Snowflakes in your hair *45

Moc vám děkuji za komentáře u předchozího dílu. 😊 Prvně jsem to plánovala trošku jinak (drsněji), ale touha po tom, aby se netrápili, mé srdce obměkčila. Ale zase to nebudeme přehánět, ano? 😀 Tak vám přeji příjemné počtení, doufám, že si pak já užiji vašich komentářů. 🙏♥️ Vaše B.

Hudba: U2 - With Or Without You

Mlčky jsem hleděla do jeho tváře. Neodpověděla jsem na pozdrav, jen jsem před sebe nevěřícně zírala. Opíral se o madlo kufru a dál postával ve dveřích, jako by čekal na mé svolení, že může vstoupit. Prohlížela jsem si ho, jako by přede mnou stál přízrak. Nechtělo se mi věřit tomu, že je součástí té velké skupiny, kterou jsme tu měly s Lenou a Edith hostovat. Pohledem jsem sjela přes jeho tělo, které se vůbec nezměnilo – opět bylo ošaceno v několika vrstvách oblečení, pod kterým se až ztrácel a pod kterým nebylo znát, že má svalnaté paže a vypracovanou hruď. Podívala se do jeho obličeje, ve kterém změny nastaly. Měl jiný pohled. Vlasy měl tentokrát svázané v culíku. Vousy zkrácené na minimum. Teď vypadal upraveně, mnohem pohledněji, jestli to u něj vůbec ještě šlo.

„Nechybí ti něco?“ hlesla jsem po té dlouhé chvíli ticha a gestem své ruky naznačila vousy na bradě.

Tom si krátce olízl rty. „To není jediné, čeho jsem se zbavil,“ odpověděl mi. A zatímco zvedal svou levou ruku do výše očí, palcem přejel přes kůži na prsteníčku, kde běžně bývá snubní prsten. Oční kontakt však nepřerušil, sledoval mou reakci na tu zprávu.

Polkla jsem a pohledem se vrátila od jeho prstů k jeho tváři. Byl konečně rozvedený. To přetahování o jediný podpis, který mu Heidi nechtěla dát, byl u konce. Byl svobodný. Neměl po svém boku ženu, která by si ho nárokovala. Sice netuším, jak to dokázal, ale klidně bych věřila tomu, kdyby mi řekl, že ho to stálo veškerý majetek.

„Uhm,“ zamručela jsem místo jakékoliv jiné odpovědi. Mé tělo se vnitřně zmítalo v nelítostném boji emocí a rozumu, kdy emoce velely, ať se rozběhnu a skočím mu kolem krku, ale rozum říkal, ať to rozhodně nedělám. Hned se mi ze vzpomínek připomněla slova, která vůči mně řekl, kterými mě ranil, odstrčil od sebe, ponížil. A díky těmto vzpomínkám jsem zůstala stát na místě. Moje ego bylo raněno, a jen to, že je konečně rozvedený, pro mě nebylo dostatečným důvodem k tomu, abych se k němu vrhla jako smyslů zbavená.

„Moni,“ oslovil mě, ale než stihl cokoliv dalšího říct, rychle jsem mu skočila do řeči.

„Vítám tě na naší chatě, Tome. Snad tedy nebude vadit, že budu pokračovat v tykání,“ řekla jsem a lehce naklonila hlavu na stranu. Nenechala jsem ho ani nadechnout k odpovědi, stačil mi jeho výraz ve tváři, kterým jasně říkal, že tohle není nutné. Já však měla pocit, že právě tohle nutné je. Před svým odjezdem chtěl stanovit jasná pravidla, teď jsem je začala stanovovat sama. „Omluv prosím, že jsem nestihla připravit včas pokoj. Teď už je ale vše hotovo a můžeš se zabydlet. Hned tě opustím, nechám ti soukromí,“ dořekla jsem. Vydala jsem se napříč pokojem, směrem k Tomovi. Stále stál ve dveřích, takže jsem teď byla v místnosti vlastně uvězněná.

„Moni,“ znovu mě oslovil.

„Ano?“ zvedla jsem obočí.

„Nemusíš odcházet,“ řekl. Když si špičkou jazyka ovlažil spodní ret, na chvíli to upoutalo mou pozornost. Vzpomněla jsem si na to, jak jeho rty chutnaly, jaký to byl pocit, když se letmými polibky dotýkal mého čela, spánků nebo tváří.

Polkla jsem a povzdychla si. „Promiň. Mám ještě nějakou práci.“

„Rozumím,“ pokývl hlavou a odstoupil stranou, aby mě propustil z místnosti. 

„Díky,“ hlesla jsem a protáhla se kolem něj. Cítila jsem jeho pohled na své tváři, ale já se rozhodla na něj ani jednou nepodívat. V téhle blízkosti by to pro mě bylo nebezpečné, mohla bych čemukoliv podlehnout, a to jsem nechtěla. Já se chtěla držet pravidel rozumu. A podle nich jsem se teď od Toma měla držet co nejdál.

 

Už jsem si myslela, že jsem v poklidu překročila práh pokoje a vyšla na chodbu, ale ucítila jsem dotek na rameni, který mě zastavil v dalším pohybu. Následující vteřiny se udály rychlostí blesku. Sotva jsem si stihla uvědomit, co se děje, už jsem měla kolem ramen Tomovu paži. Zavířila kolem mě jeho vůně, která byla jiná, nebyla taková, jakou jsem si ji pamatovala. Už jsem necítila cigaretový kouř, teď to byly jen mentolové žvýkačky a kořeněná pánská vůně, ze které se mi podlamovala kolena. V jeho objetí bylo dobře, cítila jsem kolem sebe pevnou ulitu bezpečí. Hlavou mi blesklo, že teď se mi přece nemůže nic stát. Rozhodování mi netrvalo ani vteřinu. V mžiku jsem opřela svou hlavu o Tomovu hruď, a hned jsem automaticky vztáhla ruce, abych je položila kolem jeho pasu. A tak jsme tu stáli na prahu jeho ložnice, kterou teď měl obývat podruhé, a objímali se, jako bychom se neviděli dlouhá léta. Pod látkou jeho volné mikiny jsem cítila útlý pas, který jsem si pamatovala, a když jsem sunula dlaně trochu výš, cítila jsem, jak se jeho záda rozšiřují do pevných svalů pod lopatkami. Chtělo se mi samou spokojeností povzdychnout, zavřít oči a zůstat takhle až do konce mého života. Když jsem ucítila, jak k mé hlavě Tom stočil tu svou a zabořil tvář do mých vlasů, uvědomila jsem si, že chybí už jen kousek od toho, aby se stalo něco víc. Naposledy jsem se zhluboka nadechla, abych si uchovala v paměti Tomovu novou vůni, a pak povolila sevření svých rukou. Tom hned zareagoval, i jeho paže lehce ochably a jeho objetí už nebylo tak pevné. Snadno jsem vyklouzla a odtáhla se od něj, oddálila jsem se, co mi jeden krok vzad dovoloval. Když jsem vzhlédla do jeho tváře, pochopila jsem, že tohle objetí neplánoval. Zřejmě jednal podle instinktu, podle momentální potřeby, kterou bylo co nejvíce se mi přiblížit. Jinak jsem si nedovedla vysvětlit, proč očima tak nervózně těkal po mém obličeji, proč hledal jakékoliv známky emocí v mém výrazu. Chtěl vědět, jak se cítím, já to však na sobě záměrně nedávala znát.

 

Pootevřel rty a zuby si přejel přes spodní ret, než promluvil. „Budeš mít večer chvilku?“ zeptal se polohlasně. „Chtěl bych s tebou mluvit.“

„Už mám jiné plány, promiň,“ zavrtěla jsem hlavou. Ano, domlouvala jsem se s Natanielem, že spolu půjdeme na pivo. A nebylo to první posezení v hospodě, které jsme tento týden měli absolvovat. Mohla jsem to klidně odříct, nejednalo se o nic, na čem tolik záleželo. Tomova slova o tom, že si chce promluvit, mě však zaskočila. Možná i trochu vyděsila. A proto jsem zvolila úhybnou taktiku. Bála jsem se toho, co by mi mohl říct? Zřejmě. Bála jsem se toho, že bych se neubránila emocím, kdybych s ním zůstala delší čas sama? Rozhodně.

„Dobře, chápu,“ pokývl hlavou.  „Tak někdy jindy. Času můžeme mít habaděj,“ pousmál se. A když se jeho rty roztáhly v tom polovičním úsměvu, srdce mi vynechalo úder.

„Jdu pomoct holkám,“ hlesla jsem. Věděla jsem, že pomoc nepotřebují. Potřebovala jsem teď uniknout. A to rychle. Ucouvla jsem a naposledy věnovala pohled jeho tváři, kterou teď zdobilo kraťoučké strniště, než jsem se otočila na patě a zamířila ke schodišti. Vydala jsem se do kuchyně. Opět jsem volila úkryt ve svém útočišti. Problémem teď bylo, že už to nebylo jen mé útočiště. Teď tu byla kromě Leny i Edith.

 

Vešla jsem do místnosti, ve které vonělo právě uvařené a upečené jídlo. Lena nebyla ta osoba, která hned upoutala mou pozornost. Byl to Bill, se kterým se tu bavila. Stál kousek od kuchyňské linky, o kterou se opírala Lena, a povídali si, zatímco měl ruce strčené hluboko v kapsách. Sotva jsem vstoupila, Billovy oči zazářily radostí.

„Moniko, moc rád tě vidím!“ zvolal zvesela. Zdálo se, že to, co říká, opravdu cítí. Udělal ke mně dva dlouhé kroky, který se přiblížil natolik, že mě mohl obejmout. Jen krátce, což na pozdravení stačilo. Nebylo to objetí, z jakého jsem se před chvílí vymanila, nebylo to tak dlouhé a intenzivní, jako s jeho bratrem.

„Ahoj,“ odpověděla jsem mu a zlehka ho poplácala po lopatkách, než se ode mě odtáhl.

„Ah, jsem tak rád, že jsem zpátky,“ povzdychl si a znovu se podíval na Lenu. „To byste nevěřily, čím vším jsme si za tu krátkou dobu prošli. Ale i tady jsou změny, jak se zdá,“ naklonil hlavu na stranu. „Michael přijal novou holku?“ zeptal se. Choval se, jako by tu byl pravidelným hostem a jako bychom už za sebou měli hromadu společně strávených týdnů.

„Edith, ano,“ odpověděla Lena. „Po tom, co Monika onemocněla a spousta věcí stála jen na mě, se Michael rozhodl, že se tohle už nikdy nesmí opakovat,“ trhla rameny.

„Aha,“ pokývl hlavou, jako by o tom už dávno věděl, jen teď chtěl slyšet naši verzi. „A co ty, už jsi úplně fit? Doufám, že to pro tebe nemá nějaké dlouhodobější následky,“ pousmál se, když se podíval na mě.

„A teď se mě ptáš na mé nachlazení, nebo na tvého bratra?“ založila jsem si ruce na prsou. I když jsem si nebyla jistá tím, co všechno Bill věděl, už jen z jeho pohledů mi bylo jasné, že nezůstal nezasvěcený. Navíc, pokud byl přítomen Tomovu rozvodu a posledním dnům, ve kterých se loučil s Heidi, určitě vyslechl jejich výměnu názorů. A něco mi říkalo, že tam párkrát padlo i mé jméno.

„Uu, ostrý jazýček ti zůstal, to se mi líbí,“ mrkl na mě. Zlehka položil dlaň na mé rameno a jemně mi ho stiskl. „Kdyby sis potřebovala někdy popovídat, klidně se stav,“ pousmál se. 

„Díky,“ odpověděla jsem mu. Neřekla jsem ano, ani jsem to rovnou neodmítla. Očividně i druhý z bratrů Kaulitzů si se mnou chtěl popovídat, jen mi to podal nenucenou formou. Neznělo to jako prosba z jeho strany, Bill mi to nabízel, kdybych já chtěla. A to mi bylo mnohem sympatičtější. 

„Budete s námi jíst, holky?“ zeptal se hned na to, když uviděl, že se Lena natahuje pro pár talířů. „Když jsme tu zatím jen my dva a Andreas, mohli bychom u stolu sedět všichni, ne?“ navrhl.

„Andreas?“ zopakovala po něm Lena.

„Ano, náš dlouholetý kamarád. Bavili jsme se spolu už na základní škole,“ začal Bill vysvětlovat. „Teď se zabydluje. Vaše nová holka ho vedla do pokoje, aby mu ukázala, kde co je,“ dodal a lehce mávl rukou na znamení toho, že jsou spolu někde nahoře. Hned na to ztišil hlas. „Předpokládám, že ta Edith neví, co se tu dělo předtím, a není zasvěcená do toho, čím si musela chudina Monika projít,“ naklonil hlavu na stranu. Podíval se na mě a já v tom pohledu cítila, jak mě opravdu a upřímně lituje. Možná toho věděl dost na to, aby mě politoval. Nevěděl však toho dost o mě, aby měl tu informaci, že přesně tohle nechci.

„Ne, neví vůbec nic,“ odpověděla jsem mu. „A cenila bych si toho, kdyby to tak i zůstalo.“

„Tomu naprosto rozumím,“ přitakal.

„Udělala jsem za tím tlustou čáru. Už to nechci vytahovat, Bille,“ dodala jsem ještě, abych mu dala jasnou zprávu o tom, že nechci slyšet žádná slova omluv nebo že jsem chudinka. Nechci vidět a muset snášet lítostivé pohledy a tiché povzdychování. Možná to Bill myslel dobře, ale mě to bylo nepříjemné. Krátce jsem se podívala na Lenu. Ona moc dobře věděla, že když o tom nezačnu sama mluvit, nemá cenu mě nutit. Ona mě už znala delší čas, uměla v tom chodit.

„Jasně. Máš mou plnou podporu,“ řekl. A když na mě upřel své tmavé oči, tolik jsem si přála, aby je neměl totožné s Tomovými. Bill byl hodný. Snažil se a chtěl být přátelský. Vše omlouval a odpouštěl. Těžko se mi však dívalo do jeho tváře, když jsem uvnitř cítila tu bolest z toho, co mi Tom udělal. Ač jsem si sama namlouvala, že je to dávno za mnou, jeho příjezd všechny rány zase zjitřil.

 

Bill si povzdychl a tím znovu získal mou pozornost. Zdálo se, že je plný emocí, chtěl mi vyjádřit podporu nějak víc než jen slovy a očividně se těžko ovládal, aby to udržel v sobě. Lena si vzala do dlaní podnos, na kterém byly naskládány sklenice, talíře a příbory. Zdálo se, že Bill čeká jen na to, až tu zůstaneme sami, aby mi mohl říct něco, co bylo určeno jen pro mé uši.

„Moniko, mám tě rád,“ řekl polohlasně, když se Lena vytratila ve dveřích do společenské místnosti. „A chtěl bych, aby mezi námi bylo čisto a jasno. Přál bych si, abychom se mohli přátelit bez nějakých negativních pocitů,“ lehce naklonil hlavu na stranu.

Pomalu jsem si olízla rty. Přemýšlela jsem nad tím, co mi tady říkal. Chtěla věřit tomu, že mi tu říká pravdu. Z jeho výrazu tváře, který byl najednou vážnější, se dalo poznat, že mu na tom opravdu záleží.

„Moniko, doufám, že se můžeme bez okolků bavit,“ zamrkal. Přešlápl z nohy na nohu, čekajíc na mou odpověď. Rozhodla jsem se přerušit své mlčení.

„Pokud chceš, aby mezi námi bylo čisto,“ začala jsem, „budu ti v tom případě muset něco vrátit,“ řekla jsem. Když překvapeně a nechápavě zvedl obočí, pokynula jsem mu, aby mě následoval. Vyšla jsem na chodbu a stoupla si ke dveřím od kanceláře, kde stále ležela obálka s mým spropitným. Vešla jsem a Bill mě následoval. Přivřel za námi dveře, abychom měli soukromí, ale zůstal stát u dveří.

Za tu dobu, co mi dal Michael obálku do ruky, jsem ji několikrát přemístila. V podvědomí jsem se měla stále na pozoru, abych ovládla svou zvědavost. Moje důstojnost pro mě byla důležitější. Otevřela jsem šuplík a vytáhla obálku, na které bylo napsáno mé jméno. Pevně jsem ji sevřela ve svých prstech, tu naditou obálku, ve které se skrývalo enormní spropitné, které jsem radši ani nepočítala. Doposud jsem stála k Billovi zády, a tak nevěděl, co přesně mu chci vrátit. Když jsem se k němu otočila čelem a pohlédla do jeho tváře, jeho zmatení nevystřídalo pochopení, jak jsem očekávala.

„Nerozumím…“ hlesl.

„Když jste odjeli, Michael dal mně i Leně obálku s penězi. Chci ti ho vrátit, Bille.  Za svou práci dostávám zaplaceno a pokud udělám něco navíc, je to kvůli tomu, že chci. Tohle… tohle je moc. Je to přespříliš. Chci ti to vrátit,“ zopakovala jsem. V mysli se mi hned vybavila Tomova slova, která ke mně pronesl hned první večer, co sem přijel. Neuvidím ani cent navíc. A tak jsem chtěla, aby to zůstalo. S čistým štítem i svědomím.

„Já vám žádné spropitné nedával, Moniko,“ zavrtěl hlavou.

Překvapením jsem zamrkala. Takovou odpověď jsem nečekala. Spíše jsem předpokládala, že nebude chtít peníze vzít zpátky, že bude mluvit o tom, že si je přece zasloužím, nebo se odvolá na to, že darované věci se nevrací. Nenapadlo mě, že v tom vůbec nemá prsty.

„Původně jsem chtěl, ale Tom se do toho vložil a rázně mě utnul. Možná proto, že už se o to postaral, aniž by to přiznal,“ trhl rameny.

„Chceš mi tím říct, že jsou tyto peníze od tvého bratra?“ zeptala jsem se. Natáhla jsem ruku s obálkou k Billovi. Vzal si ji do svých prstů a přetočil na přední stanu, aby se podíval na to, jak je nadepsaná.

„Tohle jsem nepsal já, Moniko,“ nesouhlasně zakroutil hlavou, aby mi dal jasně najevo, že jsem se spletla. „Moje písmo vypadá takhle,“ řekl a prsty si poklepal na hruď, na triko, na kterém byl originální potiskl s několika německými ručně psanými slovy. „Tohle je moje kolekce a moje písmo.“

Zuby jsem si přejela přes spodní ret a frustrovaně zafuněla.

„Jestli chceš peníze vrátit majiteli, budeš si muset promluvit s Tomem. Tohle nadepsal on,“ řekl mi a prsty poklepal po písmu. „A je víc než pravděpodobné, že obálku naplnil, aniž by někomu něco řekl,“ dodal a podíval se na mě.

Nechápala jsem to. Proč by mi Tom posílal po mém šéfovi tolik peněz? Tížilo ho snad svědomí?

B.