Snowflakes in your hair *39

Tak si dáme na odlehčení trochu Billa, co vy na to? 😀 Musím říct, že jsem měla trochu nabitější sobotu, tak jsem nestihla díl, kdy jsem chtěla. A před půlnocí jsem si říkala, že to dopíšu ráno, že půjdu spát. No nakonec jsem se do toho zakousla a díl dopsala, i když už jsem chtěla dávno chrnět. Tak ho tedy zveřejňuji, teď, když se blíží druhá hodina v noci... A děkuji za komentáře a ohlasy a zároveň přeji příjemné počtení. Vaše B. 😊🙏

Hudba: Paramore - Hate To See Your Heart Break ft. Joy Williams

Pevně jsem svírala rukojeť nože a krájela kousky cherri rajčátek do salátu. Losos na smetaně byl už dávno připravený a v troubě se pekly brambory na rozmarýnu. Do oficiálního času večeře zbývala sotva půlhodina. Rozkrojila jsem poslední umyté rajčátko a pak odložila nůž stranou. Zamíchala jsem salát, pokapala ho trochou balsamicového octa a znovu zamíchala. Byla jsem spokojená s tím, jak jsem dnešní večeři připravila, a ještě větší pocit klidu mi přinášelo to, že mě během celého odpoledne nikdo nerušil. Nebyla tu Lena, která by mým směre házela starostlivé pohledy, které bych jí však nemohla zazlívat, nebyl tu ani Tom, který by mě svou přítomností rozptyloval tak jako tak, a to by nemusel říct jediného slova. Nikde poblíž jsem ani neslyšela Heidi pisklavý hlas, dokonce se zdálo, že se i Bill s Geogrem vypařili. Jako by se naše chata stala obývanou duchy.

Připravila jsem stoly, prostřela jsem pro pět osob, kdyby se chtěla přidat i Lena. Poslední večery to tak dělala, tak jsem s ní automaticky počítala, i když jsem od ní vlastně neměla potvrzení, že bude tuhle tradici následovat i dnešní večer. Spokojeně jsem odložila sklenice na víno a otočila se, že se vydám zpátky do kuchyně, kde vyčkám příchodu prvního hosta. Když jsem se však otočila na patě, pohlédla jsem do tmavých očí, které byly tak podobné Tomovým.

„Bille, zdravím,“ usmála jsem se na něj. Moje momentální nálada sice nebyla kdoví jak vzletná, ale v rámci své práce jsem se snažila působit mile a přátelsky. „Dneska jdeš sám?“ překvapeně jsem zvedla obočí, když jsem uviděla, že za ním nikdo další nepřichází.

„Ahoj, Moniko,“ oplatil mi pousmání. I u něj se zdálo, že se teď jedná o zdvořilostní chování, nevypadal, že by oplýval energií a dobrou náladou, jako to u něj bývalo běžné. „Ostatní se připojí za chvíli.“

„Budeš na ně čekat nebo už ti mám servírovat jídlo?“ zeptala jsem se. Sledovala jsem, jak si pomalu odsunuje židli a sedá si. Působil na mě demotivovaně, jako by jeho život ztratil smysl.

„Počkám, děkuji,“ odpověděl. Strohé, bez jakéhokoliv elánu. Nejistě jsem naklonila hlavu na stranu. Neměla jsem jakékoliv právo do toho zasahovat, ale měla jsem potřebu něco udělat. Stoupla jsem si naproti něj, schovala své tělo za přisunutou židli a dlaněmi se opřela o vysokou opěrku zad.

„Můžu pro tebe něco udělat?“ položila jsem další otázku. „Mám otevřít víno, než přijdou ostatní?“ doptala jsem se, aby se nezdálo, že se tu ptám na jeho osobní život.

Bill si povzdychl a očima přeletěl přes stůl. „Prostřeno jenom pro pět?“ zvedl obočí. „Opět s námi nebudeš jíst, Moni?“

Neodpověděla jsem, jen jsem mlčky oplácela jeho pohled, ze kterého snad musel pochopit, že je právě teď nejmíň vhodná doba na to, abych si k nim i já přidala svůj talíř. Zuby jsem si přejela přes spodní ret a slabě pokrčila rameny, abych mu trochu jasněji dala najevo, že se dnes budu opět držet stranou.

„Dám si to víno. Děkuju.“

„Dobře. Vydrž minutku. Dnes je k večeři losos, k tomu se výborně hodí růžové víno. Hned ho přinesu,“ pokývla jsem hlavou. Byla jsem v pracovním režimu, bylo tedy pro mě snadnější držet emoce na uzdě a ubránit se návalům pláče. Držela jsem se své profesionality a odpovídala jen na nutné, čímž jsem si uhlídala bezpečné pole konverzace. Tedy alespoň prozatím.

Otevřela jsem láhev růžového vína a nalila Billovi na dno skleničky, aby ochutnal, jestli je spokojený s mým výběrem. Usrkl a poválel lok vína na jazyku, než ho spolkl. Zvedl ke mně pohled a postavil skleničku zpátky na stůl.

„Upřímně, Moniko, věřím tvému výběru. Vínu rozumím jako koza petrželi, jen vím, že mi tohle chutná. Jestli jsi to vybrala, tak mi nalij do plna,“ zasmál se.

„Dobře. To mi teda lichotí, že mi tak věříš,“ usmála jsem se na něj a dolila mu vína do půli sklenice, jak se sluší a patří. Láhev jsem pak postavila do středu stolu, aby si mohl dolít, stejně tak i ostatní, až se k němu připojí.

„Moniko, nechtěla bys tady chvíli posedět a dělat mi společnost?“ zeptal se najednou. Už jsem měla skoro nakročeno zpátky ke kuchyni a jeho slova mě zarazila těsně před plánovaným odchodem. Přemýšlela jsem o tom jen krátkou chvíli. Když jsem totiž vzhlédla a uviděla jeho smutný výraz, těžko se mi Billa odmítalo. Na moment jsem pohlédla směrem k chodbě. Nikdo nepřicházel, nezdálo se, že sem někdo mířil.

„Pár minut času mám,“ odpověděla jsem. A sotva jsem si odsunula židli a posadila se naproti Billa, uviděla jsem jeho drobné pousmání. Zhluboka jsem se nadechla. Chvíli jsme seděli tiše, Bill usrkával vína a oči měl sklopené k růžové hladině. Poposedla jsem si do pohodlnější polohy a dlaně si položila do klína. Olízla jsem si rty a lehce si odkašlala, abych upoutala jeho pozornost. 

„Zdržuju tě od práce?“ zeptal se.

„Ne, v pohodě. Mám všechno připraveno,“ řekla jsem a očima přejela přes jeho obličej. Měl totožné rysy s Tomem, při bližším zkoumání však člověk mohl vidět drobné rozdíly. Měl trochu světlejší pleť, možná se více vyhýbal slunci. Na jeho tváři nebyla tak výrazná piha a vousy si rozhodně udržoval lépe než jeho dvojče. Jinak jsem měla pocit, že hledím do Tomových očí a zkoumám Tomovy rty. Krátce jsem vydechla, abych se uklidnila. „Děje se něco, Bille?“ zeptala jsem se, potřebovala jsem ukojit svou zvědavost.

„Jaký jsi měla den, Moni?“ zvedl obočí. „Lena říkala, že jsi byla na svahu. Zalyžovala sis?“ pousmál se.

Očividně mi nechtěl odpovědět a já to respektovala, avšak způsob, jak se vyhnul mé otázce, jedině podpořil mou touhu vědět, co s ním je. Tohle nebyl Bill, kterého jsem za těch pár dní poznala.

Přistoupila jsem na jeho hru. „Já častěji sáhnu po snowboardu než po lyžích,“ odpověděla jsem. „Ale bylo to skvělé. Pomohlo mi to pročistit si hlavu, trošku uspořádat myšlenky.“

„Opravdu?“

„Ale jenom trošku,“ zdůraznila jsem. „Možná bych potřebovala týden na svahu, abych měla jasnější mysl,“ trhla jsem rameny.

Bill se krátce zasmál a já jsem se k němu přidala. Zdálo se, jako bychom se teď naladili na stejnou vlnu, i když jsme ani jeden na plno neřekli, co nás trápí. 

Chvíli jsme zase seděli v tichu a Bill upíjel vína. Vzala jsem láhev, abych mu dolila další sklenici, a zatímco jsem se soustředila na to, abych nevylila víno vedle, Bill promluvil.

„Moni,“ oslovil mě zase tak jemně, jak to dělal jenom on. „Pamatuješ na ten večer, kdy jsme spolu seděli venku na schodku a povídali jsme si?“ začal.

Krátkým odkašláním jsem si pročistila hrdlo, než jsem odpověděla. „Jen tak matně,“ zalhala jsem. Pamatovala jsem si snad každou vteřinu. „Proč?“

„Říkal jsem ti o tom, že dokud Tom křičí, dává tím najevo svou starost. Pamatuješ?“ zamrkal víčky.

„Bille,“ oslovila jsem ho a pomalu si olízla rty, abych získala trochu času na to, abych uklidnila svůj hlas. Bála jsem se totiž, že se mi bude klepat a tím tak prozradím své křehké rozpoložení. „Nechci poslouchat další omlouvání a zachraňování tvého bratra,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Moni,“ začal, ale já hned zavrtěla hlavou. Opravdu jsem nechtěla poslouchat cokoliv, co se týkalo Toma. Zvlášť ne hned další den, kdy byly moje rány zjitřené a moje myšlenky zmatené.

„Ať je, jaký je, ať si klidně křičí a lamentuje na celou chatu,“ začala jsem, „ale ať to dělá hodně daleko ode mě,“ dodala jsem už tišším hlasem. Zuby jsem si přejela přes spodní ret a na chvíli ho skousla, abych skryla, že se mi začíná třepat brada. Teď jsem vystupovala ze své role číšnice a poodkrývala Billovi svou bolest. 

„Moni,“ vyslovil mé jméno poněkolikáté za sebou. Neměla jsem ráda zkracování mého jména, ale kupodivu mi to z Billových úst přišlo jako pohlazení po duši. Nevadilo mi to a způsob, jakým to říkal, mě vlastně uklidňoval. „U Toma se musíš dívat na činy, ne na slova.“

„Tak mi pak řekni, Bille, jakým činem je to, že mě chtěl dostat do postele? Že mě chtěl využít, jen se pobavit?“ zamrkala jsem. Do očí se mi draly slzy, ale já hned pamatovala na svůj slib, že kvůli Tomovi už neuroním jedinou slzu. Bylo mi jedno, jestli Bill zná celou pravdu o tom, co se odehrálo mezi mnou a Tomem. Už jsem to řekla a nemělo cenu cokoliv zastírat. Zhluboka jsem nasála vzduch do plic a chtěla pokračovat, ale když jsem vzhlédla, uviděla jsem přicházet Heidi. Slova se mi zastavila v hrdle, nevydala jsem už ani hlásku.

„Ach Moni,“ zavrtěl nešťastně hlavou. Já však rychle vstala a jeho slova už poslouchala jen napůl.

„Tvoje společnost přichází. Jdu servírovat večeři,“ řekla jsem. Klouby prstů jsem si rychle utřela vlhké řasy, chtěla jsem skrýt, že jsem byla emočně rozhozená. Uhýbala jsem pohledem, nepozdravila jsem příchozí skupinu, jen jsem rychle spěchala do bezpeční mého teritoria, mé kuchyně. Nepodívala jsem se ani na Georga, který byl nevinnou součástí toho všeho. Unikl mi tak důležitý detail – že mě Tomovy oči zkoumají, že se dívají se starostí.

I když se mi Lena nabídla s pomocí, odmítla jsem. Rozhodla jsem se zachovat jako profesionál a nevyhnout se svým povinnostem. Soustředila jsem se na to, abych se pohledem nesetkala s žádnou osobou, která seděla u stolu. Položila jsem před každého talíř s večeří a popřála jim dobrou chuť. Ve středu stolu stálo otevřené víno, stejně tak měli i vodu s kousky citronu. Nemohlo jim nic chybět, nebyl tedy důvod, abych se je na to ptala, abych oči zvedala do jejich tváří. Odešla jsem zpátky do kuchyně a posadila se ke svému stolu, kde už jsem měla nachystanou svou porci. A zatímco jsem poslouchala tichou a velmi sporou konverzaci, pustila jsem se sama do jídla.

Jak se zdálo, ponurá nálada panovala v celé chatě. Z vedlejší místnosti se sotva ozývaly nějaké hlasy, spíše bylo slyšet klepání příborů o talíře a cinkání skleniček. Seděla jsem u prázdného talíře a hleděla ven z okna. Byla tam tma, viděla jsem spíše svůj nejasný a potemnělý odraz ve skle okna. Dokonale to odráželo mou nynější náladu. Povzdychla jsem si a sama pro sebe nespokojeně pomlaskla. Přetočila jsem pohled ke dveřím kuchyně, když jsem uslyšela tiché kroky.

„Už jdeme spát. Dobrou noc, Moniko,“ rozloučila se se mnou Lena. Vlastně ani nevešla do místnosti, jen nakoukla do dveří.

Neodpověděla jsem, jen jsem zvedla prsty na pozdrav. Pomalu jsem vstala a šouravými kroky šla k prázdnému stolu, na kterém stála vypitá láhev vína a upatlané talíře od jídla. Začala jsem vše skládat na sebe a odnášet do kuchyňského dřezu. Musela jsem jít třikrát, abych všechno odnesla. Skleničky od vína jsem brala jako poslední. Když jsem se s plnýma rukama otáčela zpátky ke kuchyni, s trhnutím jsem strnula na místě, když jsem pohlédla do Tomovy tváře. Neregistrovala jsem, že stál celou dobu na balkoně a kouřil. Když se vrátil do místnosti, narazili jsme na sebe. My dva, sami.

„Večeře se ti povedla. Byla výborná.“

„Uhm,“ pokývla jsem hlavou. Udělala jsem krok směrem ke kuchyni a Tom následoval můj pohyb, jako by mi chtěl vyjít vstříc.

„Pomůžu ti,“ hlesl, když uviděl mé plné ruce.

„Nenamáhej se.“

„Mono,“ povzdychl.

„Nesahej na mě,“ ucukla jsem, když vztáhl prsty. Svá slova jsem procedila mezi zuby a vyzněla mnohem nenávistněji, než jsem sama plánovala. Tom překvapeně zamrkal víčky, ale poslechl. Stáhl svou ruku zpátky k tělu a už neudělal žádný pohyb, kterým by se mi přiblížil.

„Můžeme si promluvit?“ zeptal se.

„Nemám chuť, promiň,“ odpověděla jsem mu a tentokrát jsem záměrně použila notnou dávku jízlivosti. „Jsem unavená.“ Nelhala jsem. Za celý den jsem už byla opravdu vyčerpaná. Nejen tím, že jsem se od rána nezastavila a byla neustále činná, ale taky si neodpočinula ani moje mysl.

„Moni,“ znovu mě oslovil. Stejně jako Bill, a přitom tak rozdílně. Billovo oslovení mě hřálo na duši, Tomovo mě píchalo do srdce, ač do hlasu dal stejně něžnosti jako jeho bratr.

„Nech mě na pokoji,“ řekla jsem a poprvé za celou dobu se mu opravdu podívala do tváře. Pevně jsem sevřela čelist, tiskla jsem zuby k sobě tak pevně, že bych teď překousla snad i kus ocelového drátu. „Chci být sama. Prosím.“

Tom mi mlčky oplácel pohled, vyslyšel mému přání – podruhé za tak krátkou chvíli. Pár vteřin hleděl do mého obličeje a jako by mu můj neměnný výraz vzal vítr z plachet. Tiše pokývl hlavou a bez rozloučení odešel. Prošel kolem mě, ucítila jsem odér cigaret, když se jeho tělo minulo s mým. Na drobný okamžik jsem zavřela oči. Tohle jsem potřebovala vstřebat, abych se nerozbrečela.

Už jsem měla všechno sklizené, byla jsem připravená jít spát. Stačilo udělat tradiční večerní kontrolu, zdali je všechno zavřené, zamčené, zhasnuté, vypnuté. Prošla jsem ztmavlou kuchyní do společenské místnosti a pohledem zkontrolovala rozlehlý prostor, než jsem zhasla i tady. Zůstala rozsvícena jediná lampička u pohovky, kterou jsem plánovala zhasnout po cestě do pokoje. Všechno se zdálo být v pořádku. Otevřela jsem dveře na balkon a natáhla se pro popelník, který byl přeplněný nedopalky. V duchu jsem si zanadávala, že jsem na balkon nešla dřív, takhle jsem musela ještě sejít do přízemí, abych popelník vysypala do koše, který jsem před chvílí vynesla k popelnicím. S myšlenkou, že budu muset ještě dolů než půjdu nahoru do svého pokoje, jsem nevěnovala příliš pozornosti tomu, jak popelník držím. Vysmekl se mi z prstů a vysypal se na podlahu balkonu.

„Sakra práce,“ procedila jsem mezi zuby. Sehnula jsem se, že nepořádek posbírám, a přitom vykročila oběma chodidly na balkon. Doposud jsem byla jednou nohou na prahu společenské místnosti, teď jsem však uvolnila západku, která bránila dveřím, aby se zavřely. A to byla chyba, o které jsem se měla záhy dozvědět.

Nikdy dřív nebyl problém s tím, že by se klika zasekla. Nikdy dřív se nestalo, že by byl problém otevřít dveře pouhým zatlačením. Když jsem však za sebou uslyšela podivné cvaknutí, znejistěla jsem. Rychle jsem se napřímila a zlehka se opřela prsty o sklo dveří. Čekala jsem, že se podvolí a otevřou, ale nestalo se tak. Hrklo ve mně, hrdlo se mi sevřelo zděšením. Pustila jsem všechno, co jsem držela, a oběma dlaněmi se zapřela do dveří.

Doprdele.

Zabušila jsem na sklo a s párou stoupající od pusy zkusila první zavolání. „Haló, je tam někdo?“ zeptala jsem se a zabušila ještě jednou, silněji. V mysli jsem zaháněla hrůznou myšlenku na to, že už všichni šli spát a já jsem tady zůstala poslední. 

„Haló, prosím!“ zavolala jsem hlasitěji. Sevřenou pěstí jsem zabušila do balkonových dveří. Okolní chlad začal rychle pronikat přes látku košile a svetru, který jsem měla na sobě. Mé šokované tělo si to možná ještě neuvědomovalo, ale rozumově jsem věděla, že je teď několik stupňů pod nulou. V takovém oblečení moc dlouho nevydržím.

Polkla jsem a se zděšením v očích jsem znovu zabušila pěstí, tentokrát jsem se spíše snažila sklo rozbít, protlačit se skrz něj, než že bych chtěla upoutat pozornost. Kdyby nebyla chata po renovaci, kdyby tu ještě byla stará okna, možná by se mi podařilo okenní tabuli roztříštit. Teď jsem měla největší smůlu svého života. Začínala se mi třepat brada, což tentokrát nebylo tím, že by se mi chtělo brečet. Začínala mi být ukrutná zima.

Znovu jsem zabušila.

„Haló! Pomoc!“ zakřičela jsem. „Leno! Kdokoliv! Pomoc!“ 

Pěst mě bolela od nárazů do skla, ale to mi teď bylo jedno. Potřebovala jsem se odsud dostat, musela jsem se zachránit. Vydechla jsem a sledovala bílou páru, která mi šla od pusy. Udýchaně jsem tloukla do skla, do rámu dveří, do čehokoliv, co mohlo udělat nějaký hluk. Někdo mě přece musí uslyšet.

Někdo.

Pomozte.

Prosím.

B.