Snowflakes in your hair *46

Díky za vaši trpělivost. Příjemné počtení. 😊 B.

Hudba: Katey Sagal & The Forest Rangers - To Sir With Love

Bill odešel a já zůstala němě stát v kanceláři s obálkou v ruce. Sotva jsem osaměla a já si konečně pořádně uvědomila, co mi tu řekl, projela mnou neskutečná vlna vzteku. Odhodila jsem obálku zpátky na stůl, jako by snad byla jedovatá. Nevěřícně jsem si prohrábla vlasy a zůstala civět na stěnu před sebou. Nemohla jsem tomu uvěřit. Už když mi Michael obálku předával, nechtěla jsem ji přijmout a ve svých myšlenkách jsem Toma titulovala nehezkými výrazy. Všechny ty výrazy však byly slabé v porovnání s tím, co jsem teď cítila. Předtím jsem si říkala, že kdybych měla Toma před sebou, nejspíš bych mu jednu vrazila. Teď jsem měla příležitost. Zase přijel, byl opět na té samé chatě, co já, byl v tom samém pokoji, jako předtím. Měla jsem na dosah ruky terč svého vzteku, mohla jsem jen zamířit a povolit stavidla svého hněvu.

„Jak já byla blbá!“ zamumlala jsem si sama pro sebe. Vzteky jsem kopla do stolu, u kterého jsem stála. A hned na to si zanadávala znovu. Vlna bolesti projela mým chodidlem, teď se můj vztek zhmotnil a cítila jsem ho v těle – momentálně v tepajících prstech mojí nohy. „Do prdele!“ sykla jsem. Tohle mi byl čert dlužen.

 

Dala jsem si ještě pár minut na prodýchání a uklidnění, než jsem vyšla z kanceláře. Zamkla jsem za sebou dveře a už chtěla volit taktiku úniku, kterou jsem uměla nejlíp, ale nemělo mi být přáno. Uslyšela jsem, že na mě volá Lena z kuchyně, jestli se k nim připojím s jídlem a zda má připravit talíř i pro mě. Na chodbě jsem málem vrazila do vysokého čahouna, který mi zaclonil cestu vedoucí ven z chaty a hned v závěsu za ním se objevila Edith a její obličej celý zářil štěstím.

„Ahoj. Jsem Andreas. Klidně mi říkej Andy,“ řekl melodickým hlasem. Když se mi představil a usmál se na mě, na tvářích se mu udělaly ďolíčky, které z jeho mužných rysů najednou vytvořily rošťáckou a klukovskou tvář.

„Monika. Těší mě,“ představila jsem se i já. Když jsem stiskla jeho dlaň, lehce mi s ní potřásl. „Doufám, že je s vaším pokojem všechno v pořádku,“ dodala jsem a pohledem střelila po svojí méně zkušené kolegyni, která stále stála přilepená k jeho osobě.

„Ó ano,“ pokývl hned hlavou. „Všechno je perfektní. Děkuju,“ pokračoval zdvořile. „Vím, že si zdejší personál s Billem a Tomem tyká, proto bych byl rád, kdybys tykala i mě. Pokud s tím souhlasíš,“ řekl a podíval se na mě zpod řas. A když se znovu tak šibalsky usmál a znovu mi předvedl své ďolíčky, nešlo se neusmát nazpátek.

„Ráda,“ pokývla jsem hlavou. Cítila jsem, jak se mi rty roztahují do úsměvu. Moje naštvání na zpropadeného Toma, na ten pitomý stůl a na sebe samou bylo na chvíli pryč.

„Jdeš se posadit za námi?“ zeptal se a dlaní pokynul ke společenské místnosti, kde byl slyšet Billův hlas, který na nás nedočkavě volal. Měla jsem pocit, jako by se mi opakovala situace z jejich prvního pobytu, kdy mě takhle uháněl Bill. Neustále mě zval ke stolu a já pálkovala jeho pozvání pryč. Co by se stalo, kdybych to teď udělala jinak?

„Ano, moc ráda,“ pokývla jsem hlavou po krátké chvilce přemýšlení. Proč bych se měla stranit zábavy, když jsem v podstatě měla volný den? Dokonce jsem nemusela zítra vstávat, to Edith měla následující den připravovat jídlo. Měla jsem skvělou příležitost, byla by škoda toho nevyužít.

 

Lena nachystala jeden velký stůl, ke kterému se vlezlo všech nás šest. Bill už byl usazený a po jeho bocích byly volné židle, které hned obsadili Andreas s Lenou. Naproti Billa už seděl Tom. Teď mi zbývaly jen dvě volby – posadit se po jeho levici nebo pravici. Hrdě jsem se napřímila v zádech a pevně sevřela čelist, když jsem si sedala jeho levé straně. Několikrát prsty poklepal po desce stolu, než svou levou dlaň schoval pod stůl. Pravou ruku měl pořád položenou na stole, tělem se však natáčel směrem ke mně. V tuhle chvíli mi to bylo dost nepříjemné, věděla jsem totiž, že na nás hledí minimálně jeden pár nezasvěcených očí.

„Jak jste oslavili Vánoce?“ zeptala se Lena, sotva jsme se všichni pustili do jídla. Byla jsem ráda, že se jako první chopila slova a hned rozvedla debatu směrem na naše hosty. Bylo mi jasné, že kdyby se ke slovu dostal Bill, kromě nekonečného brebentění by se dožadoval diskuse od všech, včetně mě. A já teď rozhodně nebyla v náladě, abych mu odpovídala na jeho dotazy. Momentálně jsem měla co dělat sama se sebou, abych se nezvedla a neodešla, nehledě na to, jak neslušné by to bylo. V mysli jsem si připomínala, že jsou tu dvě osoby, které neví o mé nevraživosti vůči Tomovi, a tak taky chci, aby to zůstalo.

„A tak znáš to. Posezení s rodinou, rozbalení dárků, u kterých je ti jasné, o co se asi jedná, ale jsi ráda za to, že si na tebe vůbec vzpomněli,“ začal Bill s lehkým pokrčením ramen. „A pak sedíš doma, piješ vaječný koňak a říkáš si, že někde jinde by ti asi bylo líp. Svou rodinu miluju, ale už to není, jako když jsme byli malí kluci,“ naklonil hlavu na stranu. „Spíš by mě však zajímalo, jak jste to tady oslavily vy dvě?“ zeptal se. „Oh, vy tři, pardon,“ opravil se hned, když si uvědomil, že tu s námi u stolu sedí ještě Edith, která tu byla i před pár dny, tudíž s námi oslavila i Vánoce.

„Tak určitě to nebyla oslava v takovém vánočním duchu, jak bych ji měla doma,“ zasmála se Edith. „Ale bylo tu pár lidí, pustili jsme si film a užili si příjemný večer,“ odpověděla za nás všechny. „Nataniel, Mikke, Erik…všichni, které jsem poznala díky holkám.“

„Leno, ty jsi tu měla i Erika?“ zeptal se Bill a překvapeně se na ni podíval. Očividně znal jejich historii, to jejich věčné scházení a rozcházení, a tak nebylo podivné, že ho ta informace tak překvapila. Já si však nevšímala tolik Billa jako Toma. Tím, že seděl vedle mě, jsem neviděla, ale cítila každý jeho pohyb. Sotva Edith zmínila Natanielovo jméno, Tom se nespokojeně zavrtěl. Nic neřekl, jen jsem cítila, že se jeho oči upřely na mě. Zuby jsem si přejela přes spodní ret a napíchla na vidličku další sousto, které jsem si strčila do pusy. Mlčky jsem zírala před sebe do svého talíře, a tak uhýbala jeho pohledu.

„Nataniel, Erik a mnoho dalších,“ chopila se slova Lena ve snaze to tu zachránit. „Takové typické Vánoce, jaké jsme tu s měly s Monikou už loni i rok předtím. Jen nás teď bylo díky Edith o jednoho navíc,“ řekla a pousmála se. „Vyměnili jsme si pár drobných dárků, dali trochu alkoholu a šli brzo spát. Šetříme síly na zbývající dny tohoto roku,“ pokývla hlavou.

„Bývá to tu hektické?“ zeptal se Andreas.

„A jak!“ zasmála se Lena. Jen krátce jsem se na ni podívala, abych se aspoň nějak zapojila do společnosti. Nesetkala jsem se s jejím pohledem, ale proto, že jsem se musela podívat do kříže na druhý roh stolu, pootočila jsem tak svůj obličej k Tomovi. Věděla jsem, že se na mě dívá, ale když Edith upoutala jeho pozornost, otočil se k ní.

„Víno?“ zeptala se Edith. A i když tu otázku směřovala ke všem přísedícím, jako první nalila do sklenice Tomovi. Hodlala jsem to ignorovat. Ať mu klidně věnuje všechnu svou energii. Snad se ho pak díky tomu aspoň částečně zbavím.

 

Konverzace u stolu nerušeně plynula dál. Bill se bavil s Lenou, vypadali, jako by potřebovali dohnat ty dny, kdy si nepovídali. Sem tam se k nim připojil i Andreas, který se chvíli věnoval těm dvěma, chvíli zase Edith s Tomem. Já tiše seděla u stolu, u už dojedené večeře, a dopíjela jsem třetí sklenici vína. Ostatní si povídali, já místo toho pila alkohol. Málokdy jsem holdovala vínu, ale dnes jsem na něj prostě měla chuť. Byla to pro mě lepší zábava než to, co se teď dělo kolem mě. Sama pro sebe jsem hledala důvody, proč tu vlastně ještě zůstávat. Nemusela jsem, to jsem moc dobře věděla. Když jsem se domlouvala s Natanielem, že se večer sejdeme u piva, rovnou jsem mu řekla, že nevím, kdy budu z chaty odcházet. Věděl, že dnes přijímáme hosty a že se to může protáhnout. Proto měl jít rovnou za Mikkem a já se tam ukážu, až budu moct. Teď mi nic nebránilo, ale stejně jsem tu dál seděla a poslouchala konverzace, které se mě téměř netýkaly. Nebylo to kvůli Leně, ani kvůli Billovi. A sama jsem moc dobře věděla, že i nezasvěcení Edith a Andreas nebyli důvodem, proč jsem tu dál seděla. Nechtěla jsem si to přiznat, rozumově jsem to popírala, ale tím důvodem, že jsem tu ještě byla a popíjela, byl Tom.

Ačkoliv jsem na něj byla naštvaná a rozhodla jsem se ignorovat jeho přítomnost, vadilo mi, jakým způsobem se Edith vtírala do jeho přízně. Zpočátku jsem si namlouvala, že mi to nevadí. Říkala jsem si, že je to pro mě dobře, protože mi ubude práce, kterou by po mě mohl vyžadovat. Když jsem ale koutkem oka sledovala, jak se Edith může přetrhnout, aby si jí Tom všiml, začínal se mi svírat žaludek.

„Bolelo to tetování?“ zeptala se Edith Toma, zatímco konečky prstů zlehka přejela po kloubech jeho pravé ruky. Pohrával si se stopkou prázdné sklenice, a Edith tak měla skvělou příležitost ho zase opečovat a dolít mu.

Tom svou ruku stáhl, ve vší slušnosti, jako by na sobě nechtěl dát vědět, jak je mu to nepříjemné. Nadechl se. „Dalo se to přežít,“ odpověděl. „Už další víno nechci. Díky, ale nedolívej mi,“ zavrtěl hlavou.

„Ale Tome, vždyť jsi ještě skoro nic neměl,“ zasmála se Edith, a i přes jeho výslovné přání naplnila jeho sklenici dalším vínem. „Aspoň máme příležitost si popovídat a více se poznat,“ trhla rameny. Chtěla se tvářit nenuceně, ale já na ní viděla, jak se tělem nakláněla k Tomovi, a jak žádostivě její hlas zněl.

„Vlastně jsem chtěl –“

 

Položila jsem vypitou skleničku na stůl, až se ozval tupý dunivý zvuk. Přerušila jsem tím Tomova slova, přerušila jsem tím debatu všech. Všechny oči se upřely ke mně, byla jsem hlasitější, než jsem vůbec plánovala. Získala jsem si pozornost všech, aniž bych chtěla.

„Omluvte mě,“ začala jsem a odsunula se od stolu. „Budu vás muset opustit. Mám ještě… nějaké plány,“ řekla jsem nakonec. Vstala jsem, a ještě jednu se na všechny podívala, Tomovi jsem se však záměrně vyhnula. „Užijte si zbytek večera,“ dodala jsem.

„Máš sraz s Natem? Pozdravuj ho,“ pousmála se Lena. Prozradila tím, kam se chystám, a tím částečně zhatila mé plány. Jen jsem ji probodla pohledem, než jsem jí odpověděla.

„Vyřídím,“ pokývla jsem hlavou a tím i potvrdila slova Leny. Ačkoliv jsem doposud neřekla, kam jdu, díky Leně a mé odpovědi to teď věděli všichni.

„Jdeš dolů do hospody?“ promluvil Tom a sám si odsunul židli, jako by se i on zvedal k odchodu. Hned se chopil šance, která se tu naskytla. „Potřebuji chvíli na čerstvém vzduchu. Tak tě můžu aspoň doprovodit,“ nabídl se, jako bych něco takového potřebovala.

„Nepotřebuji doprovod,“ odsekla jsem a podívala se na něj, snad poprvé za celou tu dobu, co jsme tu společně seděli u večeře. „Čerstvý vzduch máš i tady na balkoně, nemusíš se kvůli mně obtěžovat a jít se mnou až na náměstí.“

„Nemám s tím problém, Moni,“ pobaveně našpulil rty. Muselo mu docvaknout, že nechci být poblíž jeho osoby, a teď se bavil tou situací, ve které jsem se nacházela. Nechtěla jsem ho neslušně odmítnout před Edith a Andreasem. A on toho využil. „Chci se projít,“ dodal a zasunul židli zpátky na místo. Nevadilo mu nechat tady nedopitou sklenici, kterou mu Edith před chvílí aktivně nalila, vůbec neřešil to, že tu nechává svého bratra a kamaráda a vydává se do noci s hostitelkou chaty, na kterou přijel. Už jsem nijak nezareagovala, jen jsem naštvaně sevřela čelist. Pevně jsem stiskla zuby k sobě a pomalu vydechla nosem ve snaze umírnit své emoce. Mlčky jsem se otočila na patě a vydala se směrem k chodbě. Čím dřív vypadnu, tím líp.

 

Nečekala jsem na něj, nehlídala jsem, jestli stíhá mému tempu nebo ne. Sotva jsem si nazula boty a pevně si uvázala tkaničky, popadla jsem bundu a vyšla ven z chaty. Teprve jsem protahovala paže rukávy bundy, když už jsem našlapovala na čerstvě napadený sníh.

„Stalo se ti něco?“ zeptal se Tom. „Vždyť kulháš,“ konstatoval fakt, kterým mi připomněl tupou bolest v prstech mé nohy.

„Nestarej se,“ zamumlala jsem odpověď, které možná nerozuměl, ale to mi bylo jedno. Šla jsem dál, zatímco jsem si zapínala bundu až ke krku. Teprve pak jsem si upravila čepici, kterou jsem si v rychlosti nasadila na hlavu.

„No tak, Moniko. Nemusíš přece tak hnát, ne?“ uslyšela jsem jeho další pokus o konverzaci, který jsem hodlala ignorovat. Jeho problém, že se rozhodl mě doprovodit proti mému přání. Když jsem však na paži ucítila jeho dotek, kterým mě i přes tlustou vrstvu bundy sevřel a zpomalil tak můj krok, věnovala jsem mu jeden chladný a nicneříkající pohled.

„Přituhuje, proto chci být co nejdřív v teple,“ začala jsem s výmluvami hlasem bez špetky emocí. „Já mám svůj cíl jasný a tím rozhodně není povídání si s hostem naší chaty v takové zimě. Navíc dnes nejsem ve službě, takže nemáš žádné právo vyžadovat mou společnost,“ trhla jsem rameny. „Promiň, ale pokud jsi chtěl jít na procházku, vybral sis špatnou osobu,“ dodala jsem. I když jsem hned vystřílela všechny své argumenty, doufala jsem, že mu to aspoň na chvíli vezme vítr z plachet. Mýlila jsem se.

„U stolu jsem slyšel od všech, jak se za poslední dny měli, kromě tebe. Zajímá mě, jak ses měla ty, Moniko,“ podíval se na mě. „Nebo… koho jsem si teda měl vybrat k takové příjemné procházce?“ zvedl obočí. Dělal hloupého a tím mě ještě více vytáčel. Já se však snažila, aby na mě nebylo nic znát, hodlala jsem zůstat chladná a netečná. S jeho vyřčenými slovy se zvedl vítr a z oblohy začaly padat další sněhové vločky dnešního večera.

„Třeba Edith. Určitě by tě ráda pobavila svou společností,“ řekla jsem, zatímco jsem strčila dlaně hluboko do kapes. Opravdu bylo chladno a já nehodlala na cestě strávit více času, než je nutné. Tom se zastavil na místě. Po mých slovech se zasmál, jako bych řekla snad něco vtipného.

„Snad nežárlíš, Moni,“ pronesl pobaveným hlasem.

Zarazila jsem se v půli kroku a otočila se k němu čelem. „Nebuď směšný, Tome,“ zamračila jsem se na něj. Když ke mně udělal krok, zůstala jsem stát na místě. Když vztáhl ruku a mezi prsty promnul pramen mých vlasů, který se mi opíral o hruď, strnula jsem.

„Chytají se ti ve vlasech vločky,“ zamumlal tiše a slabě se přitom pousmál. Zvedl pohled od svých prstů k mému obličeji. Zuby si přejel přes spodní ret a trhaně se nadechl. Když znovu promluvil, od pusy mu šla pára. „Nejsi ve službě a já jsem pouhý host vaší chaty?“ zeptal se, přičemž použil přesně má slova, která jsem před chvílí pronesla ve snaze se dostat z jeho společnosti.

„Je snad něco z toho nepravda?“ zvedla jsem obočí. Vzhlížela jsem do jeho obličeje, sledovala jeho tmavý pohled a snažila se zabránit pocitu, že mi vidí až na dno mé rozbolavělé duše.

Polkl. „Po tom všem jsem… Doufal jsem v něco víc,“ zamrkal.

Slabým odkašláním jsem si pročistila hrdlo a ukročila vzad, abych se dostala z jeho podmanivé přítomnosti. Neodpověděla jsem hned, ale věděla jsem, že budu muset něco říct. Něco, čím mu opět připomenu, jaká je realita.

„Moni,“ zašeptal mé jméno a já měla pocit, že kdyby měl pokračovat, tak se mu hlas zlomí. Krátce jsem zavrtěla hlavou, abych ho přiměla mlčet a nepokračovat v tom, co mi chtěl povědět.

„Bude lepší, když se budeme držet jasně stanovených hranic,“ řekla jsem. „Nepřekračuj je, prosím.“

B.