Snowflakes in your hair *11

No teda. Sice jsem měla dny volna, ale na psaní mi nepřišla ani jedna myšlenka. Osmičky jsou prostě peklo. V sobotu jsem samým zoufalstvím už nevěděla, co dělat, aby to trochu ustoupilo. A když jsem dnes přišla k zubaři, v domnění a naději, že mě té osmičky zbaví, jeho tip byl, že to vůbec není osmičkou, ale sedmičkou vedle. Možná měl pravdu, protože nějaká úleva po jeho zákroku přišla, avšak pusa ještě nesplaskla úplně, uzliny jsou pořád nateklé. No snad to nebude trvat dlouho, co se dám do kupy. Toliko k mému, snad v dílu nebudou nějaké nesrovnalosti či překlepy, protože už to píšu značně unavená. Ty probdělé noci s ledováním pusy se prostě projevily. 😶

Přeji vám příjemné počtení a hezké dny. B. 🖤
Hudba: Birdy - Words

Seděla jsem na studeném sněhu a vůbec mi to nevadilo. Lokty jsem se opírala o kolena a hleděla před sebe se zatajeným dechem. Potřebovala jsem ještě chvíli na to, aby se mi tep i dech srovnaly do normálu po tom náročném výstupu až na nejvyšší dostupný vrchol. Tyčily se nad námi ještě vyšší hory, ale ty už nebyly bezpečné a my nechtěli riskovat. I z tohoto místa jsme měli skvělý výhled na široké nebe před námi. Nataniel dřepěl kousek ode mě a sledoval obzor stejně tiše jako já. Sluneční paprsky začínaly obarvovat oblohu, z nehezké šedé noční oblohy se začínal stávat krásně prosluněný den. Všechno kolem nás začalo bělet, slunce dodávalo život všem barvám, které se tu vyskytovaly. Dál jsem nehybně seděla na místě a jen vnímala okolní přírodu. Viděla jsem v dáli les, jehož špičky stromů teď začalo lechtat ranní slunce, stejně tak jsem před sebou měla výhled na cestu, po které budeme sjíždět zpátky domů. I když se slunce začalo odrážet od bělostného sněhu a já se musela bránit, jak to píchalo do očí, stejně jsem si tu nádheru chtěla užít bez slunečních brýlí.

„To je bomba,“ hlesl tiše Nataniel. Neodpověděla jsem, jen jsem mlčky přitakala. Nechtěla jsem to tu rušit mluvením, možná ani Nataniel, proto svůj dojem sdělil polohlasně. Já se však zdržela od jakéhokoliv vyjadřování. Jen jsem se dívala před sebe a užívala si, co nemůžu vidět příliš často. Počasí nám přálo, nefoukal vítr, takže pocitově nebylo moc chladno. Stejně tak bylo na obloze jen pár mraků, a tak jsme mohli sledovat, jak se na nich odráží první paprsky, ale nezacláněly nám ve výhledu. Napřímila jsem se v zádech a lokty se opřela o sněhovou pokrývku za sebou. Uvolnila jsem nohy a zůstala jsem napůl ležet, opírajíce se o paže. Za tu námahu při výšlapu a nedostatek spánku to opravdu stálo. A odměnou bylo nejen to, že jsem mohla sledovat východ slunce nad krajinou, ale také jsem si mohla užít jízdu hned z rána, bez lidí, pouze ve dvojici s Natanielem.

 

Uběhlo možná půl hodiny od doby, co slunce začalo vycházet. Cítit jeho paprsky na své kůži bylo příjemné, ale zároveň jsem cítila, že až moc dlouho se v tomto chladu nehýbu a nezahřívám. Poposedla jsem si na místě a z batohu vytáhla termosku s čajem. Ještě byl teplý, tak jsem si jen nalila do kalíšku a chvíli čekala, až bude pro mě dobré teploty. Opařit si jazyk bych opravdu nechtěla.

„Už je chladněji, jak jsme tu už nějaký čas, že?“ řekl Nataniel. Přiznal tím, že i jemu taky chladno.

„Ano, přemýšlela jsem, že bychom už mohli vyrazit. A do hodiny bychom snad mohli ten kopec sjet dolů,“ řekla jsem, aniž bych se na Nataniela podívala. Stále jsem sledovala slunce a sem tam foukala čaj, abych se ho mohla konečně napít.

„Uvidíme, jaký bude sníh. Třeba budeme muset každou chvíli zastavovat, nebo budeme tady každou chvíli padat,“ popíchl mě.

„Nehrozí,“ zavrtěla jsem hlavou a podívala se na něj. Když jsem sledovala, jak se ranní paprsky odráží od jeho neoholené tváře, musela jsem se pousmát. „Dole bych si ani nevšimla, že máš pár světlých fousků,“ řekla jsem a prsty mu přejela po studené tváři.

„Hele, tohle si pěstuju už tak měsíc, jako!“ zažertoval. „No jo, někdo se tak prostě narodí,“ pokrčil rameny. „Co nemám na bradě, to vynahrazuju jinde.“

„Nemusíš mi tady básnit o tvojí chlupaté prdeli,“ zachechtala jsem se. Moc dobře jsem věděla, že tohle na mysli neměl, ale tou svojí poznámkou mi přihrál na smeč. A dokonalou.

Zamračil se na mě. „Aspoň mě ta chlupatá prdel chrání před chladem,“ podíval se na mě přimhouřenýma očima. „Ty se musíš navlékat, já mám přírodní podvlékačky,“ položil si dlaň na hruď, jako by to byla věc, na kterou může být pyšný.

„Začíná se to zvrhávat. Možná je opravdu právě ten čas, kdy to tady ukončíme a sjedeme dolů. Domů,“ pokývla jsem hlavou.

„Souhlasím,“ řekl a potáhl si čepici více do čela. Nasadil si helmu a začal si upravovat brýle. Já dopila svůj čaj a napodobila ho. Připravila jsem si vše nutné k tomu, abych se mohla bezpečně postavit na prkno. Už jsem se těšila, až pojedu delší trasu, nejen svah, který máme u chaty. Ono je to úplně jiná jízda, když kopec nekončí a člověk může jet dál a dál a nestarat se o. to, že mu končí prostor a on musí brzdit a jít čekat do fronty na vlek.

 

Cestou jsme z bezpečnostních důvodů několikrát zastavili a dali si pauzu, ani jeden jsme to nechtěli podcenit, přemrštit své shopnosti a ještě si způsobit nějaké zranění. Bylo mi jasné, že mě budou svaly na nohou bolet i tak, ale to mě čekala ta příjemná bolest. Nakonec nám to celé zabralo skoro dvě hodiny, k chatě jsem přijela se studenými tvářemi, ale úsměvem na rtech. Prameny vlasů, které mi trčely zpod čepice, teď byly celé zmrzlé. Nohy z popruhů na snowboardu jsem si vytáhla kousek před chatou, k ní jsem prkno dotáhla pod paží. Opřela jsem ho vedle dveří a začala si vytřepávat sníh z oblečení. Měla jsem ho snad všude, a abych nenanosila zbytečně moc sněhu dovnitř, snažila jsem se ho nechat přede dveřmi. Zrovna jsem si sundala helmu i s brýlemi, když se dveře od chatky přede mnou otevřely. Setkala jsem se s Tomovým pohledem. Dobrý pocit z příjemného rána jako by najedou ustal. Prohlédl si mě od hlavy až k patám. Musela jsem vypadat uříceně – červené tváře, ale zmrzlé vlasy. Dech jsem ještě teď měla trochu zrychlený z toho dlouhého sportování.

„Odkud jdeš?“ zeptal se a zvědavě zvedl jedno obočí. Asi nečekal, že mě tu potká. A popravdě, já to čekala ještě míň. Včera vstával mnohem později, kdo mohl tušit, že ho tady potkám v době po snídani?

„Byla jsem na vrcholu,“ odpověděla jsem. Nepopřála jsem mu dobré ráno, on to taky neudělal.

Tom neodpověděl, jen znovu zvedl obočí. Z kapsy bundy vytáhl balíček cigaret a jednu si vyklepl do dlaně. Vložil ji mezi rty a připálil si ji. Nechtěla jsem ho tady sledovat a čekat na to, jestli se od něj snad dočkám nějakých slov. Naposledy jsem vytřepala zbytky sněhu z mého oblečení, než jsem popadla snowboard, abych si ho schovala do chatky. Ani jsem nestihla udělat krok, když se znovu rozhodl promluvit.

„Co na vrcholu?“ položil mi otázku, nad kterou snad nemusel tak dlouho přemýšlet, ale očividně si zakládal na dramatických pauzách. Znovu jsem se k němu otočila čelem.

„Byla jsem pozorovat východ slunce,“ zněla má odpověď. A zatímco jsem sledovala, jak od jeho úst stoupá cigaretový kouř, položil mi další dotaz. Zdálo se mi to, nebo měl dnes docela dobrou náladu a chtěl si povídat? Pohledem jsem narazila na ten jeho, který vypadal zaujatě. Že bych teď říkala něco, co ho opravdu zajímalo?

„Není to nebezpečné jít takovou dálku bez doprovodu?“ naklonil hlavu na stranu. 

„Já ale nebyla sama,“ vypadlo ze mě rychleji, než jsem se nad odpovědí mohla zamyslet. 

„Aha,“ zamumlal. Dlouze potáhl z cigarety. Tváří se odklonil ode mě. Dozvěděl se už všechno, co chtěl?

„No nic, jdu do tepla, zimy jsem si dnešní ráno užila až dost,“ řekla jsem. „Přeji vám příjemný den, Tome,“ ukončila jsem náš krátký rozhovor. Michael by na mě mohl být pyšný, jak jsem se snažila, i když jsem zrovna u Toma neměla sebemenší důvod být milá.

„Moniko –“ začal, ale příchod další osoby ho utnul. Nic dalšího neřekl, dokonce ještě ukročil vzad.

 

Heidi vycházela z chatky, v ruce držíc kufr, se kterým přijela. Měla na sobě péřový kabát s umělou kožešinou, který byl snad třikrát větší velikosti, než jako by doopravdy potřebovala.

„Moniko! Ahoj!“ pozdravila mě svým veselým, pisklavým hlasem. „Říkala jsem si, jestli tě dnešní ráno potkám nebo ne,“ začala. „Lena mi tak neurčitě odpověděla, že jsem z toho vlastně nepochopila, jestli se s tebou stihnu rozloučit,“ naklonila hlavu na stranu. Dlouhé vlasy se jí sesunuly z ramene na hruď.

„Rozloučit?“ zopakovala jsem po ní překvapeně. „Vždyť jste sotva přijeli. To už odjíždíte?“ nechápala jsem. Chatu měli pronajatou na dva týdny, ale hned v začátku balí kufry? Nelíbí se jí tu nebo je za tím něco jiného, něco, o čem bych vlastně neměla vědět?

Cítila jsem, že se na mě Tom podíval, ale já mu pohled nechtěla opětovat. Dál jsem se dívala na Heidi, na její rozzářený obličej, kterému se těžko věřilo. Včera se s Tomem pohádali, a podle Leny docela hnusně. Co pak měl znamenat ten úsměv? Byla to naučená grimasa pro celý svět?

„Ano, rozloučit. Vyskytly se některé okolnosti, kvůli kterým musím odjet dřív, než jsem plánovala. Bohužel. Jinak bych si to tady moc ráda užila, je to tady příjemné prostředí. A ty jsi moc hodná holka,“ pokývla hlavou.

„Děkuju,“ pousmála jsem se nad tou pochvalou, kterou ze sebe vydala, přitom jsme se viděly sotva pár hodin. Podívala jsem se krátce i na Toma. Ten tu žádný svůj kufr neměl. Znamenalo to, že jenom vyprovází svou ženušku, ale zůstává?

„Bylo milé tě poznat,“ řekla Heidi a zlehka mě poplácala po paži, pod kterou jsem držela snowboard.

„Já vám přeji příjemné cestování,“ zdvořile jsem se usmála. „Máte zajištěný odvoz?“

„Ano, přijede Michael,“ odpověděla mi Heidi. Tom nepromluvil ani slovo od té doby, co se tu objevila. Zřejmě mezi nimi vládla tichá domácnost. Nemilé.

„Dobře, takže se o to nemusím starat,“ pronesla jsem spíš pro sebe než pro ně. „Tak se v pořádku dostaňte domů,“ řekla jsem ještě, než jsem kolem ní prošla do dveří chatky. Zavřela jsem je za sebou a jen drobnou chvíli přemýšlela nad tím, co mi Heidi sdělila. Bylo mi asi nad slunce jasné, o jaké okolnosti se jednalo, ona však chtěla očividně zachovat dekorum. Klidně, nemám s tím problém. Však komu bych vykládala, že se ti dva rozvádějí, když už to bulvární plátky ví.

 

Schovala jsem si snowboard a sundala si bundu. Urovnala jsem helmu na místo, stejně tak lyžařské brýle. Vracela jsem všechno tam, odkud jsem to časně ráno brala. Vyšla jsem schody do patra a nakoukla do kuchyně, abych pozdravila Lenu. Chtěla jsem se prvně vysvléct z toho všeho teplého oblečení, než se nasnídám, možná si dám i krátkou sprchu, abych spláchla ten pot a trochu zahřála svaly.

„Čau, už jsi tu?“ usmála se na mě.

„Jasně,“ mrkla jsem na ni. „Hodím krátkou sprchu a přijdu na snídani, jo?“

„Výborně. Tak to počkám na tebe a pojíme spolu. Chtěla jsem si teď chystat svačinku,“ dál se usmívala. Jak se zdálo, i ona měla pohodové ráno. 

„Paráda,“ odpověděla jsem, než jsem se vytočila ve dveřích kuchyně, abych vyšla patro do svého pokoje. Vysvlékla jsem se a vklouzla pod tekoucí vodu. Vlasy jsem si uvázala do vysokého drdolu. Nechala jsem na svou kůži spadat teplou vodu a užívala si ten pocit, který to přinášelo. Po několika hodinách v zimě a sněhu to byla velice příjemná změna. Cítila jsem, jak mnou prostupuje únava. Ano, dám si dobrou snídani a pak se znovu natáhnu do postele, dokud nenastane čas, kdy bych měla začít vařit já.

 

Oblečená v obyčejných tmavých teplácích a volném triku jsem sešla do kuchyně. Z batohu, který jsem měla s sebou, jsem vytáhla termosku a zbytky jídla, které jsme s Natanielem nesnědli. Uklidila jsem vše na místo a z termosky si nalila čaj do hrnku. Upila jsem a posadila se ke stolu, u kterého už čekala Lena.

„Udělala jsem ti kávu,“ pokynula prsty k místu, na které jsem si sedala.

„Jsi hodná, díky,“ poděkovala jsem jí. Bylo super, když jsme jedna druhé sem tam nachystaly jídlo až pod nos, bylo hezké se tak o sebe starat. A nechávat si to dopřávat bylo o to lepší.

„Jak bylo?“ zeptala se. S chutí se zakousla do chleba, na kterém měla vyskládaná míchaná vajíčka. Připravila mi to stejné, navíc mezi nás položila talíř s nakrájenou zeleninou k zakusování.

„Byla to paráda. Počasí super, výšlap nahoru nám šel jako po másle a dolů to byla taky paráda. Teď cítím, jak bych se nejradši uvelebila do peřin. Takže, jakmile tuhle dobrotu sním, půjdu ještě zavřít oči,“ oznámila jsem jí.

„To můžeš s klidným svědomím,“ pokývla hlavou. „Heidi s Tomem odjíždějí a Bill s Georgem ještě nevstali. O ty se pak postarám sama úplně v pohodě,“ dodala.

„Jo, potkala jsem je před chatkou. Víš něco víc, proč odjíždějí?“ zeptala jsem se jí.

„Nevím. Osobně si myslím, že se prostě dohádali natolik, že už spolu nevydrží ani na jedné dovolené, natož v jedné místnosti,“ sdělila mi svůj názor. „Včera to byla fakt nepříjemná hádka. Nechtěla bych být členem jejich rodiny, pokud by toto mělo být na denním pořádku.“

„Nechápu, že si takovou věc nerozmysleli předtím, než jeli na společnou dovolenou. Pokud jim to skřípalo už delší čas, proč takto investovali peníze. Teď stejně odjíždějí,“ trhla jsem rameny.

„Myslím, že už nich se peníze neřeší tolik, jako je to u běžných lidí,“ zamumlala Lena s plnou pusou.

„To máš asi pravdu,“ řekla jsem a zakousla se do své porce. Bylo to výborné. Po dnešním ranním snowboardingu to byla nejlepší volba na snídani.

Lena upila kávy a pak na mě ukázala lžičkou, kterou si do ní nasypala trochu cukru. „Co když to chtěli brát jako poslední šanci na usmíření?“ zvedla obočí. Mlčky jsem pokrčila rameny. I kdyby to tak mělo být, pořád jsem zastávala ten názor, že si to měli promyslet dopředu.

„Ale co víme,“ zamumlala jsem a olízla si rty. „Heidi říkala, že se vyskytly okolnosti. Pod takovými slovy může být skryto cokoliv. Jejich blížící se rozvod, ale taky třeba úmrtí v rodině,“ řekla jsem Leně svůj názor. „Nikdo nám neřekl, proč odjíždí, všechno je obestřené mlhou tajemna.“

„Vlastně nám to může být jedno. Hlavní je, že dostaneme zaplaceno tak jako tak,“ pokývla hlavou.

Zasmála jsem se. To ano. My peníze na rozdíl od nich řešíme. 

B.