Snowflakes in your hair *10

Máme tady další díl. Někteří kvůli němu teda otravovali už od včerejška (že Mily! 😀), ale události tomu přispěly tak, že je zveřejněn až dnes. Mám zítra sice volno a do práce jdu až v neděli, ale jelikož je sobota, předpokládám, že se k tomu psaní stejně dostanu minimálně. No, uvidíme. Každopádně se budu snažit, abyste na další díl nemuseli čekat nějak extra dlouho 😊. Přeji příjemné počtení a těším se na komentáře 🤍. 

Hudba: Sia - Bird Set Free

Zapnula jsem si bundu až ke krku a na rozloučení mávla na Mikkea, který stále běhal za barem, protože jeho směna ještě rozhodně nekončila. Narazila jsem si čepici hluboko do čela a vyrazila do zimy. Nataniel mě hned následoval, i když chvíli zvažoval, že by si dal ještě jedno pivo a poseděl tu sám u baru. Nakonec však usoudil, že pokud chceme jít nad ránem na túru, která netrvá půlhodinky, měl by být aspoň trochu vyspaný. Oba pak budeme mít příležitost dospat ještě během dne, pokud bychom potřebovali. Já mám nastupovat do služby před večeří, Nataniel až další den ráno. Ideální stav.

Moc jsme toho nenapovídali. Dost přituhlo, a tak jsem se spíš snažila zůstat schovaná v teple bundy, bradu i špičku nosu jsem si schovala pod teplý šál. Čouhala mi jen část obličeje, stejně tak ruce jsem měla vražené hluboko v kapsách. Když jsem za sebou uslyšela huhlání, zpomalila jsem krok, abych mohla zřetelněji poslouchat, co mi chce Nataniel říct.

„Jestli bude taková zima i zítra, musím se přiobléct,“ zopakoval.

„No já si určitě vezmu termo prádlo, jít jen ve svetru by byla sebevražda,“ zasmála jsem se. Můj hlas tlumila šála, ale myslím, že mi bylo rozumět dobře. Nataniel se zasmál se mnou.

„A to bychom nechtěli, že jo.“

„No právě, však to má být příjemný výlet,“ přitakala jsem odpověď. Vzhlédla jsem, abych zkontrolovala, jak daleko jsme od našeho místa setkání, na kterém jsme se teď měli opět rozdělit. Už zbývalo jen pár kroků, než jsem měla osamět. 

„V kolik se tedy sejdeme?“ zeptal se Nataniel a zvolnil krok. 

„Tady v půl čtvrté? To bychom na východ slunce mohli stihnout, ne?“ navrhla jsem. Popravdě už je to delší doba, co jsme tohle podnikali, a pořádně jsem si nepamatovala, kdy jsme vycházeli. Pamatovala jsem si však důležitý detail – nahoře je sice větší zima, ale pokud se člověk hýbe, zahřeje se dostatečně.

„Fajn. Bereš snowboard?“

„Ano,“ přitakala jsem. „S lyžemi se tahat opravdu nehodlám,“ zasmála jsem se. 

„Nevím, třeba bys chtěla sáňkovat,“ trhl rameny. Sám ale moc dobře věděl, že bylo prkno mojí volbou číslo jedna, a teď byla ideální příležitost, jak si pořádně zajezdit. Na svahu to bylo taky super, ale nový sníh, který je nahoře, není uježděný a ušlapaný od davů na sjezdovkách. To pak byla naprosto jiná jízda.

Rozloučila jsem se s Natanielem a vydala se po cestě k naší chatě. Přidala jsem do kroku, abych se zahřála, a zároveň abych byla co nejdříve v teple chaty. Dávala jsem si pozor na to, kam šlapu, už nejednou se mi stalo, že se mi noha svezla a já si natloukla koleno. V tom lepším případě. Je pravdou, že v mých začátcích jsem tady spadla tak nešťastně, že jsem pak nějaký čas chodila s nepěkným monoklem pod okem.

Rychle jsem vklouzla do chaty a rozepla si bundu. Pověsila jsem ji na věšák a sundala si i teplé boty. Jako poslední jsem si sundala čepici. Zatímco jsem vycházela schody do patra, prsty jsem si prohrábla vlasy, které jsem teď měla splihlé. V kuchyni se ještě svítilo, tak jsem tam zamířila, abych ještě prohodila pár slov s Lenou.

„Čau,“ pozdravila jsem ji a vešla do místnosti. „Jak to tu šlo, všechno v pohodě?“ zeptala jsem se a natáhla se pro skleničku, abych si napustila vodu. Možná budu muset spláchnout těch pár piv, které jsem dnes vypila, aby se mi lépe usínalo. Když ke mně Lena vzhlédla a já uviděla její unavený obličej, překvapeně jsem zvedla obočí.

„Ani mi nemluv,“ zamumlala a odložila utěrku, se kterou doposud utírala hrnec. „Tady byla neskutečná divočina,“ dodala a zavrtěla hlavou.

Polkla jsem lok studené vody. „Co se stalo?“ zeptala jsem se. První otázku jsem nepokládala tak zvědavě, jako tuhle. A z toho, jak vyčerpaně vypadala, mi bylo jasné, že si nic nevymýšlí a nepřikrášluje.

„Tady se strhla taková hádka!“ hlesla. „Sice se mě netýkalo vůbec nic, ale ještě teď mám sevřený žaludek, jak nepříjemné mi to bylo,“ znovu zavrtěla hlavou, jako by snad ona sama doposud nemohla uvěřit tomu, čeho byla svědkem.

„Hádka?“ zopakovala jsem po ní. Pobízela jsem ji tím k tomu, aby mi to všechno vyklopila. Teď už nemohla vynechat jediný detail, protože dosavadními slovy mě hezky namotala na udičku. Získala mou plnou pozornost.

„Tom tu byl celý den. A odpoledne probíhalo docela v pohodě. Ale večer se vrátil zbytek a k večeři si dali víno. A jak se zdá, někteří přebrali. Jestli celý den bloudili po okolí, museli být unavení,“ začala. „Bill s Georgem šli spát jako první, možná už v devět hodin. Ale Heidi s Tomem tu zůstali sedět, on odpočinutý z celodenního lenošení a ona v náladičce po všech těch deci vína. A nedovedeš si představit, jak to pokračovalo,“ podívala se na mě s najednou probuzeným obličejem.

„Takže se dohádali Tom s Heidi?“ zamrkala jsem. To se možná dalo čekat, kdo jiný by tu taky mohl být více problémový. Že mě to hned nenapadlo, že to byli tito dva, když mi Lena sdělila, že tu bylo živo.

„A jak!“ přitakala. „Věnovala jsem se svojí práci, uklízela jsem tady v kuchyni, když jsem najednou uslyšela zvýšený hlas. Heidi vyčítala Tomovi – a to dost hlasitě – že se snažila už dost dlouho, ale že jí došly síly. No jeho odpovědi jsem neslyšela, protože se nenechal vyprovokovat, ale z toho, co říkala ona, se zdá, že už nevidí smysl v tom, aby v manželství dál pokračovali,“ olízla si rty.

„Tom se nenechá vyprovokovat, ale sám provokovat umí dokonale,“ procedila jsem podrážděně mezi zuby. Jen jsem uslyšela jeho jméno a už mi stačilo, aby se mi v mysli vybavilo, jak pil krev mně. Co pak ostatním lidem v jeho životě, kteří ho musí snášet delší čas?

„No nevím,“ pokrčila Lena rameny. „Bylo mi ho docela líto. Heidi tady řádila a Tom se snažil zachovat klid, ale když začala prohlašovat, že už ho nemůže ani vidět, tak ji snažně prosil, aby se uklidnila a trochu ztišila. Muselo mu dojít, že to všechno slyším.“

„A možná proto se tolik snažil sám nezvyšovat hlas,“ řekla jsem.

„Proč mám pocit, že jsi na něj vysazená?“ pousmála se.

Naklonila jsem hlavu na stranu. „Nejsem,“ odpověděla jsem.  A hned jsem věděla, že je to lež jako věž. Nechtěla jsem však dát před Lenou cokoliv znát. Věděla, jak mě první den pokoušel, možná si ale nedovedla představit, jak moc náročné to pro mě v ten moment bylo.

„No, to je jedno,“ mávla nad tím rukou. Schovala hrnec, který doposud – už utřený do sucha – držela v ruce, protože přednější bylo vyprávění příhod dnešního večera. „Co ty?“

„Pohoda večer,“ usmála jsem se. „Mikke byl za barem, tak jsme s Natanielem seděli u něj. A dohodli jsme se, že půjdeme na východ slunce, takže jsme to zabalili dřív, abychom se trochu vyspali,“ řekla jsem a tím vysvětlila, proč jsem doma v takový čas. Předpokládala jsem, že si Lena myslela, že přijdu někdy v noci, a přitom teď bylo pár minut po půl jedenácté.

„Takže tu ráno nebudeš, když budu chystat snídani,“ konstatovala.

„Nebudu,“ souhlasila jsem. „Přijdu asi až někdy dopoledne,“ řekla jsem, aby věděla, že tu bude stát ráno jen na ní. „A asi už ti popřeju dobrou noc, abych byla teda co nejdřív v posteli,“ dodala jsem.

„Jasně. Tak teda zítra dopoledne,“ usmála se na mě. „Dobrou noc a užij si zítra ranní paprsky,“ naklonila hlavu na stranu. „Nejradši bych šla s vámi, ale radši se nebudu vyhýbat povinnostem, jinak by nás Michael zabil.“

Uchechtla jsem se. „To asi ano, to bychom udělaly jen jednou. A naposledy,“ přitkala jsem. „Tak můžeme zajít spolu, až budeme mít zase prázdnou chatu,“ navrhla jsem.

„Snad se toho dočkáme,“ pomlaskla si. Zdálo se, že i Lena cítila, že takhle skupinka hostů dokáže být vysilující. „Tak tedy dobrou noc. Taky za chvíli půjdu, celá chata už spí,“ řekla. Pověsila utěrku na její místo a začala dezinfikovat povrchy, jak jsme byly zvyklé na konci každého dne.

„Dobrou,“ popřála jsem i já jí.

Ve svém pokoji jsem se moc nezdržovala jinými činnostmi, můj cíl bylo dostat se do postele v co nejkratším čase. Vysvlékla jsem se a natáhla na sebe pyžamo, ve kterém jsem si pak stoupla před zrcadlo v koupelně. Pročísla jsem si vlasy, vyčistila zuby a opláchla obličej. Když jsem si otřela tváře do ručníku a na chvíli zavřela oči, ucítila jsem, že se mi trochu motá svět. Možná jsem si přece jen to poslední pivo neměla dávat. Je to dlouho, co jsem s Natanielem a Mikkem bezstarostně seděla v hospodě a mohla si dát víc jak jeden škopek. Povzdychla jsem si. Podívala jsem se na svůj odraz do zrcadla. Snad usnu během pár minut, abych ráno nevypadala ještě hůř jak teď.

Posadila jsem se na kraj postele a v mobilu si nastavila hned dva budíky, abych neměla nutkání ten jeden vypnout a nevstat vůbec. Odložila jsem mobil na stolík vedle postele a lehla si. Zhasnula jsem lampičku, která v místnosti dělala příjemné přítmí a uvelebila se do polohy na boku, ve které jsem nejčastěji usínala. Ještě než jsem usnula, promítla jsem si, co všechno musím před odchodem stihnout. Uvařit si do termosky čaj, vzít něco drobného k snědku, abychom s Natanielem neumřeli hlady, a nezapomenout na teplou bundu, kterou mám pověřenou v úschovně lyží hned vedle mého snowboardu. Všechno bych to mohla stihnout během patnácti minut, když si opravdu dám záležet. A poslední myšlenka, se kterou jsem usínala, patřila představám toho, jak to bude probíhat. Těšila jsem se. A moc.

Moje přípravy probíhaly, jak jsem si před usnutím naplánovala. V rychlosti jsem se oblékla do teplého oblečení, spoře vrstev, ale jistota v tom, že mi bude teplo. Hřejivé punčochy jsem doplnila i teplými ponožkami, jak jsem to dělávala, když jsem se chystala na svah. S rolákem ke krku jsem předešla potřebě šály, která by mě při takovém výstupu spíše omezovala. Do sportovního batohu jsem si schovala mobil, sluneční brýle, kdybych je náhodou potřebovala, protože odrážející se slunce od bělostného sněhu dokáže pichlavě bolet. V kuchyni jsem si pak do batohu přibalila i termosku plnou horkého čaje. Do sáčku jsem sbalila i pečivo, které zůstalo ze včerejšího dne, taky pár kousků ovoce. Seběhla jsem z patra do přízemí a zamířila do úschovny lyží. Vzala jsem si bundu, nasadila čepici a popadla snowboard, který jsem si zatím držela pod paží. Až Nataniel mi pomůže nasadit prkno na záda, pod batoh, kde mi to bude dobře držet. Nazula jsem si boty a vyšla z domu. Zkontrolovala jsem na hodinkách čas. Měla jsem pět minut na to, abych došla na místo srazu včas. Vycházelo mi to akorát.

Usmála jsem se na Nataniela, který už čekal na místě. Byla však ještě tma, tak předpokládám, že můj výraz ve tváři moc neviděl, tak jsem ho ještě pozdravila.

„Dobré ráno,“ řekla jsem. „Jak se po včerejších pivech cítíš?“ zeptala jsem se. „Já měla večer trošičku motanici, ale dnešní ráno jsem vstávala jako po osmihodinovém spánku. Pomůžeš mi se prknem na záda?“ požádala jsem ho.

„Jasně, pomůžu,“ řekl. Sám už ho měl zasazené za batohem. „No, řeknu ti, že jsem si děkoval, že jsem odcházel s tebou, i když jsem měl chuť zůstat v hospodě o trochu déle. Ukončili jsme to ve správný čas.“

„Tak to rozhodně,“ přitakala jsem. „Vzala jsem nám nějaké rohlíky a ovoce na zakousnutí.“

„Super. A já zase mám čokoládové tyčinky na dodání energie. Jak se zdá, tak se skvěle doplňujeme,“ usmál se. „Tak pojď, vyrazíme, ať nemáme moc velké zpoždění,“ navrhl.

„Jasně. Jdeme,“ přitakala jsem. Urovnala jsem si batoh na zádech a pořádně si upevnila suchý zip na rukavicích. Teď mi bylo trochu chladněji, ale bylo mi jasné, že sotva se pustíme do toho kopce před námi, bude mi velice brzo teplo. Batoh na zádech nebyl extrémně těžký, ale když malé břemeno člověk nese delší čas, zdá se, že nabírá na váze. Snad se mi tak nebude zdát ten můj batoh. Je však pravdou, že mé nadšení z toho, že po dlouhé době uvidím východ slunce, převažovalo všechna možná negativa, která by se mi do cesty mohla připlést.

Soustředila jsem se na to, kam pokládám nohy, a následovala jsem Nataniela, který vyšlapával cestu přede mnou. Čím výš jsme byli, tím hlouběji se naše nohy nořily. Sněhu přibývalo, a hlavně toho neudusaného. Mrzlo, takže byla horní vrstva tuhá. Nataniel vždy chodidlem prorazil zmrzlý povrch a pak se zabořil do půli lýtka. A že jsem já byla nižší, já se kolikrát zabořila opravdu až po koleno. Vůbec mi nevadilo, že se mi sníh dostal téměř všude. Bylo mi takové teplo z toho fyzického zápřahu, že jsem to vůbec nevnímala. Kolikrát jsem opravdu měla co dělat, abych do sněhu nespadla celá. Někdy se mi noha probořila více, než jsem čekala, ale až v tom momentě, kdy jsem se o ni chtěla zapřít. A to jsem pak musela zapojit všechny svaly na těle, abych tohle vybalancovala. Dařilo se mi následovat Nataniela bez většího zpoždění. Proto jsem se překvapeně zastavila, když jsem do něj málem vrazila.

„Děje se něco?“ zeptal se.

„Jen přemýšlím, jestli půjdeme delší nebo kratší cestou. Protože máme docela dobrý čas,“ řekl udýchaně. „A ta kratší cesta je možná strmější, tak bych šel tou delší, je méně náročná,“ podíval se na mě.

Založila jsem si ruce v bok a oddechovala stejně jako on. „A nakonec to vyjde stejně dlouho, protože tu delší půjdeme svižnějším tempem, ne?“ přemýšlela jsem nahlas.

„Asi máš pravdu,“ přitakal. Dlaní si posunul čepici více z čela a hřbetem ruky si utřel špičku nosu. Dlouze potáhl.

„Ty jsi čuně,“ zavrtěla jsem hlavou.

„No, no,“ ušklíbl se a strčil do mě. Hned jsem mu to oplatila, avšak tak rychle, že to nečekal. Zavrávoral a během následující vteřiny dopadl do sněhu.

Začala jsem se smát. „To máš za to,“ ukázala jsem na něj prstem.

„Tebe to přejde,“ řekl a hodil po mě hrst sněhu. Můj smích se neutišoval a on se nemohl ubránit tomu, aby se ke mně nepřidal. Sehnula jsem se, abych do dlaní nabrala sníh a oplatila jsem mu stejnou měrou.

„Počkej,“ vydechla jsem a strpěla ještě jedno zasypání sněhem. „Když se teď budeme zdržovat na začátku cesty, náš dobrý čas bude pryč,“ řekla jsem. „Koulovat se můžeme až nahoře.“

„Máš pravdu,“ souhlasil se mnou podruhé. „Pomoz mi na nohy,“ požádal mě. Sice jsem mu moc nedůvěřovala s tím, že by mě nechtěl stáhnout za sebou do sněhu, ale bylo pravdou, že jsme chtěli stíhat. Nebyl teď čas na hlouposti a Nataniel to moc dobře věděl. Natáhla jsem k němu obě paže a pevně ho chytila za zápěstí. Pomohla jsem mu postavit se na nohy a k mému překvapení vzal má slova vážně a nestáhl mě dolů do sněhu. 

„Vyrazíme tedy po delší trase?“ ujišťovala jsem se.

„Ano. Ale pak nemáme nárok na žádné dlouhé přestávky,“ řekl a krátce si olízl rty. Otřepal si sníh z nohavic a já mu pomohla vytřepat sníh, který se mu dostal až do kapuce.

„Nevadí. Tak pojďme,“ pousmála jsem se na něj. Nechala jsem ho zase jít jako prvního, vyšlapával cestu a já ho následovala. S takovým tempem východ slunce krásně stihneme.

B.