Snowflakes in your hair *01

Dlouho jsem přemýšlela nad tím, jak začátek uchopit. Jak to nastavit. A abych si tady to nastavování neuspěchala, věnovala jsem tento díl přípravám a seznamováním, jak tomu někdy u začátků bývá. Nechci úplně hned házet čtenáře do děje, a zároveň věřím tomu, že se při čtení nebudete nudit.

Přeji příjemné počtení a děkuji mnohokráte za jakýkoliv (pro mne motivační) ohlas. ♥ B.

Hudba: The Weeknd - Earned It

Protáhla jsem se na posteli a natáhla se pro mobil, abych vypnula zvonění budíku. Dneska nás s Lenou čekal dlouhý den. Všechny přípravy, na které jsme měly mít téměř týden, se scvrkly do dvou dnů, když nám Michael zavolal, že naši hosté chtějí přijet dřív. Samozřejmě, že by to normálně nebylo možné, ale protože je Michael chamtivec, co se týče peněz, přikývl na to. Bylo mu jedno, že jsme se od té doby mohly s Lenou přetrhnout, abychom to všechno stihly. Viděl snadný výdělek a taky to, že se vlivným lidem neříká ne. A tak jsme musely všechny nákupy a úklid domu stihnout v rekordním čase. Své volno jsme tím pádem musely odsunout na neurčito. Když se teď budeme starat o hosty, volného času budeme mít zřejmě minimum. Záleží na tom, jak se s hosty domluvíme, je pravda, že s nimi nemusíme být nonstop, ale některé práce jsou ty méně viditelné. Přípravy jídel zaberou víc času, stejně tak úklidy, které nemají být vidět. A pak to, že budeme muset hosty obsluhovat a být po ruce, pokud budou potřebovat. Naštěstí to má být malá skupinka lidí. Doufám, že s nimi bude rozumná domluva. Že to nebudou hosté, kteří jsou přespříliš rozhýčkaní, kteří by si stěžovali na to, že jejich kafíčko nemá tu správnou teplotu. Že jim nevoní sprchový gel, který jsme zrovna koupili. A pokud takoví budou, v tom případě doufám, že co nejdříve odjedou.

I když se mi vstávat nechtělo, věděla jsem, že to nejde oddalovat. Posadila jsem se na kraj postele, a ještě jednou se protáhla. Naše pokojíčky byly miniaturních rozměrů. Co bylo velikého na pokojích hostů, to bylo maličkého na našich cimrách. Ale nevadilo mi to. Měla jsem jen pár věcí, se kterými jsem kdysi přijela, a které mi sloužily až do této chvíle. Moc letních kousků se tu nosit nedalo, a co mi chybělo z teplého oblečení, to jsem si pořídila za svou první výplatu. Koupila jsem si dostatečné množství spodního termo prádla, které jsem využívala při svých cestách po přírodě, a taky teplou lyžařskou bundu a kalhoty, abych si mohla užívat zimních radovánek, pokud jsem měla zrovna čas. Víc jsem toho opravdu nepotřebovala. Naučila jsem se žít s nezbytným minimem, zbytek jsem buď utratila nebo odložila na účet na horší časy. A výplata naštěstí stačila na to, abych si něco málo našetřila opravdu každý měsíc, i když jsme s Lenou třeba proseděly spoustu večerů s našimi známými u točeného piva. Naše rekonstruovaná chata stála v půlce kopce, na kterém byla sjezdovka. Bylo to blízko k vleku, blízko k venkovnímu baru, blízko i do restaurace a do podniku, kde se večer scházeli snad všichni z celé této chatové oblasti. Znali jsme se tu víceméně všichni, všichni se při potkání zdravili, ale za opravdové přátele jsem mohla označit jen pár lidí. O mém životě tu málokdo něco věděl, pro všechny jsem byla prostě Monika. Spolehlivá a někdy náladová, ale většinou zapálená pro každou blbost. A kdo o mně věděl něco víc, byla Lena, se kterou jsem pracovala, Nataniel, který pracoval v chatě na druhé straně městečka, a pak Mikke a Karen, kteří pracovali v oblíbené putyce. A co víc o mně věděli? Že mám bratra a rodiče, se kterými nejsem v častém kontaktu. Moje historie byla jen pro mě. Tak jsem to chtěla, tak se mi to líbilo.

Ozvalo se zaklepání na dveře mého pokojíčku. Otevřela jsem dveře a s úsměvem se podívala do Lenina ospalého obličeje
„Sleduju, že se ti chtělo vstávat stejně jako mně,“ konstatovala jsem místo pozdravu a popřání dobrého rána. Rychle jsem si zastrčila mobil do kapsy džínů, do kterých jsem se dnes oblékla, a upravila si límec roláku kolem krku.
„Ani mi nemluv,“ protočila oči. „Kdybych si dnes nedala řasenku, asi bys ani nepoznala, kde jsou na mém obličeji víčka,“ procedila mezi zuby. „Ten Michael mě fakt štve. Proč souhlasí s něčím, co není v našich silách? A už je mi jasné, že se někde najde drobné smítko a hádej čí to bude vina,“ ukázala na mě prstem.
„Naše,“ odpověděla jsem jí. Věděly jsme to obě, jen já jsem se tím asi nenechala tolik rozházet. Věděla jsem, jaké jsou moje limity, chovala jsem se vždy slušně, ale kdyby měla nastat situace, kdy mi Michael vyčítá něco, co není úplně moje vina, uměla bych se bránit. Podívala jsem se na Lenu. „Holka, s takovým nastavením hned od rána nám to teda půjde od ruky, to ti říkám,“ popíchla jsem ji.
„Já vím, že jsem zase negativní. Ale když mi někdo ubírá z mého spánku, prostě se to projeví na mojí náladě,“ trhla rameny.
Povzdychla jsem si. „To zvládneme,“ řekla jsem. Stáhla jsem si ze zápěstí gumičku a svázala si s ní vlasy do culíku. „Dívej, dneska budu muset zajet pro hosty, a proto budeš muset obstarat vaření,“ seznámila jsem ji se svým plánem. „Ale dřív, než začneme, si dáme pořádnou snídani.“
„To se mi líbí. Prvně snídaně, potom zbytek,“ souhlasila. Vydaly jsme se obě ke schodišti, které vedlo z našeho podkroví do nižších pater. Většinou jsme snídaly nějaká rychlá jídla, která nás dokázala nasytit na chvilku, ale protože to dneska měla být honička, pustila jsem se hned do přípravy ovesné kaše. Lena se v kuchyni zapojovala automaticky, ale tak nějak jsme měly rozděleno, že ona je pomocnice a já ta hlavní. Pokud však bylo třeba, dokázala mě zastoupit a moc instrukcí nepotřebovala.
„Než vyjedu, pomůžu ti s přípravou jídla. Měla by to být brzká večeře, nic víc. Myslím, že po cestování budou unavení, tak si půjdou brzo lehnout,“ řekla jsem, co bývalo zvykem. První den byl o seznamování, o vynášení kufrů, o vybalování. Mnoho hostů si buď hned šlo odpočinout, nebo naopak vyrazilo do městečka, aby zjistili, kde je jaký obchůdek.
„Michael ani nic jiného na první den nepsal,“ přitakala Lena. „A na zbytku už se domluvíme s hosty, že jo,“ krátce se na mě podívala, zatímco v tekoucí vodě oplachovala jahody, které jsme sice koupily pro hosty, ale my se rozhodly, že si část nakrájíme na snídani.
„Poklidný rozjezd,“ souhlasila jsem. Kdybychom měly čas na přípravy, který jsme měly přislíbený, jely bychom obě na letiště, abychom hosty přivítaly, jak se sluší a patří. Jenže jsme byly v časovém presu, takže se Lena bude muset postarat o vaření a já s Michaelem o přivezení hostů. Má to být pětičlenná skupina, proto musí jet i Michael. Kdyby pořídil vícemístné auto, nebyl by to problém. Ale on chtěl mít pouze pětimístné. Tak jsme někdy museli jezdit dva, pokud si hosté zaplatili i cestu přímo na chatu.
„Budeme ještě muset odházet sníh. V noci zase nasněžilo,“ řekla Lena a vytáhla hrníček z kávovaru. Přičichla si k vůni čerstvé kávy, jako by ji to mělo nabudit, než se krátce napila. Musela být horká, ale tak to ona měla ráda. Se skoro spáleným jazykem.
„Pokud ti nevadí, že ty brambory oloupeš skoro sama, klidně ten sníh odházím,“ nabídla jsem se. Neměla ráda házení lopatou, ale mně to nevadilo. A pokud to tak konstatovala, bylo mi jasné, že se jí do toho nechce.
„Ne, už tak ti dlužím jedno čištění vířivky,“ zavrtěla hlavou. „Ty hezky oloupeš brambory a připravíš směs na bezmasé karbanátky, a já si půjdu ven protáhnout svaly,“ řekla. „Ale, nejdřív,“ zvedla prst, „snídaně.“

Hned po snídani jsme se pustily do závěrečných prací, před tím, než nám měli přijet hosté. Společně jsme uklidily společenskou místnost, kterou jsme si nechaly na seznamu jako poslední, protože byla veliká a bylo třeba, abychom ji dělaly společně. Poutíraly jsme prach, vyluxovaly koberce, natřásly polštáře, vytřely plovoucí podlahu, která pokrývala část místnosti, a vyleštily všechna okna nejlíp, jak to šlo. Nepamatuju si, kdy naposledy jsme to tu takhle uklízely, ale když nám Michael kladl na srdce, abychom si daly opravdu záležet, tak jsme to prostě musely splnit. Přiložila jsem pár polínek do krbu, aby to tu příjemně topilo, i když byl ten krb spíše na okrasu. Shrnula jsem si vlasy z čela a pohledem zkontrolovala nástěnné hodiny. Měla jsem ještě necelou hodinu, než budu muset vyjet, abych stihla být včas na malém letišti, na které měli naši hosté přiletět soukromým letadlem.
„Leno, chtěla bych se ještě stihnout osprchovat, než vyjedu. Tak já si na chvíli odskočím a pak začnu s večeří. Tvým úkolem pak bude dodělat dezert, jo?“ seznámila jsem ji s mým plánem.
„Jasně, v pohodě. Jdu uklidit kbelíky a vymáchat a pověsit hadry,“ řekla.
Pousmála jsem se. „Fajn,“ souhlasila jsem. I když jsme s Lenou měly těžké začátky, teď jsme se dokázaly skvěle domluvit. A k tomu všemu stačil jeden večer, kdy jsme se po dlouhých čtrnácti dnech starání se o hosty obě opily do němoty s našimi přáteli. Tehdy jsme si popovídaly jako nikdy – ano, díky alkoholu – a vlastně si uvědomily, že jsme to zvládly. A že to budeme zvládat mnohem líp, když spolu budeme vycházet. Hádky berou energii a čas. Berou chuť do života. A to jsme nepotřebovaly. Od té doby máme relativně pohodu, ač by si jeden myslel, že na nás může přijít ponorka. Už umíme vycítit, kdy se té druhé klidit z cesty. A taky umíme odhadnout, kdy ta druhá potřebuje poplácat po rameni a uklidnit. Zvykly jsme si na sebe. 

Vylezla jsem ze sprchy, kterou jsem měla jenom pro sebe, a rychle se osušila. Vlasy jsem měla stažené do vysokého drdolu, abych si je nenamočila, a nechala jsem je teď tak. Z věšáku, který jsem měla pověšený na dveřích, jsem sundala džíny. Vybrala jsem k nim teplý svetr, který mi sahal do půli stehen. Pod něj jsem si vzala jedno z jednobarevných triček s dlouhým rukávem. Termo prádlo jsem teď nepotřebovala, pokud jsem měla být v autě, ve kterém jsem si mohla zatopit. Natáhla jsem na chodidla teplé ponožky a z nočního stolku vzala svůj mobil. V seznamu kontaktů jsem vyhledala číslo na Michaela.
„Ahoj,“ pozdravila jsem ho, když to konečně zvedl.
„Už vyjíždíš?“ zeptal se.
„Právě ti volám, abych se ujistila, že mají přiletět v půl čtvrté,“ řekla jsem. Právě teď bylo před po druhé hodině a cesta na letiště trvala necelou hodinu.
„Ať tam nejsi pozdě, jinak si mě nepřej,“ pohrozil mi. „Já už budu vyjíždět,“ oznámil mi, než hovor sám ukončil bez jakéhokoliv pozdravu. S nespokojeným vydechnutím jsem protočila oči.
„Fajn, díky Michaeli,“ procedila jsem tiše mezi zuby. Sebrala jsem si potřebné věci – mobil a svou peněženku s doklady, a vydala se z pokoje. Seběhla jsem schody a nakoukla do kuchyně, abych viděla, jak to Lena zvládá. Když uviděla můj výraz, zřejmě pochopila.
„Už pojedeš?“
„Ano. Michael vyvádí, abych neměla zpoždění. A už je mi teď jasné, že tam budu čekat dvacet minut v jeho milé společnosti,“ řekla jsem a znechucením ohrnula horní ret. „Klíče jsou v kanclu?“ zeptala jsem se.
„Ano, uklidila jsem je tam,“ přikývla. Ona totiž byla včera poslední, kdo zamykal auto po našem velkém nákupu.
„Dobře. Zvládneš to tu, že jo?“ ujistila jsem se.
„Jasně, však jeď. Ať z nás Michaelovi neprdne žilka,“ zasmála se.
Krátce jsem se zasmála spolu s ní. „To bychom nechtěly.“

Z kuchyně to do kanceláře bylo přes chodbu. Otevřela jsem dveře a očima proletěla desku pracovního stolu, na kterém stál náš notebook, který jsme používaly převážně na vyřizování emailů od Michaela. Mezi pár stojany na tužky a pera ležely i klíče od auta. Sebrala jsem se a kancelář za sebou zase rychle zavřela.
„Do pěti bych měla být zpátky i s našimi hosty a Michaelem,“ zavolala jsem na Lenu.
„Jeď opatrně,“ odpověděla mi.
„Díky,“ řekla jsem ještě, než jsem seběhla schody do přízemí. Z věšáku jsem si vzala svou bundu a strčila do její kapsy mobil. Nazula jsem teplé sněhule a na uši si dala hřejivou čelenku. Vlasy jsem tak nemusela řešit, drdol by se mi pod kulich nevlezl. Přešla jsem do garáže a odemkla si auto. Dálkovým ovládáním jsem začala otevírat vrata garáže, zatímco jsem si usedala na místo řidiče. Hodinu cesty, teď naštěstí v tichosti. Potom už tomu tak nebude. Naštěstí jsem se však nemusela po tu hodinu bavit s Michaelem. Moje veliké štěstí.

S časovým předstihem jsem přijela na parkoviště letiště, na kterém jsme hosty vyzvedávali málokdy. Tito museli být opravdu něco extra, protože přiletět sem nemohl jen tak někdo. Navíc soukromým letadýlkem. Zaparkovala jsem vedle Michaelova auta. Odepnula jsem si pás a vystoupila.
„Ahoj,“ pozdravila jsem ho. Neodpověděl mi, jen na mě mávl a dál držel mobil u ucha. Byla jsem tiše a čekala, až svůj hovor vyřídí. Netrvalo to dlouho, a hned po tom, co se rozloučil s osobou na druhé straně telefonátu, se na mě podíval.
„Máte všechno připraveno?“ zeptal se.
„Ano,“ přikývla jsem. „Lena se teď stará o přípravu dezertu, večeře už je hotova. Je všechno uklizeno, čerstvě povlečeno, dokonce jsem stihla odházet sníh,“ oznámila jsem mu, jako bych snad byla jeho voják a musela mu hlásit stav jeho vojska. Připadala jsem si jak pod drobnohledem, ale očividně mu opravdu záleželo na tom, aby byla tato návštěva spokojena.
„Měli by tu během pár minut být,“ řekl. „Pojď, půjdeme je přivítat,“ pokynul mi, abych ho následovala. Poslechla jsem. Šla jsem krok za ním, mlčky a očima sledovala okolí. Dlouho jsem tu nebyla. V zasněžené krajině byla ta velká plocha letiště jako jiný svět. Prošli jsme parkovištěm a vešli do budovy, kde bylo jen pár pracovníků. Michael se s nimi pozdravil jako starý známý a my mohli projít k části, kde byly přílety. Jedno letadlo tu už stálo. Asi jsme nakonec přijeli opravdu na čas, možná tu čekají už nějakou chvíli.
„To jsou oni?“ zeptala jsem se Michaela.
„Pravděpodobně,“ přitakal a zastavil se kousek od letadla. Zrovna se otevřely dvířka a vyklopily se schodky. Jako první vystoupil vysoký muž s obřími slunečními brýlemi přes půlku obličeje. S rozzářeným úsměvem se hned vydal naším směrem. Nesledovala jsem další osoby, které vystupovaly, spíš jsem očima zůstala viset na tady tom veselém cestovateli, který se rozhodl strávit nějaký čas v naší společnosti. A jak jsem viděla jeho hubené nohy, nedovedla jsem si představit, že by měl kdy stát na lyžích. Ale možná mě překvapí.
„Zdravím vás, Bill Kaulitz,“ představil se a natáhl ruku nejdříve k Michaeli. „To s vámi jsem komunikoval přes emaily?“ zeptal se ho. Michael ani nestihl odpovědět, než se tento Bill podíval na mě. „Ahoj, ahoj,“ usmál se na mě.
„Dobrý den, vítejte,“ řekla jsem a odkašlala si, abych Michaela trochu probudila.
„Dobrý den,“ pozdravil konečně i on. „Vítejte. Jsem Michael a tohle je Monika, bude se o vás během vašeho pobytu starat,“ představil mě. „Můžete se na ni obrátit s čímkoliv, je to schopná dívka,“ začal a mně se chtělo zavrátit oči trapností. „A kdyby se přece jenom něco nezdálo, můžete dát vědět mně, postarám se o cokoliv,“ pokývl hlavou.
„S téměř čímkoliv,“ trhla jsem rameny ve snaze zlehčit tuto situaci. Dlouho jsem neviděla Michaela takhle nervózního. „Myslím si, že pokud byste chtěl hrát třeba poker, v tom bych vám moc nápomocná nebyla, karty nejsou moje kamarádky,“ zasmála jsem se.
„To se ale hodí vědět,“ řekl Bill a sundal si sluneční brýle. Poprvé jsem uviděla jeho hnědé oči. „Až budu mít potřebu nad někým vyhrát, budeš jasná volba,“ zasmál se spolu se mnou. Zdálo se, že vtip pochopil moc dobře a kápla jsem mu na notu. Ani jsem si nevšimla, že mi hned začal tykat. Bylo to takové spontánní a milé setkání, že mi to vlastně ani nevadilo.
„Dobrý den, vítejte,“ pokračoval Michael u dalších příchozích. Už to neznělo tak trapně, zdálo se, že se trochu oklepal.
„Těší mě, Georg,“ uslyšela jsem hluboký hlas. I já jsem si s tímto mužem potřásla rukou, a i jemu jsem byla od Michaela představena. Jako další přišla vysoká a dlouhovlasá žena. Prohlížela jsem si, protože mi její obličej přišel povědomý. Až moc povědomý.
„Ahoj, Heidi,“ představila se. Podala ruku Michaelovi a ten vypadal, že se zase dostal do stádia trapnosti. A když si sundala sluneční brýle, aby se na nás pořádně podívala, pochopila jsem, proč na mě tak působí. Sakra, Heidi Klum.
„Dobrý den, jsem Monika. Budu s vámi na chatě a budu vám k dispozici,“ přivítala jsem ji.
Heidi si hned pohodila vlasy a usmála se na mě. „No ty jsi rozkošná. Ta tvoje čelenka je stylová,“ uculila se a když pohledem sjela zbytek mého oblečení, už tolik nadšeně nevypadala.
„Děkuji,“ odpověděla jsem ze slušnosti. Očima jsem zabloudila za její rameno, kde přicházela poslední osoba. Byl oblečený celý v černém, kulich líně posazený na vršku hlavy. Zpod něj mu čouhaly prameny tmavých vlasů. Měl nasazené sluneční brýle jako všichni ostatní, co dnes přiletěli, jen se netvářil tak nadšeně.
„Tome, pojď, pojď se seznámit,“ popohnala ho Heidi a prsty mu pokynula, aby přidal do kroku. Jak se zdálo, jeho to vůbec nevzrušovalo. Dál si držel tempo své chůze – pomalé a houpavé. Až k nám přišel, Heidi mu hned omotala paži kolem pasu. „Zlato, tohle je Michael,“ představila mého šéfa. Tom si s ním krátce potřásl rukou, než ji strčil do kapsy. „A tohle je Monique,“ představila mě.
„Monika,“ opravila jsem ji. „Těší mě,“ podívala jsem se na něj.
Znuděně si přehodil žvýkačku z jedné strany pusy na druhou a i přes brýle, které skrývaly jeho obličej, jsem cítila, jak mnou pohrdá.
„Omluvte ho, je nevyspaný,“ zamumlala Heidi a zlehka přejela přes Tomovo tmavé strniště, jako by ho chtěla uklidnit jako nějakého mazlíčka. Ten znovu jen žvýkl a bez jediného slova se vydal směrem k budově, za kterou se nacházelo parkoviště.
Michael tleskl rukama. „Ano, správně,“ zvolal. „Jdeme k autům,“ a pak se zarazil. „Ale moment, nemělo vás být pět? To jste všichni?“ zeptal se.
„Moje přítelkyně se nakonec rozhodla zůstat doma,“ odpověděl Georg a přehodil si svou cestovní tašku z jedné ruky do druhé.
„No jasně. Zůstat doma,“ zasmál se Bill. „Ano, tentokrát jsme jenom čtyři,“ odpověděl Michaelovi. A ačkoliv jsem ten vtip na Georgovu osobu nechápala, nijak mě to netížilo. Nebyla to má věc.
„Dobře. Třeba se nás rozhodně navštívit příště,“ usmál se Michael. „Následujte mě, prosím,“ pokynul nám všem.
Poslechla jsem, stejně jako naši hosté. Nechala jsem je však jít přede mnou, abych si je mohla pořádně prohlédnout i zezadu. Georg šel se svou taškou, Bill a Heidi se zřejmě rozhodli, že je obslouží někdo z letištního personálu, protože měli jen příruční zavazadla. A Tom? Ten už byl zřejmě na parkovišti, jak rychle odsud vypálil.
Povzdychla jsem si.
Příjemní hosté.
Až na jednoho.

B.