechtěli slavit vánoční svátky nudně doma; v létě se zas dalo využít okolní krásné přírody a různých blízkých wellness center. Dalo se tu žít opravdu po celý rok. Jen někdy nastaly ty hluché dny, kdy nebyl žádný host. Teď po rekonstrukci takových dnů bude snad co nejméně.

Sama jsem v životě neměla nikoho, po kom by se mi stýskalo, takže mi nevadilo takový způsob života žít. Naučila jsem se samostatnosti opravdu brzo, prošla si pár nepříjemnostmi a těžšími časy, než jsem se rozhodla, že se chci ze svého rodného města odstěhovat a žít jinde a jinak. S rodiči byl kontakt téměř nulový. S mým bratrem jsme si jednou za měsíc zavolali, abychom si popovídali, jak se máme, pochlubili se nebo poplácali po ramenou. Symbolicky. Po telefonu nebo přes videohovor. Osobně jsme se neviděli už téměř dva roky. Bratr se s rodiči taky moc nestýkal, ale měl s nimi přece jenom lepší kontakt. Občasný. Já to prostě nechtěla. Nechci říkat, že jsem to nepotřebovala – upřímně, kdo by ve svém životě nepotřeboval rodinu – ale když často dochází k ubližování a ponižování, jednou pohár přeteče, pokud se má člověk rád a nechce to dál snášet. Měla jsem štěstí, že jsem narazila na tuhle práci. Měla jsem štěstí, že jsem byla dobrá na jazyky a nedělalo mi problém se naučit cizí řeči. Domluvila jsem se s hosty anglicky, německy a problém mi nedělala ani francouzština. Někdy jsem spíše zastávala chlapské práce, abychom nemusely pořád volat Michaelovi, naučila jsem se používat i šroubovák a hasák, ale mojí hlavní náplní bylo vaření. To mi nevadilo a dokázala jsem se u toho odreagovat, takže mi práce byla někdy i relaxem. Další z řad mých výhod bylo to, že jsem vlastnila řidičský průkaz. Lena ho mohla mít taky, ale pro její pohodlnost jsem byla já jediná, kdo mohl zákonně usednout za volant a vydat se na cestu. A mojí další výhodou bylo, že jsem před lety byla v takovém rozpoložení, že bych kývla na cokoliv, jen abych se dostala z rodného domu. Chtěla jsem nezávislost, svobodu a samostatnost. Nejednou se mi to stalo osudným, ale teď se zdálo, že se mi po dva roky dařilo. Naplňovala jsem si své životní sny, i přes svůj relativně mladý věk. Dokázala jsem se teď o sebe postarat.

„Moniko, posloucháš?“ oslovil mě Michael. Ano, zahleděla jsem se před sebe na padající sníh a na chvilku se zapřemýšlela nad tím, která z nás ho bude muset tentokrát odhazovat, aby byla příjezdová cesta volná. Michaelovi jsem však velice snadno a s klidným hlasem zalhala.
Přikývla jsem. „Ano, ano. Udělám nákup,“ zopakovala jsem jeho poslední slova. „Až mi pošleš seznam menu, které si hosté vybrali, s Lenou zajedeme do marketu,“ řekla jsem běžný postup. Michael si mě změřil pohledem a pak se nadechl.
„Holky, dejte si fakt záležet. Tihle hosté jsou nóbl hosté. Není to běžná parta vysokoškoláků, kteří si tady jsou užít orgie. Tohle jsou vzácní hosté. Měli jsme štěstí, tak to neposerte,“ procedil poslední slovo mezi zuby.
Pomlaskla jsem si. Jako bychom někdy něco posraly. A mimochodem, může takhle se mnou můj šéf mluvit?
„Takže máme pár dní na to, abychom to tu připravily, vyleštily a přichystaly červené koberce,“ shrnula Lena, co jsme se dozvěděly. „Budou dva páry plus jeden, takže připravíme tři pokoje, všechny s velikými postelemi. Ručníky, mýdla, šampony… prostě klasika,“ trhla rameny.
„Ano,“ souhlasil Michael. „Budu neustále na telefonu. Kdyby cokoliv, volejte,“ řekl. „Přijedu je přivítat na letiště, přivezu je sem, ale ještě jsme se nedomlouvali na tom, jak se dostanou po pobytu zpátky na letiště. Možná využijí tvých služeb, Niko, tak s tím trošku počítej,“ řekl a podíval se na mě.
Jen jsem přikývla a mlčela. Nesnášela jsem, když mi zkracoval jméno. Niko mi říkal jen tenhle otrapa. Pro všechny ostatní jsem byla Monika, nikoho nenapadlo mé jméno takhle upravovat. Kdyby mi říkal Mon, ještě bych to chápala, ale Niko?
„Zítra ráno vám pošlu na email seznam na nákup. Buďte připravené. Budeme tu mít zase živo,“ pokývl si pro sebe hlavou. Promnul si ruce a pak se zadíval na ciferník svých hodinek. „Musím jet, manželka čeká. Tak se tu mějte, dámy,“ rozloučil se. Manželka čeká, to ano. Ale když se mohl podívat na mladou holku, vždycky využil situace. Jednou jsem ho zažila opilého, když dělal společnost jedněm hostům, kteří byli jeho známí. A více oplzlého chlapa jsem snad v životě nezažila. Vlastně jo. Jednou, ve svém životě před touto prací – v tom životě, na který nerada vzpomínám, který bych nejradši vymazala z paměti. Možná proto je mi Michael spíš nesympatický. Připomíná mi toho nezaměstnaného souseda, který si dovolil na mě sáhnout.

Sledovala jsem vzdalující se červená světla Michaelova auta a s povzdychnutím vytáhla ruce z kapes, abych si je promnula. Podívala jsem se na Lenu, která si pažemi objímala tělo tak křečovitě, že kdyby to bylo v její moci, zlomí si snad žebro.
„Chceš se zahřát?“ zeptala jsem se jí.
Naklonila hlavu na stranu. „Odházíš ten sníh dnes ty?“ poprosila. „Výměnou za jedno uklízení vířivky,“ navrhla. Zasmála jsem se a přikývla.
„Tak fajn. Ale uvař mi zázvorový čaj, prosím. Ať náhodou neonemocním, když mají přijet ti významní hosté,“ zopakovala jsem Michaelova slova se snahou o parodování jeho tónu hlasu.
Lena se uchechtla. „To by Michael nepřežil,“ protočila oči.
Aspoň v tomhle jsme si rozuměly. Měly jsme ho rády obě dvě stejně.

B.