Snowflakes in your hair *36

Moc vám děkuji za předchozí komentáře. Budu se opakovat, když řeknu, že číst vaše ohlasy je radost, ale prostě to tak je. Moc mě těší, že si někdo dá tu práci mi tu napsat odezvu, dát vědět, jak nad příběhem přemýšlí, že nějak zasahuje... 😊 Přeji vám tedy příjemné chvíle i u následujícího dílu. A dalším opět začínám pracovat, teď mám pár dní čas, tak co bych nepsala 😀. Těším se na komentáře. Vaše B. ♥️

Hudba: Stateless - Bloodstream

Byla jsem zvyklá utíkat. Unikat. Můj předchozí život mě naučil, že je to snazší. Nepřijde tolik ran, nebude tolik bolístek. Když byl doma křik, bylo snazší vypnout a dělat, že neslyším. Mnohem bezpečnější pro mě bylo, když jsem unikla do jiného světa, ať už oknem mého pokoje nebo jen ve své fantazii. Mnohokrát ve svém životě jsem se utvrdila v tom, že se nevyplatí dávat najevo emoce. Pláč, vzlykání, to jsou nechtěné věci. Jak ve vztazích v rodině, tak ve vztazích všeobecně. Setkala jsem se s tím, že se lidé odvracejí od toho, kdo brečí. Okolí se nerado dívá na bolest, radši dělá, že tam není. Proto jsem zvolila tuhle životní strategii – neukazovat, když to bolí. Stejně to nikoho nebude zajímat. Nebudu obtěžovat. A druhý pak nebude vědět, kde se dá zasáhnout. Budu méně zranitelná. Budu pro druhé silnější, budu taková i sama pro sebe. Doposud jsem si myslela, že jsem vyrovnaná a jen tak nic mě nezviklá. Dnes jsem o tom však začala pochybovat. Nedokázala bych vybrat přesný moment, ve kterém se moje duše začala rozpadat, věděla jsem však, že se ve mně něco pohnulo. Vypadl kousek mozaiky, která teď nedávala smysl. Jako by chyběl dílek ze slepené vázy a ta váza teď víc a víc propouštěla vodu.

Mezi prsty jsem svírala načepované pivo a hleděla na pěnu, která už klesla, ale já se jí ještě nedotkla. Byla jsem otupená, příliš jsem nevnímala, co se kolem mě děje. Uvědomovala jsem si, že je ještě příliš brzy na to, abychom tu s Natanielem seděli a nasávali, ale když uviděl, v jakém stavu jsem k němu přišla, neváhal a zatáhl mě do jejich kuchyně. Jejich chatka byla o trochu větší než ta naše, měli tu i výčep a dokázali se tak o hosty postarat i po téhle stránce. Pravdou bylo, že jsem tu nebyla vítaným hostem, teď se však zdálo, že to bylo Natanielovi jedno. Riskoval kvůli mně nepříjemný rozhovor se svým šéfem. Teď jen chtěl, abych se dostala do pohody. Něco takového však nebude otázka pár hodin, opravdovou pohodu získám až pár dní po odjezdu Heidi a Toma.

„Moniko, jestli tady vydržíš dvacet minut, jen se převléknu, předám službu a odevzdám klíče a můžeme vyrazit na oběd. Zajdeme třeba za Mikkem. Třeba dnes obsluhuje. Nebo tam bude Karen a dáme si její výborné palačinky,“ brebentil. Když však uviděl můj neměnný výraz, nejistě pokračoval. „Nebo můžeme jít někam úplně jinam,“ mávl rukou ve vzduchu. „Vydáme se na procházku. Vyrazíme do města. Půjdeme na svah. Moniko, jen si řekni, co chceš dělat, a já to s tebou ochotně podstoupím.“

„Podstoupíš,“ zopakovala jsem po něm a slabě se pousmála.

„Noo, to je moje holka, už se tu trošičku ozývá,“ ukázal na mě prstem, zatímco druhou dlaň položil na mé rameno. „Dívej, moje drahá, vypij tady to pivko, snad tě trochu uklidní. A já se do dvaceti minut opravdu vrátím. Pak něco vymyslíme, ano?“ navrhl.

„Díky, kámo,“ pokývla jsem hlavou. „Jdu ven. Potřebuju na čerstvý vzduch,“ řekla jsem.

„Jasně. Jasně. Já si tě pak najdu, kotě,“ přitakal. Na chvíli jsme se rozloučili a já s netknutým pivem v ruce vyrazila do restaurace. V jejich chatě to vypadalo jinak, téměř všechno bylo kovové a skleněné. Veliké prostory působily studeně, cize. Měla jsem pocit, jako by to teď odráželo vnitřek mé duše. Naivně jsem si myslela, že jsem snad zažehla plamen, že s Tomem prožijeme příjemné hřejivé chvíle. Stačilo však pár vteřin přítomnosti jeho stále platné manželky, aby i ta drobná jiskra ztratila svou sílu. Nevím, kde se ve mně vzala ta naivita, se kterou jsem Tomovi dovolila se přiblížit. Dostal se mi pod kůži a já ani netušila, jakým způsobem to udělal. Pamatovala jsem na dny, kdy mě vytáčel až do nepříčetnosti, kdy jsem samou zlostí uklízela sníh, házela lopatou kolem chaty jako pominutá. Pak jako bych měla dny zastřené mlhou. Nevybrala bych jediný moment, ve kterém se to celé přehouplo. Nedokázala jsem určit, kdy to všechno začalo, a to mě teď deptalo víc a víc, přilévalo to olej do ohně mé zmatené mysli. Nevěděla jsem, kdy jsem se ztratila. Na své cestě životem jsem sešla z hlavní trasy a odbočila do míst, kde jsem to neznala a kam jsem se nikdy nechtěla dostat. Do místa bolesti srdce a pomatení rozumu.

Vyšla jsem na prostornou terasu a lokty se opřela o zábradlí. Zahleděla jsem se před sebe na svah, na kterém se od rána pohybovalo několik zaměstnanců vleku. Bylo tu pár lyžařů, kteří si zřejmě chtěli užít sněhu, než nastane čas, kdy se všichni vydají na lyže či snowboard a bude tu přelidněno. Bělostný sníh píchal v očích, jak se od něj odráželo dnešní slunce. I tak jsem dál koukala před sebe, nevnímala čas, jen jsem sem tam upila piva, které až nepříjemně chladilo, ale to mi teď bylo jedno. Čekala jsem na Nataniela a snažila se teď neřešit nic jiného. Nedokázala jsem však přestat porovnávat časy, kdy jsme i já takhle jezdila po svahu, radovala se ze sněhu a netrápilo mě nic jiného, kromě náladového Michaela. Ještě před čtrnácti dny byl svět v pořádku a já měla klidný život. Až teď jsem si uvědomovala, jak jsem předtím byla šťastná. Momentálně bylo všechno jinak. Na prkně jsem sice stála zrovna nedávno, ale nedalo se to porovnat s celodenním sjížděním svahu a veselým klábosením s mladými vlekaři. Dlouho jsem nebyla v baru, který byl kousek od svahu, ve kterém jsme po takové lyžovačce s Natanielem často skončili. Povzdychla jsem si. Na jeden zátah jsem vypila zbývající polovinu piva. Když jsem polkla poslední lok, dlouze jsem vydechla. Měla jsem pocit, že ty časy, na které jsem teď vzpomínala, byly vzdálené desítky let. Jako bych už dlouho nebyla šťastná, a přitom jsem ještě dnes ráno cítila nesmírné štěstí. Do očí se mi nahnaly slzy. Začala se mi třepat brada. Měla jsem pocit, že se mi hroutí celý svět, který jsem si dosud pracně budovala. Svěsila jsem hlavu mezi ramena a na chvíli si dopřála uvolnit tomu napětí a stesku, který jsem v sobě cítila. Dovolila jsem si brečet. 

Když jsem na rameni ucítila dotek, roztřepanými prsty jsem rychle setřela stékající slzu. Podívala jsem se do tváře svého kamaráda a pousmála se. Měl na sobě oblečenou teplou bundu, jako by očekával, že se opravdu vydáme na dlouhou procházku zasněženou přírodou. Možná by mi to pomohlo, přišla bych na jiné myšlenky. Jenže já na sobě měla jen pár vrstev oblečení, ve kterých jsem podnikla rychlý útěk z naší chaty. Pomalu jsem si olízla rty.

„Tak jak ses rozhodla, kotě?“ zeptal se. Nekomentoval můj smutný výraz, za což jsem mu teď byla nesmírně vděčná.

„Mám hlad. Šla bych na ty palačinky,“ pokývla jsem hlavou.

„Dobře. Tak pojďme,“ souhlasně přitakal. Neměla jsem u sebe nic kromě mého mobilu, ale to bylo to poslední, co mě teď trápilo. Šli jsme do podniku, kde nás znali, věřím, že by nebyl problém odejít s dluhem, který splatím později. A i kdyby to měl za mě zatáhnout Nataniel, věděla jsem, že mám kolem sebe lidi, kteří mi ochotně pomůžou.

„Založíš mě?“ přesto jsem se zeptala, ze slušnosti. Nechtěla jsem brát věci jako samozřejmost. To byla častá past všech vztahů – myslíte si, že na něco máte právo, ne-li nárok, ale druhá strana udělá pravý opak a pak jsou všechna očekávání zdrojem neštěstí a bolesti.

„Jasně, kotě,“ slíbil. Položil paži kolem mých ramen a zlehka mě k sobě přitiskl, než jsme vyšli ze dveří jeho chaty. Kontakt s Natanielem byl naprosto jiný než s Tomem. Bylo to pouhé objetí, které se běžnému pohledu jevilo jako stejné, ale uvnitř bylo vše jinak. Když by se mě takhle dotkl Tom, srdce by mi se freneticky rozbušilo, očekávala bych polibek a sladká slova šeptajíc blízko mého ucha. S Natanielem jsem věděla, že se jedná o přátelské gesto, snahu o povzbuzení nebo zahřátí mého těla. Povzdychla jsem si a olízla si suché rty. Potřebovala jsem vypnout. Přestat myslet na Toma a na to, co se asi právě teď děje v naší chatě. Nechtěla jsem myšlenkami zabíhat do fantazií, ubližovat sama sobě tím, že bych vytvářela pravděpodobné scénáře. Stejně bych nedokázala určit, který je ten pravdivý, jen bych si víc a víc rozrývala už tak bolestivou ránu na mé duši. Chtěla jsem být šťastná – i s vědomím toho, že to nebude trvat dlouho, protože Tom brzo odjíždí. Teď jsem se stala tou druhou, která nemá právo na nic. Moc dobře jsem věděla, že to s Tomem nemá žádnou budoucnost, nečekala jsem však, že to bude mít tak rychlý konec. Jako by mě někdo shodil ze srázu – tak nečekaný pád to byl.

S Natanielem jsme si každý objednali palačinky a dva grogy. Bylo mi chladno, vypité pivo mi k pocitu tepla moc nepomohlo, a cesta do restaurace sice byla krátká, ale i tak jsem se nezahřála. Mikke si k nám přisedl, ještě tu nebylo moc zákazníků, a tak mohl využít chvíle volna a pobýt s námi u stolu. Byla jsem za to vděčná, protože se tak Natanielova pozornost zaměřila jinam. Začali se mezi sebou bavit o chlapských věcech, které šly mimo mě. Mohla jsem být u sebe, nevyjadřovat se, jen poslouchat a pojídat palačinky s borůvkovou polevou. Žvýkala jsem sousta, která jsem prokládala drobnými loky teplého pití. Nevěnovala jsem se ničemu jinému, postupně jsem přicházela na jiné myšlenky. Ačkoliv bylo ještě brzo, abych popíjela alkoholický nápoj, v tuhle chvíli mi to bylo jedno. Potřebovala jsem na chvíli rozpustit napětí, které jsem v sobě cítila, a k tomu byl alkohol jako dělaný. Ano, sice pak přijde další vlna nervozity, až vystřízlivím, ale na tu už budu připravená. Budu silnější. Alespoň jsem si to slibovala. Věřila jsem tomu, že až znovu pohlédnu Tomovi do očí, budu schopná mu klidně říct, ať si svou ženušku nechá, když si ho tak nárokuje. Proč bych se měla nechat dobrovolně shazovat, aby si Heidi myslela, že snad Toma sama naháním? Věděla jsem, že je rozvodové řízení v procesu, taky jsem však viděla, že Heidi nechce dopustit, aby nastal konec jejich vztahu. Byl to pro mě zbytečný boj, pokud měli za pár dní odjet. Už se nikdy neuvidíme. Proč tedy zbytečně vynakládat tolik energie do něčeho, co stejně pomine?

Vypila jsem zbytek dalšího grogu a promnula si víčko. Už jsme tu s Natanielem seděli několik hodin a za tu dobu se prostory restaurace zalidnily. Začalo tu být živo, jak to v tenhle čas bývá. Neměla jsem však na takovou společnost náladu. Cítila jsem únavu a znechucení z toho, jaký šrumec tu byl. Dlaní jsem si podepřela bradu a zahleděla se z okna ven ve snaze nevnímat, co se kolem mě děje. Věděla jsem, že jsem naprosto mimo, byla dnes se mnou nulová zábava, ale neslyšela jsem o tom od Nataniela jediné slovo. Ani jednou si nepostěžoval, nekritizoval, nevyzvídal. Přetočila jsem svůj pohled do tváře svého kamaráda a povzdychla jsem si.

„Nevypaříme se odsud?“ navrhla jsem.

„Kam chceš jít?“ zeptal se.

„Půjdu domů,“ odpověděla jsem. Nejde se tomu vyhýbat, dříve nebo později se tam budu muset vrátit. A lepší pro mě bylo, aby to proběhlo co nejdříve. Už jsem to chtěla mít za sebou. 

„Mám jít s tebou?“ nabídl se mi.

Chvíli jsem nad tou možností uvažovala, než jsem mlčky zavrtěla hlavou. Nataniel nevěděl o všem, co se u nás událo, neměl ponětí o tom, jak jsme se s Tomem sblížili. Mohl si myslet cokoliv, já mu však řekla jen o tom, že jsem potřebovala vypadnout z chaty, kde se hádali tolik, že mi to připomnělo mou nehezkou minulost. Nelhala jsem mu, rozhodně jsem mu však neřekla celou pravdu.

„Dobře. Jsem tu ale pro tebe, to víš,“ podíval se na mě zpod řas. Položil dlaň na mé prsty, které jsem měla opřené o desku stolu. Zlehka mi stiskl ruku, aby mi dal najevo, že mě podpoří, pokud budu chtít.

„Děkuju. Ale zvládnu to,“ zopakovala jsem svůj postoj. Musím to zvládnout.

Loudala jsem se, jak nejvíc jsem mohla. S Natanielem jsme se rozloučili na našem obvyklém místě, kde jsme se rozcházeli a scházeli, a já pokračovala zasněženou cestou k naší chatě sama. Ruce jsem měla vražené hluboko v kapsách a hrbila jsem se, abych si rameny kryla uši a krk před okolním chladem. Pomalu jsem otevřela dveře a vešla dovnitř. Zula jsem si boty a neuvědomila si, jaký hluk se v chatě ozývá, dokud jsem nebyla v půli schodiště. Nezpomalila jsem ani nezrychlila, dál jsem pokračovala po cestě nahoru. Má zvědavost však stoupala. Tiše jsem vešla na chodbu a nevěřícně vykulila oči, když jsem uslyšela Heidi vysoký a nepříjemně pisklavý hlas.

„To si ze mě děláš prdel, ne?“ vyštěkla. 

Nerozuměla jsem odpovědi, jen jsem zaslechla Tomův hlas. Mluvil mnohem tišeji, klidněji. Jasná však byla jedna věc, a to, že ji jeho odpověď znovu popudila. Vkročila jsem do kuchyně bočním vchodem a setkala se s pohledem Leny. Stála kousek od dveří do společenské místnosti, avšak tak, aby nebylo vidět, že poslouchá. V jejím obličeji se zračilo překvapení, které však nezpůsobil můj příchod. Můj výraz musel vypadat stejně šokovaně jako její, když se z vedlejší místnosti ozvala další slova.

„Jak mi můžeš s takovým kurevským klidem říkat, že… s tou posranou čubkou?“ Její hlas zněl hystericky, až přímo nepříčetně. „S tou děvkou?!“ sykla.

„Heidi, přestaň,“ uslyšela jsem Tomovu odpověď. Teď byl jeho hlas zřetelnější. Očividně řekla něco, co ho vyprovokovalo, aby i on zvýšil hlas. Stále se však nemohl rovnat tomu, jak zněla Heidi. Udělala jsem krok blíž k Leně, chtěla jsem se jí zeptat, co se děje, ale další slova, která Heidi vypustila z pusy, mě přiměla mlčet. Zůstala jsem stát na místě a neřešila to, že na mě jde vidět. Kdyby se teď Tom s Heidi oba otočili mým směrem, uviděli by, že je sleduji a poslouchám s pootevřenou pusou a nevěřícným výrazem ve tváři. Nedokázala jsem však hnout z místa, nohy by jako by zkameněly.

„Víš co, je mi jí vlastně líto,“ jízlivě se uchechtla. „Myslíš si, že mě můžeš nahradit první kurvičkou, na kterou narazíš.“

„Říkám ti, abys přestala,“ zopakoval ještě rázněji.

„Našel sis opravdu hezkou náhradu,“ pokračovala Heidi, jako by Tomovu výzvu neslyšela. Bylo pár vteřin ticho, jako by hledala další slova nebo dávala Tomovi prostor k odpovědi. On však nyní mlčel. „Chováš se jako malý kluk. Využíváš lidi kolem sebe a chudáka Moniku jsi využil víc než mě.“

„Nedělej, že ti na ní záleží. Ještě před chvílí jsi ji tady titulovala děvkou a čubkou a teď ji lituješ?“ najednou zvýšil hlas. Sledovala jsem, jak naštvaně míří na Heidi svým dlouhým prstem. „Nebuď směšná, Heidi, a ukonči tohle divadlo dřív, než si ještě více uškodíš.“

„Určitě mi na ní záleží víc než tobě, drahý Tome. Je totiž pro tebe hračka a ani to neví. Dočasné odvedení pozornosti od problému,“ odfrkla si Heidi. Držela ruce založené na prsou a její výraz ve tváři doslova provokoval k facce. Kdybych před ní stála já sama, asi bych měla co dělat, abych se ovládla a jednu jí nevlepila.

„No jasně,“ řekl Tom a protočil oči. „Ty mě znáš nejlíp na světě.“

„Znám tě dost dobře na to, abych věděla, že pro tebe nic neznamená. Jen ses přilepil k první sukni, která kolem proběhla. Stačilo pár dní oblbovat a pak ti hned roztáhla nohy, že?“ zasmála se Heidi. Její slova mě bodla přímo do srdce. Bolestně jsem vydechla.

„Cože?“ vypadlo z Leny, která stála kousek ode mě. Její hlas zazněl v náhlém tichu, a tak teď připoutal pozornost těch dvou, kteří si zřejmě doposud mysleli, že jsou tady sami. „O čem to mluví, Moniko?“ zašeptala, ale tím už nezachránila to, že nás prozradila. Oči těch dvou se teď upřely na mě. Cítila jsem zášť Heidi, zlost z jejích očí přímo prýštila. Dívala se na mě s opovržením, přece jenom jsem to byla já, kdo se s jejím manželem vyspal. Co jsem však viděla v pohledu Toma, jsem nedokázala určit. Byl to snad… strach?

B.