Snowflakes in your hair *08

Hurá, sláva. 🎉 Po novém roce jsem toho měla teda dost, ale konečně se mi podařilo dopsat rozepsaný díl. Na včerejší noční jsem přemýšlela nad možným pokračováním, a už se těšila, až se po odpočinku dostanu k noťasu, abych to hned všechno sepsala. Tak, teď vám chci jen popřát vše nejlepší do nového roku, mnoho úspěchů a překonaných překážek. 🙏😊🍀 A přeji příjemné počtení. B.

Hudba: Linkin Park - The Little Things Give You Away

Uklízela jsem talíře, když jsem uslyšela něčí kroky. Podle toho, jak lehce zněly, jsem to tipovala na Lenu. Když jsem pohlédla do jejích očí, usmála jsem se na ni. Sundala si čepici, pod kterou měla zpocené vlasy od toho, jak doteď jezdila na svahu. Odložila ji na stůl a prohrábla si vlasy.

„Už se těším, až si dám sprchu,“ zasmála se. „Jsem úplně mokrá,“ konstatovala věc, která byla i na pohled jasná. „Jak to tady šlo?“ zeptala se.

„Ale jo, v pohodě,“ odpověděla jsem jí. Nechtělo se mi líčit jí mé další příhody s Tomem, když jsem věděla, že se nachází ve vedlejší místnosti. „Jaký je sníh, nelepí se?“ zeptala jsem se ve snaze odvést rozhovor k jinému tématu. A podařilo se. Začala mi vyprávět o tom, jak se dnes lyžovalo, a že mě pozdravují chlapi od vleku a že se za nimi mám stavit, protože jsem tam dlouho nebyla. 

„Prý když tě někdo dlouho nevidí na svahu, je to podezřelé. Tak se mě ptali, jestli máme hosty, tak jsem jim povyprávěla, že teď máme na aspoň dva týdny práce nad hlavu, ale že si určitě najdeš chvilku, abys je přišla pozdravit,“ brebentila dál. Obstarala téměř všechnu konverzaci. To se mi teď náramně hodilo. Stačilo, abych sem tam pokývla hlavou nebo zabručela nějakou krátkou odpověď, a Lena byla spokojená. Doteď jsem pracovala a vzala si jen chvíli na to, abych se v klidu najedla. Když jsem uklidila poslední talíř a pověsila utěrku na příslušné místo, posadila jsem se na místo, které před necelou hodinou obýval Tom. Když jsem teď měla vedle sebe Lenu a už mohla starosti přehodit na její hlavu, cítila jsem, jak na mě padla únava. Přemýšlela jsem nad tím, že využiji čas k tomu, abych si opravdu odpočinula. Kdybych si teď na dvě hodiny lehla, měla bych potom dost času na to osprchovat se a připravit na večer ve společnosti s Natanielem.

Nadechla jsem se. „Leno?“ oslovila jsem ji a tím přerušila její popisování zážitků ze svahu. Mluvila o tom, jako by tam dlouho nebylo, byla nadšená, a přitom to byla činnost, kterou jsme obě dělaly téměř denně.

„Teda Moniko, vypadáš, jako bys vůbec nespala,“ překvapeně zamrkala víčky. 

„Taky se tak cítím,“ přikývla jsem. „Bude ti dlouho trvat, než se osprchuješ? Nebo spíš takhle, ono nebude vadit, když na chvíli nikdo nebude, že?“ podívala jsem se na ni. Dlaní jsem si podepřela bradu a měla jsem co dělat, abych potlačila zívnutí.

Lena se na chvíli zaposlouchala do zvuků domu. „Je tu vůbec někdo?“ zeptala se. 

„Tom. Vedle,“ kývla jsem hlavou směrem k místům, kde se pravděpodobně nacházel. „Šla bych se natáhnout, kdyby ti to nevadilo. Už bych si vzala volno,“ podívala jsem se do jejích veselých očí, které teď sršely energií. Taky bych měla tolik energie, kdybych v noci spala dlouho jako ona.

„Jasně, nemám problém,“ usmála se na mě. „Já tady budu během dvaceti minut. Do té doby se snad nic nestane,“ řekla a vstala. „Jdu, ať jsem zpátky co nejdříve,“ mrkla na mě.

„Díky,“ řekla jsem, než Lena zmizela ve dveřích vedoucích na chodbu. Cítila jsem klid na duši, že byla konečně zpátky. Jindy by mi nevadilo tu zůstat sama klidně celý den, ale s Tomem za zadkem to byl náročný půlden. Jednalo se vlastně o pár hodin, co jsem se o něj starala, ale bylo to vysilující. Horší jak starosti s malým dítětem. Batole člověk přebalí a dá spát. Tom byl umíněný jako dítě, ale péče o něj byla opravdu… ubíjející.

Zvedla jsem se od stolu pár vteřin po tom, co odešla Lena. Přešla jsem z kuchyně na chodbu. Než jsem se vydala po schodech nahoru, zamířila jsem do kanceláře, abych ještě zkontrolovala emailovou schránku. Nechtěla jsem poslouchat Michaelovo láteření, že jsme nezodpovědné vůči našim hostům. Moc jsem to nechápala, protože všechny hosty stejně domlouval on. Já mohla na žádosti jedině odepsat, že je předám svému vedoucímu. Logiku to moc nemělo, ale Michael měl další důvod, proč nám sem tam vynadat.

Posadila jsem se za stůl a přihlásila se do emailového účtu. Zkontrolovala jsem, jestli přišlo něco důležitého. Odepsala na pár emailů a pár jich přeposlala Michaelovi. Prošla jsem i svou soukromou adresu, kde se toho kromě reklamních zpráv moc nezobrazilo. Měla jsem tu jeden email od bratra z předešlého dne, ale teď jsem se necítila na to, abych mu odepisovala. Když se Markovi ozvu až zítra, kdy budu mít více energie, dám si i více záležet s odpovědí. Odhlásila jsem se z účtu soukromého i pracovního a laptop vypnula. Vstala jsem a zasunula kancelářské křeslo zpět ke stolu. Vše jsem urovnala, jak původně bylo. Měla jsem ráda, když si Lena po sobě uklízela, tak jsem to dělala taky. Stiskla jsem kliku a otevřela dveře. A málem vrazila do Toma. Zrovna kolem procházel chodbou. Stačil jediný den, kdy tu tahle osoba zůstala, a už mi lezla na nervy. Bylo neuvěřitelné, že v takhle velké chatě, kde jsme jeden o druhém nemuseli vědět, jsme se pořád nějak potkávali. 

„Sakra,“ sykla jsem. Už jsem měla na jazyku, ať hledí, kam jde, ale tentokrát byla chyba spíše na mé straně, proto jsem další slova polkla.

„Tady jsi, no výborně,“ podíval se na mě. Stáli jsme tak blízko sebe, že jsem si teď uvědomovala, o kolik je vyšší než já. Hleděla jsem do jeho obličeje a měla co dělat, abych se v těch tmavých očích neutopila. Ještě nenastala situace, ve které by naše těla dělil sotva metr, tak jsem si ani nevšimla, jak dlouhé a uhlově černé řasy měl. Někteří by mohli závidět, jak dokonale vypadaly. V té temnotě jeho pohledu jsem se začínala ztrácet. Když se jeho rty pootevřely a on se krátce nadechl, nevědomě jsem ho napodobila a nadechla se spolu s ním. Lehce naklonil hlavu na stranu a se zvědavostí si prohlédl mou tvář. Zatajila jsem dech. Cítila jsem, jak mi začíná zrychlovat srdce. Znervózňovalo mě to náhlé ticho. Byla jsem nesvá z toho, že byl v mém osobním prostoru, a podle všeho ho nehodlal v následujících vteřinách opustit.

Musela jsem se toho chopit sama. Ustoupila jsem o krok vzad. Chtěla jsem se vymanit z jeho blízkosti, působila na mě až moc intenzivně. Zády jsem narazila do rámu dveří, kterými jsem právě prošla. Olízla jsem si rty a hledala oporu v čemkoliv, co se teď nacházelo kolem mě. Dlaní jsem přejela přes chladnou stěnu za svým tělem a nechala oči zavřené o zlomek vteřiny déle, než jak by trvalo běžné mrknutí. Potřebovala jsem v sobě zase najít jistotu, než jsem se do jeho tváře znovu podívala, tentokrát odhodlanější nepoddat se tomu pohledu, který se u něj neměnil.

„Dal bych si kávu,“ zamumlal polohlasně, jako by i on nechtěl narušit tu situaci, která teď mezi námi vznikla. Jeho hlas zachraptěl a já musela znovu zatajit dech, abych se ovládla. 

Zavřela jsem oči, tentokrát na delší čas, a jednou zakroutila hlavou na znamení nesouhlasu. „Už nepracuji. Do půlhodiny je tu Lena, která se o to postará,“ odpověděla jsem.

Tom překvapeně zvedl obočí a napřímil se v zádech. Vypadalo to tak, že se ode mě chce odtáhnout, a jak mi doposud narušoval můj osobní prostor, teď mi ho poskytoval dostatek, abych mohla v klidu odejít. Jak se zdálo, nečekal, že se dočká odmítnutí. Dál jsem se zády opírala o stěnu vedle dveří kanceláře. Uhnula jsem pohledem, pootočila se k Tomovi bokem a postarala se o to, abych dveře místnosti zavřela. Otočila jsem klíčkem v zámku a následně si ho schovala do kapsy kalhot. 

„Takže od této chvíle je tu s námi Lena?“ zeptal se.

Krátce jsem se na něj podívala. Zase byl tak blízko, až mě to znervózňovalo. Jen jsem mlčky přikývla a nevydala ani hlásku. Ucouvla jsem před ním blíže ke schodišti, chtěla jsem se už dostat do svého pokoje a mít klid. 

„Fajn,“ pronesl hlasem, ve kterém jsem cítila nespokojenost. „Ona bude určitě ochotná-“

„Ano, věřím, že bude příjemnější společnost, než jakou jsem poskytovala já,“ přerušila jsem ho. Vzdorovitě jsem k němu vzhlédla. Už jsem ho za dnešek měla opravdu plné zuby. Nechtělo se mi poslouchat jeho provokace v čase, kdy už jsem vlastně měla volno a nemusela jsem se s ním nijak zdržovat.

Tom se tělem naklonil blíž ke mně, ale sotva na zlomek vteřiny. Na schodišti se ozvaly kroky. Lena zřejmě stihla sprchu rychleji a už se blížila. Tom se odtáhl, ustoupil o krok vzad. Nechtěl být spatřen v takové blízkosti se mnou, pochopitelně. Strčil si ruce do kapes a zkoumavým pohledem přejel přes můj obličej. Teď jsem netušila, co čekat. Nechtěla jsem mu však dát příležitost k dalším slovům. Teď jsem si otestovala svou teorii, že u něj bylo výhodnější mluvit rychleji než on. Spoustu jízlivých poznámek pak musel přejít, spolknout, stačilo mu nedat prostor je vyslovit.

„Přeji vám příjemný zbytek dne, Tome,“ podívala jsem se na něj. Neusmála jsem se, neudělala jsem žádné gesto, které by se dalo zařadit do slušného chování, moje mimika byla nehnutá, stejně tak mé tělo. Musela jsem vypadat mrtvolně, ale stejně tak se tvářil teď i on.

Nečekala jsem to, jestli se uráčí odpovědět. Nechala jsem ho stát na chodbě a otočila se na patě, abych se od něj dostala co nejdříve. Minula jsem se s Lenou, se kterou jsem se mrknutím pozdravila a popřála jí klidnou službu, a zamířila do své ložnice. Vystoupala jsem patro a na chvíli nemohla uvěřit tomu, že tenhle pekelný den opravdu končil. Zavřela jsem se ve svém pokoji a posadila se na postel. Měla jsem pocit, jako by uběhlo velké kvantum času, kdy jsem v ní byla naposledy, a přitom se jednalo o dnešní ráno. Den byl však tak úmorný, že mělo mé tělo dojem, že si hodně dlouho neodpočinulo. Přemýšlela jsem nad tím, jestli se mám osprchovat teď nebo až těsně před odchodem. Měla jsem se sebou tu zkušenost, že jsem uměla budík odkládat a odkládat, proto jsem se rozhodla, že se osprchuju teď. Odpočinek nastane až potom.

Ve své skromné koupelně jsem se vysvlékla a pustila teplou vodu. Stoupla jsem si pod tekoucí proud a namočila celé své tělo, včetně vlasů. Na chvíli jsem zavřela oči a nechala vodu stékat i po obličeji, zatímco jsem dýchala pootevřenou pusou. Chtěla jsem se navnadit na nastávající večer ve společnosti Nataniela, ale nedokázala jsem odpoutat myšlenky od uplynulého dne. Bylo to snad poprvé, co jsem tolik času strávila s hostem, který byl u nás ubytovaný. Byla jsem zvyklá na to, že se hosté vždy po snídani sbalili, aby navštívili okolí, užili si sněhu na svahu nebo se zavřeli v nejbližší hospodě a do chaty se vraceli až k večeru. Nepamatuju si, kdy jsem naposledy měla někoho neustále za zadkem, pokud se nejednalo o mého šéfa nebo Lenu. Znervózňovalo mě to. Ne z toho důvodu, že bych si nebyla jistá svou prací. Moc dobře jsem věděla, co dělám, co je mojí náplní a jak má vypadat řádně uklizená místnost. Bylo to tím, že jsem nevěděla, co bych si o tom měla myslet. Tom byl tajemný a jediné, co dnes dokázal, bylo, že mi neskutečně pil krev. Vytáčel mě a tak vytrvale mi brnkal na nervy, že jsem měla pocit, že je to snad jeho oblíbenou činností. Když se však na to podívám z logického hlediska – proč by letěl na dovolenou tak daleko, aby si tu našel někoho, koho by mohl dohánět k šílenství?

Zastavila jsem tekoucí vodu a na žínku si vymáčkla sprchový gel. A zatímco jsem se mydlila, snažila jsem se své myšlenky tentokrát korigovat. Už jsem Toma neměla na očích, nemusela jsem nad ním přemýšlet. Proč bych měla všechen svůj čas trávit tím, že budu přemýšlet nad ním? Stačila jeho dnešní přítomnost, teď už si chci dopřát odpočinku. Jenže kolem něj bylo tolik tajemností, že mi to nedalo spát. Přistihla jsem se při tom, že jsem po chvilce opět myšlenkami zabloudila k tomu, co jsem s ním dnes zažila. Nedokázala jsem to ovládnout? To přece nemůžu dopustit.

„Bože můj,“ zamumlala jsem si sama pro sebe a znovu pustila vodu. Sklonila jsem hlavu a nechala proud vody, aby mi padal na ramena a zátylek. Oči jsem upřela na své prsty na nohou a sledovala, jak voda s mydlinkami odtéká odpadem. Hleděla jsem na drobný vír, který se tvořil u ústí odtoku. Slabá snaha o to, abych ho vypudila z hlavy. Ale lepší než nic.

S mokrými vlasy jsem si lehla do postele. Nastavila jsem si budík na mobilu, abych nezaspala a byla včas na místě, na kterém jsem se s Natanielem domluvila. Těšila jsem se na to, že přijdu na jiné myšlenky. Věřila jsem, že mi s tím dnešní večer pomůže. Zavřela jsem oči a vnímala ticho, které bylo v tomto patře všudypřítomné. Byla jsem opravdu unavená, takže se mi bohudíky podařilo usnout v následujících minutách. Když jsem procitla díky zvonění budíku, měla jsem pocit, jako by to bylo sotva deset minut, co jsem ulehla na polštář. Vlasy jsem však teď měla suché a za okny byla mnohem větší tma. Zkontrolování hodiny. Když teď vstanu a v klidu se obleču, na místo setkání s Natanielem přijdu právě včas. Posadila jsem se a svěsila nohy přes okraj postele. Prsty jsem si prohrábla vlasy. Potřebovaly rozčesat. Krátce jsem se protáhla a zívla. Rozhlédla jsem se po setmělém pokoji. Na dnešní večer jsem se nemusela nijak speciálně oblékat, jednalo se o setkání se známým. Když si dám obyčejné kalhoty a svetr, nic nepokazím. Rozsvítila jsem stropní světlo a začala se připravovat. Natáhla jsem na sebe černé manšestrové kalhoty a triko s dlouhým rukávem zakasala dovnitř. Přes hlavu jsem si přetáhla pletený svetr, který měl jemný vzor, a vešla do koupelny. Pročesala jsem si vlasy, ale nijak je nestahovala. Nemělo to cenu, když jsem měla v plánu mít na hlavě naraženou čepici. Do kapsy kalhot jsem strčila několik bankovek, mobil, klíče a vyrazila. Už jsem se těšila. 

Sešla jsem schodiště a do společenské místnosti ani nevcházela. Nakoukla jsem do kuchyně, abych se rozloučila s Lenou a oznámila jí, že už odcházím. Zrovna stála u plotny a ochucovala dnešní omáčku, kterou k večeři připravovala.

„Čau, odcházím,“ promluvila jsem, sotva si mě všimla. „Nevím, kdy se vrátím. Možná brzo, možná pozdě,“ zasmála jsem se.

Lena se zasmála se mnou. „Užij si to a pozdravuj kluky v hospodě,“ pokývla na mě hlavou.

Přitakala jsem. „Jasně. Tak čau,“ mávla jsem na pozdrav a otočila se k odchodu. Seběhla jsem schody do přízemí a nazula si teplé boty do sněhu. Na hlavu jsem si podle plánů nasadila čepici a ruce provlékla rukávy teplé bundy. A zatímco jsem si ji zapínala ke krku, už jsem otevírala dveře, abych odsud odešla opravdu co nejdříve. Sotva jsem se nadechla čerstvého vzduchu, musela jsem se spokojeně usmát. Udělala jsem pár kroků po terase a zastavila se na jejím kraji. Než jsem vstoupila na odhrnutou cestu, ještě jednou jsem se nadechla do plných plic. Tentokrát však zkoumavě. Ucítila jsem cigaretový kouř. Z horního balkonu jsem uslyšela tichý rozhovor. Na chvíli jsem zavřela oči a zhluboka se nadechla. Ale to mi přece může být jedno. Mám volný večer.

Vyšla jsem do večera. Neohlížela jsem se, i když jsem chvíli přemáhala svou zvědavost. K čemu by mi bylo vědět, kdo právě teď stojí venku a kouří? Já jdu přece za Natanielem. Jdu za zábavou, jdu si užít večera. 

B.