Snowflakes in your hair *27

Přeji příjemné počtení. 😊 Těším se na vaše dojmy. 😊 B.
Hudba: Lara Yuzatli - Close your eyes

Nedalo se úplně přesně určit, který z nás dvou byl výhercem. Na břeh kopce jsme oba vyběhli zároveň, i tak jsme se ale přetahovali o to, kdo bude dřív ve středu roviny, kde se dalo usadit a sledovat obzor. Tom mě několikrát chytil kolem pasu a snažil se mě stáhnout dozadu, já ho zase tahala za paži, abych ho zdržela a mohla se snáze dostat před něj. Nestanovili jsme si cíl, ale jako bychom to tušili, kam se chceme dostat. Když mě Tom znovu objal kolem pasu, zaklonil se v zádech, aby mě nadzvedl ze země. Přetočil se se mnou, aby mě dostal za sebe. V tu chvíli však ztratil rovnováhu. Oba jsme dopadli na záda do sněhu, zůstali jsme ležet těsně vedle sebe. Se smíchem jsem hleděla nad sebe na oblohu, která se z tmavě modré noční měnila do světlé ranní barvy. Pootočila jsem hlavou, abych se podívala na Toma. I na jeho rtech byl úsměv, odhaloval své bílé zuby. Oba jsme zběsile oddechovali. Když si všiml, že se na něj dívám, i on ke mně stočil tvář.

„Určitě jsem vyhrál já,“ řekl udýchaně.

„Je hezké, jak si pořád fandíš,“ odpověděla jsem mu.

Tom se zasmál. „Taková je realita,“ pronesl a zahleděl se nad sebe.

Neodpověděla jsem, jen jsem na něj dál dívala. Musel cítit, že jsem pohledem neuhnula jako on, ale nechal mě, abych si ho v klidu prohlížela. Znovu jsem mohla sledovat jeho profil, linii jeho nosu a rtů, které se schovávaly pod vousy. Když zamrkal, černě řasy se o sebe ladně otřely. Polkla jsem a přesunula svou pozornost zpátky k probouzející se obloze. Olízla jsem si rty a prsty si upravila čepici, která mi spadala do čela. Možná bych na něj mohla hledět i delší čas, ale nechtěla jsem. Až moc jsem tomu propadala. Dokud jsem to mohla stopnout, dokud to bylo v mé moci – chtěla jsem to tak udělat.

Tom se po chvíli zvedl se do sedu a pak si stoupl. Otočil se ke mně. Zůstala jsem ležet tak, jak jsem dopadla – jednu paži doširoka položenou, druhou naopak blízko těla. Tom se sklonil a natáhl ke mně svou ruku. „Pojď,“ pobídl mě. Chytla jsem se jeho nabízené dlaně a nechala se jím vytáhnout na nohy. „Kolik času nám zbývá?“ zeptal se.

„Pár desítek minut,“ odpověděla jsem. „Akorát si stihneme zajít pro věci, abychom se pak pohodlně usadili a mohli sledovat obzor,“ dodala jsem a rukou mávla směrem k místu, kde jsme s Natanielem vždy zakotvili. Začala jsem si dlaněmi oprašovat sníh z oblečení. 

„Dobrá tedy,“ pokývl hlavou. „Tak pojďme.“

Vydali jsme se zpátky, dolů z toho kopce, abychom si vzali věci, které jsme tam předtím kvůli závodu odložili. Podruhé jsme vyšli cílový kopeček. Tentokrát nám to sice trvalo déle, ale za to jsme se ani jeden neváleli ve sněhu jako tomu bylo předtím. Přišli jsme až na místo, které jsem měla zafixované jako cílovou stanici, a odhodila jsem věci do sněhu. Posadila jsem se a pokrčila nohy v kolenou, lokty jsem se o ně opřel a zahleděla se před sebe. Neměla jsem sluneční brýle, bělostný sníh začínal odrážet první sluneční paprsky. Tak jako předtím, i teď to píchalo do očí, ale za ten krásný výhled to prostě stálo. Tom se posadil hned vedle mě a zaujal stejnou pozici jako já. Ani jeden jsme neřekli jediného slova, jen jsme sledovali slunce, které začalo svými paprsky prozařovat dnešní den. Natáhla jsem se pro svůj batoh a vytáhla z něj dvě čokoládové tyčinky. Jednu jsem hned podala Tomovi.

„Rychlé doplnění energie,“ pronesla jsem.

„Díky,“ řekl a vzal si ode mě tyčinku. Sundal si rukavice, aby si ji mohl rozbalit, a já udělala to samé. Vzala jsem si i termosku a do kalíšku si ulila trochu čaje, který byl pořád dostatečně teplý. Postavila jsem kalíšek vedle sebe do sněhu a čekala, až mi trochu vychládne. Mezitím jsem ukousla tyčinku.

„Je fajn, že jsme to stihli,“ zamumlala jsem s plnou pusou. „Tenhle pohled se prostě nikdy neomrzí,“ dodala jsem a dál hleděla před sebe. Žvýkala jsem drobné sousto a kochala se přírodou, sledovala jsem špičky stromů, na kterých se slunce začínalo ukazovat. Vždy jsem se dívala na to stejné, a přitom to bylo vždy něčím jiným krásné. Nevšimla jsem si, že se Tom dívá spíše na mě než na východ slunce, který tak moc chtěl vidět, že si to přímo vydupal. Až když na mě promluvil, tak jsem k němu přetočila svou pozornost. 

„Byla jsi tu i s někým jiným, nebo jen s Natanielem a teď se mnou?“ zeptal se mě. Jeho výraz byl najednou nečitelný, nechápala jsem, proč se na tohle ptá. Možná to měla být nevinná otázka, ale já v tom z jeho strany cítila podivný zájem. Krátce jsem se nadechla.

„Nezačínej s tím,“ řekla jsem a v mém hlase byl znát varovný tón. Zuby jsem si přejela přes spodní ret. Uhnula jsem pohledem a znovu se zadívala před sebe, teď jsem však z toho výhledu neměla takovou radost, já mnou prostupovala před pár vteřinami. Cítila jsem, že se blíží další hádka, další ostrá výměna názorů.

„Já s ničím nezačínám,“ odpověděl mi. „Jsem jen zvědavý,“ pokračoval.

Jen jsem zavrtěla hlavou na znamení, že na tohle nebudu odpovídat. Ať už bych tady byla s kýmkoliv, nemusí o tom vědět vůbec nic. A jelikož jsem se vždy dočkala jízlivé poznámky, když jsem zmínila Natanielovo jméno, chtěla jsem se toho teď vyvarovat. Když Tom nechtěl chápat naše přátelství, já mu nemusela říkat, že je opravdu jeden ze dvou, kdo se tu se mnou podíval.

„Dívej, Moniko, já si moc dobře uvědomuji, že jsem ve velkém překročil hranice toho, co můžu chtít, aby Michaelův zaměstnanec udělal. Když jsem ti o tom říkal, popravdě, bál jsem se, že mě pošleš do prdele,“ přiznal. Hleděla jsem před sebe a jen poslouchala, co mi chce říct. „Tak si říkám, z jakého důvodu jsi nakonec svolila, že mě sem nahoru vyvedeš. Jestli jsi sama chtěla, nebo jsi to udělala z nějakého jiného popudu.“

„Chtěla jsem odmítnout,“ začala jsem.

„Moniko,“ oslovil mě a já se na něj podívala, „proč jsme teda tady?“ zvedl obočí. Měl ke mně pootočenou tvář, bradou se opíral o svou paži. Vypadal jako dítě, které čeká, až mu maminka přečte pohádku. Pohledem jsem přejela přes jeho tvář a přemýšlela. Nevěděla jsem, co bych mu měla odpovědět. Popravdě, v tu chvíli, kdy jsem souhlasila, jsem se obávala toho, že by mě klidně nechal vyhodit. Myslela jsem si o něm, že je to nebetyčný kretén, který to nemá v hlavě v pořádku. Nechtěla jsem přijít o práci, proto jsem svolila. Část mě doufala, že se ten nápad Tomovi z hlavy vypaří a on za pár dní nebude chtít jít. Doufala jsem, že sám plány zruší. A to se nestalo. Taky mohla nastat situace, že to prostě nebude fyzicky dávat a my se po hodině či dvou vrátíme zpátky na chatu. I taková možnost mě napadla. Varianta, že se opravdu dostaneme na vrchol a budeme tedy sedět ještě před východem slunce, byla ta poslední, které jsem věřila.

Zamrkala jsem a znovu se na něj podívala. „Protože jsi to chtěl. Proto tu jsme,“ odpověděla jsem nakonec. Sice jsem si vzala dostatek času na přemýšlení, ale stejně jsem nepřišla s rozumnější odpovědí, která by mě nestavěla do světla zbabělce. Teď vyšlo najevo, že bych nejspíš udělala cokoliv, co by chtěl. 

Tom se najednou narovnal v zádech a jednu paži položil kolem mých ramen. Jeho pohyby nebyly rychlé, byly plynulé a já mohla kdykoliv zareagovat a zastavit to, co se mělo stát. Nechávala jsem ho konat, malá část ve mně jásala, když se ke mně přibližoval. Díky tomu, že jsem teď na ramenou cítila jeho ruku, si mě mohl k sobě přitáhnout o kousek blíž. Naše bundy zašustily, když se o sebe otřely. Boky jsme se tiskli k sobě, naše obličeje byly mnohem blíž. Vztáhl prsty druhé ruky a polštářky zlehka přejel přes mou tvář. Cítila jsem ten chladný dotek prstů na mé kůži. Polkla jsem a vzhlížela do jeho očí, které zkoumaly každý centimetr mého obličeje. Když palcem přejel přes mé rty, trhaně jsem vydechla. Cítila jsem, že mi srdce začíná bušit rychleji. Mým tělem začalo proudit vzrušení, byla jsem napjatá z každého jeho doteku. Zamrkala jsem víčky, ale pohled nepřerušovala. Sledovala jsem, jak sleduje on mě. Když si špičkou jazyka ovlažil rty a krátce se nadechl, čekala jsem, jestli něco řekne. Tom však mlčel. Naklonil se ke mně blíž, pomalu, ale jistě. Natočil hlavu na stranu, aby mě mohl políbit, zatímco prsty přejížděl po hraně mé čelisti. Byl to letmý, vzdušný polibek. Sotva se naše rty spojily, už se zase maličko odtáhl. Vyčkával, jak budu reagovat, a protože jsem neudělala nic, co by ho zastavilo, políbil mě podruhé. Prodloužil polibek, přesto se zase odtáhl. Nechala jsem oči zavřené a sklopila hlavu. Tahle opatrnost mi k němu neseděla.

„Co se děje?" 

„To bych se mohla ptát já tebe," řekla jsem a jen na chvíli se podívala do jeho tmavých duhovek, než jsem se zahleděla před sebe. Teď jsem ten pohled nedokázala vydržet, byl na mě až moc intenzivní.

„Jak to myslíš?" zeptal se.

„Teď tě nepoznávám. Pravda, znám tě jenom pár dní, ale už moc dobře vím, že si umíš říct o to, co chceš. Teď... teď se chováš úplně jinak," zavrtěla jsem hlavou.

Tom mě pohladil po tváři a koutky jeho rtů se zvedly do mírného úsměvu. „Je to špatně?"

„Je to divné!" zamrkala jsem víčky.

„Já nevím, asi se bojím," zamumlal po chvíli ticha. Překvapeně jsem se na něj podívala. Tom se odtáhl a na chvíli si schoval obličej do dlaní. „Nevím, nevím," vydechl a promnul si víčka.  „Sám tomu pořádně nerozumím, Moniko. Nebudu si vymýšlet. Po dlouhé době jsi jedna z mála osob, která se ke mně chová čistě a nesobecky. Necítím z tebe žádné zlé úmysly, přetvářku nebo nechutné intriky, kterých jsem ve svém životě měl opravdu požehnaně," trhl rameny. Zahleděl se na své dlaně, které teď měl složené v klíně, a začal si pohrávat s nehtovou kůžičkou na palci. „Prostě je to fajn pocit, který nechci pokazit."

Přehoupla jsem se ze sedu do kleku a přesunula se přímo před Toma, abych se mu mohla podívat zpříma do obličeje. Položila jsem svou dlaň na jeho prsty, abych ho přiměla přesunout pozornost na mě, aby si už neloupal kůži kolem nehtů, co jsem sama dělávala, když jsem byla nervózní. Nadechla jsem se, abych Tomovi odpověděla, ale vlastně jsem nevěděla, co bych měla říct. Nakonec jsem jemně stiskla jeho ruku, za kterou jsem ho držela.

„Říkám teď hrozné nesmysly. Promiň,” zamumlal. Vyvlékl své prsty z těch mých a promnul si kořen nosu, než s nimi sjel do vousů, které si opakovanými pohyby začal uhlazovat. Své ruce jsem nechala volně ležet na stehnech.

„Ne, neříkáš. V pořádku,” řekla jsem. „Jsem z toho jen překvapená. Nečekala jsem, že začneš zrovna o tomhle mluvit, když jsem ti doposud měla natřásat polštáře a chystat jídlo,” pousmála jsem se. „Rozhodně to ale nejsou nesmysly,” dodala jsem a snažila se ho těmi slovy povzbudit. „Jen… Můžu mít dotaz?“ zeptala jsem se a když mi místo odpovědi prsty pokynul, že mám pokračovat, udělala jsem to. Zhluboka jsem se nadechla. „Před chvílí jsi de facto řekl, že jsem jedna z mála osob, se kterou se chceš bavit.“

„Ano. A?“ zvedl obočí a v jeho očích bylo vidět napjaté očekávání.

„Jak si pak mám vysvětlit to tvé dosavadní chování?“ položila jsem svou otázku. Kdybychom se vrátili v čase o pár dní, měla bych možná pochyby, jestli tahle slova vůbec vypustit z pusy. V tento okamžik jsem však měla dojem, že můžu říct cokoliv. Nebála jsem se sdělit mu svůj názor, vyjádřit svůj dojem. A to stačilo, aby uplynulo pár desítek hodin.

„Co máš na mysli?“ chtěl ujasnit mou otázku.

„Byl jsi… nesnesitelný, Tome. Nezlob se na mě, ale je to tak,“ pousmála jsem se, když jsem uviděla, jak na mé označení zareagoval. Mezi zuby si sevřel spodní ret a nespokojeně zafuněl. „Skoro se s tebou nedalo vydržet. V tuhle chvíli je to jinak a já nechápu, kdy nastala změna. Proč jsi nyní takový… pohodář?“ zeptala jsem se. Nevěděla jsem, jak přesně bych měla označit stav, v jakém jsem ho momentálně viděla, a nechtěla jsem přehánět. Musela jsem však uznat, že se s ním dalo povídat mnohem lépe než kdy dřív.

„Když jsem nesnesitelný, hromadu lidí to odradí a pak nemají potřebu mě zneužívat,“ odpověděl.

„A já to chtě nechtě musela vydržet, i když jsem žádný takový záměr neměla!“ založila jsem si ruce na prsou. Na oko jsem se zatvářila podrážděně, a to Toma pobavilo.

„Ale díky tomu jsme teď tam, kde jsme,“ ukázal na mě prstem.

„A já myslela, že už první večer jsem jasně naznačila, že je mi tvoje sláva u zadku.“

„Mohla to být tvoje taktika.“

„Aha,“ olízla jsem si rty. „A kdy jsi tedy pochopil, že to myslím vážně?“ zeptala jsem se.

Tom se na chvíli zamyslel, než mi odpověděl. „Asi v ten moment, co jsi mi vracela peníze, které ti podstrčila Heidi.“

Podezíravě jsem se na něj podívala. „Takže na samém začátku vašeho pobytu,“ konstatovala jsem. Jen jsem na celé té věci nechápala jednu věc – pokud věděl, že jsem normální holka, která jen dělá svou práci, proč mi to tak rád dával sežrat? Proč jsem musela snášet jeho poznámky a dráždění? „Proč…?“ vyslovila jsem nahlas, ale nedořekla jsem to. 

„Promiň, ale musel jsem vyzkoušet, jestli se ti dá opravdu věřit,“ trhl rameny. „Pokud bys to snášela s úsměvem na rtech, bylo by to jiné. Ale tebe to vytáčelo. Po dlouhé době jsem viděl opravdovou reakci.“

„A očividně tě bavilo mě vytáčet dál,“ hádala jsem.

„To ano,“ zasmál se. Když tím úsměvem odhalil své dokonale bílé zuby, chtělo se mi skočit mu kolem krku. Tím rozhovorem, který jsme teď vedli, jsem ho poznávala mnohem blíž, začínala jsem chápat jeho motivace, jeho chování. Celé mi to znělo neskutečně, jeho život musel být plný falešných lidí. Zdálo se, že to byl život naprosto odlišný od toho mého. Byla jsem ráda, že ho nemusím žít.

„Nevěřitelné,“ vydechla jsem.

Tom na mě chvíli hleděl, než si poposedl blíž ke mně, takže jsem se teď ocitla mezi jeho koleny. Klečela jsem před ním a seděla si na patách, zatímco si Tom začal pohrávat s vlasy, které mi trčely zpod čepice a spadaly přes hruď. „Moniko, díky tomu mám pocit, že ti můžu cokoliv říct. Jako bych mluvil s dlouholetým přítelem. Omlouvám se, jestli jsem se tě nějak dotkl, ale chránil jsem se,” podíval se na mě. Zamžoural proti slunci, které teď za mými zády stoupalo po obloze. „Jsi teď taková ozářená, úplně jako anděl,” zasmál se.

„Vidíš. A to jsi tvrdil, že jsi anděl ty. Nakonec jsem to já,” řekla jsem a položila si dlaň na prsa, abych zdůraznila mou osobu. Tom mě hned chytil za prsty a sevřel je ve své dlani. Několikrát přejel přes klouby mých prstů, jako by mi je chtěl zahřát. Krátce si olízl rty.

„Děkuju, že jsi mě sem vzala, Moniko.“

„Co mi zbývalo, když sis to vydupal,“ popíchla jsem ho. Potřebovala jsem tuhle situaci trochu nadlehčit, cítila jsem, jak se dostáváme k vážným tématům. Nebyla jsem si úplně jistá, jestli se hodí, abychom se takhle bavili. Vždyť se uvidíme už jen sedm dní a pak odjíždějí. Můžeme navázat jakýsi druh přátelství, ale nemyslím si, že by mohlo dlouho vydržet. Měla jsem takovou zkušenost – kdykoliv se Lena s někým začala více bavit, slibovali si zůstat v kontaktu, ale nikdy se to neuskutečnilo. Někteří poslali ještě pár zpráv nebo emailů, ale nakonec se i takový kontakt přerušil. Kdybych si teď něco podobného slíbila s Tomem, bude to něčím jiné?

„Nad čím teď přemýšlíš?“ zeptal se mě. 

„Že jsi teď v půlce své dovolené. Týden za tebou, týden před tebou,“ odpověděla jsem popravdě. „A uvažovala jsem nad tím, jak to bude asi vypadat po tom, co odjedete,“ dodala jsem. Tom prsty přejel přes mou tvář, než se naklonil, aby mě na ni políbil. Na kůži mě zase poškrábaly jeho vousy. Zblízka se mi podíval do očí.

„Co kdybychom se zaměřili na to, že si chceme užít to, co je teď, a nepřemýšleli nad budoucností?“ navrhl. „Těžko povědět, co bude. Ale víme, co je teď,“ řekl.

Přikývla jsem. „Na tom se klidně můžeme domluvit. Budeme si užívat přítomnost,“ olízla jsem si rty. „Jen mi řekni, Tome, ať víme to stejné a jsme na jedné vlně,“ našpulila jsem rty, „co přesně to tvoje teď obsahuje?“

„Teď?“ zopakoval po mně a sklonil hlavu na stranu. Pohledem sjel dolů k mým rtům a pousmál se. Zahleděl se mi do očí a já se zase začala ztrácet v těch tmavých duhovkách, které i na slunci byly jako hořká čokoláda. „Teď jsi tu ty.“

„Jen já?“

„Ty a já,“ přitakal. „Nic víc momentálně nepotřebuji.“

Po těch slovech mě objal kolem pasu a stáhl mě na sebe, zatímco se sám zaklonil a spadl na záda do lehu. Překvapením jsem nestihla nijak zareagovat, až když se se mnou přetočil a já zůstala ležet na lopatkách a on se vedle mě opíral o loket, z hrdla se mi vynořilo hlasité zasmání. Položila jsem paži kolem jeho krku a druhou rukou mu stáhla čepici do očí. Když si chce pohrávat on se mnou, můžu i já s ním. Potáhl si čepici dozadu a hřbetem dlaně si odrhnul vlasy z čela. Marně. Znovu mu sklouzly do očí, rozčepýřené na všechny strany od toho, jak se teď šmodrchaly pod čepicí. Zvedla jsem ruce nad hlavu, abych mu pomohla, zatímco se on dál opíral o loket vedle mě a částí své váhy ležel na mém těle. Prsty jsem mu prohrábla vlasy a strčila je pod lem čepice. Když jsem pak sjela po jeho tvářích a pohladila ho přes vousy, upřel na mě svůj pohled. Políbil mě. Dlouze a vášnivě. A teď už se neodtáhl.

B.