Snowflakes in your hair *34

Je to teď takové těžké. Jsem sice na týden doma (od úterka), ale od rána do večera sedím v online místnosti a žiju teď v trochu jiném světě. Pak si večer zasednout k povídce a něco napsat je teď pro mě těžší, nejen, že po celodenním koukání do monitoru je to už únavné, ale taky se mi hůř napojuje. Myslela jsem, že to bude jinak, že třeba budu v pauzách plná elánu a budu psát, ale bohužel je realita taková. Nicméně nechci vás o Moniku a Tomu moc ochuzovat, tak se snažím ze všech sil. 💪 Snad to tedy neubírá na kvalitě. Přiznám se, že následující děj jsem původně vůbec neplánovala, ale tak nějak to vyplynulo ze situace. No, příběh se někdy píše sám... a díky tomu mi ke konci dílu přišla inspirace na to, jak dál. 🙌 Tak jsem se trošku i snažila napsat delší kapitolu, jako úplatu za to čekání. 😀 Příjemné počtení přeji. B. ♥️

Hudba: Nick Jonas - Close ft. Tove Lo

Procitla jsem několik minut před zvoněním budíku, probudila mě tíha na mých prsou, kvůli které se mi hůře dýchalo. Když jsem otevřela oči a zkontrolovala, co mě tíží – ne obrazně, ale doopravdy – hned jsem se musela pousmát. Ležela jsem na zádech a Tom se svou hlavou opíral o mou hruď. Vlastně jsem teď měla výhled jen na jeho rozčepýřené tmavé vlasy, které se neposedně kroutily kolem jeho hlavy. Zhluboka jsem se nadechla a sledovala, jak jeho hlava mírně stoupá s mým nádechem, a zase klesá s tím, jak vzduch z plic vypouštím. Pootočila jsem hlavu ve snaze zahlédnout aspoň kousek jeho obličeje, ale to by se mi nepodařilo, pokud jsem ho nechtěla probudit. Venku ještě bylo šero, slunce teprve vycházelo, takže jsem jen po paměti prsty hledala místo, kam jsem v noci odložila mobilní telefon. Dříve než jsem ho však našla, ozval se mi sám. Ztichlým pokojem se ozval zvuk mého budíku. Rychle jsem se po mobilu natáhla, tím jsem však shodila Toma ze svého těla. Hned nespokojeně zamručel a přetočil se na záda. Vypnula jsem zvonění budíku a zvedla se z matrace. Potřebovala jsem se začít chystat, i když jsem měla mít snídani až na devět hodin, samotná příprava stolů a jídla zabere minimálně hodinu. Seděla jsem na kraji postele a protahovala se, když jsem ucítila dotek na mém boku. Tomovy teplé prsty přejely přes lem trika, než vklouzl pod něj, aby mě pohladil po nahé kůži.

„Už vstáváš?“ zamumlal rozespalým hlasem.

„Ano,“ odpověděla jsem mu stejně tiše a tělem se pootočila směrem k němu. „Ty klidně dál lež, nemusíš se zvedat,“ řekla jsem mu a konečky prstů zlehka přiložila na jeho zarostlou tvář.

Tom se ke mně o kousek přitáhl a teď svými prsty dosáhl výš na má žebra.  „Ještě neodcházej,“ zašeptal svou prosbu, kterou jsem mu s čistým svědomím nemohla splnit. Sice žádal o věc, kterou bych i já ráda udělala, ale moje povinnost vůči práci, která nešla odložit, a poslušnost vůči Michaelovi, se ve mně silně ozývaly.

„Promiň,“ hlesla jsem. „Nejde to, musím přece připravit snídani,“ připomněla jsem mu věc, kterou možná neměl na paměti. Sice jsem nemohla úplně jasně vidět změny v jeho tváři, slyšela jsem však nespokojené povzdychnutí. 

„Moniko,“ oslovil mě a přetočil se na bok, aby ke mně byl ještě blíž. Zvedl se na loket a teď jsem do jeho tváře měla mnohem lepší výhled. „Prozraď mi, když bych ti pak s přípravami pomohl, o kolik minut by ses tady mohla zdržet?“

Překvapeně jsem zvedla obočí. „Ty mi chceš pomoct?“ zasmála jsem se. „Jsi si opravdu jistý tím, co mi tady nabízíš?“ podívala jsem se na něj. „Nejsi ještě napůl ve snách?“ popíchla jsem ho.

„Opravdu ti pomůžu,“ pokývl hlavou.

„Tome, nemusíš, prosím tě,“ odmítavě jsem zavrtěla hlavou. „Prostě teď vstanu a my si čas pro sebe najdeme později,“ řekla jsem hlasem, ve kterém bylo cítit jasnější rozhodnutí. Abych svá slova podpořila i činy, natáhla jsem se k nočnímu stolku a rozsvítila lampičku. Místností se rozlilo mdlé žluté světlo. Tom však hodlal ignorovat můj záměr nebo jít proti tomu. Hned kolem mého pasu omotal své paže a svou hlavu přitiskl k mé hrudi, kousek od míst, na kterých ležel těsně před mým probuzením.

„Co budeš dělat, když tě nepustím?“ zeptal se zvesela. Laškoval se mnou, provokoval mě jako to dělával i předtím, teď však s trochu jiným podtónem. Nebyla jsem z toho v koncích s mou trpělivostí, v tuhle chvíli jsem spíš cítila příjemné mravenčení po celém těle. 

Prsty jsem prohrábla jeho vlasy a pomalu vydechla. Dělal mi to mnohem těžší, než pro mě celé vstávání bylo. „Tome,“ zašeptala jsem. „Uvědomuješ si, že pak budu muset tvému bratru vysvětlovat, proč není připravená snídaně, a ten by to pak klidně mohl zase nechtěně prozradit mému šéfovi?“ zamrkala jsem víčky. Sklopila jsem pohled do jeho tváře, do které jsem teď viděla mnohem jasněji než doposud. Jeho oči byly rozespalé, i tak jsem v nich viděla ty drobné plamínky, které toužily po hašteření.

„Dělám to ještě těžší, než už to máme, co?“ povzdychl si. Jako by právě přečetl moje myšlenky, které se mi před pár vteřinami objevily v hlavě. Neodpověděla jsem mu, jen jsem se na něj pousmála. Prsty jsem přejela přes jeho paži a zlehka ho poplácala po prstech, abych mu dala najevo, že chci volnost. Pustil mě, poslechl mě hned v první vteřině.

„Jak už jsem říkala, klidně spi dál, Tome. Snídaně má být v devět, ještě se můžeš válet,“ řekla jsem mu, sotva jsem vstala a otočila se k němu čelem. Když jsem ho teď viděla ležícího v mé posteli, projel mým tělem podivně příjemný pocit. Tom leží v mé posteli. Rozvaluje se na matraci, na které jsme se ještě před několika hodinami oddávali divokému milování a žhavým polibkům. Při té myšlence jsem si rychle olízla rty, cítila jsem, jak mi vyskočil puls.

Tom se krátce protáhl, a přitom nesouhlasně zavrtěl hlavou. „Dívej, Moniko, když už jsem vzhůru, když už tě zdržuji, půjdu a udělám, co jsem ti nabídl. Pomůžu ti.“

„Opravdu?“ překvapeně jsem zvedla obočí. 

Tom se zvedl do sedu a přehodil nohy z matrace dolů. Když se jeho chodidla dotkla země, uslyšela jsem jeho hlas. „Opravdu.“

Tom se po dlouhém polibku rozloučil s tím, že se jde osprchovat. Nechala jsem ho odejít a sama vešla do své koupelny, abych věnovala trochu času ranní hygieně. Upravila jsem si vlasy, které jsem hned svázala do vysokého culíku. Vyčistila jsem si zuby a opláchla jsem si obličej. Při pohledu na svůj odraz v zrcadle jsem se přistihla, že se stále usmívám. Pohledem jsem sklouzla k fleku na svém krku, který bude třeba zakrýt. V mysli jsem ze svého oblečení vybírala takový rolák, který má dostatečný stojáček, abych nemusela kůži na krku maskovat ještě korektorem. Převlékla jsem se a před odchodem ještě zkontrolovala svůj vzhled. Vlasy z culíku mi spadaly přes rameno, odhrnula jsem je stranou, abych se ujistila o tom, že je můj krk dostatečně skrytý. Byla jsem spokojená. Tmavě modrý rolák byl dobrou volbou. Mohla jsem opustit svůj pokoj a přejít do kuchyně. Celá ta ranní situace mi sice kvůli Tomovi sebral více času, ale i tak jsem stíhala. Vždy jsem myslela na to, že se může cokoliv pokazit, měla jsem radši, když jsem mohla v kuchyni chvíli posedět a počkat na začátek snídaně, než abych do poslední minuty kmitala mezi stoly.

Neprve jsem seběhla do přízemí, kde jsem z terasy vzala košík s nakoupeným pečivem. I když jsem se s Natanielem dlouho neviděla, stejně myslel na to, aby mi takhle vypomáhal. Ze zimy jsem vběhla zpátky do domu a vystoupala schodiště až k chodbě, která vedla ke kuchyni. 

„A já si říkal, kde se asi touláš,“ usmál se na mě Tom, sotva jsem vešla. Seděl za stolem, u kterého jsem běžně sedávala sama nebo s Lenou, a čekal na můj návrat.

„Byla jsem vyzvednout pečivo,“ odpověděla jsem, jako by košík s pečivem nebyl sám o sobě dostatečným vysvětlením. Pohledem jsem přejela přes Tomovo ošacení, než jsem znovu pohlédla do jeho tváře. Vlasy měl svázané v drdolu na vrchu hlavy, ale drobné krátké vlásky se mu kroutily kolem uší a krku. Byly ještě vlhké po jeho ranním sprchování.

„S čím ti tedy můžu pomoct?“ zeptal se a vstal. Promnul si ruce, jako by se chystal na těžkou fyzickou práci. Nechtěla jsem po něm štípání dříví, ale jeho odhodlání tomu odpovídalo. Krátce jsem se zasmála.

„Můžeš jít zatím utřít stoly,“ navrhla jsem. Nechtěla jsem ho zaměstnávat prací, která opravdu přísluší jen mně, ale taky jsem ho nechtěla stále odmítat, když se mi tak nabízel. Třeba bych ho tím mohla i ranit, a to jsem opravdu nechtěla.

„Dobře,“ přikývl. Připadala jsem si jako v alternativní realitě, kde je všechno možné. Tom se teď choval poslušně, jako bych snad byla já jeho nadřízenou a on musel plnit mé pokyny. Věděla jsem, že to byla jeho vlastní volba, že mi pomůže, ale i tak jsem cítila trochu absurdna.

Nejistě jsem naklonila hlavu na stranu. „Tome, jak tě vůbec napadlo, že mi půjdeš pomoct s přípravami?“ zvedla jsem jedno obočí. Sledovala jsem, jak se ke mně svou houpavou chůzí přibližuje, vzdálenost mezi našimi těly překonal v pár krocích. Stoupl si ke mně dostatečně blízko, abych mohla cítit vůni jeho sprchového gelu.

„Kdy jindy spolu můžeme trávit čas, nerušeně a bez svědků?“ našpulil rty. „Buď příliš brzo nebo příliš pozdě ve dne,“ dodal zároveň odpověď na otázku mou i svou. Vztáhl ruku a prsty pomalu přejel po hraně mé čelisti. Zvedl můj obličej k tomu svému a zadíval se do mých očí s neskrývanou touhou. „Už jsem ti říkal, že je mi s tebou opravdu skvěle?“ zašeptal. „Takové chvíle by mohly být nekonečné,“ vyslovil přání, které by bylo klidně platné i pro mě.

Mé rty se roztáhly do úsměvu. „Taky je mi s tebou skvěle,“ začala jsem, „ale když mám obavu, že nás může někdo vyrušit, nejsem ve své kůži.“

„Rozumím,“ přikývl. „Myslím si, že bychom uslyšeli, kdyby se někdo blížil. Ne?“ zvedl obočí. Když pohledem sjel k mým rtům, srdce se mi rozbušilo o poznání rychleji. Vydechla jsem a nechala se od něj zlehka políbit. Jeho rty se otřely o ty mé, nepokračoval však dál, neprohluboval spojení našich rtů, jak to udělal před několika hodinami. Jen mě políbil, aby mi dal najevo náklonnost, touhu však držel na uzdě.

„Pusťme se do práce,“ zašeptala jsem.

„Souhlasím.“

Krájela jsem zeleninu na kousky, abych nachystala obložené talíře ke snídani. Vedle dřevěného prkýnka jsem měla nachystané červené papriky, okurky a rajčata. Klasika, která se nikdy neomrzí. Začala jsem loupat okurku a čistila ji od zelené slupky, když jsem najednou ucítila dotek kolem mého pasu. Tom ke mně přistoupil tak rychle, že jsem ani nestihla postřehnout, že se přibližuje. A během zlomku vteřiny jsem najednou ucítila jeho tělesné teplo, které mě hřálo po celé ploše mých zad. Spokojeně jsem se pousmála.

„Talíře jsi už odnesl?“ zeptala jsem se.

„Odnesl,“ odpověděl. Jeho hluboký hlas se ozval kousek od mého ucha, nakláněl se nade mnou a sledoval, co dělám se svýma rukama, zatímco mě rozptyloval svou přítomností. Snažila jsem se dál soustředit na práci, i když mi to teď šlo trochu hůř. Vzala jsem do ruky nůž a ukrojila první kolečko salátové okurky.

„Nachystal jsi džbány?“

„S vodou, džusem a citronovou šťávou, ano,“ sdělil mi další splnění úkolu, který jsem mu zadala. Musela jsem uznat, že mi byl větším pomocníkem, než jsem si původně dovedla představit. Když mi prvně nabídl, že bude se mnou v kuchyni, ta představa pro mě byla spíše komická, ale mlčela jsem, protože jsem se ho nechtěla dotknout. Teď jsem byla ráda, že jsem si do něj nerýpla a nežertovala na jeho účet, nezbývalo by mi momentálně totiž nic jiného než se mu omluvit. Ušetřila jsem si jedno faux pas.

„Dobře. Dokrájím tady ten okurek a pak přichystám kávu a čaj. A ty, jestli teda máš ještě elán pomáhat, můžeš nachystat pečivo,“ řekla jsem mu. Lehce jsem se ohlédla přes rameno, abych zkontrolovala výraz v jeho obličeji. Byli jsme teď tak blízko sebe, že jsem cítila jeho vousy, šimrajíc mě na mé tváři. Jeho aroma bylo všude kolem mě, jeho temné duhovky mě propalovaly až do středu mého těla.

„A jak si zatím vedu?“ zeptal se polohlasně. Jeho hlas zachraptěl, a i když se jednalo o takovou banální věc – pouhé zachraptění – ve mně to vyvolalo podivnou tělesnou odezvu.

„Popravdě, Tome, ti asi budu muset věnovat část své výplaty,“ zažertovala jsem. Když si nespokojeně pomlaskl, loktem jsem šťouchla do jeho žeber. „Děkuji ti,“ řekla jsem tentokrát vážnějším hlasem. „Jsi dobrým pomocníkem. Musím uznat, že jsi mě překvapil,“ pokývla jsem hlavou.

„Já tušil, že mě chceš podceňovat,“ začal, „bylo mi to jasné, když jsi tak nechtěla, abych ti pomáhal,“ zasmál se.

„Ne, to ne,“ oponovala jsem hned. „To jsem zase bojovala s tím, že mi tu host chce pomáhat s mou prací,“ řekla jsem a více se k němu pootočila. Okurky už jsem měla dokrájené, nůž už jsem odložila do umyvadla, a teď jsem se mohla věnovat Tomovi. Aspoň na chvíli. „Jsi totiž první, opravu první, kdo se takhle nabídl.“

Tom se dál usmíval. Když mě zlehka políbil na tvář, zdálo se, že mou upřímnou odpověď přijímá. „Dobře. Jdu na to pečivo.“

Vytáhla jsem ze skříně termosky, ve kterých jsme ke snídani servírovali čaj, a postavila je na kuchyňskou linku. Voda už se ohřívala, teď mi zbývalo jen počkat, až bude vařit. Otočila jsem se čelem do místnosti a opřela se o linku za sebou, zatímco jsem sledovala Toma, jak pokládá košík kousek ode mě. Prohrabal se několika pytlíky s koblihami, vytáhl čerstvý pecen chleba a už se natahoval pro talíř, když se jeho pohyb v polovině zastavil. Překvapením a zvědavostí jsem se k němu naklonila, abych viděla, co ho dostalo do tohoto stavu. Přes okraj košíku jsem neviděla na jeho dno, Tom však mou záhadu velice rychle vyřešil. Ze dna košíku vytáhl papírek přeložený napůl.

„Co to je?“ zeptal se a jeho náhlý dotaz mě vykolejil.

„To bude asi vzkaz od Nataniela,“ trhla jsem rameny. „Dáš mi ho?“ požádala jsem ho a nastavila ruku. Čekala jsem, že mi papírek hned vloží do dlaně, ale tentokrát Tom neposlechl. Jeho poslušnost se najednou vytratila.

„Vzkaz od Nataniela? Jak by se dostal do toho košíku s pečivem?“ položil mi další otázku a jeho obočí se stáhlo k sobě ve výrazu nepochopení. Očima byl fixovaný na ten kus papíru v jeho prstech, hleděl na bílou nepopsanou stránku a přemýšlel kdoví nad čím.

„Když nejede pro pečivo někdo z naší chaty, jede pro něj někdo z jejich chaty,“ začala jsem s vysvětlováním. „A pokud je k pečivu přiložený vzkaz, pravděpodobně pečivo vyzvedával Nataniel,“ dokončila jsem svou větu. „Můžeš mi ten ho dát?“ zopakovala jsem svůj požadavek, ale tentokrát mnohem důrazněji.

Tom opět neposlechl. Místo toho, aby mi papírek předal, ho rozevřel, aby si mohl přečíst, co je v něm napsáno.

„No dovol?“ vyletělo ze mě.

„Proč byste se měli večer vidět?“ zvedl Tom pohled do mých očí. Poprvé za tu dobu se na mě podíval. Vůbec nereagoval na to, že teď jasně překročil moje hranice, že zasáhl do mé osobní věci, kterou jsem s ním nechtěla sdílet, ale on sám rozhodl jinak.

„Proč si čteš vzkazy, které jsou do mých rukou?“ zamračila jsem se na něj. Zaujala jsem obranný postoj, překřížila jsem si paže na hrudi a s odhodlaným výrazem ve tváři sledovala, jak se ke mně přibližuje.

Tom zvedl papírek do úrovně našich očí, držel ho mezi našimi těly, zatímco mi pokládal stejnou otázku jako před chvílí. „Proč byste se měli večer vidět?“ zopakoval, jeho hlas už nezněl mile a nadšeně, už jsme nebyli dva milenci, kteří cukrovali a štěbetali v návaznosti na uplynulou noc.

„Nechápu, z jakého postavení mi pokládáš tuhle otázku,“ zamračila jsem se. Měla jsem pocit, že se tohle už jednou stalo. Jako by se opakovala historie, kdy Tom naráží na to, jakou postavou je Nataniel v mém životě. Dál jsem držela překřížené ruce na svých prsou, a bylo to dobře, protože Tom aspoň neviděl, jak zatínám prsty do naštvaných pěstí.

„Moniko,“ začal a jeho hlas zněl podrážděněji než před chvílí. Nedostával odpověď, kterou tolik chtěl, a očividně ho to vytáčelo. Udělal ke mně jediný krok, kterým krátil mezeru mezi našimi těly. Zhluboka se nadechl, stále držíc papírek před mým obličejem. „Řekni mi, proč –“

„Tomi?“

Když k mým uším dolehl hlas Heidi, můj žaludek udělal salto. Jak láskyplně ho oslovovala! V jejím hlase bylo slyšet, jak moc touží být viděná, chtěná tou osobou, se kterou jsem já strávila noc. Polkla jsem a můj pohled do Tomova obličeje se z naštvaného změnil ve vyděšený. I jeho oči, stejně jako ty mé, se rozšířily překvapením. Ani jeden jsme nečekali, že teď někdo přijde, rozhodně jsem nepočítala s tím, že bude kdokoliv vstávat takhle brzo. Do snídaně zbývala ještě hodina, proč tu tedy byla? Tom si olízl rty a pomalu ukročil bokem. Odstoupil ode mě a Heidi pohledem sklouzla z jeho zad do mé tváře. Do teď neviděla, že tu Tom stojí se mnou, přes jeho široká ramena mě zřejmě nebylo vidět. Výraz v její tváři se ve zlomku vteřiny změnil. Kdyby dokázala vraždit pohledem, v následující sekundě bych přestala dýchat.

„Kde jsi byl celou noc?“

Její otázka mě dorazila. Měla jsem potřebu uniknout, utéct pryč, ale tím bych to mohla celé pokazit a prozradit se. Nejradši bych se vypařila, stala se neviditelnou, ale nešlo to. 

Myslím si, že bychom uslyšeli, kdyby se někdo blížil. Ne?

Jak vedle teď byla Tomova předešlá domněnka. 

Doprdele. Tak tohle jsme propásli.

B.