Snowflakes in your hair *28

Měla jsem teď dny s více povinnostmi či radostmi, které mi nedopřávaly dostatek času na psaní. Nicméně dneska jsem zasedla, abych následující díl dopsala. Několikrát jsem ho pročítala a přemýšlela, jestli by měl vyjít opravdu v této podobě. Nakonec je tedy tu, ač jsem teď možná trochu náročná na to, jak chci, aby to vypadalo. Totiž... pročetla jsem si starou povídku Close to You a jako pořádný narcis musím říct, že jsem si čtení své vlastní povídky užívala! Už jsem psala holkám (M&M), že jsem to tedy měla promyšlené a propracované! Já byla koumák! 😀 Snad se mi to někdy vrátí, takové skvělé přemýšlení nad dějem a pořádná slovní zásoba! 😀 Tak, snad se vám bude následující díl líbit, budu se těšit na vaše ohlasy. A já jdu číst nějakou knížku, abych si tu slovní zásobu zase nabouchala do hlavy. 💪😀 Nechte komentář, těším se. Vaše B. 🙏

Hudba: Ed Sheeran - Afterglow

Byla téměř doba oběda, když jsme se s Tomem vrátili k chatě. Nejen, že jsme se na vrcholu s Tomem strávili podstatně více času, než jsem tam kdy strávila s Natanielem, ale také cesta dolů se protáhla. Nechtěla jsem Toma přetěžovat, a proto jsem dělala častější pauzy, v konečném důsledku jsem i já byla ráda, že jsem si mohla vícekrát odpočinout. Dalo by se však říct, že jsme si dnešní výšlap užili. Kdyby mi v ten večer, kdy Tom oznámil, že chce vyjít na vrchol, někdo řekl, že to dopadne takhle dobře, asi bych mu nevěřila a klepala si na čelo. Teď jsem si rozepínala přezky na prknu a sundávala si ho z nohou a měla naprosto skvělou náladu. Kdybych však tušila, jak bude dnešní den pokračovat, chtěla bych, aby náš výlet nikdy neskončil a my nevkročili do dveří chaty. Jenže člověk nemá dar předvídat, a tak jsme se nevědomky oba vrhli do bouře, ve které se těžce hledal přístav klidu.

Když jsem vzala prkno pod paži a napřímila se v zádech, setkala jsem se s Tomovým pohledem. Stál naproti mně, kousek od terasy, která už patřila naší chatě, a čekal na mě. Když jsem pohlédla do jeho očí, viděla jsem spokojený výraz ve tváři. Vypadalo to, že i on si užil ráno a dopoledne, které jsme spolu strávili.

„Už se těším do sprchy,“ zamumlal. „Jsem mokrý od hlavy až k patě,“ řekl a drobným poskočením setřepal sníh ze svých zateplených kalhot.

„Neměl ses tolikrát válet ve sněhu, pak bys neměl všechno promočené,“ zasmála jsem se. „Ale teď bych ti tu sprchu jedině doporučila, na prohřátí unavených svalů je to jako dělané. A aby sis zítra nestěžoval, že tě bolí celý člověk,“ dodala jsem. Chtěla jsem kolem něj projít do dveří, ale když mi položil paži kolem ramen, zastavila jsem se u něj. Takhle blízko něj jsem musela zvednout oči, abych mu vůbec viděla do tváře.

„A půjdeš se osprchovat se mnou?“ zeptal se. V očích mu zajiskřilo vzrušením, na rtech měl pobavený úsměv. Poznávala jsem ho teď z úplně jiné stránky. Žertoval se mnou a zdálo se, že je to jeho přirozená schopnost. Překvapením jsem zvedla obočí.

„Tome!“ zamumlala jsem jeho jméno a plácla ho přes hruď. Možná v tom byl laškovný podtón, i na mě dnešní den zapůsobil a chovala jsem se jinak. Uvolněněji. „V chatě určitě nebudeme sami,“ hlesla jsem a vzhlédla k terase s opožděným zděšením, že tam někdo klidně může stát a už teď nás sledovat.

„No a co?“ zamrkal. „Nebo se půjdu osprchovat já s tebou, ať teda máme jistotu, že jsme o patro výš a můžeme být více hluční,“ naklonil hlavu na stanu. Zuby si přejel přes spodní ret a čekal, jak na mě jeho výraz zapůsobí.

Cítila jsem, jak se mi nahrnula krev do tváří. Srdce mi začalo bušit o poznání rychleji. Když jsem uslyšela jeho slova – jeho návrh, vyvolalo to ve mě vlnu představivosti a ty představy se těžko zastavovaly. Jen na zlomek vteřiny jsem si uvažovala nad tím, jak musí vypadat jeho tělo pod proudem vody, mokré vlasy lepící se na krk, nahá kůže a přímý pohled na provazce jeho svalů na pažích. Olízla jsem si rty a podívala se do jeho očí, které s napjatým očekáváním dychtily po odpovědi.

„Dobře,“ řekl Tom a dlaní mi stiskl rameno, za které mě stále držel. Přitiskl mě tak blíž ke svému boku. Jeho tvář teď byla blíž té mé, já však hleděla před sebe na chatu a kontrolovala, jestli nás náhodou někdo nevidí. „Budu brát tvé mlčení jako souhlas a tvé červenání jako znamení toho, že se těšíš stejně jako já,“ zamumlal svá slova kousek od mého ucha, než mě zlehka políbil na spánek. 

„Ty jsi opravdu neskutečný, Tome,“ zamumlala jsem. Když jsem cítila jeho paži kolem svých ramen, jeho tělo blízko tomu mému, bylo mi opravdu dobře. Připadalo mi, jako by bylo všechno na svém místě, na tom správném místě. Měla jsem pocit, že je to celá věčnost, co se mě někdo takhle dotýkal, s takovým zájmem a neskrývaným citem. Za tu dobu, co jsem tady, jsem samozřejmě měla pár známostí, ale většinou to skončilo, jak rychle to začalo. Pár kluků z jiných chat nebo ze svahu, mladí a nadšení instruktoři, ale nikdy ne host naší chaty. Byla jsem člověk, který se držel zásad, které si stanovil. Mezi nimi byl i bod, který se týkal toho, že si nikdy nezačnu s naším hostem. Slíbila jsem si, že vždy udržím hranice jako profesionálka. Paradoxně jsem se teď po hlavě vrhala do toho, abych své zásady porušila.

Odložila jsem snowboard na místo, kam patří, a vedle něj uložila i Tomův půjčený. Boty už jsem měla povolené ve šněrování, a opravdu jsem se těšila, až si je po tolikahodinovém výšlapu sundám. Na chodbě jsem pověsila bundu na věšák, sundala jsem si čepici a prsty si prohrábla vlasy a opakovaně se poškrábala na různých místech hlavy. Až jsem málem slastně zamručela, jak příjemné to bylo. Stáhla jsem si gumičku ze zápěstí, abych si svázala vlasy do vysokého drdolu. Když jsem měla ruce vzpažené a byla zaměstnaná tvořením účesu, ucítila jsem kolem pasu Tomovy paže. Postavil se za mě a svým tělem zahříval má záda už jen tím, jak blízko mě stál. Leknutím jsem skoro vypískla, ale dobře, že jsem se udržela. Ještě bych přivolala zvědavé tváře, a to bylo to poslední, co jsem teď chtěla.

„V chatě je ticho, zdá se,“ zamumlal Tom u mého ucha. Ruce však pořád držel na místě, neposunoval s nimi ani nahoru po žebrech na prsa, ani dolů na boky a zadeček. I tak mi ale srdce bušilo, jako by mi chtělo z hrudi vyskočit.

Zaposlouchala jsem se do útrob chaty a napínala uši, abych mohla Tomova slova hned potvrdit nebo vyvrátit. Byla jsem si nejistá. Sice měla mít Lena ještě službu, ale pokud jí kluci řekli, že tu nebudou obědvat a odešli z chaty, mohla si dát volno klidně i ona. Je tedy pravděpodobné, že měl Tom pravdu. Teď jsem však slyšela jen jeho dech a v uších mi hučela krev, kterou srdce divokými údery posílalo mými žilami čím dál rychleji. 

„Moniko,“ zašeptal. „Ať už nahoře někdo je nebo ne, chci následující čas strávit jedině s tebou,“ pokračoval dál tím tichým, vábivým hlasem. Jeho teplý dech se otřel o můj odhalený krk, naskočila mi husí kůže. „Půjdeme potichu nahoru a kdybychom někoho slyšeli, budeme dělat, že tu nejsme? Co ty na to?“ navrhl mi. „Prostě se kolem nich proplížíme.“

„Myslíš, že je to dobrý nápad?“ zeptala jsem se. Chtěla jsem se ohlédnout přes rameno, podívat se na něj a znovu se na chvíli kochat jeho tmavým pohledem, ale jeho tvář byla tak blízko, že jsem sotva udělal drobný pohyb hlavy a už jsem cítila na tváři jeho vousy. Zlehka mě políbil na tvář.

„Je to přímo brilantní nápad,“ hlesl proti mé kůži. Hned na to dlaněmi zlehka zatlačil do mých zad, a tím mě přiměl vydat se po schodech nahoru. Poslechla jsem ho a udělala první krok, začala jsem stoupat do patra a čím dál víc napínala uši, abych mohla co nejdříve zjistit, jestli jsme tu opravdu sami. Nervozita mnou prostupovala čím dál víc, šla jsem jako v transu. Kdyby mě Tom nepošťuchoval do zad, asi bych jen stála na místě a nedokázala se hnout. V mysli jsem měla jasnou představu o tom, kam to Tom směřuje. Po dnešním dnu, při kterém jsme se sblížili, chtěl pokračovat. Chtěl mě poznat se vším všudy, chtěl mě.

Tiše jsem našlapovala, mé ponožky po koberci nevydávaly téměř žádný zvuk. Do společenské místnosti jsem ani nenahlížela, hned jsem se vydala po schodišti nahoru do patra. Z kuchyně jsem žádný zvuk neslyšela, ale to neznamenalo, že tam Lena není. Tom mě však dál tlačil dopředu, popostrkoval mě před sebou, zatímco mě sem tam políbil – na krk, na tvář, do vlasů… Nebránila jsem se. Všechno jsem mu to dovolovala, a jen díky tomu, jak se mnou mluvil. I když to neříkal narovinu, i tak byl jeho záměr jasný. A těmi slovy, která mi tiše šeptal u ucha, probouzel mou představivost, mou zvědavost. Chtěla jsem ji teď ukojit. Toužila jsem po tom.

Když jsme se dostali na chodbu, která vedla k jeho pokoji, zpomalila jsem už tak loudavý krok. Tom přesunul své prsty z mého pasu a chytil mě za dlaň. Tiše jsem se zasmála, když zvedl paži a podtočil mě pod ní, jako bychom se chystali jít na taneční parket. Zůstala jsem čelem Tomovi, couvala před ním, nechala jsem se jím pozadu vést do jeho ložnice.

„Tome, počkej,“ zašeptala jsem a nesouhlasně zavrtěla hlavou. Stoupla jsem si na špičky a snažila se nahlédnout přes jeho rameno, abych mohla zkontrolovat, jestli se někdo neobjeví na chodbě. Ačkoliv jsem žádné zvuky či hlasy neslyšela, stejně jsem nedokázala přestat být ostražitá. „Stejně mám pořád špatný pocit, že nás někdo načapá,“ přiznala jsem mu svůj strach, který mě znepokojoval. Měla jsem kvůli tomu sevřený žaludek, jako bych spolkla těžký balvan, který se tam usadil a chtěl mě obtěžovat.

„Nemysli na to,“ poradil mi tichým hlasem. Byl sotva pár milimetrů od mého obličeje, mohla jsem si prohlížet jeho čokoládové duhovky a černočerné řasy, které hustě lemovaly jeho oči.

„Tome, jak můžeš být takový klidný?“ zamrkala jsem. Že jsem svou obavu řekla nahlas, mi nepomohlo k tomu, abych se uklidnila. Tomova přítomnost však působila blahodárně. Nebo to nebylo jeho přítomností, ale tím, že jemu to bylo jedno. Jeho činy říkaly. jediné – ať si okolí myslí, co chce.

Neodpověděl mi, místo slov se ke mně naklonil a přitiskl se k mým rtům. Své prsty jsem měla na jeho hrudi, ale neodtáhla jsem se. Místo toho, abych se bránila, abych ho od sebe odtlačila, jsem začala ruce sunout pomalu nahoru. Spokojeně se usmál do polibku, ve kterém jsme se oba utápěli. Pod polštářky prstů jsem ucítila jeho vousy. Přejela jsem přes stranu jeho krku a zabloudila do kořínků vlasů na jeho zátylku. Zamručel, z jeho hrdla se vydralo klidné vzdychnutí. Zády mě natlačil na dveře od své ložnice. Chvíli mě k nim tiskl, než poslepu našel kliku a podařilo se mu je otevřít. Vpadli jsme do místnosti a na okamžik se naše rty rozpojily. Pohlédla jsem do jeho očí a viděla v nich nekončící chtíč. Oba jsme měli zrychlený dech, oddechovali jsme pootevřenými rty a tiše na sebe hleděli. Jedním rychlým švihnutím za sebou zabouchl dveře. Byli jsme tu sami dva. V jeho ložnici.

Neovládla jsem se. Sotva se ty dveře zacvakly a já měla aspoň nějakou jistotu, že jsme sami a nemůže nás teď vlastně nikdo vyrušit, udělala jsem k němu rozvážný krok. Už jsme nestáli nechráněni na chodbě, teď jsme byli v bezpečí jeho pokoje. Vytáhla jsem se na špičky, abych dostáhla na jeho rty, a když jeho dlaně obemkly mou tvář a přidržel si mě u sebe, věděla jsem, že chce to stejné, co já. Přetočil se se mnou a já zády znovu narazila na dřevo dveří. Prsty vjel do mých vlasů a zamotal se do nich, ač jsem je měla svázané nahoru. Vpíjel se do mých rtů, jako by to mělo být naposledy. Přesunul jednu dlaň na mé rameno a sjel po paži dolů, než mě pevně chytil kolem pasu. Přitáhl mě k sobě, boky se tiskl k těm mým a dával mi jasně najevo, jak moc mě teď chce mít. Nezůstávala jsem pozadu a prozkoumávala jeho tělo, se zavřenýma očima jsem prsty pátrala po jeho hrudi, po břichu a bocích, jako bych si je chtěla zapamatovat a navždy uchovat ve své mysli. Tom dlaní vyjel přes má žebra a stiskl mé prso. Lehce jsem zaklonila hlavu a trhaně se nadechla. Sice jsem tak přerušila polibek, ale Tom nic nenamítal. Přesunul své rty na hranu mé čelisti a putoval na můj krk. Jemně zatahal za mou kůži, kterou sevřel mezi zuby.

„Uhm,“ hlesla jsem a prsty mu prohrábla vlasy. Vzrušení v mém hlase bylo jasně zřetelné. Položila jsem dlaň na jeho tvář a tím ho chtěla přimět, aby se na mě podíval. Poslechl a na chvíli se ode mě odtáhl. Rty měl od líbání naběhlé, tváře narůžovělé a v očích mu chtíčem jiskřilo. Když vydechl, horký dech se otřel o mou tvář. Pousmála jsem se na něj, nedokázala jsem se při pohledu do jeho obličeje netvářit šťastně.

Zuby si přejel přes spodní ret. „Jdeme do té sprchy?“ zašeptal a tázavě zvedl jedno obočí nahoru. Nečekal však na odpověď. Ukročil bokem, mezi prsty držel ty mé, aby mě hned navedl za sebou. Už se natahoval po klice dveří od koupelny, které od nás byly necelý metr, ale zarazil se v půli pohybu. I já jsem zpozorněla. Na chodbě se ozvaly hlasy. A ne ledajaké.

Kdyby se jednalo o Lenu, vůbec bych to neřešila. Ona do tohoto pokoje nechodila a vlastně by tu ani neměla co pohledávat. Věděla bych, že slyším její hlas, ale její kroky vedou pravděpodobně o patro výš do jejího pokoje nebo naopak o patro níž do kuchyně. Kdyby ten hlas patřil Billovi nebo Georgovi, možná bych se na chvíli zarazila a doufala, že nebudou klepat na dveře, o které jsem se před chvílí lopatkami opírala a na které mě Tom tak vehementně tiskl. Jenže ty hlasy, které jsme teď s Tomem oba zaslechli, patřili osobám, které jsem tu nejméně očekávala.

„Heidi?“ Tom tiše artikuloval jméno své ženy, které před pár dny ve spěchu odjela. V jeho tváři se najednou objevilo několik emocí, ale ani jedna se nedala považovat na pozitivní a chtěnou. Z toho, v jaké grimase se mu stáhl obličej, jsem pochopila, že vítaná rozhodně nebyla. Nic to však neměnilo na tom, že tu teď byla.

„S Michaelem?“ zamumlala jsem zase já a naklonila hlavu na stranu, abych poslouchala pozorněji. Podívala jsem se do jeho očí, ze kterých pohasl veškerý elán. Naše krásná chvíle byla násilně přerušena. Heidi se zasmála, stojíce na chodbě s Michaelem, a ten vysoký tón jejího hlasu se mi zapíchl do uší jako ledové ostří. Ztěžka jsem polkla. Srdce mi dál divoče bušilo, teď však z naprosto jiného důvodu, už za to nemohly Tomovy polibky ani jeho horký dech na mé kůži. Tom mi prsty pokynul, abych nevydala ani hlásku, a já ho plánovala poslechnout.

„Tomovi jsem sice nevolala, ale počkám na něj v našem pokoji,“ řekla Heidi. Její hlas už zněl blíž, musela udělat několik kroků směrem k nám. Žebra se mi bolestně sevřela kolem plic. Ten balvan nervozity v mém žaludku se zase ozval.

V našem pokoji, zaznělo mi znovu v uších.

Je to jejich pokoj.

Stála jsem teď u dveří jejich pokoje.

V krku se mi vytvořil knedlík. Rychle jsem zamrkala víčky, abych zahnala slzy, které se mi teď draly do očí. Nechápala jsem, co se mnou ta slova udělala, ale připadala jsem si, jako bych ztratila půdu pod nohama. Musela jsem se dlaní opřít o stěnu, abych se udržela. Ucítila jsem Tomův dotek, prsty přejel přes hranu mé čelisti a zvedal můj obličej k tomu svému, přiměl mě se na něj podívat. Jeho dotek jako by najednou pálil. Pohladil mě přes tvář a upíral na mě své oči. Když se polštářky prstů dotkl mých rtů, jen stěží jsem se držela, aby se mi neroztřepala brada.

Ani jeden jsme nechtěli, aby naše chvíle skončila.

Kéž by byla realita jiná.

B.