Snowflakes in your hair *09

Tenhle díl tu měl viset už včera. Bohužel mi zrovna po dopsání přestal šlapat internet, tak jsem si řekla, že se nic nestane, když si na něj počkáte do rána. A jelikož je moje dnešní ráno spíše dopoledne, máte ho tu. 😀 Přeji krásné počtení a děkuji za vaše předchozí komentáře 🙏😊 B.

Hudba: Limp Bizkit - Behind Blue Eyes

Scházela jsem cestu od naší chaty směrem k obytné části, ve které bylo více ubytování vedle sebe, více restaurací a hospod. Mezi nimi byla i naše oblíbená putyka Alfa, kde jsme se znali s obsluhou, kde jsme často trávili dlouhé večery po zavírací době, kde jsme si zahráli několik turnajů v pokeru a oslavili několik narozenin. Přicházela jsem k místu, kde jsme se s Natanielem měli sejít – turistický rozcestník, od kterého to pak bylo pár metrů do našeho dnešního cíle. Už z dálky jsem viděla, že tam Nataniel čeká. Musela jsem se pousmát, už jenom pohled na něj mi zvedal náladu a problémy dnešního dne odvíval pryč.

„Čau, kotě,“ pozdravil mě a zlehka mě objal kolem ramen a na moment mě přitiskl ke své hrudi.

„Ahoj, Natanieli,“ odpověděla jsem mu a oplatila mu krátké objetí. „Mám tě pozdravovat od Leny,“ vyřídila jsem vzkaz.

„Díky,“ mrkl na mě. „Jak to dnešní večer plánuješ? Budeme u piva sedět do rána bílého?“ zasmál se, zřejmě při vzpomínce, jak takové naše večery vždy dopadly.

„Dneska nemám žádné plány, co večer přinese, to přinese,“ pokrčila jsem rameny. „Ale sám jsi dneska říkal, že bys zašel na jedno. Tak jestli u tohoto jednoho chceš sedět do toho rána…“ popíchla jsem ho.

„Aha, tady někdo pojedl vtipné kaše,“ vrátil mi hned žert. 

Neodpověděla jsem, jen jsem se zasmála. Pára teplého vzduchu se zvedla od mojí pusy. Bylo opravdu zima. Cítila jsem, jak mě studila špička nosu. Dlaně jsem měla vražené hluboko v kapsách, abych je chránila před chladem. Už jsem se těšila, až se dostaneme do tepla, už nám zbývalo jen pár kroků.

Nataniel vešel jako první a přidržel dveře, abych mohla rychle vklouznout za ním do vytopené hospody. Ozývala se tu kakofonie hlasů. Jak se zdálo, dnešní večer si tuhle putyku vybralo více lidí. Byla zaplněna víc než polovina zdejších míst, kolem některých stolů už nezbyla žádná volná židle. Začínala sezóna, a to byl pro zdejší podniky ráj. Rozhlédla jsem se po místnosti ve snaze najít nějaké volné místo. Pohlédla jsem i za bar, kde to žilo, pracovníci byli v jednom kole a měli starostí nad hlavu. Jeden však vzhlédl, zřejmě ho ovanul studený vzduch a prozradil mu tak, že někdo přišel. Mikke se na nás usmál a mávl prsty na pozdrav.

„Vypadá to, že budeme sedět u baru. Je tu docela narváno,“ řekl mi Nataniel. Musel přidat na hlasitosti, abych jeho slova vůbec slyšela.

Přitakala jsem. „Ano. Aspoň budeme moct prohodit pár slov s Mikkem,“ podívala jsem se na něj. Nataniel přikývl. Na nic jsme nečekali a v další vteřině se vydali k barovým židlím, který byly výš od země. 

„Čau děcka,“ zasmál se na nás Mikke a v jeho hlase bylo stále znát přízvuk, i když tu pracoval už téměř čtyři roky. „Dneska jenom ve dvou?“ zeptal se. „Posaďte se u nás, zaberte místo, než vám ho někdo jiný ukradne před nosem,“ pokýval hlavou a kývl na volné židle, ke kterým jsme s Natanielem mířili.

„Tak se zdá, že dneska budete mít plnou kasu,“ konstatoval Nataniel zřejmý fakt, ale nějak jsme tu konverzaci začít museli.

„Možná ne tak plnou jako to budou mít holky od Michaela,“ řekl Mikke a podíval se na mě. „Po celé vesnici se nese zvěst, že je u vás hvězdná sestava. Jedna celebrita větší než druhá. Je to tak?“ zeptal se. Na co chodit kolem horké kaše, skončil do toho rovnýma nohama.

„Celebrity to jsou, to jo. A jak zhýčkané! Víc práce jsem ještě s hosty neměla,“ přiznala jsem. Posadila jsem se a rozepnula si bundu, kterou jsem měla zapnutou až ke krku. „A to jsem si myslela, že jsem už zažila všechno. Opak je pravdou, za poslední dva dny jsem měla tolik překvapení, že to ještě teď zpracovávám.“

„Ani na svah jsi nestihla zajít, co?“ šťouchl Nataniel do mého ramena.

„No právě,“ přikývla jsem. „Michael nám dával vědět asi týden dopředu. Tak jsme s Lenou začaly s přípravami. A najednou telefonát, že teda přijedou dřív, ne až za týden. Musely jsme to všechno stihnout v neskutečně zkráceném čase. A pak přijeli a s tím naše povinnosti neskončily. Nezažila jsem hosty, kteří by měli takové nároky, fakt že ne,“ zavrtěla jsem hlavou. Byla jsem ráda, že to můžu někomu říct, kromě Leny, a že mám jistotu, že to nebudou roztrubovat nikde po okolí. Měla jsem v kluky důvěru, že to zůstane mezi námi. Tak jako oni kolikrát využili mého přátelství a postěžovali si, teď jsem byla já ta, kdo potřeboval posluchače, ale ne rádce.

Mikke před nás postavil čerstvě natočené pivo. S chutí jsem se napila i přes to, že jsem do pěny zabořila špičku nosu. Upila jsem pár loků a postavila sklenici zpátky na desku baru. Otřela jsem si rukávem předloktí vlhkou pusu a nos a spokojeně vydechla.

„Tohle bylo přesně to, co jsem potřebovala,“ pousmála jsem se.

„No, vy dva vypadáte, jako byste tu nebyli celou věčnost, s jakou chutí to pivo hltáte,“ zasmál se Mikke.

Pokrčila jsem rameny. „A k tomu si připočítej ty nervy, které s nimi mám, a pak se nediv, že jsem taková žíznivá.“

„Kdy mají odjíždět?“ zeptal se Nataniel.

„Pokud si to dobře pamatuju, mají tu být dva týdny. Takže můžu odpočítávat dny, kdy se nevyspím a budu celý den na nohou,“ nespokojeně jsem si pomlaskla. „Ale zítřejší snídaně je v režii Leny, já budu mít práci až pozítří.“

„Zase se střídáte odpoledne? Jedna má večeři a snídani, začínáš večer a končíš po obědě?“ zvedl obočí.

Přikývla jsem. „Zjistily jsme, že nám to tak nejvíc vyhovuje,“ řekla jsem. „Z každého dne máme aspoň něco, když se to tak vezme,“ dodala jsem. Vím, že v jiných chatách se střídají spíše po celých dnech, ale tam většinou bývá i více zaměstnanců, takže jim to pak třeba vyjde na dva dny volna. To bychom si my s Lenou jakožto dvojice nemohly tak snadno dovolit. Už jsem si na náš systém zvykla. Když není náročná skupina hostů, je to v pohodě. Těžko jsem si představovala, že bych táhla dva dny v kuse a pak měla dva dny volna. Přišlo mi to nevyvážené, kolik energie bych musela vydat v první dva dny. A bylo mi jasné, že bych následující dva dny prospala a proválela a pak by se mi hůře nastupovalo zpět do práce.

„Počkej, zítřejší ráno máš tedy volno,“ zopakoval Nataniel skutečnost, kterou jsem před chvílí sama řekla, akorát jinými slovy.

„Ano,“ znovu jsem přikývla. Nechápala jsem, kam tím míří. Když se pousmál, nechápavě jsem zvedla obočí, abych dala najevo své zmatení. O co mu teď šlo?

„Tak mě napadlo, že jsme dlouho nebyli na východu slunce,“ naklonil hlavu na stranu. „Nezajdeme si ráno?“ navrhl hned.

Dlaní jsem si podepřela bradu a zadívala se do jeho obličeje. Bylo naprosto znatelné, jak ho ten nápad nadchnul. Už teď byl natěšený, a to jsem ani neřekla ano. Je pravda, že dřív jsme si té okolní přírody užívali víc, teď nebylo třeba tolik času, ale proč bychom nemohli z minima vyždímat maximum?

„Jak rád bych se k vám přidal,“ připojil se k debatě Mikke, „ale když se rozhlédnu kolem a vidím všechny ty přiopilé zákazníky, je mi jasné, že budeme končit nejdříve o půlnoci, pokud nám bude přát štěstí,“ trhl rameny.

„Počkej, ale já neřekla, že jdu,“ zasmála jsem se.

„Prosím tě, vidím na tobě, jak to s tebou cuká. Půjdeš a ráda,“ konstatoval Mikke. V tom měl pravdu. Ty ranní výšlapy jsem měla ráda. Pohled na vycházející slunce z vrcholku hor byl vždy nádherný. A pokud jsem měla zítřejší dopoledne volné, proč bych si nemohla tento blažený pocit dopřát?

„V kolik vyjdeme?“ zeptala jsem se Nataniela po chvíli tichého uvažování.

„Co jsem říkal,“ zasmál se Mikke, zatímco začínal čepovat další pivo.

Nataniel se na mě uculil. „Posledně jsme vycházeli mezi třetí a čtvrtou, abychom východ slunce stihli, ne?“ vzpomínal. Prsty si prohrábl na krátko střižené vlasy, jako by se potřeboval podrbat na hlavě, jak přemýšlel nad tím, jak jsme to provedli předtím.

„To už si nepamatuju,“ přiznala jsem a zavrtěla hlavou. „Ale klidně se tak můžeme domluvit. A pokud bychom východ slunce nestihli, budeme prostě muset jít znovu v následujících dnech,“ řekla jsem. „A kdyby nám to uteklo, tak si aspoň užiju sněhu. Na můj vkus je to už dlouho, co jsem na snowboardu stála,“ dodala jsem. Uchopila jsem sklenici s pivem a znovu se toho zlatavého moku napila. Pokud tedy chceme s Natanielem nad ránem vycházet, dneska bychom to asi neměli přehánět. Možná to nakonec opravdu dopadne tak, že skončíme u toho jednoho.

Byl to pro mě příjemný večer. Ve společnosti kluků jsem se vždycky dobře bavila, měla jsem štěstí na to, jaké kamarády jsem si tady našla. Jako by se mi chtěl osud omluvit za předešlá trápení. Bavila jsem se a nemusela jsem se do toho nutit, konverzace s nimi plynula sama. Čas s nimi strávený utíkal a cítila jsem, jak mi dělá dobře na duši. Byl to jeden z možných způsobů, jak přijít na jiné myšlenky a přestat se trápit s tím, co mi přineslo těch pár hodin starání se o Toma. Ostatní ze současných obyvatelů naší chaty jsem vlastně ani nemohla zmiňovat. Nedělali mi dělali starosti, protože jsem je skoro neviděla. On byl teď opravdu tou jedinou kotvou. Při představě, že se budu zítra starat o jejich večeři, se mi už teď nechtělo. Dřív mi nevadilo vařit, neměla jsem problém hostům podstrojovat, ale teď jsem byla znechucená dopředu. A způsobovala to jediná osoba. Povzdychla jsem si a prsty přejela přes chladnou sklenici s pivem, na které se srážely kapky studené vody. Už jsem přemýšlela nad tím, co bude na necelých dvacet čtyři hodin. Pořád to ale byly mé představy, těžko jsem mohla odhadnout, co ta parta v naší chatě zase vyvede. A věřím tomu, že má očekávání dokážou předčit.

„Moniko, prosím tě, na co myslíš?“ zasmál se Nataniel. „Nedá se na tebe dívat, jak se mračíš,“ dobíral si mě.

„Přemýšlela jsem moc dopředu,“ přiznala jsem. „Už teď mám nervy z toho, co se zítra asi přihodí. A věřím tomu, že se něco prostě přihodí,“ řekla jsem. Upila jsem piva a podívala se i na Mikka, který se teď do konverzace nezapojoval, protože měl hromadu objednávek, které musel vyřídit, aby je servírky mohly co nejdříve roznést mezi stoly.

„Co kdyby ses na to vykašlala a užila si mé dnešní přítomnosti? Starosti se zítřkem nech na zítra,“ naklonil hlavu na stranu, když mi toto moudro sděloval. Musela jsem se zasmát, jak vznešeně to z jeho úst znělo. „Já vím, já vím,“ pokračoval. „Snadno se řekne, ale hůř udělá. No, a proto se teď můžeš jedině těšit na náš výšlap. A nic víc do hlavy nedávej. Nauč se trochu odpočívat, sakra. Nepracuj pořád,“ zavrtěl hlavou.

„Kdyby se jednalo o kohokoliv jiného, asi by mi to pořád neleželo v hlavě. Ale z toho, co jsem pochopila, jsou tihle v nějakém bližším kontaktu s Michaelem. Nebo je to jen jeho zbožné přání, co já vím, ale udělal by první i poslední, co si tihle hosté přejí. A tím pádem musím i já,“ postěžovala jsem si.

„Ale teď máš volno. Stará se o ně Lena, Michael bude volat maximálně jí. Tak žádné strachy, uvolni křeč, a ještě se napij piva,“ pobídl mě.

Povzdychla jsem si. „Ach jo, já dneska musím být společnost, co?“ podívala jsem se do jeho světlých očí.

„Já to asi chápu,“ odpověděl. Usmál se na ně a já z jeho pohledu vycítila, že to tak doopravdy myslí. „Znám tady ten pocit, kdy jsi v napětí, jestli se něco nestane, co všechno by se mohlo pokazit a podobně,“ mávl rukou ve vzduchu. „Ale teď na to opravdu kašli,“ zamumlal a dlaní mě poplácal po předloktí.

„Dáme si ještě jedno pivo, snad mi to pomůže,“ řekla jsem v naději, že na práci konečně přestanu myslet. Chtěla bych ji aspoň na tenhle večer vypustit.

„Ale pozor na to, aby ses moc neopila. Ještě bys nám u východu slunce potom blinkala,“ zachechtal se.

Na oko jsem se na něj zamračila. „No tak pozor, pozor,“ ukázala jsem na něj prstem. „Pokud si dobře pamatuju, tak z nás dvou jsi to byl ty, kdo posledně na výletě zvracel,“ začala jsem vzpomínat. „Já byla v pohodě. Já jsem byla řidič,“ zasmála jsem se.

„Ale vždyť jsem měl střevní chřipku, to nebylo z alkoholu,“ podíval se na mě přivřenýma očima.

Zasmála jsem se. „Nezačínej si, když nemáš předpoklady na vítězství.“

Nataniel se přidal ke smíchu, který jsem teď nemohla zastavit při vzpomínce na den, který mi teď nechtěně pomohl vytáhnout z paměti. Na jednu stranu mi ho bylo neskutečně líto, protože mu bylo opravdu zle, ale na stranu druhou jsem se teď nemohla ubránit smíchu, který po té dlouhé době už nemohl být na škodu.

Objednali jsme si s Natanielem další pivo. Bylo to už docela dlouho, co jsem tu seděla a mohla jen tak popíjet, a teď jsem měla pocit, že mi to stoupá do hlavy. Ještě nebylo pozdě, abych musela odcházet, ale cítila jsem, že tu moc dlouho stejně nevydržím. Když jsem se podívala na Nataniela, zdálo se, že by tu pařil nejradši až do té ranní hodiny, na které jsme se domluvili, že budeme vycházet na naši túru za východem slunce. Dlaněmi jsem si podepřela bradu a zadívala se pod ruce Mikkemu, který se staral o objednávku pro hosty, kteří seděli u stolu v rohu hospody. Když jsem uslyšela Natanielovo zdlouhavé nadechnutí, přetočila jsem k němu svou pozornost.

„Zapálil bych si,“ olízl si rty a prsty si zabubnoval po hrudi.

„Tvoje tělo ti ráno nepoděkuje,“ ukázala jsem na něj prstem.

„Pojď se mnou ven si zapálit,“ požádal mě. 

„Nejdu. Víš, že nekouřím. A dobrovolně do té zimy, jenom abych tě doprovodila při té smradlavé činnosti, nepůjdu,“ zavrtěla jsem nesouhlasně hlavou. „Víš, že kouříš vždycky u piva a pak si další den vyčítáš, že jsi to zase udělal,“ připomněla jsem mu.

„Moniko, nemusíš taky pokazit každou zábavu,“ zamračil se na mě.

„Ráno mi ještě poděkuješ, až nevyplivneš plíce při naší cestě na vrchol,“ pokývala jsem hlavou. „Uvidíš,“ předpověděla jsem jako nějaká vědma. Ono se to vlastně dalo čekat, protože tohle se opravdu opakovalo pokaždé, když si Nataniel trochu více přihnul alkoholu v jakékoliv formě.

„Takže teda ráno opravdu jdeme?“ ujišťoval se.

„Já s tím počítám,“ řekla jsem. Uchopila jsem do ruky sklenici s pivem a s Natanielem si přiťukla. „Na výšlap,“ pronesla jsem. Snad mi zítra nebude po tomto množství piva blbě.

Zbytek večera se nesl ve stejně poklidném duchu jako i jeho začátek. S Natanielem jsme se bavili o obyčejných věcech a díky tomu jsem dokázala zůstat myšlenkami v přítomnosti. Díky jeho žertům s Mikkem mi nedávali moc příležitostí myslet nad prací a za to jsem byla vděčná. Kdyby hostů ubývalo, Mikke by měl možnost se s námi více bavit, ale protože všichni zůstávali a chtěli další a další piva a drinky, byl zavalen prací po celý večer. Když už jsme měli před sebou čtvrté pivo, věděla jsem, že je to moje poslední. Moje nálada byla lehce povznesená, ale nechtěla jsem to přehnat. Chtěla jsem být při smyslech a chtěla jsem si zítřejší den užít. Proto jsem v sobě udělala rozhodnutí, že po dopití tohoto piva se s kluky rozloučím. Když jsem se podívala na Nataniela, abych mu to oznámila, zrovna si utíral knír od pěny.

„Po tomhle končím,“ řekla jsem.

„Já asi taky,“ přitakal.

Překvapeně jsem zvedla obočí. „Myslela jsem, že to budeš s Mikkem zavírat a pak se ke mně přidáš na výšlap,“ popíchla jsem ho.

„To by bylo možné, kdyby mi bylo čerstvých dvacet,“ zasmál se. „Teď už jsem na tyhle srandy starý,“ doplnil hláškou, kterou rád používal, a přitom to byl vždycky on, co nějakou srandu inicioval.

„A teď je ti snad čerstvých padesát, že tak mluvíš?“ podívala jsem se na něj. „Ale souhlasím s tím, že se před výšlapem chci trochu vyspat. Takže dopiju a jdu,“ zopakovala jsem své rozhodnutí.

„Ano, madam,“ zažertoval a pak si znovu notně lokl piva. Jako by to teď bral jako výzvu, že musí rychle dopít, co má ve sklenici. Sledovala jsem jeho výraz v obličeji a musela jsem se pousmát. Opravdu jsem měla štěstí na místní kamarády. Díkybohu.

B.