Snowflakes in your hair *43

Uff. Mám toho teď moc. Snažila jsem se díl zveřejnit dřív, ale až teď jsem se dostala k tomu, abych dopsala poslední řádky. Tak snad se vám bude díl líbit a snad brzy budu moct zasednout k pc, aby tu brzo přibylo pokračování! 😊Vaše B.

Hudba: Linkin Park - Shadow of the Day

Otevřela jsem dveře balkonu a vystoupila ven do dnešního chladu. Lena se šla s hosty rozloučit dolů na terasu, já se rozhodla, že mi to dosavadní loučení stačilo. Zůstala jsem v patře, jen jsem vystoupila na balkon, abych viděla, jak odjíždějí. Michaelovo auto stálo před chatou, viděla jsem, jak do něj nastupují. Georg s Billem se ještě otočili, aby zamávali na Lenu. Nevšimli si, že stojím na balkoně, tak mým směrem nepadl ani z jejich pohledů. Až na jeden. Tom stál kousek od auta a kouřil cigaretu, měla jsem dokonalý výhled na jeho postavu a zároveň on mohl krásně hledět na mě, místo toho měl oči sklopené k zemi. Naposledy potáhl, než odhodil nedopalek někam do sněhu – jeden z posledních nedopalků, které tady po něm budu muset uklízet. Udělal krok směrem k autu, k místu spolujezdce, které měl opět obsadit. Sledovala jsem, jak otevírá dveře od auta. Už téměř nasedl, na poslední chvíli však vzhlédl k chatě, jako by se s ní chtěl tím posledním pohledem rozloučit. Jeho oči se okamžitě upřely do mého obličeje. Sice mezi námi byla vzdálenost několika metrů, ale cítila jsem – věděla jsem – že se dívá na mě. Nehnutě stál několik vteřin a stejně tak i já. Oplácela jsem mu pohled, shlížela jsem dolů a zírala do jeho tváře, která teď byla jako cizí.

„Tome, nasedneš?“

Billův hlas proťal ticho a probudil jak mě, tak i Toma z toho upřeného pohledu, který jsme si navzájem věnovali. Tom přerušil oční kontakt a nasedl do auta, bez jediného slova, gesta či změny výrazu tváře. Cítila jsem, jak mi zběsile buší srdce, a až teď jsem si uvědomila, že pevně svírám zábradlí balkonu svými prsty. Dýchala jsem mělce a až Tom nasedl a já viděla odjíždějící auto, teprve tehdy jsem se nadechla klidněji. Pomalu jsem vydechla pootevřenými rty. Už je pryč. Je doopravdy pryč.

 

S Lenou jsme se domluvily, že se do úklidu, který jsme tradičně po odjezdu hostů dělaly, pustíme až zítra. Až mi bude stoprocentně líp a budu jí moct pomoct. Nechtěla jsem na ni házet další zodpovědnosti, a protože se můj zdravotní stav zlepšoval, chtěla jsem už být součástí toho úklidu. Nikam jsme nespěchaly, další hosté měli podle plánu přijet až za týden, takže jsme mohly veškeré práce odsunout na další den.

„Posnídáš se mnou?“ zeptala se mě Lena, ač sama dobře věděla, že mi snídani nesla do mého pokoje.

„Posnídám,“ odpověděla jsem s pokývnutím hlavy. Bylo mi líp, a po těch dnech, které jsem trávila vesměs sama, bych možná i společnost uvítala. Přinesla jsem si tedy podnos do kuchyně a posadila se naproti Leny, jak jsme byly zvyklé. Jako by se uplynulých čtrnáct dní nestalo, jako by bylo všechno jako dřív. Obě jsme však věděly, že to tak není, jen jsme se k tomu vůbec nevyjadřovaly. Jako by se to stalo tématem, o kterém se nemluví. Bylo to tabu? Na pár dní možná ještě ano.

„Těším se na to, že si dnes večer lehnu s vědomím, že zítra nemusím vstávat,“ pousmála se.

„Stejně jsi skvělá, jak jsi to zvládla, Leno,“ podívala jsem se na ni. „Nevím, jak ti to oplatím,“ dodala jsem. „Byla jsi tu tolik dní na všechno sama, jsi neuvěřitelná.“

„Prosím tě, ty bys udělala to samé, kdyby se jednalo o mě,“ mávla vidličkou, kterou držela v prstech, a přežvýkla sousto. „Přece sis neplánovala, že se zasekneš na balkoně a že tam téměř umrzneš, ne?“ naklonila hlavu na stranu.

„To bych byla opravdu blázen, kdybych si tohle chystala,“ zasmála jsem se.

„Tom říkal, že byl docela vyděšený, když tě uviděl. To jsi teda měla z pekla štěstí, že tě našel, když si šel ještě zakouřit,“ zamrkala víčky. Krátce jsem se na ni podívala, než jsem sklopila pohled ke svému talíři. Informace, které Lena měla, byly jen od Toma. Já jsem o tom incidentu s nikým nemluvila, já jen ležela v pokoji a dostávala se z horeček a nachlazení. Pokud si tedy Lena myslela, že si šel Tom zakouřit, bylo to proto, že jí to tak sám řekl.

„Z pekla štěstí, jak říkáš,“ zopakovala jsem po ní. Olízla jsem si rty a dlouze si povzdychla. Postřehla jsem zkoumavý pohled Leny, jako by chtěla zjistit, co se mnou udělá, když vysloví jeho jméno. Byla si vědoma toho, že jsem se s ním nerozloučila, že jsem odmítla sejít k autu, kde se Tom vyskytoval. 

„Moniko,“ oslovila mě. „Už svou zvědavost neudržím,“ zavrtěla hlavou a opřela si lokty o stůl, na chvíli přerušila pojídání snídaně a začala mi věnovat plnou pozornost. „Řekneš mi, co se stalo?“ zeptala se. „Bill sám nic pořádně nevěděl, Tom si nechával všechno pro sebe a řekl jen to nejnutnější, co se týkalo toho, že jsi nemocná. Když si ale vzpomenu na všechny ty dny, kdy tu byli, mám pocit, že je toho hromada, co v sobě dusíš.“

„Nechce se mi o tom mluvit,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Moniko,“ povzdychla si a nespokojeně našpulila rty, než pokračovala: „Pokud tu spolu máme dál fungovat, nemůžu tohle všechno přejít. Vidím na tobě, že nejsi v pořádku. Záleží mi na tobě a ráda bych ti byla oporou, ale pokud mi nic neřekneš, nemůžu udělat nic, čím bych tě podpořila.“

„A můžeš toho udělat spoustu, čím mi nevědomě ještě víc ublížíš,“ souhlasně jsem pokývla.

„Ano, přesně tak,“ řekla. Pohlédla jsem do jejích očí. Věděla jsem, že pokud Lenu požádám, aby si všechno nechala pro sebe, opravdu to udělá. Už jsem se párkrát ujistila o tom, že je na ni spolehnutí. A i když ráda probírá drby o celebritách a pročítá bulvární zprávy, mám jistotu v tom, že tohle tajemství bude u Leny v bezpečí.

 

S těžkým povzdychnutím jsem začala Leně vyprávět celý příběh mě a Toma. O některých věcech už věděla, některých si sama všimla, ale po většinou se jednalo o události, které jí naprosto unikly. Trávila hodně času s Billem a Georgem, byla tedy sama zaměstnaná a nebyla tolik všímavá vůči tomu, co se děje kolem ní. Věděla, že trávím hodně času v chatě a Tom taky, netušila však, že spoustu z toho času trávíme spolu. Častokrát se totiž stalo, že když se vrátila, byla jsem sama. Jak by ji tedy mohlo napadnout, že Tom se vytratil pár minut před jejím příchodem? Když jsem jí vyprávěla o tom, jak se tu při každé příležitosti objevil, jak neustále vyhledával mou společnost, začala se usmívat. S tím, jak mé vyprávění pokračovalo, však začínala chápat, proč jsem tak zlomená. Když jsem vyprávěla události, které nastaly po návratu Heidi, měla jsem její plnou pozornost. Třepal se mi hlas, když jsem jí říkala o tom, jak se Heidi chovala, jen jsme teď sama nedovedla určit, jestli to bylo kvůli zlosti či smutku. Řekla jsem jí o všem, co se stalo, o všem, co jsme si řekli. Znala teď celou historii nás dvou, krátkého románku, který měl rychlejší konec, než jsem čekala. Polkla jsem a chtěla zahnat knedlík v krku, ale nešlo to. Všechno bylo až moc čerstvé, než abych o tom dokázala nezúčastněně vyprávět. A když jsem jí řekla tu poslední větu, se kterou se Heidi rozloučila a která mi ještě teď zněla v uších, naštvaně si založila ruce na prsou. Nadechla se, aby něco řekla, ale pootevřenou pusu zase zavřela. Krátce zavrtěla hlavou.

„Vlastně nevím, co bych… nemám slov, Moniko. Na to všechno, na Heidi, na Toma, na to, co se stalo… Nevím, co bych ti řekla říct,“ přiznala. „Jen mám z toho celého pocit, že mi na tom něco nesedí. Něco na tom smrdí,“ pousmála se.

„Cože?“ nechápavě jsem zvedla obočí.

„Dívej, podle toho, jak se Tom choval předtím, než se vrátila Heidi, bych řekla, že byl do tebe udělaný,“ začala. „Záleželo mu na tom, aby tvou ruku vyšetřil doktor, neustále vyhledával tvou společnost, jedině s tebou chtěl jít na výšlap…“ začala vyjmenovávat. „A vůbec to, že na něj šel, je samo o sobě důkaz toho, jak moc s tebou chtěl být sám,“ trhla rameny.

„Neplácej hlouposti,“ zamumlala jsem.

„Heidi to celé pokazila, to je jasné. Jen mi přijde podivné, jak rychle se Tom vzdal toho času s tebou, když se doposud mohl umlátit, aby našel minutku, kdy budete sami,“ řekla. Zahleděla jsem se do jejího obličeje a chvíli přemýšlela nad slovy, která mi říkala. A možná bych jim chtěla věřit. Jen jsem Toma neznala dostatečně dlouho, abych mu ohledně toho mohla důvěřovat. Třeba byl jen dost dobrý herec a zájem byla jeho taktika. Co jsem mohla vědět. To jsou teď věci, které už nezjistím.

„Teď už nic nevymyslíme,“ řekla jsem, abych tuto debatu ukončila. „Odjel a tím to pro mě končí,“ dodala jsem pevnějším hlasem. Nechtělo se mi to rozebírat a hledat důvody toho, proč se zachoval, jak se zachoval. Momentálně pro mě byl důležitý výsledek, a ten byl jasný dostatečně. Odjel a náš konec nebyl vůbec podle představ. Právě teď jsem však byla ráda, že už odjel.

 

Po zbytek snídaně jsme se s Lenou bavily o všem možném, kromě Toma a toho, co se dělo předešlé dny. Už jsme dělaly plány na zítřejší velký úklid, zároveň jsme rozhodovaly o tom, který den pojedeme na nákup. Ještě jsme tu některé suroviny měly, ale i tak bylo třeba nakoupit předtím, než přijde nová skupina hostů. Když se Lena protáhla a dlouze zívla, chápala jsem, že je unavená, vždyť poslední dny na všechno byla sama, odpočinku měla minimálně. Když se mě zeptala na mé plány na zbývající hodiny dnešního dne, jen jsem pokrčila rameny.

„Co kdybychom si pustily film?“ navrhla jsem po chvíli. „Já budu sbírat síly na zítra po nemoci, ty zase po pracovním nasazení, každopádně však budeme mít obě línější den,“ usmála jsem se.

„Dobrý nápad,“ přitakala Lena. „Do toho jdu s tebou,“ řekla a vypila zbytek své kávy. Napodobila jsem ji. Vypila jsem zbytek svého čaje a odložila hrníček na prázdný talíř. Vstala jsem, abych umyla nádobí po nás dvou, stejně tak i po snídani kluků a Heidi. Lena mezitím uklidila stoly v jídelně, aspoň jednu místnost jsme daly trochu do pucu, abychom měly klidné svědomí, až se Michael vrátí. I když jsem přemýšlela nad tím, že bychom se mohly rozvalit ve společenské místnosti v horním patře, bude lepší, pokud zůstaneme vedle kuchyně. Tak aspoň uslyšíme přijíždět Michaela, budeme vědět, kdy se máme rychle zvedat a dělat, že něco děláme.

 

Sotva jsme si stihly připravit občerstvení k filmu a už jsme slyšely, že před chatou parkuje auto. Pohlédla jsem na hodiny. Od doby, co odjel, to už byly téměř dvě hodiny.  Setkala jsem se s překvapeným výrazem Leny. 

„To tedy musel prásknout do koní, že je tady tak rychle,“ řekla. 

„Tak to mi mluvíš z duše,“ pokývla jsem hlavou. „Určitě na něj čeká manželka, tak si musel pohnout,“ dodala jsem se smíchem. Lena se ke mně hned přidala. Kdybychom měly spočítat, kolikrát jsme slyšely o jeho manželce, prsty na rukou a nohou by nám nestačily.

„Půjdeme do kuchyně, ať nemá potřebu se tu moc zdržovat a usazovat,“ navrhla Lena. Souhlasila jsem. Přešly jsme do kuchyně a pustily se do příprav oběda, který jsme po dlouhé době vařily jen pro nás dvě. Začala jsem čistit brambory a Lena zase zeleninu, obě jsme najednou vypadaly neskutečně zaneprázdněně.

„Dámy, kde jinde bych vás mohl najít než v kuchyni, co?“ zavtipkoval. Neřekla jsem na to jediné slovo, stejně tak Lena, jen jsem odložila škrabku a podívala se na něj. Ruce jsem si ani neopláchla, počítala jsem s tím, že pronese pár svých vět a zase odjede. Překvapilo mě však, když jsem v jeho rukou uviděla dvě obálky, které vypadaly opravdu napěchovaně.

„Co nám to neseš?“ zeptala se Lena, aniž by věděla, jestli je to pro nás dvě. Michael však pokývl hlavou a prohlédl si přední stranu obálek.

„Tohle je pro Lenu, tohle pro Moniku,“ řekl a každou obálku teď držel v jedné ze svých dlaní. „Hosté, které jsem právě odvezl na letiště, byli nad míru spokojeni. Posílají spropitné za všechny dny, kdy jste se o ně staraly,“ vysvětlil. Nevěřícně jsem zamrkala víčky. Hlavou mi hned proběhly vzpomínky na první večer, který tady Tom strávil. Dušoval se, že od něj neuvidím žádné spropitné, protože si myslel, že chci využít toho, kdo jsou.

Ty ode mě neuvidíš ani cent navíc. To si pohlídám.

Myslíš si, že když budeš milá k celebritám, budeš mít fajnové dýško.

Zhluboka jsem se nadechla. „Nevezmu si to,“ zavrtěla jsem hlavou. Můj hlas zněl chladně, odměřeně.

„Co prosím?“ zeptal se Michael a nevěřícně zvedl obočí. Moje reakce ho očividně překvapila. Všichni tři jsme věděli, že je v té obálce naskládaný přímo majlant. Spropitné dává málo hostů, a navíc ještě takové – to nedal nikdo.  

„Máme teď špinavé ruce. Jak vidíš, chystáme si oběd,“ chopila se slova Lena a chtěla tím zachránit celou situaci. „Kdybys nám to položil do kanceláře?“ požádala ho. „My si to potom převezmeme, že, Moni?“ pokývla hlavou.

Jen jsem k ní přetočila strnulý pohled a mlčky přikývla. Dokázala zareagovat rychleji než já, a tím zůstala má nynější zášť k Tomovi utajena. A ačkoliv tvrdil, že od něj neuvidím žádné peníze navíc, teď posílá naditou obálku. Kdybych ho měla před sebou, nejspíš bych mu vrazila facku. A ne jednu. Začala bych na něj křičet, co si o sobě myslí. Poslední dny pro mě byly peklo a on si myslí, že to snad pár bankovkami spraví? Mít ho před sebou, bez monokla by neodešel. Můj vztek teď jen vzrůstal. Namyšlený kretén!

 

Michael se na chvíli vytratil ze dveří a bylo slyšet, že odemyká kancelář. Lena se hned ke mně naklonila a významně na mě zamrkala.

„Holka, kroť se trochu,“ zašeptala. „Nechceš, aby se o tom dozvěděl někdo další, tak se sama snaž, aby tomu tak zůstalo,“ hlesla.

„Já vím. Promiň,“ odpověděla jsem hned. „Jen mě to neskutečně naštvalo,“ trhla jsem rameny. „Už jenom to, že… chtěla mě podplácet Heidi a teď snad i kluci?“ zvedla jsem obočí. Nechtěla jsem se zmiňovat o tom incidentu s Tomem, který se v mých vzpomínkách rozjel naplno. O té situaci v kuchyni, kdy mi sděloval, že od něj neuvidím ani cent, a zároveň mi laskavě sdělil, že dokáže být nepříjemný, pokud je hladový. Za těch čtrnáct dní, co tu byli, jsem zjistila, že nejen hlad popuzuje jeho milou stránku osobnosti.

„Je to spropitné. Odměna. Za všechno, co jsme tady musely udělat a vytrpět. Tak si toho važ. Vždyť sama dobře víš, že ne všechny napadne na něco takového myslet,“ naklonila hlavu na stranu. „Když se nad tím zamyslíš, je to od nich milé.“

„Milé?“ zopakovala jsem po ní s opovržením v hlase.

„Od Billa a Georga určitě.“

„A nikdo jiný tu nebyl,“ pousmála jsem se a ukázala na ni prstem špinavým od brambor.

„Přesně tak,“ šťouchla do mého ramene. Už jsem na to nijak nereagovala, jen jsem se zahleděla před sebe a dlouze povzdychla. Bylo to pouhých čtrnáct dní. Obyčejné dva týdny. A já měla pocit, jako by se mi celý život obrátil vzhůru nohama. Může to být tím, že se mi Tom dostal tolik pod kůži? Jak jsem to ale dovolila? Čím dokázal takhle ovlivnit můj život? Určitě ne tou náladovostí, kterou v prvních dnech předváděl. Když si však vzpomenu na následující dny, dalo by se říct, že měl určité charisma. Způsob, jakým se mnou mluvil. To, jak se na mě díval, jak se mě dotýkal… už jenom ta vzpomínka mě dostávala z normy a srdce mi začínalo bušit splašeněji. Znovu jsem si povzdychla. Nemůžu takhle přemýšlet.

„Děvčata, ještě jedna věc,“ vyrušil mě Michaelův hlas ze vzpomínek. „Ta situace kolem tvého onemocnění, Moniko, mě přiměla přemýšlet. Kdyby se to opakovalo – nikdy nevíme, kdy nás skolí nachlazení – chtěl bych mít jistotu, že tu nebude v zápřahu jen jedna z vás,“ odmlčel se.

„Co tím chceš říct?“ zeptala se Lena. Já jen mlčky hleděla do tváře svého šéfa.

„Tím chci říct, že během příštího týdne čekejte posilu. Přijmu ještě jednu pracovnici.“

Podívala jsem se na Lenu a ona na mě. A v jejích očích jsem viděla přesně to, co blesklo hlavou i mně. Nechci posilu. Nechci tu mít další osobu.

B.