Snowflakes in your hair *25

Tyjo, už díl s číslem 25! Nechce se mi tomu věřit, nějak to letí a přitom jsem se v ději nedostala k plánovaným scénám! 😀 No, jestli se bude dařit, ještě se máte na co těšit 😊🙏. Přeji příjemně strávený čas. Vaše B.

Hudba: Jeff Buckley - Hallelujah

Svírala jsem pěsti, až jsem měla bílé klouby. Naštvaně jsem na něj hleděla a on mi pohled oplácel, tvářil se však pořád tak pobaveně. Jako by byl spokojený sám se sebou. Srdce mi splašeně bušilo, ale já důvod viděla jedině v tom, že jsem byla z celé té situace šokovaná. Překvapená. Nechtěla jsem si připustit, že bych z toho byla nějak odvařená, natož abych přiznala, že se mi to zčásti i líbilo. Měla jsem pocit, že mi rty ještě teď brní, ale vtloukala jsem si do hlavy, že si to jen namlouvám.

„Moniko, proč mám pocit, že mě teď vraždíš pohledem?“ zeptal se Tom a v jeho očích bylo stále znát, že má momentálně skvělou náladu, kterou mu jen tak něco nerozhodí.

„Už ani slovo,“ namířila jsem na něj prstem. Potřebovala jsem si utřídit myšlenky. V jeho přítomnosti a s jeho neustálým popichováním se mi něco takového nedařilo. Naštvaně jsem zafuněla a rychle vypochodovala z místnosti. Sotva se mé chodidlo dotklo podlahy na chodbě, uvědomila jsem si, že mi chybí jedna důležitá věc. Vrátila jsem se, ale jen proto, abych si vzala seznam nákupu, který jsem položila na stůl v kuchyni. A Tom musel hned zareagovat.

„Co to je?“ zeptal se se zvědavostí v hlase.

„Řekla jsem, že nechci slyšet už ani slovo,“ zopakovala jsem mu podrážděně.

„Tak mi odpověz a budeš mít klid,“ trhl rameny. Těmi slovy mi dával najevo, že se nehodlá vzdát. „Co je to?“ znovu mi položil tu stejnou otázku a hlavou kývl směrem k mé ruce, ve které jsem držela papír.

„Jdu nakoupit. Napsala jsem si, co je třeba.“

„Jdeš nakoupit? Výborně. Taky potřebuju –“ začal, ale já ho hned zarazila.

„Ee! Ne, zapomeň,“ skočila jsem mu do řeči. Vztáhla jsem dlaň jeho směrem ve snaze zadržet jeho kroky, které ke mně namířil „Nikam se mnou nejedeš. Do auta tě prostě nevezmu,“ zavrtěla jsem hlavou. „Chci mít jednou taky klid.“

„Ale Moniko, prosím tě,“ zasmál se. „Co tady hraješ za divadlo? Vždyť já jsem jako anděl,“ zvedl obočí a téměř bez mrknutí na mě upřel pohled. Jako by mě tím chtěl přesvědčit, že co mi tu říká, je pravda, ačkoliv se to naprosto lišilo od mé vlastní zkušenosti.

„Nebuď směšný,“ ušklíbla jsem se. Nesouhlasně jsem zavrtěla hlavou. „Jedu sama.“

„Můžu ti pomoct.“

„Ne. Nepotřebuji,“ odmítla jsem. „A co je hlavní – nechci.“ S těmi slovy jsem odešla z kuchyně, nechávala jsem Toma za sebou a rozhodla se o něj už nestarat. Odemkla jsem si dveře kanceláře, odkud jsem si vzala klíče od auta, které stálo v garáži. Mezi doklady jsem si vložila i kreditní kartu, se kterou jsme s Lenou platily jedině nákupy, a vyšla z kanceláře na chodbu. Nevnímala jsem náhlé ticho v domě. Netušila jsem, že je Tom tvrdohlavý stejně jako já a že to jen tak nevzdá.

Sešla jsem do přízemí a z věšáku si vzala svou bundu. Nazula jsem si teplé zimní boty a prošla dveřmi do garáže. Nasedla jsem do auta, a zatímco se mi otevírala garážová vrata, startovala jsem auto a kontrolovala, jestli mám v zrcátcích dobrý výhled. I když jsem s tímto autem jezdila převážně já a nebyl tedy nikdo, kdo by mi zrcátka přenastavil, byl to zvyk. Vycouvala jsem z garáže a znovu stiskla tlačítko dálkového ovládání, aby se vrata zavřela. Otočila jsem koly směrem k příjezdové cestě, po které jsem chtěla sjet. Když jsem ve výhledu uviděla Toma, pevně jsem sevřela volant. Sledovala jsem ho přes velké přední okno a čekala, až se na mě podívá i on. Dlouze potáhl z cigarety, než ji cvrnknutím prstů odhodil někam do sněhu. Sotva se na mě podíval, pohybem ruky jsem mu naznačila, aby mi uhnul z cesty. On se však vydal směrem k autu, chtěl nastoupit na místo spolujezdce. Na palubní desce jsem stiskla tlačítko k uzamknutí auta.

„Zapomeň, chlapečku,“ zamumlala jsem si sama pro sebe. Tom se však zarazil v půlce pohybu, zřejmě slyšel zvuk zámku, a proto zůstal stát před kapotou auta. 

„Říkal jsem, že jedu s tebou,“ zavolal na mě. Sešlápla jsem pedál plynu a vyhnala motor do vyšších otáček. Auto se však nehnulo z místa, protože jsem měla zabrzděno. Chtěla jsem ho jen přinutit, aby uhnul. S ním to však nic neudělalo. V naštvání jsem zaklonila hlavu a nespokojeně zamručela.

„Stůjte při mně všichni svatí,“ zamumlala jsem si pro sebe, zatímco jsem mu kmitnutím prstů naznačila, aby nastoupil. Dovolila jsem mu to, ale vůbec jsem nerozuměla sama sobě. Proč jsem se nad ním slitovala a radši do něj nestrčila nárazníkem?

„Já věděl, že mě tady nenecháš,“ řekl, sotva za sebou zavřel boční dveře. „To by ti svědomí nedovolilo.“

„Vezmu tě sebou, ale mám několik podmínek,“ začala jsem a přešla jeho slova o mém svědomí, na které mě hned napadla peprná odpověď. Podívala jsem se na něj a tvářila se nekompromisně, aby si jasně uvědomoval, že tu nehodlám žertovat. „Za prvé – budeš mít pusu na zámek. Necekneš jediné slovo, jinak odjedu bez tebe,“ odmlčela jsem se a čekala na jeho reakci.

„Když budu mít něco vážného?“

„Nezájem,“ zavrtěla jsem hlavou. 

„Moc vážného? Třeba uvidím, že má do cesty vletět dítě na kole. Ani v tom případě nemůžu promluvit a varovat tě?“ zeptal se. Zkoušel mou trpělivost. Pomalu jsem vydechla a nechávala chvilku prostoru, než odpovím s klidem a vyrovnaností.

„Při situacích, které by ohrožovaly život, promluvit můžeš. Jinak ne,“ udělala jsem první ústupek. Věděl jak na mě a já si ani neuvědomovala, že mě dostává do pozice, ve které mě chce mít. „Za druhé,“ pokračovala jsem, „Nebudeš, opakuji nebudeš sahat na palubní desku. V žádném případě.“

„Okej,“ přitakal. „S tím souhlasím.“

„Za třetí, a to je nejdůležitější – už na mě nikdy nesahej.“

Moje slova u něj nevyvolala žádnou reakci, jen několikrát zamrkal víčky, než pokývnutím hlavy souhlasil. Nezaznamenala jsem žádné cuknutí, podivení, náznak jakékoliv změny nálady. Ještě chvíli jsem hleděla do jeho očí a on mi pohled oplácel, než jsem se začala soustředit na plánovanou jízdu.

Cesta k supermarketu, kde jsme s Lenou vždy nakupovaly, trvala necelých čtyřicet minut. Za tu dobu Tom neřekl jediného slova, opravdu dodržoval pravidla, která jsem před začátkem cesty stanovila. Na pár chvil se mi podařilo nemyslet na to, že sedí vedle mě. Celou cestu jsme poslouchali rádio a mezi sebou neprohodili jediného slova. Na jednu stranu jsem byla potěšená, vždyť to bylo přesně to, co jsem chtěla. Když jsme se však přibližovali k parkovišti u supermarketu, přišlo mi, že to trvá moc dlouho. Neudržela jsem se a přemýšlela jsem nad tím, co se mu asi honí hlavou. Kvůli tomu, že teď nevypustil jediné slovo, jsem byla v napětí z toho, co vše by říkal, ale teď si kvůli mé žádosti nechává pro sebe. Zaparkovala jsem a vypnula motor. Zuby jsem si přejela přes spodní ret a podívala se na Toma. Hleděla jsem na něj déle, než bylo běžné. Oplácel mi pohled a když tázavě zvedl obočí, nadechla jsem se. Měla jsem na jazyku slova o zmírnění mých pravidel, ale na poslední chvíli jsem si to rozmyslela. Co když se takhle choval, abych udělala právě tohle? A proč mě pak celou dobu vytáčel, když se uměl chovat i takhle slušně? Bavilo ho to, to už jsem pochopila. Ale proč zrovna já? Proč měl potřebu se neustále motat v mojí blízkosti a pokoušet moje nervy?

Vysedla jsem z auta a Tom mě tiše následoval. A tak probíhal náš celý nákup, který bych zvládla, i kdyby tu nebyl. Musela jsem však uznat, že mi byl nápomocný. Tlačil vozík a hlídal naskládaný nákup. K ničemu jinému jsem ho ani využít nechtěla. Přesunoval nákupní vozík tam, kam jsem mu pokynula, mlčky poslouchal na slovo. Když jsem mu řekla, aby podal surovinu, pro kterou se mi nechtělo natahovat, udělal to. Nechtělo se mi zvedat těžký karton s mlékem? Tom ho zvedl. Všechno probíhalo v poklidu, a dokonce ještě rychleji, než kdybych nakupovala s Lenou. Ta se totiž pobavila s každou druhou pokladní, u mnoha regálů se zastavila a povídala si se známými, kterých potkávala opravdu nespočet. My jsme s Tomem propluli obchodem a do hodiny už jsme zase stáli u auta a skládali nákup do tašek. Tom tašky vložil do kufru auta, sám z vlastní iniciativy, aniž bych mu cokoliv řekla. Sledovala jsem ho, zatímco jsem seděla na zábradlí, které lemovalo parkoviště. Vždycky jsem parkovala na tomto nebo jemu podobném místě. Měla jsem pocit, že je auto aspoň trochu chráněné oproti nechtěnému poškrábání od druhých řidičů. Zabouchl dveře kufru a podíval se na mě. Pohledem přejel přes mé tělo a zkoumavě si prohlížel, jak tu sedím. Nohama jsem se zapírala o spodní tyč, abych nepřepadla na záda. Udělal ke mně krok a než jsem se nadála, už stál přede mnou. Pomalu si olízl rty a zahleděl se do mých očí, jako by po mně chtěl nějakou sladkost. Dlaněmi se opřel o zábradlí vedle mých stehen a tím se ke mně dostal ještě blíž. Teď jsem mohla udělat pohyb dopředu do jeho náručí nebo dozadu a pořádně si natlouct páteř. Měl mě v hrsti.

Naše obličeje od sebe byly vzdáleny na pár centimetrů, prohlížel si mě, jako bych snad byla nějaká cenná malba, kterou lze vidět jen jednou za život. Díky tomu, že jsem seděla na zábradlí, jsem měla tvář v úrovni jeho očí. Cítila jsem, jak mi začíná bušit srdce, jako by mi chtělo vyskočit z hrudi. Ten pohled, který mi teď věnoval, mě obměkčoval. Polkla jsem a několikrát zamrkala víčky, nedokázala jsem však to spojení našich očí přerušit.

„O co se tu pokoušíš, Tome?“ zamumlala jsem a samotnou mě překvapilo, jak nakřáplý jsem teď měla hlas. Sotva jsem ta slova vypustila z úst, Tom k nim hned sklopil pohled.

Neodpověděl mi, jen zavrtěl hlavou. Jako by mi dával najevo, že nerozumí, o čem tu mluvím. Pohledem znovu vyjel k mým očím, dlouze se na mě díval a vyčkával. Jako by přemýšlel, co dál, zatímco já přemýšlela, jak se z této situace co nejrychleji dostat. Pro mé dobro jsem to chtěla ukončit, ale tichý hlásek v hlavě toužil po tom, aby to trvalo dál. Lehce naklonil hlavu na stranu a s tím pohybem mu vyklouzl pramen vlasů zpoza ucha. Vztáhla jsem ruku a chtěla pramen urovnat na místo. Byl to reflex, který jsem si uvědomila, až když jsem udělala pohyb. Zastavila jsem se kousek pod jeho uchem a dlaň zase stáhla. Nechala jsem pramen pramenem a snažila se nevnímat to drobné pousmání, které přeběhlo přes Tomovy rty. Hned se mi nahrnula krev do tváří. Tom se odtáhl, napřímil se v zádech a rychlým pohybem prstů si spravil neposedný pramen. Založil si ruce v bok a na chvíli se podíval stranou, jako by kontroloval, kdo všechno je tu s námi přítomen. Až na to, že hleděl do vzdálených korun stromů a naše okolí ho vůbec nezajímalo.

Měla jsem teď šanci sesednout ze zábradlí a schovat se do auta, nasednout na místo řidiče a popohnat k akci i Toma, abychom se co nejdříve dostali do chaty. Zůstala jsem však nehnutě na místě. Prohlédla jsem si Tomův profil obličeje. Rozčepýřené a neurovnané vousy, které by potřebovaly zastřihnout. Opálená pleť a pod tmavým obočím ještě tmavší duhovky.

„Moniko, promiň, ale ta tvá pravidla musím porušit,“ začal najednou. Vytrhl mě tím ze sledování jeho obličeje, zatímco měl odvrácený pohled. Znovu se na mě zpříma podíval a pokračoval. Po té dlouhé době, co byl potichu, zněl jeho hlas jinak. Nebo jsem si to jen namlouvala.

„No,“ vydechla jsem, „promluvil jsi, takže jsi porušil už jedno z nich,“ pokývla jsem hlavou.

„A teď s klidným svědomím poruším další,“ řekl. Mrkl jednou, podruhé. „Prostě tě teď musím políbit.“

Překvapeně jsem zvedla obočí. Vyřkl svá slova, ale dál přede mnou stál s rukama v bok. Nijak jsem nezareagovala. Neviděla jsem žádný pohyb, před kterým bych měla uhýbat. Dál jsem seděla na zábradlí a hleděla do jeho očí. Pootevřel rty a krátce se přes ně nadechl.

„Nic nenamítáš, fajn. Mlčení je souhlas, víš to?  Z toho už se nedostaneš, milá zlatá,“ ukázal na mě prstem.

„Já měla nějak namítat?“ 

„Nechala jsi pusu zavřenou a místo toho promluvilo tvoje tělo. Nehnula jsi ani brvou,“ řekl a udělal ke mně nejistý krok.

„A to něco znamená?“ naklonila jsem hlavu na stranu.

„Čekáš na to, že to udělám. Taky to chceš.“ Další krok, se kterým se ke mně přiblížil.

„Myslím, že se šeredně pletete, Tome,“ řekla jsem, abych ho popíchla. Může provokovat on, proč bych nemohla já dělat to samé? Když budeme mluvit tímto stejným jazykem, možná se snáze domluvíme. Doposud to bylo jen skřípání a výměny rozdílných názorů. Dalo by se však zbývající týden prožít v klidu? 

Tom se nezarazil, že jsem ve svých slovech najednou přešla zpět do vykání. Pousmál se při tom a já tak mohla sledovat, jak se jeho tvář díky tomu úsměvu proměnila. Dřív jsem si toho tolik nevšímala. Taky se tolik neusmíval, neměla jsem tedy moc příležitostí tuto změnu sledovat. Už byl ode mě jen kousek, když vzal můj obličej do dlaní. Na svých tvářích jsem ucítila jeho teplou kůži, a když prsty vjel do kořínků mých vlasů, tiše jsem vydechla. Nijak jsem se nebránila. Nechala jsem ho, aby porušil to pravidlo a dotkl se mě.

Polkla jsem. Naklonil se ke mně a po chvíli, která se zdála trvat celou věčnost, kdy se přibližovaly naše rty a já už cítila jeho teplý dech, měl políbil. Jen zlehka se otřel svými rty o ty mé, jako by zkoušel, jak zareaguji. Hned na to se odtáhl, horkost jsem však vnímala dál. Zavřela jsem oči a trhaně vydechla. Svým rozumem jsem nechápala, co se to se mnou děje, ale tělo jasně vědělo, co má dělat. Tom měl pravdu – moje tělo promluvilo. Vztáhla jsem ruce a mezi prsty sevřela jeho napůl rozepnutou bundu. Možná jsem ho přitáhla k sobě, možná ten pohyb udělal on. Vedlo to však k tomu, že jsme se v následující vteřině políbili.

Teď to bylo jiné. Netlačila jsem ho od sebe, naopak. Začala jsem mu polibky oplácet, začala jsem ho ochutnávat, jako to předtím udělal on. Pevně jsem držela jeho bundu a napřímila se v zádech, abych k němu měla ještě blíž. Udělal ke mně poslední krok, postavil se mezi má kolena, a tak se ke mně dostal nejblíž, jak teď mohl. Jednou paží mě přidržel u pasu, zatímco prsty druhé ruky dál zamotával do mých vlasů. Objala jsem ho kolem žeber. Když do dalšího polibku tiše zamručel, povolila jsem své objetí. Tom přerušil polibek jen proto, aby se mi zblízka podíval do očí.

„Takže pravidla jsou od toho, aby se porušovala,“ zamumlal.

„Kvůli tomu jsem je neříkala,“ lehce jsem zavrtěla hlavou. Tom vypletl své prsty z mých vlasů a s drobným načechráním mi je upravil.

„Já jsem ti říkal, že jsem jako anděl. Potřebovala jsi důkaz?“ uculil se.

„Potřebovala jsem si urovnat myšlenky,“ odpověděla jsem mu.

„Jestli tvoje urovnávání myšlenek vede k tomuhle,“ začal a pohledem přejel přes mé rty, „tak budu mlčet častěji,“ dodal.

Zhluboka jsem se nadechla a rychle změnila téma. „Měli bychom jet.“

„Fajn,“ souhlasil po chvíli, ale výraz v jeho tváři souhlasný nebyl. Nespokojeně našpulil rty a nozdry se mu lehce rozšířily.

„Zítra brzo vstáváme, tak se chci dostat brzo do postele,“ dodala jsem vysvětlení. Pokývl hlavou. 

„Jasně. Máme ten výšlap,“ pokývl hlavou.

Ano. My. Spolu. Zase sami.

B.