Snowflakes in your hair *38

Děkuji mnohokráte za vaše komentáře. 🙏😊 Vaše B.

Hudba: SYML - Where's My Love

Celou noc jsem se jen převalovala a přemýšlela nad tím, co se událo, zatímco mi po spáncích a po tvářích tekly slzy. Jestli jsem usnula, tak vždy jen na pár desítek minut. Byla jsem celá rozbolavělá, jak psychicky, tak fyzicky vyčerpaná. S čistícím se vědomím, s tím, jak alkohol opouštěl mé tělo, se mi přitěžovalo. Nebylo mi líp, jak bych očekávala. Minutu od minuty mi bylo hůř. Čím dál víc jsem si uvědomovala závažnost celé situace. Toho, jak naivní jsem byla. Nemohla jsem uvěřit tomu, že jsem to neviděla. Tomova slova mě bolela víc než všechno to, co řekla Heidi svým jízlivým a jedovatým hlasem. Těžko se mi dýchalo, a při představě, že budu muset tyto hosty ještě pár dní obsluhovat, jsem začínala panikařit. Jak se jim budu moct podívat do tváře? Budu muset sebrat zbytky svých sil a s hrdostí vydržet všechno, co přijde.

Jsi spokojená? Máš svou odpověď.

Ano, využil.

Polkla jsem a setřela si slzu, která stekla po už tak vlhké tváři. Posadila jsem se na posteli a promnula si svaly za krkem. Povzdychla jsem si a na chvíli schovala obličej do dlaní. Dnes jsem měla připravovat večeři, měla jsem celý den na to, abych se nějak postavila na nohy a vypadala reprezentativně. Cítila jsem, jak mě pálí oči. Musela jsem je mít zarudlé, a to jsem ještě ani neviděla svůj odraz v zrcadle. Nemusela jsem. Určitě mám víčka oteklá, stejně tak nos. Zuby jsem si přejela přes spodní ret a odhodlala se k tomu, abych vstala z postele. Nerozsvěcela jsem světlo, v tom ranním šeru jsem přešla do koupelny, kde jsem pustila vodu. Potřebovala jsem sprchu na probuzení. Na nastartování do dlouhého dne, který byl teprve na svém počátku.

„Tohle jsou poslední slzy, které kvůli tobě roním, Tome,“ zamumlala jsem, zatímco jsem do dlaní napouštěla vlažnou vodu, abych si opláchla obličej. „Poslední.“

Vyšla jsem z pokoje a byla oblečená do teplého oblečení, ve kterém jsem chodívala na svah. Rozhodla jsem se, že dnešní den strávím na sněhu, aspoň tak přijdu na jiné myšlenky a trochu se odreaguju sportem. Dlouho jsem si neužívala svahu, který byl pro mě ještě před několika dny druhým domovem. Pomalu jsem scházela do patra a rozmýšlela, co si připravím na snídani. Bylo relativně brzo, nepočítala jsem s tím, že bych se tady s kýmkoliv setkala. Když jsem však přišla do kuchyně, už tu voněla čerstvě uvařená káva a Lena stála u plotny a míchala vajíčka na veliké pánvi.

„Dobré ráno,“ popřála mi. Ohlédla se přes rameno, aby se na mě podívala, ale nijak nekomentovala můj unavený a ztrhaný obličej. „Jdeš na prkno?“ zeptala se, když pohledem přejela přes mé ošacení.

„Ano,“ odpověděla jsem polohlasně. Neměla jsem chuť jí přát dobré ráno, já neměla pocit, že bude jakkoli dobré.

„Dej si kávu, vařila jsem i pro tebe. Dáš si se mnou vajíčka?“ položila mi další otázku. Až v ten moment jsem si uvědomila, že umírám hlady. Měla jsem hlavu zaměstnanou jinými myšlenkami, že mi vůbec nedošlo, že mám prázdný žaludek už několik hodin. Poslední sousto byly palačinky, které jsem si dávala s Natanielem. A to už bylo opravdu dlouho.

„Dám, díky,“ pokývla jsem hlavou a hladově polkla. Přešla jsem ke skříňce s hrnky, abych dva vytáhla, a připravila kávu mě i Leně. Vzala jsem hrnky do obou rukou a otočila se, že je postavím na stůl, u kterého jsme běžně snídávaly, když byly ještě bezstarostné časy a já neznala Toma. Zarazila jsem se, když jsem si uvědomila, že je to teprve dvacet čtyři hodin, co na tomhle místě seděl a čekal na mě. Byl tady, aby se mnou chystal snídani. Jako by se mi před očima promítla jeho tvář v slabém holografickém zobrazení, najednou jsem měla pocit, že vidím jeho tvář – oči rozšířené vzrušením, vlasy vlhké po rychlé sprše, které se mu kroutily kolem uší, svázané v neposedném drdolu na vrchu hlavy, pootevřené narůžovělé rty, které se kroutily v drobném úsměvu.

„Moniko?“

„Co?“ rychle jsem zamrkala víčky a otočila se na Lenu. Prohlédla si mě, jak stále držím dva hrníčky za jejich ucha, a nejistě nazvedla své obočí. Vytrhla mě z mé vzpomínky na čerstvou minulost, na čas, kdy jsem cítila nesmírné štěstí.

„Jen... stála jsi tak nehnutě, myslela jsem, že se ti něco stalo,“ řekla a v jejím hlase bylo znát, že o mě má strach.

Zavrtěla jsem hlavou a rychle odložila hrníčky na stůl. „Jsem v pořádku.“

„Dobře, když to říkáš,“ odpověděla mi. Možná mi věřit chtěla, ale určitě nebyla slepá ani hluchá. Věděla, že v pořádku rozhodně nejsem. Nechala to však být, nevyvíjela na mě žádný tlak. Už měla v rukou nachystané dva talíře, na každém z nich byly hezky naaranžované krajíce chlebů s vrstvou krásně žlutých míchaných vajíček. „Už víš, co budeš dneska dělat na večeři?“ zeptala se mě. Změnila téma, vyhověla tak mé nevyřčené prosbě, aby se nerýpala v tom, co tu proběhlo včera. Pohlédla jsem do jejího obličeje a uvědomila si, jaké mám štěstí na své přátele. Jak Nataniel, tak Lena netlačili, nevyptávali se. Moc dobře věděli, že mám za sebou minulost, o které jsem nerada mluvila, naučili se, jak se mnou komunikovat. Teď to mohli aplikovat v přítomnosti, kdy oba viděli, že se se mnou něco děje.

„Ještě jsem nad tím nepřemýšlela,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Uhm,“ přitakala. Byla to situace, která se u nás běžně odehrávala – bavily jsme se o tom, co nás v práci čeká, který recept chceme zrovna připravit, jestli je potřeba vyluxovat některou místnost nebo odházet sníh z příjezdové cesty. Dnes to však probíhalo v tak podivném duchu, že mě samotné to bylo nepříjemné.

Zhluboka jsem vydechla a dlaněmi se opřela o stůl. „Tak se ptej.“

„Cože?“ zvedla obočí.

„Ptej se, na co se chceš zeptat,“ pobídla jsem ji. Hleděla jsem do jejích očí a viděla v nich překvapení. Musela jsem ji teď šokovat, určitě nečekala, že budu takhle otevřená její zvědavosti. Popravdě, sama jsem to neplánovala. Vždy jsem potřebovala více času na zpracování nějaké bolesti, teď jsem však věděla, že ten čas nebudu moct využít. Tom je stále tady, ještě několik dní bude, stejně tak Heidi, Bill a Georg. Dostat to ze sebe bude možná nakonec prospěšnější.

„Moniko, jsi opravdu v pořádku?“ vyslovila svou první otázku. Musela jsem polknout a zhluboka se nadechnout, abych se uklidnila a nerozbrečela se. V pláči jsem strávila celou noc, nechtěla jsem tak pokračovat i ráno. 

„Nejsem.“

„Vidím na tobě, že tě něco hrozně bolí, Moniko. Trpíš,“ pokračovala vlídným hlasem. Když položila své prsty na moje, sklopila jsem k její ruce svůj pohled. „Můžu pro tebe něco udělat, zlato?“ zeptala se.

„Neříkej Michaelovi, co se tady včera odehrálo,“ zašeptala jsem, zatímco jsem očima stále fixovala naše spojené ruce. Cítila jsem teď stud, bylo mi trapně, že byla svědkem včerejší situace.

„Na to se můžeš spolehnout, to přece víš. Svou otázku jsem ale směřovala trochu jinam,“ pousmála se.

„Můžu udělat něco pro to, aby ti bylo líp?“ naklonila hlavu na stranu.

Mlčky jsem vzhlédla do jejího obličeje a vděčně jí oplatila pousmání. I když jsem slabě zavrtěla hlavou a tím jí dala najevo, že není v její moci změnit to, jak se teď cítím, přes to jsem se cítila o trochu líp. Zajímala se o mně, a to mi dělalo dobře. Nevyzvídala nic o mně a o Tomovi, nepídila se po tom, co znamenala slova Heidi a zda byla pravdivá nebo si tu vymýšlela lži. Teď se jen obávala o mou pohodu.

„Až se budeš cítit, řekneš mi sama, co budeš chtít. Nechci tě tu vyslýchat jako v nějaké detektivce,“ zavrtěla hlavou a slabě protočila oči. Zlehka poplácala mé prsty, než se chopila svého hrníčku s kávou.

„Teď si pochutnej na snídani, běž pak na svah a provětrej si hlavu. Až se vrátíš, třeba ti bude líp,“ usmála se. Vděčně jsem poslechla její rady.

V tichosti jsme posnídaly, vypily kávu, uklidily stůl. Z Leny se stala chápavá osoba, až mě překvapilo, jak empatická byla. Nikdy jsme nebyly v takové situaci, možná se jen nepotřebovala takhle projevit. Byla jsem však nesmírně vděčná za to, že taková právě teď byla. Mohla jsem s klidným svědomím odejít z chaty, její slova mi dodala trochu naděje, že všechno není tak černé. Nemusela mi říct nic k mému vztahu s Tomem, nevěděla o tom vlastně vůbec nic, stačilo jen, abych věděla, že mám mezi svými přáteli takového člověka, jakým je Lena, a už jsem se cítila malinko lépe. S ní po boku ty poslední dny jejich návštěvy nějak přežiju, a kdyby toho na mě bylo moc, vím, že se na ni můžu obrátit.

Držela jsem prkno pod paží, když jsem přicházela k vleku, se kterým jsem se chtěla nechat vyvézt nahoru. Sice jsem neměla koupenou permanentku, ale to nikdy nevadilo. Pánové, co tu obsluhovali a hlídali, mě znali, a věděli, že patřím mezi domácí. Tak jsme se nazývali, ta rodina, které se poskládala z lidí ze všech možných koutů světa. Mávla jsem jim na pozdrav a počkala, až se jeden z nich zvedne, aby mě pustil dál. Bylo ještě brzo, na svahu bylo jen pár lidí. Nebylo tu žádného svědka, který by viděl, že mě pouštějí, nebylo nikoho, kdo by si mohl stěžovat.

„Moniko, rád tě vidím. Čekali jsme, kdy se tady ukážeš,“ usmál se na mě Karl, jeden z těch mladších, který se někdy přidával k nekonečným večerům, které jsme mívali s Mikkem za barem. Prvně sem jezdíval brigádně, ale nakonec se to stalo jeho hlavní prací. Zjistil, že v sezóně si tu může vydělat mnohem víc než kdekoliv jinde.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho. Snažila jsem se znít vesele, ale mě samotné přišel můj hlas jako bez života. Jak se však zdálo, Karl nic nepoznal. „Pustíš mě nahoru?“ požádala jsem ho. Sledovala jsem, jak se natahuje k turniketu a přikládá svou vlastní kartu zaměstnance.

„Chceš ji půjčit?“ nabídl se mi.

„Budeš tady celý den?“ zvedla pohled do jeho obličeje, který měl od horského slunce opálený do hněda. „Vrátím ti ji, jak půjdu zpátky do chaty.“

„Kdybych tu nebyl, klidně ji dej kolegovi. Sice se ještě zaučuje, ale myslím, že mi zvládne předat zaměstnaneckou kartičku,“ zasmál se. Přidala jsem se k němu.

„Díky, Karle,“ pokývla jsem hlavou a připnula si kartičku do vnitřku své kapsy, abych ji nevytratila.

„Užij si čerstvý sníh,“ popřál mi, než znovu zašel dovnitř. Posadila jsem se na lavičku vleku a upravila si čepici, která mi spadla do čela. Rozhodně jsem měla v plánu si sníh užít. A že jsem dneska ráno potkala Karla, který se vždycky usmíval, pro mě bylo štěstím v neštěstí. Kdybych totiž potkala toho starého mrzouta, se kterým se často střídal, asi by mi to k náladě nepřidalo.

Den na svahu mi utekl jako voda. Užívala jsem si každou kličku, kterou jsem na snowboardu udělala, každou chvíli, kdy byl zasněžený kopec prázdný a já mohla využít celého prostoru bez toho, aniž bych si musela dávat pozor na jiné, méně zkušené lyžaře. Když už se blížila hodina, ve které jsem se musela vracet na chatu, abych stíhala přípravy na večeři i se sprchou, naposledy jsem vyjela vlekem jedním i druhým až nahoru. S prknem připevněným k nohám jsem se na chvíli posadila do sněhu a snažila se prodýchat fyzickou aktivitu posledních minut. Opřela jsem si předloktí o svá pokrčená kolena a zahleděla se na přírodu pode mnou. Zasněžené střechy chat a ubytoven splývaly s okolím, sluneční paprsky se odrážely od bělostného sněhu a píchaly v očích, ale to mi nevadilo. Měla jsem tenhle pohled ráda. Přinášel mi klid. Sundala jsem si rukavice a položila je vedle sebe. Prsty jsem si promnula víčka, a sotva jsem ucítila chladné polštářky na mé kůži, vzpomněla jsem si na to ráno, kdy jsme byli s Tomem na vrcholu. Když se mě takhle dotýkal, mým tělem proudilo vzrušení, a když mě pak následně políbil, měla jsem pocit, že vidím v jeho očích střípky štěstí. Tehdy jsem mu řekla, že ho nepoznávám. Choval se jinak, doposud to byl mrzout, ale v ten den byl milý, byl přítulný, byl dokonalý.

Byl jsi nesnesitelný, Tome.

Vydechla jsem a snažila se zahnat ten pocit nervozity, kterou jsem předtím pociťovala, když jsem tohle Tomovi přiznávala. Nesnadno se druhému člověku říká, že se s ním nedá vydržet, ale Tom to zkousl. Přijal tuhle kritiku, jako by si sám uvědomoval, že to tak doopravdy bylo. 

Lidi pak nemají potřebu mě zneužívat, odpověděl tehdy na to, proč byl takový, jaký byl první dny jejich pobytu. Jako bych ta slova slyšela před pár vteřinami. Vybavila se mi ta situace do posledního detailu. Jako by se mi teď na přivřených víčkách promítal film, ve kterém jsme s Tomem byly hlavní postavy. V perfektním detailu jsem si vzpomněla na jeho mhouřící oči proti vycházejícímu slunci, na temný a zkoumavý pohled, na veselý úsměv, který odhaloval řadu bílých zubů. Měla jsem tehdy pocit, že konečně poznávám opravdového Toma, že jsem začínala chápat, proč se choval tak, jak se choval. Dokonce jsem si i vzpomněla na chvilkový pocit lítosti, že je v jeho životě spousta falešných lidí, se kterými se musí vypořádat a před kterými se musí chránit.

Tvoje sláva je mi u zadku.

Mohla to být tvoje taktika.

Schovala jsem obličej do dlaní. Byla jsem zmatená. V mysli jsem měla neuvěřitelný chaos, nevěděla jsem, co si teď mám myslet. To všechno, co jsme za těch pár dní prožili, by s klidem nahradilo několik týdnů vztahu. To, že jsme se viděli každý den, dopomohlo k tomu, abychom se poznali rychleji. Možná to ale nedokázalo vynahradit to, abychom se poznali hlouběji, upřímněji. V tak krátkém čase se snadno vydrží hrát role, kterou si člověk sám zvolí. Pokud však Tom něco hrál, proč mi pak tvrdil, že právě takové neupřímnosti nemá rád? Proč by mi přiznával, že potřeboval otestovat, jestli se mi dá věřit? Bylo to opravdu tak nebo jen odváděl pozornost od sebe ke mně? Neměla jsem radši testovat já jeho?

Omlouvám se, jestli jsem se tě nějak dotkl.

Po tváři mi stekla další slza. Byla jsem frustrovaná. Chtěla jsem, aby to rychle skončilo. Ráno jsem si slíbila, že kvůli Tomovi už neuroním jedinou slzu, bylo však těžké svému tělu poručit. Těžké, ale ne nemožné. Otevřela jsem oči a prsty si osušila tváře. Zhluboka jsem se nadechla, a ještě jednou si prohlédla krajinu pod sebou. Musím se více kontrolovat. Budu se soustředit na to, že i tahle dlouhá noc jednou skončí a přijde svítání. Teď to musím jen vydržet. Nepovolit. 

Zaklonila jsem hlavu a zadívala se na jasnou oblohu nad sebou. Chvíli jsem jen tak hleděla na modré nebe, než jsem se zaklonila ještě více. S dlouhým výdechem jsem dopadla do sněhu na záda, paže široce roztažené od těla. Jako bych se chystala udělat andělíčka ve sněhu, jak to dělávaly děti, jen s tím rozdílem, že jsem měla k nohám připevněné prkno. Zatnula jsem pěsti při vzpomínce na Tomova slova.

Jsi anděl.

Bože, ať už je konec.

Prosím.

B.