Snowflakes in your hair *35

Když jsem začínala psát tento díl, sama jsem neměla představu, jak skončí. Nevěděla jsem, kam se chci dobrat, a možná sama Monika si řekla, kam se potřebuje dobrat. Tak tedy uvidíme, kam nás příběh zavede dál, zatím si můžete přečíst následující kapitolu. A na další hned začínám pracovat, snad nebudeme všichni dlouho čekat na slečnu múzu. 😊 Děkuji za vaše komentáře, jste zlatí.♥️ Vaše B.

Hudba: Everybody Loves An Outlaw - I See Red

Pevně jsem svírala čelist, drtila jsem zuby o sebe, jen abych ze samého zoufalství nevykřikla. Odvážně jsem oplácela pohled Heidi, který se zdál být napůl šílený. Očima těkala mezi mým a Tomovým obličejem a jako by nemohla uvěřit tomu, že tu stojíme my dva, tak důvěrně blízko sebe. Tom dál svíral papírek se vzkazem, teď ho však drtil ve své dlani, jako by ho potřeboval před svou manželkou skrýt. Cítila jsem, jak mi srdce divoce buší a vyskakuje až skoro do krku. Bouchalo do mých žeber, které teď měly co dělat, aby mě udržely pohromadě. Kdybych nedržela paže dál před svou hrudí, asi bych musela hodně ovládat své dlaně i své prsty, aby se mi netřepaly.

„Tome?“ Heidi znovu oslovila svého dosavadního manžela. „Mohl bys mi odpovědět?“ zvedla významně obočí. Měla jsem pocit, že jsem se dostala do středu tornáda, bylo tu mrazivá atmosféra a nezbývalo mi než čekat, až udeří silný vítr, který se kolem mě stáčel. Heidi mě ignorovala. Přemýšlela jsem, jestli jsem teď pro ni vzduch nebo jen chtěla dělat, že nevidí tu blízkost mezi námi. Chtěla si zachovat nějakou důstojnost?

„Měla bych –“ ukročila jsem stranou, ale Tom pevně sevřel mou paži. Nechtěl, abych odešla, zarazil mě v mém útěku z této situace.

„Zůstaň tady,“ procedil mezi zuby slova, která mohla být jak příkazem, tak žádostí. S pohybem, který udělal, mu papírek vypadl z ruky. Jako list v podzimním vánku se sesunul k zemi. Upoutal však její pozornost, což bylo ještě méně žádaný fakt na celé této situaci. Než jsem se k němu stihla sama sehnout – Tomovo pevné sevření mé paže mi v tom bránilo, Heidi ho zvedla. Pohledem jsem střelila po Tomovi. Dělá si ze mě srandu? Udělal tohle schválně – upustil vzkaz pro mě, který teď mohl být pochopen úplně jinak? Proč mě tady dál držel, potřebuješ snad lidský štít proti své milované manželce?

Heidi si rychle přečetla obsah napsaný na papírku. Už to byly druhé oči, které viděly vzkaz, který byl původně pouze pro mě. Teď jsem se však obávala toho, co to může vyvolat, s čím si to její mysl může spojit. Napadlo mě, že je Heidi paranoidní, ale na druhou stranu jsem musela uznat, že vlastně není. Nemusí být, protože se věci mezi mnou a Tomem daly do pohybu. Důležitým faktem ovšem je, že to všechno už mělo být za jejich rozvodu, který ona stále zdržovala. Dalo by se tedy říct, že ji teď vůbec nemusí zajímat, co se v Tomově životě děje.

„Ten vzkaz je pro mě,“ ozvala jsem se dřív, než Heidi cokoliv řekla. Nebyla jsem zvědavá na její žárlivé scény, chtěla jsem tomu všemu předejít. I když jsem tušila, že je to osoba falešná, pořád jsem neměla úplně jasnou představu o tom, co dokáže.

Heidi ke mně zvedla pohled a nevěřícně se ušklíbla. „No jasně. Takhle Tomovo písmo nevypadá,“ řekla a naklonila hlavu na stranu. „Nechtěla jsi spíš říct, že je to vzkaz od tebe?“ pronesla jízlivě.

„Ne, tohle jsem opravdu říct nechtěla,“ zavrtěla jsem nesouhlasně hlavou. Nehodlala jsem se vzdát, neměla jsem v plánu nechat se vymáchat v téhle bryndě, kterou ti dva mezi sebou měli. „Je to vzkaz od mého přítele,“ řekla jsem. „Od dobrého kamaráda,“ dodala jsem, když se Tom nespokojeně ošil. Vlastně ani nevím, proč jsem měla tu potřebu to v tuhle chvíli nějak vysvětlovat. Zrovna jí a zrovna před ním. Tomovi jsem už mnohokrát říkala, že je Nataniel důvěrným kamarádem, se kterým ráda trávím čas, ale nic jiného v tom nehledám. Vztah s ním je čistý a bezprostřední, je však nasycen pouze přátelskou láskou. Dál jsem hleděla do obličeje Heidi, která mi věnovala pohled naplněný nedůvěrou, stejně jako to tehdy dělal Tom.

„A tvůj kamarád je ti málo a musíš ještě obtěžovat mého manžela?“ zeptala se s ledovým hlasem. Založila si ruce na prsou a napřímila se v zádech, jako by mi teď potřebovala dokázat, že ona je tu ta s vyšším postavením a většími pravomocemi.

„Nikoho neobtěžuji,“ oponovala jsem v následující vteřině. Tohle si na triko hodit nenechám, to teda ne. „Nebo snad ano, Tome?“ zeptala jsem se a po dlouhé době pohledem vyhledala jeho obličej. Nevěnoval mi žádnou pozornost, hleděl před sebe jako by teď byl v transu a vůbec nebyl přítomný tomu, co se tady děje. Loktem jsem šťouchla do jeho žeber, abych ho vrátila zpátky do přítomnosti, do této nepříjemné situace. Jestli z ní chtěl uniknout ve své mysli a obrazně mě tak opustit, nehodlala jsem mu to dovolit.

„Ehm,“ odkašlal si a několikrát zamrkal víčky, jak se vracel ze svých myšlenek zpátky k nám. „Pardon, cože?“ zeptal se.

„Tomi,“ začala Heidi a jen při tom oslovení se mi ježily všechny chlupy na těle. Naklonila hlavu na stranu a svým tělem se zhoupla blíž k nám, blíž k němu. „Co je to za vzkaz?“

„Od Nataniela pro Moniku,“ odpověděl stroze, pouze s důležitými fakty. Přemýšlela jsem nad tím, jestli je to jeho taktika, kterou si osvojil během těch měsíců společného manželství, nebo se teď snažil tuhle situaci co nejrychleji ukončit.

„A co děláš tady, takhle brzo?“ pokračoval její výslech. „Snídaně ještě není hotová, pokud vím, a ty se v kuchyni nemusíš zdržovat.“

Polkla jsem. Možná se snažila vybírat taktní slova, já však v jejím hlase cítila tu negativní vlnu. Kdyby teď záleželo na mě, velice rychle bych ji z místnost vypoklonkovala. Tom tu možná nemusí být, ale to stejné platilo i pro ni. Proč tu byla takhle brzo, když sama dobře věděla, že snídaně ještě není hotová?

„Nemohl jsem spát,“ začal Tom. „Ale to je vedlejší. Protože to samé bych se mohl zeptat já tebe, Heidi,“ řekl. Jako by snad slyšel mé myšlenky. „Proč tady jsi tak brzo? Měla jsi snad neklidné spaní?“ porýpnul.

„To si piš, že měla, když jsem na tebe celou noc čekala a ty ses toulal kdo ví kde,“ zamračila se na něj. Její hlas zase začínal nabírat na síle, v tom rostoucím žáru energie i zvedla prst, aby ho namířila proti jeho hrudi. Kdyby Tom tušil, že jí tím nahraje na smeč, asi by dál držel jazyk za zuby. „Tak mi, drahý, laskavě odpověz. Kde jsi byl celou noc?“

Stáli jsme před Heidi jako neposlušné děti před svou matkou, která chystá trest za nějaký prohřešek. Cítila jsem tlak na celém těle, krev na spáncích mi tepala, srdce mi bolestně bušilo pod návalem adrenalinu. Mému tělu se to napětí ani trochu nelíbilo. Měla jsem suché hrdlo, potřebovala jsem uniknout. Předtím mě Tom zastavil, ale teď už jsem to opravdu potřebovala ukončit. V uších mi stále zněla slova Heidi. Stala se z toho palčivá otázka, na kterou Tom nechtěl odpovědět. Ušní bubínky mi brněly, byla jsem v napětí z toho, co za slova Tom vypustí z pusy. Polkla jsem přes knedlík v krku a snažila se nevracet se do let, ve kterých jsem tohle zažívala na denním pořádku. Já vždy byla ta trestaná, a i když se mnou na koberečku stával i můj bratr, špatná jsem pokaždé byla více. Byla jsem prostě nechtěné dítě a dávalo se mi to velice jasně najevo. Bylo mnoho večerů, kdy jsem jako dítě chápala, že jsem trestaná, protože jsem opravdu něco vyvedla. Pak ale převažovala spousta vzpomínek na to, kdy jsem v tom byla nevině, kdy jsem se prohřešila jen tím, že jsem byla zrovna poblíž. Že jsem dýchala stejný vzduch se svými rodiči. Že jsem se narodila.

Knedlík v krku se zvětšil.

Do očí se mi vedraly slzy.

Vzpomínkám už se nedalo zabránit, aby nezaplavily mou mysl a znovu nepřeměnily mé prožívání na černou depresivní temnotu. Prsty se mi začaly třepat a já si musela připomenout, že musím pravidelně dýchat, abych neodpadla. Trhaně jsem nasála vzduch do plic a hřbetem ruky si rychle utřela stékající slzu. Začínalo mě bolet celé tělo, jako by se vrátily ty rány, které jsem dostala, jako by se měly znovu projevit všechny modřiny, které jsem ve svém dospívání skrývala pod oblečením. Pokud mám prožívat lásku, nemělo by to přece takhle bolet. Pokud mám být šťastná v přítomnosti, nemůže mi to vyplavovat bolestivou minulost. Tohle se nedalo zvládnout. Stálo mi to za to? 

Bublající voda mě vrátila zpátky do místnosti, znovu jsem ucítila své tělo a Toma, který stál kousek ode mě. Teď to však nebyla žádaná blízkost, momentálně to byl problém, který se Heidi rozhodla nafouknout jako velikou bublinu.

„Tome?“ oslovila ho.

„Omluvte mě,“ hlesla jsem v ten samý moment a otočila se k nim zády, abych dokončila přípravy čaje ke snídani.

„Moniko?“ podíval se na mě Tom v následující vteřině. Všechno se to odehrálo zároveň – já chtěla uniknout z toho napjatého prostředí, které nastalo, Heidi dál vyžadovala odpověď na svou otázku, Tom se však rozhodl věnovat mě a mým slzám, které začaly stékat po mé tváři.

„Já se tě na něco ptala, mohl bys mi konečně odpovědět?“ uslyšela jsem za svými zády nepříjemně ostrý hlas. Nedívala jsem na Toma, cítila jsem však, že se tělem naklání ke mně, že svou pozornost věnuje spíše mě než Heidi. A to byl kámen úrazu. V tohle byl zakopán pes. Heidi neměla dostatek pozornosti.

„Moniko, jsi v pořádku?“

„Postarej se o svou ženušku,“ hlesla jsem mezi sevřenými zuby, zatímco jsem očima fixovala konvice, do kterých jsem začala nalévat vroucí vodu. I když jsem byla rozrušená, dávala jsem si pozor, abych vodu nevylila a nespálila se.

„Tome!“ dožadovala se Heidi znovu Tomova zájmu. „Kde jsi spal?“

„Moniko,“ znovu mě Tom oslovil, stále ignorujíc Heidi. Chytil mě za paži, tentokrát byl ten dotek jemnější. Nebylo to to pevné sevření, které mě předtím přimělo zůstat na místě, i tak to ale nebylo letmé pohlazení. Cítila jsem jeho prsty na mé kůži, kdyby trochu více zabral, mohl by mi klidně způsobit podlitinu. Ucítila jsem zalomcování mým tělem, které však nezpůsobil Tom. Heidi se dožadovala jeho pozornosti, chtěla ho přimět, aby se k ní otočil, a tak i ona jeho vzala za paži. Zvedla jsem k němu ubrečený pohled a uviděla znepokojení v jeho tváři, když si všiml bolesti v mých očích. Pootevřel rty, jako by chtěl něco říct, ale nevydal ani hlásku. Krátce jsem se podívala na Heidi, než jsem se s únavou a rezignací znovu zaměřila na Tomův obličej.

„Pusť mě, Tome,“ zamumlala jsem. „Pusť mě a promluv si se svou ženou,“ řekla jsem mu. Ať už to vyřeší jakkoliv, pro mě teď bylo hlavní to, že ji odsud odvede a já budu mít chvíli na to, abych se sebrala, poskládala zpátky do aspoň trochu funkčního stavu a dosloužila svou část dne.

Znovu se z něj stal poslušný Tom. Povolil své prsty a já mohla vyvléct svou paži z jeho sevření. Podvolil se mým slovům a díky tomu jsem mohla odejít z místnosti. Sice to bylo pod záminkou toho, že dokončuji přípravy snídaně, ale to teď pro mě bylo vedlejší. Byla ve mně neskutečná zlost. Hněv prostupoval každou mou buňkou. Kdybych ještě chvíli zůstala v té místnosti, asi bych se neovládla. Moje vidění se zužovalo, potřebovala jsem někde vypustit páru. Začínala jsem vidět rudě, celá ta situace mě neskutečně popudila. Postavila jsem konvice na stoly s jídlem mnohem razantněji, jen tak tak, že se horký čaj nevylil. Otočila jsem se na patě a ani nepočkala na hosty, které jsem při svých snídaních vždycky vítala a přála jim dobré ráno. Prošla jsem chodbou kolem kuchyně, kde se hlasy Toma a Heidi začaly zvedat do nepříjemné hlasitosti, a zamířila ke schodišti. Rychle jsem seběhla do přízemí a nazula si teplé boty. Na hlavu jsem si nasadila čepici a popadla bundu. Sotva jsem si stihla provléct paže rukávy a už jsem byla před chatou. Zhluboka jsem se nadechla chladného vzduchu. Zavřela jsem oči a zůstala chvíli stát na terase, nechala jsem zimu, aby na mě působila svými mrazivými účinky.

Vydechla jsem a polštářky prstů si pomnula víčka. Pálily mě od pláče, měla jsem je horké na dotek. Potřebovala jsem vypadnout, vůbec se nevracet. Nechtěla jsem teď nikoho vidět, jediná osoba, jejíž přítomnost bych teď zvládla, byl Nataniel. Rychle jsem si prohledala kapsy džínů, abych zjistila, jestli mám s sebou mobilní telefon. Ulevilo mi, když jsem ho ucítila v zadní kapse. Vytáhla jsem ho a v seznamu kontaktů vyhledala číslo na Lenu.

„Děje se něco?“ zeptala se místo pozdravu. Nebylo zvykem, že bych jí volala, když jsem mohla zaběhnout do jejího pokoje. Taky nebylo časté, že jsem ji vyrušovala v rána, kdy měla volno a měla do práce nastoupit až později. Proto jsem chápala, že se tak podivuje, že je vlastně vykolejená z toho, že jí teď volám.

„Mohla by ses postarat o snídani? Moc prosím,“ hlesla jsem. Musela jsem šeptat, abych skryla, jak se mi teď třepe hlas. „Chybí už jen nachystat pečivo. Já musím… vypadnout.“ Polkla jsem. Hlas se mi téměř zlomil.

„Co se děje, Moniko?“ položila mi další otázku. Slyšela jsem v těch slovech její obavu. Na chvíli jsem si mezi zuby sevřela spodní ret, potřebovala jsem se uklidnit před dalším přívalem emocí. Teď jsem měla pocit, že to neustojím.

„Heidi s Tomem se hádají. Musím…“ zasekla jsem se pomalu vydechla. „Prostě to nevydržím.“

„Jdeš za Natanielem? Jen chci vědět, kde budeš, ať se o tebe nemusím strachovat,“ řekla mi. V těch slovech už jsem implicitně vycítila, že mi pomůže. Nahradí mě a dopomůže tak tomu, abych snadněji došla ke klidu. 

„Ano, půjdu za ním,“ řekla jsem a trhaně se nadechla. „Potřebuju… potřebuju se uklidnit. Jen si to nech pro sebe, prosím,“ řekla jsem. Znovu jsem se několikrát nadechla a vydechla, než jsem byla schopná pokračovat. „Vrátím ti to.“

„V pořádku, Moniko,“ uslyšela jsem odpověď, která dopomohla k cestě za mým lepším naladěním.

„Díky,“ zašeptala jsem ještě jednou, než jsem hovor ukončila. Byla jsem teď vděčná za její rychlou reakci, ochotu a za empatické vycítění toho, že se o tom nechci více bavit. Vzala faktické údaje, které jsem jí naservírovala, přijala je a dál je neřešila. Byla ochotná splnit to, oč jsem ji žádala.

Dřepla jsem si, abych si zavázala boty. Zatímco jsem uvazovala tkaničky do pevných smyček, přemýšlela jsem nad tím, jak se tento pobyt diametrálně lišil od všech předchozích. Za tu dobu, co tu pracuju, jsem se už starala o velké množství hostů ze všech možných koutů světa. Nikdy jsem si však netykala s hosty. Nikdy jsem žádného hosta nevedla na vrchol, aby viděl východ slunce. Nikdy jsem nebyla s jedním z hostů zapletená více, než se slušelo, než jsem si sama slíbila. Nikdy jsem nepřekročila hranice, které jsem si sama stanovila. Nikdy jsem nezažila situace, které by mě vracely do mé minulosti, kterou jsem chtěla zapomenout. Nikdy jsem necítila takovou příjemnou blízkost a zároveň trýznivou vzdálenost. Nikdy jsem se nestala milenkou, třetím bodem trojúhelníku rozvádějícího se páru. Nikdy to tak nebolelo.

Napřímila jsem se v zádech a zapnula si bundu až ke krku. Vyrazila jsem do padajícího sněhu, zatímco jsem vytáčela Natanielovo číslo, abych ho připravila na svůj příchod. Dělala jsem rychlé kroky, abych se co nejdříve dostala z nebezpečí, a poslouchala zvuky na druhé straně hovoru, který Nataniel ještě nepřijal. Už jsem neslyšela, že Tom volá mé jméno. Neohlédla jsem se, abych si všimla, že za mnou vyběhl z chaty v tom lehkém ošacení, které měl celé ráno na sobě. Domnívala jsem se, že se bude dohadovat se svou ženou. Považovala jsem se na nedůležitou postavu jeho života, o kterou teď nepotřebuje bojovat. Netušila jsem, že je to celé jinak.

B.