Snowflakes in your hair *44

Uff. Ani nevím, kde všechen ten čas mizí. Tento díl jsem dohromady smolila opravdu celý ten týden, od posledního vydaného dílu. A vždy po částech, jak mi to volno dovolovalo. Tak snad to nebude na dílu znát, že byly mezi psaním mezery a snad není narušená souvislost děje. Já ho četla párkrát za sebou a možná už je to ta "profesionální slepota", možná mi něco uniklo (snad tedy ne). Tímto se snažím vlastně napsat: případně pardon. 😊 Nechtěla jsem moc dlouho natahovat čas, kdy se Monika trápí, mám ji ráda a nechci, aby trpěla, jestli rozumíte... 😅 Tak hurá na další díl, ne? 😀 Díky za vaši trpělivost, kterou máte při čekání na další díl. 🙏♥️ Přeji příjemné počtení, těším se na vaše komentáře. B.

Hudba: Tokio Hotel - Invaded

Uplynulo pár dní od Michaelovy poslední návštěvy. S Lenou jsme mezitím stihly úklid celé chaty, nákup zásob potravin a přípravu pokojů pro další hosty. Michael se nám většinou ozval den před příjezdem hostů, aby nás informoval o tom, jak se hosté dopraví. Pokud bylo třeba, abychom je někde vyzvedly – na letišti, na vlakovém či autobusovém nádraží – dal mi vědět, abych s tím další den počítala. Pokud je chtěl vyzvednout sám, stejně nás o tom informoval, abych aspoň znaly hodinu, kdy se hosté ukážou ve dveřích chaty. Vždy dbal na to, abychom je přátelsky přivítaly, zakládal si na tom, abychom s Lenou stály u dveří jako vítací četa a s úsměvem přijímaly hosty naší chaty. I teď se nám ozval jeden den předem, avšak z naprosto jiného důvodu. Aby nás seznámil s naší novou kolegyní. Edith byla mladá a aktivní, někdy až příliš iniciativní. Připomínala mi mě samotnou na samém začátku téhle práce, kdy jsem měla pro všechno energii a do všeho se hrnula po hlavě. Každý nápad jsem brala všemi deseti a nebyla věc, kterou bych odmítla. Přesně taková Edith byla. S Lenou jsme teď mohly snadno vypadat jako líné, pohodlné a životem sedrané holky, které dělají jen to nejnutnější. Vesměs to ale nebyla zlá holka. Jen prostě nehleděla na to, co říká a před kým to říká. Byla až moc dětská. Měla jsem z ní pocit, že ještě stále věří na zoubkovou vílu a na Santu Clause. Že stále žije v domnění, že je svět místo plné dobrých lidí. Byla naivní, to rozhodně. A proto jsme si před ní s Lenou dávaly pozor na to, co říkáme. Nechtěly jsme totiž, aby se Michael dozvěděl něco, o čem vědět neměl. Někdy se vyptávala až tak, že působila jako Michaelův špeh. Ale takovou myšlenku jsem zavrhla. Nechtěla jsem být paranoidní. Vždyť se jen jednalo o další dívku z horské chaty. 

 

Díky tomu, že jsme teď byly tři, se náš režim změnil. Naše služby se už nestřídaly během odpoledne, kdy si jedna uklízela po obědě a druhá začínala chystat večeři. Teď jsem měla jeden den v tahu, od snídaně až do večeře a klidně i pozdního popíjení vína, a pak jsem měla dva dny volna. I když jsem na jednu stranu nadávala na to, že si nechci zvykat na novou osobu v chatě, na stranu druhou se mi to vlastně hodilo. Měla jsem více volna, nebo mi to tak alespoň připadalo. S Natanielem jsem trávila mnohem více času, častěji jsme teď chodili na pivo, někdy i s Lenou. To se dříve stávalo málokdy. Teď jsme si to mohli dovolit. Ty večery s Natanielem u točeného škopku mi pomohly asi nejvíc. Paradoxně to nebyly probrečené noci, ani to, že jsem mohla Leně všechno říct jako vrbě a měla jsem jistotu, že u ní bude mé tajemství v bezpečí. Byl to Nataniel a jeho snaha mě každý volný večer vytáhnout ven. V mém volnu mě zaměstnával a díky tomu jsem neměla čas myslet na Toma. Nedovolovalo mi to přemýšlet nad tím vším, co se událo, i vším, co se udát mohlo. Vypustila jsem z hlavy Heidi i její jízlivou poznámku, se kterou se se mnou rozloučila, podařilo se mi dočasně vytěsnit z hlavy ten poslední Tomův pohled, který mi věnoval, a který jsem do dnes nepochopila. První noci jsem se snažila najít nějaký smysl v tom všem, co se stalo, ale čím více jsem se v tom rýpala, tím více mě to bolelo. To, že Nataniel neznal všechny detaily a neměl povědomí o tom, co přesně se stalo, mě vytáhlo z bryndy. I tak jsem však usínala s nepříjemnými pocity a s vidinou Tomova obličeje v mých dřímotách. Někdy jsem se probudila ze snu, který mi byl milejší než realita. A když jsem se pak rozmrkala a uvědomila si, že ležím ve svém pokoji a pravda je taková, jaká je, chtělo se mi zase brečet. Jenže už nebylo co. Jako by mé slzy zničehonic vyprahly.

 

Jedna skupinka hostů vystřídala druhou, prosinec se přehoupl do své druhé půlky. S blížícím se koncem roku to bývalo vždy hektické. Horské chaty se naplnily hosty ze všech koutů země, snad každý si tu chtěl užít přestup do nového roku, mít veselého Silvestra a pobavit se se svými přáteli. Před tímto obdobím však byly hluché dny, kdy tu nebyl skoro nikdo. Den před Štědrým dnem a pak samotné Vánoce. Ty se přece slaví v rodinném kruhu, proč by byli lidé na horách. Paradoxně mě právě toto období dočasného klidu dostalo do módu robota. Bavila jsem se s přáteli a smála se s nimi, ale všechno jako by bylo povrchní. Připadala jsem si jako za mléčným sklem, jako s klapkami na uších. Čas míjel a si ani neuvědomovala, že sedím se svými přáteli v obýváku, který je vyzdobený vánočními světly a ozdobami, že tu všude voní jehličí a nad dveřmi visí jmelí. Ta domácí atmosféra, kterou jsme si tady vytvořili, byla vždy hostům milá, a snad to tak bude i pro následující hosty, které jsme očekávali.

 

Byl čas, abychom nachystaly chatu pro novou skupinu hostů. Tentokrát byly obsazeny všechny pokoje, téměř všechny postele. Někteří z hostů si přáli soukromí, proto zůstaly některé postele ve dvoulůžkových pokojích volné. Bylo to dlouho, co jsme s Lenou hostily takhle plnou chatu. Budeme teď vařit pro devět osob, a k tomu ještě my tři holky jako hostitelky. Už jsem si představovala, že se tu ubytuje skupinka mladých studentů, kteří si přijeli užít volno mezi zkouškami a začátkem letního semestru. Tak jsem to zažívala poslední roky, tudíž jsem nečekala, že by v tento čas přijel někdo jiný. Pozapomněla jsem na to, že po rekonstrukci Michael nasadil cenu naší chaty do vyšší úrovně a že by si tu povánoční a předsilvestrovský čas studenti nemohli finančně dovolit. Placení za pobyt vždy řešil Michael. Byla to jedna z oblastí, do kterých jsme s Lenou – a teď i s Edith – tolik neviděly. Nevadilo mi to, aspoň jsem tak měla o starost méně. Díky tomu jsem však nevěděla, kolik za pobyt zaplatili Bill s Tomem, a tudíž jsem ani netušila, že spropitné, které nám poslali, bylo enormní. Možná by mi to přišlo, kdybych tu obálku aspoň jednou otevřela a nakoukla do ní. Já ji však nechala ležet na stole na pár týdnů dělala, že ji nevidím. I když na ní bylo napsané mé jméno, prostě pro mě na chvíli přestala existovat.

 

Byl den, kdy měli přijet naši hosté. Díky Edith jsem už nebyla jediná, kdo mohl s Michaelem vyzvednout hosty na letišti. Měla řidičák, a tak jsem ji velice ráda posílala na nákupy a všechny objížďky, které jsem dříve musela obstarávat sama. I dnes jsem zvolila tuto taktiku, a protože to byla ještě nadšená hostitelka, ještě tu nepracovala tak dlouho jako já, nevadilo jí zasednout za volant a jet.

„Moniko?“ uslyšela jsem ze schodiště hlas Edith. „Nemůžu najít klíče od auta. Ty jsi někde byla?“ zeptala se.

Povzdychla jsem si a rychle zavzpomínala na to, kde jsem mohla klíče nechat. „Možná budou v mojí bundě. Podívej se do kapes, prosím tě,“ odpověděla jsem jí, aniž bych se obtěžovala přijít blíž, abychom na sebe nemusely křičet. Právě jsem skládala ručníky a ložní prádlo ze skříně do své náruče a roznášela je po pokojích, nechtělo se mi zdržovat tím, že budu scházet schody a pomáhat Edith hledat klíče. Od doby, co Tom odjel, někdy nastaly dny, kdy jsem byla zamyšlená a roztěkaná. Nevracela jsem věci zpátky na místo, a i když jsem předtím dovedla vyvádět kvůli tomu, že Lena něco nechala povalovat na stole, teď jsem se takovou stala sama. Klíče od auta měly své místo v kanceláři, a já na to nemyslela. Dříve jsem byla puntičkářská, teď mi malé procento věcí unikalo. A vůbec mě to nevzrušovalo. Možná bylo dobře, že Michael přijal Edith. Teď tu byla ona, aby na takové věci dohlížela.

„Moniko?“

Edith se znovu potřebovala na něco zeptat. Měla jsem na mysli, že je ve své práci nová a není si vším jistá, ale už pár hostů zvládla obsloužit, aniž by udělala velké přešlapy. Byla schopná a její nejistota a věčné dotazování se někdy opravdu zkoušelo mou trpělivost.

„Ano?“ odpověděla jsem. Složila jsem prádlo ze svých rukou na postel. Nachystat jeden pokoj a povléct jednu posteli mi většinou zabralo kolem patnácti dvaceti minut. Teď jsem byla v lehkém časovém presu. Pokud měla Edith vyjíždět k letišti, aby vyzvedla hosty, přichystat všechny pokoje stihnu tak tak.

„Na tom letišti bude i Michael, takže nechám mluvit jeho, že ano?“ zeptala se mě.

Zvedla jsem k ní pohled a prohlédla si ji, jak stojí ve dveřích místnosti. „Edith,“ pousmála jsem se na ni. „Vždyť už jsi se mnou několikrát hosty vyzvedávala. Víš, o co jde, nemusíš se ničeho bát,“ zavrtěla jsem hlavou ve snaze ji uklidnit.

„Já vím, ale je to poprvé, co jedu sama. Chápeš, že jsem trochu nervózní,“ vykulila na mě své modré oči. Blonďaté vlasy, které jí ve vlnách spadaly přes ramena, měla schované pod pletenou čelenkou. Vypadala jako panenka.

„To zvládneš, jen si trochu věř,“ znovu jsem se na ni usmála.

„Moniko, díky. Jsi hodná,“ vydechla. „Takže,“ olízla si rty a začala vyjmenovávat, co všechno má udělat, jako bych ji z toho zkoušela a ona potřebovala vědět, že to umí na jedničku. „Přijedu na letiště a přihlásím se, že jedu z naší chaty a čekám na hosty. Počkám na Michaela, on má všechny informace. Naložím hosty do auta, poberu jejich kufry a přijedu na chatu. Co když se mě budou na něco ptát?“ 

„Tak jim upřímně odpovíš,“ trhla jsem rameny. „Byla jsi při tom, když jsem vezla poslední skupinku. Když jsem sama něco nevěděla, upřímně jsem odpověděla, že nevím,“ připomněla jsem jí. „Já tady pracuji déle a znám lidi, na které je můžu odkázat, pokud sama něco nevím nebo nezvládám. Taky se do toho dostaneš,“ povzbudila jsem ji.

„Tak je budu odkazovat na tebe nebo Lenu,“ zasmála se.

„Vidíš, jak jsi to vyřešila,“ zasmála jsem se spolu s ní. Opravdu byla dětská. Měla jsem pocit, že se nebavím s dospělou osobou, ale nejistým dítětem. Moc dobře však chápu, proč ji Michael přijal. Je přátelská, postará se, a ještě dobře vypadá.

„Dobře, tak já teda jedu,“ řekla rozhodně.

„A víš, na co nesmíš zapomenout?“ zvedla jsem obočí, zatímco jsem začala natřepávat polštář.

„Já něco nezmínila?“

Na chvíli jsem přerušila práci rukou a podívala se na ni. „Nezapomeň nám s Lenou napsat, že už jedeš. Ať víme, kdy se připravit k červenému koberci,“ připomněla jsem jí.

„No jasně,“ hned se práskla dlaní do čela. „Napíšu textovku.“

 

Edith odjela a já pokračovala ve své práci. Lena připravovala jídlo, dnes celý dům voněl zapečenými těstovinami a pořádnou horskou česnekovou polévkou. Moje práce voněla jinak – ložní prádlo i ručníky měly příjemnou vůni levandulové aviváže. Chystala jsem jeden pokoj za druhým a nehleděla moc na čas, abych si sama nepřitěžovala práci tím, že bych věděla, že třeba nestíhám. Kdyby nám dal Michael dříve vědět, že je potřeba nachystat opravdu celou chatu, vypadalo by to dnes jinak. Ale taková výzva nás všechny aspoň nastartovala do následujících dní, které bývají vždy hektické. Bývají to dny náročné, už jenom díky tomu, že všichni pijí více alkoholu. Chtějí více slavit. Jsou více společenští, více neodbytní. Lena se vždy přidala na stranu hostů, už taková byla. Teď do její party přibyla i Edith, která už jenom svou vizáží byla chtěná ve společnosti hostů. Já byla taky často zvaná, avšak o to více jsem se držela stranou. Málokdy jsem s hosty popila, málokdy se jim přiblížila a překročila hranici. A když už jsem to udělala, všichni víme, jak jsem dopadla. Tohle jsem nechtěla už nikdy opakovat. A neudělám výjimku ani teď, kdy se blíží konec roku a nálada je povolnější.

 

Zavřela jsem další pokoj, který jsem stihla na chystat před příjezdem hostů, a zkontrolovala čas na svém mobilu. Edith se stále neozývala, už to však byla doba, kdy odjela. Předpokládala jsem, že se let zdržel nebo nastaly nějaké jiné komplikace, které ji i Michaela zdržely na cestě. Ze skříně jsem vzala ručníky a ložní prádlo pro poslední ložnici, kterou jsem si nechávala na závěr. Byla to doba, co jsem do této místnosti vkročila, už jenom proto, že jsem zde měla nepříjemné vzpomínky. Na pocity ponížení. Na slzy, na bolavá slova. Zhluboka jsem se nadechla a stiskla klidu od dveří místnosti, ve které před několika týdny pobýval Tom. Rozhlédla jsem se a pevně sevřela rty. Rozhodla jsem se, že se nenechám rozhodit. Udělala jsem první krok do místnosti, překročila práh. S každým dalším krokem se mi šlo snáz a snáz, mé přesvědčení odložit emoce stranou se posilovalo. Otevřela jsem okna, abych provětrala místnost, a potlačila vzpomínky, kdy mi Tom nařídil, abych mu tu vyvětrala. Otočila jsem se čelem do místnosti, a ještě jednou se zhluboka nadechla.

„Prostě jen připravíš další pokoj,“ zamumlala jsem si sama pro sebe. „Nic víc, nic míň,“ přesvědčovala jsem samu sebe. A pak se pustila do práce. V koupelně jsem utřela povrchy, udělala poslední rychlý úklid před příjezdem hostů. Nachystala ručníky a pohledem do zrcadla se ujistila, že je dobře vyleštěné. Zkontrolovala, že je na místě jak sprchový gel, tak šampon. Vyšla jsem do ložnice a natřepala polštáře na pohovce. Urovnala je a setřela povrch konferenčního stolku. Upravila jsem závěsy podél oken a dala si záležet na tom, aby byla celá místnost podle mé představy, než jsem se pustila do povlékání peřin a natahování prostěradla. Sundala jsem všechny polštáře a peřiny na koberec vedle postele a rozprostřela prostěradlo na matraci. Podržela jsem rohy na jedné straně a zbytek látky vyhodila do vzduchu, abych si tím pomohla s natahováním do rohů. Obešla jsem postel a zafixovala kouty prostěradla na rohy matrace. Práce, jakou jsem mohla dělat snad i poslepu. Nepřemýšlela jsem nad ní, dělala jsem vše automaticky. Sehnula jsem se pro první polštář a povlékla ho, natřepala a umístila k čelu postele. Opakovala jsem stejný postup s druhým polštářem, stejně tak se dvěma menšími polštářky, které jsem položila k velkým polštářům. Povlékání přikrývek mi zabralo více času, při své výšce jsem se musela více snažit, abych setřepala povlak a mohla pak zapnout knoflíky. Urovnala jsem je na postel a vzala do rukou přehoz, který zůstával jako poslední. Stoupla jsem si z boku postele a zopakovala pohyby jako u natahování prostěradla – vyhodila jsem přehoz nad postel, zatímco jsem držela dva rohy ve svých dlaních. Přehoz dopadl na povlečené peřiny, hned na první dobrou se natáhl do všech směrů, jak jsem chtěla. Toho jsem si už však nevšimla. Mou pozornost upoutalo něco jiného. Někdo jiný. S tím, jak přehoz padal na postel, se do mého zorného pole opět dostával zbytek místnosti. A když jsem už neměla před očima přehoz, ale práh dveří, strnula jsem. Pohlédla jsem do tmavých duhovek, které jsem myslela, že už nikdy neuvidím. Do rysů tváře, kterou jsem teď vídala jedině ve snech. Polkla jsem a mělce vydechla. Několikrát jsem zamrkala víčky, nechtělo se mi věřit tomu, co vidím. Srdce se mi rozbušilo, zběsile tlouklo do mých žeber, jako by chtělo vyskočit ven. Olízla jsem si rty a dál v tichosti opětovala ten temný pohled, se kterým se se mnou i rozloučil a který mě teď vítal.

„Ahoj, Moni.“

Žaludek se mi sevřel. Ten jeho hlas, hluboký a melodický. Jeho pohyb rtů, se kterými vyslovoval mé jméno. Ten zvláštní tón, který přidával k mému jménu. To všechno teď ke mně došlo a já pocítila náraz reality. Opravdu tu stojí. Opravdu je to on.

B.