Snowflakes in your hair *24

Máte tu další díl, koťátka. Moc vám děkuji za vaše ohlasy a těším se na ty, které se objeví pod tímhle dílem. 😊🙏 Vaše B.

Hudba: Linkin Park - Heavy ft. Kiiara

Krájela jsem zeleninu na polévku a vynakládala velké úsilí, abych se soustředila na práci. Nechtěla jsem si kvůli své rozlétané hlavě způsobit nějaké zranění. Veškeré kousky jsem hned sypala do hrnce, ve kterém jsem chtěla polévku vařit. Nebylo to náročné na přípravu, takže jsem to měla docela rychle hotové. Už jen stačilo pohlídat var a dochutit. Otevřela jsem skříň, ve které byly naskládané veškeré naše zásoby. Když jsem pohledem přejela přes poloprázdné police, s povzdychnutím jsem přijala fakt, že dneska budu muset místo lyžování na svahu zajet nakoupit. Prohlédla jsem si všechny suroviny, které tu ještě zbývaly. Do ruky se mi dostaly sušené houby. Zamyslela jsem se. A následně sebou škubla, když jsem uslyšela za zády Tomův hlas.

„Na co se teda můžu těšit?“

Otočila jsem se k němu čelem a odložila sušené houby na kuchyňskou linku. „Houbové rizoto,“ odpověděla jsem mu.

„Mmh,“ olízl si rty. „To zní dobře,“ založil si ruce na prsou. 

„Výborně,“ souhlasně jsem pokývla hlavou. Už jsem se začínala obávat, že mi řekne, že houby nejí a ať uvařím něco jiného. Se surovinami, které tu zbývaly, bych toho moc nevymyslela. Nevím, čím to bylo, že jsem na nákup úplně zapomněla. Nestávalo se mi, že bych zapomínala na svoje povinnosti. Za poslední dny se však stalo tolik věcí, že mě to možná vykolejilo z mého rutinního pracovního nasazení.

„Bude to trvat dlouho? Mám docela hlad,“ řekl a dlaní si přejel přes břicho. Udržela jsem se, abych pohledem nesledovala pohyb jeho prstů. Znala jsem se a věděla jsem, že bych se myšlenkami dostala z přítomnosti do absurdních fantazií. A to bylo teď to poslední, co bych potřebovala.

„Do hodiny bude oběd hotový,“ odpověděla jsem, zatímco jsem zkontrolovala čas na nástěnných hodinách. Pokud mi to vyjde, budu oběd servírovat v běžném čase. 

„Fajn. Jdu si zapálit,“ pronesl. Nepotřebovala jsem to vědět, mohl si tu v podstatě dělat, co chtěl. Pokud však cítil potřebu mi to říct, mohla jsem si jen domýšlet, co ho k tomu přimělo. Prošel kolem mě a já zase osaměla. Byla jsem za to ráda. Mohla jsem se soustředit na vaření a nemusela být nervózní z toho, že mi někdo hledí pod ruce. Žádný z hostů nebyl tak zvědavý, dotěrný a neodbytný. Žádný nikdy nestál v kuchyni, aby se mě ptal, co vlastně bude k jídlu. Hosté obvykle přijali, co jsem připravila. Teď však bylo vše jinak.

Do skleněného šálku jsem nalila kávu a na podšálek připravila dva zabalené cukry. Vyšla jsem do společenské místnosti. Tom už seděl na prostorné pohovce a v ruce držel dálkové ovládání od televize. Když viděl, že přináším kávu, překvapeně zvedl obočí. Nic jsem neřekla a postavila šálek na konferenční stolek, který byl umístěn vedle pohovky.

„Sama z vlastní iniciativy jsi mi připravila kávu?“ zeptal se. Překvapení nebylo jen v jeho očích, bylo znát i na jeho hlase.

„Mám ji vypít já? Pokud ji nechcete…“ řekla jsem s ledabylým trhnutím ramene. Znovu jsem se pro šálek natáhla, ale Tom udělal to samé. Byl rychlejší. Podržel šálek kávy mezi dlouhými prsty a druhou dlaň podržel pod šálkem. Vsadila bych se, že šálek pálil, vždyť v něm byla nalitá čerstvě udělaná káva. Nedal na sobě však nic znát.

„Ne, dám si ji. V pořádku,“ podíval se na mě se vzdorem v očích.

Olízla jsem si rty. „Fajn.“ Už jsem se chtěla otočit k odchodu, ale Tom se nadechl k dalším slovům.

„Mono, a nějaký kousek sladkého pečiva by k tomu nebyl?“ zvedl obočí a nasadil rádoby nevinný výraz. Zamračila jsem se. Věděl, že mě vytáčí tím pitomým oslovením. Dělal to záměrně, a ještě si to užíval.

„Třeba skořicový šnek?“ naklonila jsem hlavu na stranu. „Ne, není,“ odpověděla jsem hned, aby si nedělal plané naděje. Na jeho chytrou odpověď jsem nečekala. Prostě jsem odešla z místnosti. Kdo by na něj byl zvědavý.

Kdybych o Tomovi nevěděla a neslyšela z vedlejší místnosti hlasy z televize, mohla bych si klidně myslet, že jsem tu sama. Obávala jsem se toho, že ho budu mít neustále za zadkem, ale asi to bylo zbytečné. Začínala jsem chápat, že u Toma člověk nemůže očekávat, že se zachová vždycky stejně. Očividně se řídil svými náladami, ovlivňovaly ho více než bych čekala. I kdybych já vždy reagovala stejně, u něj se stejné odpovědi, stejné reakce nedočkám. Díky tomu, že dnes Tom udržoval distanc, jsem dovařila oběd v poklidu. Naservírovala jsem na podnos jednu porci zeleninového vývaru a houbového rizota a vyšla z kuchyně. Nesla jsem talíře k jídelnímu stolu, u kterého jsem doufala, že Tom poobědvá. Nechtěla jsem ho mít v kuchyni, takových společných jídel jsme na místní poměry měli už moc. Na mě toho bylo moc. 

Tom se rozvaloval na pohovce, záda měl podestlaná polštáři a nohy měl natažené před sebou a překřížené v kotnících. Nic neřekl, když viděl, že mu jídlo nesu sem. Sledoval však každý můj krok, i když musel hlavu pootočit do nepříjemné polohy. Díval se, jak mu skládám jídlo na stůl. Když jsem vzala prázdný podnos pod paži a všimla si toho, jak mě kontroluje, zkoumavě jsem přivřela oči. Vůbec se mi to nelíbilo a nechtěla jsem to jen tak přejít. To mě snad potřebuje neustále hlídat?

„Copak?" začala jsem už nabroušeně. „Něco se vám nezdá?" založila jsem si ruku v bok. Nepřešla jsem v tykání, s něčím takovým budu mít problém. Navíc, pokud se jednalo o tykání zrovna této osobě.

„Předpokládám, že je to porce pouze pro mě," řekl. Jeho hlas zněl nevzrušeně, jako by se nudil.

„Velice správný předpoklad," pokývla jsem hlavou. „Já budu jíst v kuchyni jako místní zaměstnanec, vy budete jíst tady jako náš host. Přesně tak jak se sluší a patří," dodala jsem rázným hlasem.

„Co máš za problém, Moniko?" zamračil se teď i on. Změnil svou pohodlnou polohu do sedu a lokty se opřel o svá kolena.

„No ne!" zvolala jsem s neskrývanou ironií v hlase. „Jak jste mi to řekl? Moniko?" zopakovala jsem po něm. „Najednou to jde?" zamrkala jsem víčky.

„Jestli mi budeš vykat, budu ti říkat Mono. Jednoduchý obchod," pokrčil rameny.

Zamračila jsem se na něj. „Nechci překračovat hranice, které tu bývají stanovené. Hostům se prostě sluší vykat."

„Milá Moniko, ty jsi ty hranice už dávno překročila," zasmál se. „A dokonce opakovaně. A ve velké míře. Třeba už jen tou tvou současnou náladičkou," pokývl hlavou. „A pak snad nemusím připomínat, že jsi viděla věci, které jsi vidět neměla,“ podíval se na mě a pohledem přejel přes celé mé tělo. Trefil se do černého. Měl pravdu, a to mě naštvalo. Ještě víc mi však vadilo, že mi to při každé příležitosti připomínal.

„Tak mi říkejte, jak chcete," odpověděla jsem mu a nepřestávala být tak ironická. Zřejmě si myslel, že dosáhne svého. „Však to budu muset vydržet už jen týden a pak odjedete," řekla jsem. Vykročila jsem směrem ke kuchyni. „Nechce si chutnat."

„Co máš pořád za problém, můžeš mi říct?" zavolal za mnou. Já však nereagovala. Vešla jsem se do kuchyně, do mé skrýše a mého útočiště, a doufala, že Tom nepřijde. Odložila jsem podnos a opřela se o kuchyňskou linku. Schovala jsem obličej do dlaní a snažila se uklidnit. Nechtěla jsem mu říkat, že mým jediným problémem je on. Věděla jsem, že by to nikam nevedlo.

Odemkla jsem si dveře kanceláře a posadila se za pracovní stůl. Z přihrádky jsem si vzala čistý papír a začala psát seznam věcí, které je potřeba nakoupit. Nepotřebovala jsem se dívat na zásoby, už jsem měla v hlavě dávno vymyšlené, co je nutné. Potřebovala jsem si to však sepsat, abych měla jistotu a nemusela jezdit na nákup opakovaně. Zamýšlela jsem se rovnou nad možným menu na příští týden a podle toho doplňovala seznam o suroviny, které bych ještě mohla dokoupit. S popsaným papírem jsem se vrátila do kuchyně. Odložila jsem si ho na stůl zrovna v momentě, kdy Tom vcházel do kuchyně. V rukou nesl prázdné talíře i hrnek od vypité kávy. S překvapením jsem sledovala, jak špinavé nádobí dává vedle dřezu. Hned na to se přede mě postavil a ruce si překřížil na prsou. Výraz v jeho tváři připomínal pohled rodiče, který čeká na vysvětlení. Sledovala jsem jeho postoj, ale nic jsem neřekla. Mlčky jsem mu dávala najevo, jaká je moje aktuální nálada. Už jsem se těšila, až vypadnu z chaty, i když jen na nákup. Potřebovala jsem být daleko od Toma, potřebovala jsem si od něj odpočinout. Při představě, že s ním mám zítra strávit téměř celý den, mi bylo zle.

„Co se s tebou děje?" položil mi otázku.

Nechtěla jsem mu odpovídat. Zaujala jsem stejný postoj jako on, založila jsem si ruce na prsou a v protestu zatnula zuby. Mlčela jsem a rozhodla jsem se, že na něj prostě nepromluvím. Třeba to bude mít efekt, po jakém toužím – vzdá to, odejde a já budu mít svatý pokoj.

„Jestli si myslíš, že s mlčením pochodíš, tak se pleteš,“ pokračoval.

Jen jsem ledabyle trhla rameny. Udělala jsem krok stranou, abych se dostala ke dřezu. Chtěla jsem umýt nádobí, začít se chovat, jako by tu nebyl, ale to se mi nepodařilo. Tom mi zastoupil cestu, překazil mi plány tím, že napodobil můj pohyb. Stála jsem mu teď blíž, a to vlastní vinou.

„Mono, Mono, Mono,“ zopakoval mé jméno se zavrtěním hlavy a nesouhlasným mlaskáním.

Vzhlédla jsem do jeho obličeje. Mlčky jsem zírala do jeho tmavých očí a představovala si, co všechno bych mu mohla říct. Rozhodla jsem se však držet jazyk za zuby a jen tiše snášet, co přijde. Zvykala jsem si na to, že mě provokuje. Tím, že jsem vždy zareagovala, jsem jeho popichování mohla jen podporovat. Když jsem mu ukázala, že mě tím vytáčí, dělal to o to víc a častěji. Kdybych teď všechno vydržela a nedala na sobě znát, jak to ve mně vře, docílím toho, že mě nechá v klidu udělat svou práci?

„Aha, takže od té doby, než jsem stihl pojíst a vypít si kávu, jsi ty spolkla jazyk?“ naklonil hlavu na stranu. Očima těkal po mém obličeji, zřejmě hledal jakoukoliv známku toho, že jeho slova mají aspoň nějaký efekt.

Znovu jsem ustoupila bokem, už mi bylo jedno, že se mu opět dobrovolně přibližuji. Chtěla jsem prostě udělat svou práci – umýt a utřít nádobí, uklidit kuchyň, abych pak mohla Leně s čistým štítem předat službu. Netušila jsem, že svým mlčením Toma provokuji nejvíc na světě. Doposud to byl slabý odvar, jen jsem cuchala jeho nervy, ale tím, že jsem ho ignorovala, jsem narážela na jeho ego.

„Do prdele, Moniko!“ sykl na mě.

Nereagovala jsem. Stoupla jsem si ke dřezu a neřešila, že Tom stojí těsně vedle mě. Na mycí houbu jsem vymáčkla trochu prostředku na nádobí a pustila vodu. Když mi ji Tom zastavil, s povzdychnutím jsem se dlaněmi opřela o okraj dřezu. Čekala jsem, kdy kohoutek pustí, ale on se o něj dál opíral prsty. Chtěl mi zabránit, abych vodu zase pustila. Už nevěděl, jakou cestou jít, aby mě přinutil promluvit. A pak že touhle metodou ničeho nedocílím. Pobaveně jsem si odfrkla.

„Tobě je snad něco k smíchu?“

Přetočila jsem k němu svůj pohled. Stál ke mně bokem a nakláněl se ke mně svým tělem. Stále se držel kohoutku u dřezu, očividně se bál, že si znovu pustím vodu a bude mi putna, že stojí vedle mě. Když jsem k němu vzhlédla, byla jeho tvář mnohem blíž, než mi bylo milé. Zlostně zafuněl do mého obličeje. A já se spokojeně pousmála. Teď jsem byla já ten, kdo dokázal udeřit do slabého místa. Dozvěděla jsem se, co jsem potřebovala vědět ke svému přežití. Tebe vytáčí ticho? No výborně, pomyslela jsem si.

„Neser mě, Mono,“ polohlasně procedil mezi zuby. Jeho hlas už nebyl tak jistý. 

Provokativně jsem zvedla obočí a můj úsměv se ještě rozšířil. Musela jsem mu drásat nervy. Když mohl být sadista on ke mně, můžu stejně přistupovat já k němu. Oko za oko, zub za zub, ne? Sám se tím řídil, bylo tedy na čase přistoupit na stejnou hru. Začínala jsem chápat, jaké potěšení v tom nacházel, když mě den za dnem provokoval. I mě by bavilo dívat se do jeho frustrované tváře, s vědomím, že je to moje dílo.

„Ty si kurva myslíš, že ti tohle projde?“ přivřel oči do tenkých škvírek. Jeho hlas zněl naštvaně, já však dál zůstávala klidná. Dřív bych řešila, že je náš host nespokojen, ale u Toma jsem si zvykla na to, že to nemá cenu nějak pitvat. Byl nespokojený neustále, vymýšlel si a mě docházely síly to pořád napravovat. Pokud by si chtěl stěžovat Michaelovi, tak prosím. Kdybych si to u svého šéfa neobhájila, tak si prostě budu hledat práci jinde. Co horšího se mi může stát?

Byl to zlomek vteřiny, kdy svým pohledem sjel k mým rtům. Jen drobnou chvíli je hypnotizoval, než se k nim přitiskl. Překvapením a náhlým náporem z jeho strany jsem zavrávorala vzad. Tom rychle položil volnou paži kolem mých žeber a přidržel si mě u sebe, zatímco prsty druhé ruky vjel kolem ucha do mých vlasů. Nedal mi prostor k námitkám, nestihla jsem se ani nadechnout. Pevně mě sevřel ve svém objetí. Prohnula jsem se v zádech ve snaze se od něj odtáhnout, ale ničeho jsem nedocílila. Dál tiskl své rty k těm mým a ochutnával je. Cítila jsem, jak mě s každým drobným pohybem rtů škrábou jeho vousy, prsty drtil můj zátylek. Hlavou mi bleskla myšlenka, jak hebké má rty, zatímco jsou jeho vousy jako drsný papír, ale hned jsem ji zahnala. Takhle nesmím myslet. Nechtěla jsem se mu poddat. Mokrými dlaněmi jsem se zapřela do jeho hrudi, zatlačila jsem, co nejvíce to šlo. Kdyby však nepovolil sevření, ve kterém mě na pár vteřin podržel, marně bych se snažila. On se musel slitovat, abych se já vysvobodila. V následující vteřině jsem ucouvla, nevěřícně hledíc do jeho obličeje.

„Co si do prdele myslíš, že děláš?“ štěkla jsem na něj.

Tom se zasmál. „Takže umíš mluvit!“ zatleskal. Najednou se už tak nenakláněl, aby mi byl blíž, teď on sám držel odstup. Líně se opíral o kraj kuchyňské linky a tvářil se pobaveně.

„Ty ses snad zbláznil!“ pokračovala jsem, stále vytočená do běla. Nešetřila jsem na hlasitosti.

„A dokonce mi tykáš!“ pronesl radostným hlasem, jako by se mu povedl vtip století. „Tak se zdá, že se ti tím polibkem rozsvítilo,“ zachechtal se. „Tak jsme si prohodili strany, že? Teď jsi ty naštvaná,“ ukázal na mě prstem, „a já jsem ten, kdo se směje,“ pomlaskl si a jeho hlas pořád zněl tak vesele. Pohybem prstů si urovnal vousy na bradě.

„Jsi neskutečný pitomec,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Děkuji, Mono, moc si tvého názoru cením,“ položil si dlaň na hruď. Očividně se rozhodl hrát divadlo. Na jeho triku byly stále vidět dva mokré fleky v místech, kde jsem se o něj opřela. „Taky bych ti řekl, co si o tobě myslím, ale stěžovala sis, že jsem nepobral moc vychování. Tak si to pro tentokrát nechám pro sebe,“ lehce naklonil hlavu na stranu. Na jeho rtech byl stále znát úsměv, v očích mu jiskřilo.

„Kreténe,“ procedila jsem mezi zuby a nepřestávala se mračit. 

„Ale no tak, zase brzdi, ano?“ zasmál se. „Jenom jsem tě políbil. Zase se z toho nezblázni.“

Kdybych teď měla po ruce jakýkoliv předmět, bez váhání bych ho po něm hodila. Jenže já stála uprostřed místnosti. Nevěřícně jsem na něj hleděla. Opravdu to udělal? Rozumem jsem nepobírala, co se tu událo. Tělem mi projížděl adrenalin, který teď neměl vybití. Potřebovala jsem do něčeho praštit. Nebo do někoho.

B.