Snowflakes in your hair *30

Uff. Opravdu už třicítka? Opravdu? 😮 Nechce se mi tomu věřit, že jsme v tomhle příběhu přišli tak daleko, a přitom jsem se ještě nedostala do fáze, že bych zapojila všechny plánované části. 😀 No, pokud se bude všechno dařit, asi to bude mít ještě pár dobrých dílů. Jste za to aspoň rádi? 😀... No, pročítala jsem si svoje staré příběhy (teď jsem přelouskala The Beast) a musím říct, že jedna věc se rozhodně nezměnila: pořád prahnu po vašich komentářích a zpětných vazbách. 😀 To víte, potřebuju polaskat ego a trošku si udělat dobře tím, že si přečtu, že vás to baví. 🙏 Vaše ohlasy jsou prostě the best, takže díky za ně 🖤. Správně jste tipovaly, děvčata, že bude Tom náš zachránce. 😀 Tak jdeme na to! A těším se na komentáře, které se tentokrát objeví pod tímhle dílem. Krásné počtení. 😊 Vaše B.

Hudba: Tokio Hotel - Better

Před malou chvíli jsem si připadala jako dítě, které chválí za to, že se naučilo násobilku, až mi z toho bylo trapně. Teď jsem byla naopak v pozici dítěte, které rozbilo fotbalovým míčem okenní tabuli, a nejradši bych z té situace utekla. Stála jsem na místě a očima se upírala jen na Michaela, radši jsem nechtěla vidět, jak se tváří Georg, Bill nebo samotná Heidi. V hlavě jsem si sumírovala odpověď na jeho otázku, která zněla, jako by nastával konec světa.

„Moniko,“ oslovil mě Michael a zamával přede mnou dlaní, jako bych snad byla retardovaná a on potřeboval upoutat mou pozornost. „Znovu se tě ptám – ty jsi bourala moje auto? A neřekla jsi mi o tom?“ zvýšil svůj hlas. Teď už stál, jeho pohodlná pozice vsedě v křesle byla pryč. Založil si ruce v bok. Byl naštvaný, o tom nebylo pochyb.

„Neřekla jsem ti o tom, protože není o čem říct,“ odpověděla jsem mu. Snažila jsem se z toho vybruslit, ale zdálo se, že to jenom zhoršuji. Cokoliv jsem teď řekla, bylo jako přilévání oleje do ohně.

„Niko,“ oslovil mě tak, jak mi říká jedině on. Nadechoval se k dalším slovům, ale v tuhle chvíli ho přerušila Lena.

„Šéfe, co kdybychom si o tom šli promluvit do kanceláře?“ navrhla, čímž chtěla zachránit to málo, co zbylo z mé důstojnosti. Vrhla jsem k ní děkovný pohled, i když jsem si byla vědoma toho, že už to nemá ani cenu. Hosté slyšeli, co slyšeli. Byla jsem na koberečku u svého šéfa před zraky těch, o které jsem se měla starat. Větší ostudu jsem utrpět snad nemohla.

„Nepotřebuji jít do kanceláře!“ zvýšil hlas i na Lenu. „Potřebuji slyšet dostatečně pádnou odpověď na to, proč se až teď dozvídám o tom, že jsi bourala moje auto, Niko!“ zamračil se a ukázal na mě prstem. 

Polkla jsem a nevěděla, co bych ještě mohla říct, abych nepřišla nejen o prémie, ale taky klidně o půlku výplaty. Bylo mi jasné, že bude Michael vyžadovat kompletní kontrolu vozidla a taky mi bylo nad slunce jasné, že to půjde z mojí kapsy. Byla má chyba, že se něco takového stalo, já jsem seděla za volantem, a tak měl důvod k tomu, aby mě oškubal jako slepici. Zhluboka jsem se nadechla a chtěla mu v následující vteřině odpovědět, ale Tomův hlas, který se ozval za mými zády, mě zastavil. 

„Teda, co je to tady za sešlost?“ zeptal se a zněl podezřele vesele. „Michaeli, zdravím tě,“ pokračoval a nedal mu ani prostor k tomu, aby dál vyšiloval kvůli nehodě, která neměla velkých následků. Přešel k němu několika dlouhými kroky a potřásl si s ním pravicí na pozdrav.

„Tome!“ zvolal hned na to Michael. „Až teď jsem se dozvěděl o tom, že jste s Monikou měli nehodu. Chtěl bych se za ni omluvit,“ začal, a přitom směrem ke mně vrhl nenávistný pohled, kterým mi říkal, že jsme ještě neskončili. „Doufám, že se ti nic nestalo. Kdyby –“

„No spíš já bych se měl omluvit,“ přerušil ho Tom s nečekanou rázností. „Vlastně to byla moje chyba, že se to stalo,“ pokračoval. Michaelův výraz se najednou změnil a já jako bych v ten moment uviděla světlo na konci tunelu. „Víš, v první moment jsem si asi připadal trapně, přece jenom, byl jsem opilý a sotva se držel na nohou. To jsou situace, o kterých nechci, aby se dostávali do světa. Když jsem si byl jistý tím, že s autem nic není, ukecal jsem Moniku, aby si to celé nechala pro sebe,“ pousmál se a já jen přemýšlela nad tím, jestli je ten úsměv kvůli lži, která mu vycházela, nebo to byla součást toho divadla. Musela jsem uznat, že to celé zahrál bravurně.

„Tome,“ oslovila jsem ho. Když se na mě podíval, krátce jsem se nadechla. „Nemusel jsi –“

„Ne, Moniko,“ zavrtěl rychle hlavou a od Michaela, kterého zlehka poplácal po předloktí, přešel ke mně. „Kvůli mně jsi před svým šéfem zatajovala informace, o kterých měl vědět. Chci se omluvit,“ řekl a položil dlaň na mé rameno. Ohlédl se zpátky na Michaela, ale kontakt se mnou nepřerušil. „Michaeli, klidně zařídím, aby auto zkontroloval odborník. A pokud na něm bude sebemenší závada, postarám se o nápravu.“

„To nebude třeba,“ začal Michael. Vypadal, že je docela překvapený tím, jaký spád celá situace nabrala. A taky se nechal Tomem dokonale zmanipulovat. „Pokud říkáš, že je v tom Monika nevinně…“

„Když se to tak vezme, vlastně jen skvěle plnila svou práci,“ řekl Tom a znovu mi jemně stiskl rameno. „Splnila, co mi na očích viděla, dalo by se říct,“ zasmál se. „Pojď, Michaeli, půjdeme se na auto podívat a případně se hned domluvíme na nějaké nápravě,“ navrhl. Dlaní mu pokynul, aby ho následoval. A já s úžasem sledovala, že Michael opravdu poslechl, a vydal se za Tomem, aby se společně v garáži podívali na škody, které tam nebyly.

Zasmála jsem se a prsty si zajela do vlasů. Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou a pohledem zkontrolovala výrazy ostatních, kteří toho byli taky svědky. Olízla jsem si rty a jen nechápavě zvedla obočí, když jsem se setkala s Billovým pohledem.

„Moniko, promiň,“ začal a vstal, aby ke mně udělal jeden opatrný krok. „Já to nechtěl takhle pitomě prozradit,“ řekl a spojil dlaně v prosebném gestu. „Vůbec mě nenapadlo, že bych ti tím mohl způsobit problémy. Když jsem pak viděl, jak začíná Michael rudnout, cítil jsem se opravdu hrozně,“ krátce zavrtěl hlavou a stáhl obočí v bolestné grimase.

„Když se dívám na to, jak bravurně to Tom zahrál do autu, tak se na tebe vůbec nezlobím,“ zasmála jsem se a mávla nad tím rukou. Ani jsem si neuvědomila, jak teď reaguji, nedocvaklo mi, že jsem teď jako vyměněná a že tu tykám Billovi. Až když jsem uviděla, jak mu vyletělo husté obočí nahoru, docvaklo mi, čeho jsem se dopustila. „Oh, pardon!“ vypadlo ze mě a dlaní si přikryla pusu. „Pardon,“ zahuhlala jsem ještě jednou přes prsty.

Bill se vesele zasmál. „Moniko, konečně! Už bylo na čase!“ položil dlaň na mé rameno, podobně, jako to před několika minutami udělal Tom. „Sice úplně přesně nevím, díky čemu se ledy prolomily, ale jsem rád. Začínám mít pocit, že končí tvé období vyhýbání se nám,“ uculil se. Je pravda, že od doby, co jsem odešla do svého pokoje, abych se vyspala před dlouhou túrou s Tomem, jsme se s Billem neviděli. Nemohl tušit, jaké velké změny tu proběhly, zřejmě vůbec nevěděl, jak moc jsme se s Tomem sblížili. Tomovi jsem už tykala, a díky tomu, že si Bill s Georgem užívali krás místní přírody, chodili na procházky a do okolních restaurací, nevěděli, k jakému posunu tady došlo.

„Já samou radostí zapomněla na to, s kým tu mluvím,“ hlesla jsem první výmluvu, která mě napadla. Moje nadšení z toho, jak mi Tom pomohl celou situaci obrátit, se zmírnilo kvůli tomu, jaké faux pas jsem teď udělala. Bill to tak možná nebral, přece jenom už nějaký čas mě neodbytně zval na skleničku a posezení s jejich partou, ale pro mě to bylo další překročení hranic, které jsem už tak nedodržovala. 

„Moniko, opovaž se mi teď zase vykat,“ ukázal na mě Bill prstem. Když se zasmál a já uviděla jeho veselý výraz, který se tolik podobal Tomovu, nejistě jsem mu úsměv oplatila. „Od teď už nemůžeš couvnout, prostě ne,“ řekl rozhodně. Najednou mi to ani tolik nevadilo a necítila jsem takový tlak, jako tomu bývalo dřív. Momentálně jsem neměla vůbec žádnou potřebu před tím uniknout. Spíše mě napadlo, jak vtipně bych mu mohla odpovědět. Napadalo mě, že bych s ním mohla zažertovat – to jsem i já musela uznat, že se ledy prolomily. Už jsem se chtěla nadechnout k trefné odpovědi, kterou bych Billovi obrazně vyrazila dech, ale o vteřinu dřív se ozvala Heidi.

„No to tady máme najednou veselo!“ zvolala svým vysokým hlasem. Hned jsem po ní střelila pohledem a nebyla si úplně jistá tím, jestli vyřčená slova byla myšlena vážně. Ano, teď jsme se tu na sebe s Billem usmívali díky drobnému přešlapu, který jsem udělala, ale zdálo se, že jí to spíše vadí. Ztěžka jsem polkla a snažila se z mysli vyhnat vzpomínku, která se mi při pohledu do její tváře hned vybavila. Nechtěla jsem myslet na to, co jsem ještě před pár minutami slyšela v Tomově pokoji, schovaná v koupelně. Sledovala jsem, jak Heidi upíjí ze svého šálku kávu a olízla si najednou suché rty.

„Jdu se nachystat na večeři,“ řekla jsem a tím naprosto změnila téma. „Kdybyste něco potřebovali, budu v kuchyni,“ dodala jsem a pak se rychle otočila k odchodu. Heidino vyrušení mi připomnělo, že bych si měla dávat pozor na to, jak dalece zasahuji do jejich společnosti. Dalo by se říct, že Bill s Georgem přítomnost mě a Leny vítali. Teď se však vrátila osoba, které to bylo očividně proti srsti. A já si nyní uvědomila, že mi Tom neodpověděl na jednu důležitou otázku.

Co teď budeme dělat?

V kuchyni jsem otevřela dvířka od skříňky se zásobami a zahleděla se do surovin, ze kterých bych dnes mohla připravit večeři. Zatímco jsem se věnovala své práci, Lena začala sklízet šálky od vypitých káv. Už mi nemusela pomáhat, její služba podle ručiček hodin dávno skončila, ale stejně tu byla a přiložila ruku k dílu. Když tady byl Michael, bylo v našem zájmu, aby viděl, že kmitáme a neflákáme se. Bylo jasné, že svou práci odvádíme opravdu dobře, protože na nás nebyly žádné stížnosti, ale bylo důležité, aby to viděl i na vlastní oči. Vytáhla jsem pytlík s těstovinami, které jsem se rozhodla uvařit k večeři spolu se zeleninovou směsí a sójovým masem, a otočila se čelem k Leně. Když jsem se setkala s jejím tázavým pohledem, nejistě jsem zvedla obočí.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se hned, abych ukončila to ticho, které mě začínalo trýznit. Zkoumavě se na mě dívala a já nevěděla, co si o tom myslet. Potřebovala jsem vědět, proč na mě takto hledí.

„Moniko, prozraď mi, co se s tebou stalo?“ zeptala se.

„Jak to myslíš?“ odpověděla jsem otázkou. Asi jsem tušila, kam míří svým dotazem, ale nechtěla jsem hned vyzradit, co všechno se od doby, co jsme se viděly naposledy, událo. Když budu taktizovat a vyčkávat, zjistím více informací, bude to pro mě lepší. Taky si nemyslím, že by bylo v mém zájmu, abych jí všechno pověděla. Znala mě a věděla, že jsem zásadová. Jak by se teď na mě dívala, kdybych jí řekla, že jsem se s naším hostem Tomem líbala, že jsem své zásady kvůli němu dobrovolně porušila? Jaký pohled bych teď musela snášet, kdyby věděla, že jsme spolu byli v jeho pokoji a že se téměř schýlilo k tomu, že jsme spolu i vyspali? Jak znám Lenu, možná by radostně vypískla a poplácala mě po rameni. 

„Viděla ses s Natanielem?“

„Cože? Proč?“ nechápavě jsem naklonila hlavu na stranu.

„Máš dobrou náladu. Dlouho jsem tě neviděla takhle… veselou,“ řekla po chvíli, jako by sama nevěděla, jaké slovo použít, a podezřívavě přivřela oči. „Tak jenom pátrám a ptám se po tom, co by to mohlo způsobit. Jako první mě napadl tvůj kamarádíček Nataniel,“ řekla. Špičkou jazyka si olízla rty a nepřestávala na mě hledět, jako by snad měla nějaká má grimasa prozradit to veliké tajemství.

„Prostě jsem se dobře vyspala,“ trhla jsem rameny. Odložila jsem pytlík těstovin stranou a začala vytahovat potřebné nádobí – nůž, prkýnko, pánev, na které připravím směs, vařečku a veškeré koření, které použiji.

„Ne, ne,“ nesouhlasně zavrtěla hlavou, „mě neopiješ rohlíkem, Moniko. V tomhle je něco víc než jen tvůj dobrý spánek. Ano, včera jsi šla brzo spát, co vím, ale takhle ses opravdu dlouho netvářila,“ ukázala na mě prstem, zatímco v druhé ruce držela utěrku, se kterou sušila umyté šálky od kávy. „Dokonce jsi začala tykat Billovi – sice omylem – ale to není jen tak, já to moc dobře vím.“

„Nepátrej po něčem, co tu není,“ zamumlala jsem. „Mám prostě dobrou náladu. Nic víc,“ znovu jsem pokrčila rameny. Tím jejím vyptáváním mi moje nadšení začínalo rapidně klesat. Chtěla jsem, aby s tím přestala, jen jsem teď neměla žádný nápad, jak z toho vykličkovat. Dalo by se říct, že bylo v mém zájmu, aby se o tom nedozvěděla, zvláště teď, když se vrátila Heidi.

Lena se nadechovala k dalším slovům, ale její pátrání po důvodu mé dobré nálady teď přerušil Michaelův hlas. Z vedlejší místnosti bylo slyšet, že se vrátil, a taky jsme s Lenou zaslechly slova loučení. Mlčky jsme na sebe pohlédly, ve tváři obě podobný výraz – Michael odjíždí tak brzo? Upřímně, čekala jsem, že se tu zdrží delší čas, a že odjíždí už teď, to je pro mě jedině dobře. Aspoň mi nebude hledět pod ruce, až budu připravovat večeři.

„Určitě odjíždí za manželkou,“ zašeptala jsem směrem k Leně. Obě jsme se tiše zasmály, byla to jeho obvyklá věta při odchodu. Vždycky odjížděl za svou manželkou. Dalo by se však říct, že pro nás byla jeho manželka další paní Columbová. Téměř nic jsme o ní nevěděly, nikdy jsme ji neviděly, jen jsme vždy slyšely, že za ní jede.

„No nic, pánové a dámo,“ uslyšely jsme hned na to Michaelův hlas, „manželka na mě čeká, už budu muset opravdu jet. Rád jsem vás viděl a určitě se za vámi ještě stavím, než budete odjíždět,“ loučil se dál. Sotva vyslovil, na co jsme s Lenou čekaly, znovu jsme se tiše zasmály. V následující vteřině jsme se však začaly věnovat své práci, aby nás Michael náhodou nenachytal při tom, jak se mu tady smějeme za zády. Naše intuice byla skvěle načasovaná. Nakoukl do místnosti a pohledem rychle zkontroloval, co obě děláme. „Děvčata, odjíždím. Ještě se tu někdy stavím, dám vědět,“ řekl.

„Dobře. Pozdravujte manželku,“ usmála se na něj Lena.

„Díky. Tak já jedu,“ mávl rukou na rozloučenou, než se jeho obličej zase ztratil. Podívala jsem se na Lenu a teď už smích nekrotila.

„Opravdu jsi řekla, co jsi řekla?“ zeptala jsem se jí. „Ty máš ale odvahu,“ dodala jsem, než jsem se zase začala věnovat přípravám na večer. Přešla jsem k lednici, abych z ní vytáhla zeleninu, kterou jsem teď musela očistit a nakrájet na drobné kousky. Vzala jsem vše, co jsme tu měli a co jsem při posledním nákupu s Tomem přivezla ze supermarketu. Odložila jsem je vedle dřezu, abych je omyla, než začnu s porcováním.

„Moniko?“ oslovila mě Lena. 

Zvedla jsem k ní pohled a tiše doufala, že nebude pokračovat v předešlé konverzaci. „Ano?“

„Když už Michael odjel, beru si na zbytek dne volno, jo?“ oznámila mi. 

„Jasně. Počítám s tím,“ usmála jsem se na ni. „Jen mi řekni, budeš dneska večeřet s kluky?“ zeptala jsem se jí. Pokud bych měla dělat jídla o trochu víc, bylo dobré to vědět hned ze začátku.

„A budeš s námi večeřet i ty?“ vrátila mi taktiku, kterou jsem předtím sama použila – odpověď otázkou. „I když se tě Bill tentokrát nezeptal, myslím, že by byl potěšen, kdybych mu teď šla říct, že večer plánuješ stolovat s námi,“ pousmála se. Vsadila bych se, že to však bylo tím, že mluvila o Billovi. Její úsměv nemohla způsobit vidina toho, že budu jíst s ní.

„Nemyslím si, že je to dobrý nápad,“ zavrtěla jsem hlavou. „Budu prostě jen obsluhovat,“ dodala jsem.

„Moniko,“ povzdychla si Lena, jako by mi tím chtěla vyjádřit, že jsem ji zklamala. Jestli čeká, že zasednu ke stolu, kde je teď i Heidi, tak se plete. Nemám z té ženské dobrý pocit, a vyhledávat její přítomnost opravdu nepotřebuji. Stačilo mi slyšet, co říkala Tomovi, aby mi bylo jasné, že se nejedná o upřímnou osobu. Proč by jinak měla potřebu hrát divadlo s úsměvy, kterými oslňuje celé okolí? Co dalšího, kromě její přetvářky, se o ní dozvím?

B.