Snowflakes in your hair *52

Tak jsem si včera myslela, že opět využiji času u hokeje, jenže to v poslední třetině byla taková sada, že jsem prostě musela psaní odložit, abych si to pořádně užila. 😀 Díl tedy přináším až dnes, teď, a doufám, že se vám bude líbit, co jsem pro vás vysmolila. 😊 Užijte si počtení, vaše B.

Hudba: Deeperise - Raf ft. Jabbar

Oblečená v rudých šatech jsem scházela schody. Nevím, co mě to popadlo, že jsem Lenu poslechla. Možná jsem se tak podvědomě rozhodla, protože jsem si i já chtěla tenhle večer opravdu užít. I když to tu skoro nikdo nevěděl, přece jenom jsem měla narozeniny. A ačkoliv jsem neměla žádné gratulanty – podle mého přání – večer jsem chtěla mít příjemný bez udání důvodu. Šaty mi končily u kolen, naštěstí jsem neměla pocit, že jsem spíše neoblečená než oblečená, jak bych si připadala v šatech, jaké teď měla na sobě Lena. Výstřih nebyl nějak vulgární, ale určitě byl odhalenější, než jak jsem byla zvyklá. Vypadala jsem upraveně a musela jsem dát Leně za pravdu – slušelo mi to. Sama sobě jsem se líbila, a to na to nejsem zvyklá se zas tolik dívat. Nikdy jsem nějak extra ošacení neřešila, mým hlavním cílem vždy bylo, aby to vypadalo slušně a zároveň mi v tom bylo pohodlně. Málokdy jsem si nechávala rozpuštěné vlasy, a abych se dneska cítila dobře i v účesu, nechala jsem vlasy splývat přes ramena, jen jsem si svázala prameny kolem obličeje, aby mi nepadaly do tváře.

 

Sešla jsem jedno patro a jen na okamžik se zastavila na chodbě, která vedla k pokojům hostů, abych zkontrolovala, jestli náhodou Tom nevychází ze svých dveří. Chodba však byla prázdná, tak jsem pokračovala v cestě do společenské místnosti, odkud se ozývala hudba a veselé hlasy. Chybělo mi sejít posledních pár schodů, když jsem zvedla pohled od svých nohou před sebe. Setkala jsem se s Tomovým pohledem, který zase stoupal po schodišti z přízemí do patra, do kterého jsem mířila i já. Zpomalila jsme krok, stejně tak Tom. Očima viditelně přejel přes mé tělo a bylo v jeho tváři znát, jak je překvapený. Sestoupila jsem poslední schody a postavila se naproti Toma, který už stál na kraji chodby. Dlaně si strčil hluboko do kapes tmavých kalhot, které měl na sobě. Kalhoty doplňoval světlý pletený svetr se vzorem, který se z pevných ramen volně svěšoval podél jeho boků. Slušel mu. Celkově byl hezky oblečený, vlasy měl svázané v drdůlku na temeni hlavy. Zastřižené vousy dál působily upraveně, vypadal prostě dobře.

Tom nic neřekl, jen zlehka zavrtěl hlavou a hleděl do mého obličeje, zatímco si špičkou jazyka ovlažoval své rty.

„Copak?“ zeptala jsem se, když nepřestával kroutit hlavou. Znervózňoval mě a já cítila, jak mi začíná silně bušit srdce. Mlčky si mě prohlížel, jako by nemohl věřit tomu, co před sebou vidí. A že jsem neznala přesný důvod jeho nynějšího chování, to mě dostávalo do mírného napětí. „Vypadá to blbě?“ zeptala jsem se nakonec, když se stále neměl k odpovědi.

„Naopak,“ řekl hned. „Vlastně nemám slov. Jsi neskutečná kočka, Moni,“ pousmál se. Jeho hlas zněl zastřeně, jako by byl opravdu překvapený z toho, jak dnes vypadám. Z jeho slov jsem cítila upřímnost a za tu jsem byla ráda. Bylo mezi námi čisto. Neměli jsme potřebu něco skrývat.

Polkla jsem. „Díky,“ hlesla jsem. Jeho chvála mě odzbrojila. Cítila jsem, že se mi do tváří žene krev, začínaly mi hořet a muselo být vidět, ale Tom to nijak nekomentoval. Minulý Tom by si mě dobíral, dal by hned jasně najevo, že mu moje tělesná reakce neunikla. Současný Tom byl taktní. Byl ohleduplný, byl… téměř dokonalý.

„Pojď sem,“ pokynul mi a vytáhl z kapsy jednu ruku. Natáhnul ji ke mně dlaní nahoru, tak jsem vyslechla jeho žádost a položila své prsty na ty jeho. Jemně mi je sevřel a zvedl svou ruku nad mou hlavu, aby mě tak přiměl se podtočit pod jeho paží. Sukně šatů se mi zavlnila kolem stehen.

Krátce jsem se zasmála. „Co to děláš?“ zeptala jsem se a pohlédla do jeho tmavých očí. Byla jsem mu teď tak blízko, jako dlouho ne. Uvnitř mě jsem cítila příjemné chvění, cítila jsem, jak mi přesně takové chvíle chyběly.

„Musím si tě pořádně prohlédnout, než se mi ztratíš v davu lidí, ne?“ uculil se. Sice už mou ruku nedržel nad hlavou, ale stále mé prsty svíral v těch svých. Lehce mi je mnul, jako by se snad potřeboval takovým dotekem ujišťovat, že tu před ním opravdu stojím a nikam neutíkám.

„Vím, že tu máš přátele a cílem večera je dnes zábava, ale… najdeš si pak na mě čas?“ zeptala jsem se. Myslím, že už je na čase, abychom si promluvili. A čím dřív ze sebe dostanu to všechno, co bych chtěla Tomovi říct, tím dřív se mi uleví.

„Pro tebe si najdu čas vždycky, kotě,“ odpověděl mi. Vztáhl ruku a zlehka mě pohladil po tváři. „Stačí jen pak mrknout nebo vyslat jiný signál a můžeme se někam vytratit,“ zavtipkoval.

„Dobře,“ pousmála jsem se. Zrovna teď jsem chtěla spíše odejít s Tomem někam do soukromí, než abych se šla bavit s hosty, které tak pořádně neznám. Vím však, že je tu víc lidí, kteří by mi připomněli, že jsem něco slíbila, že mám nějakou povinnost.

 

Do místnosti jsme vešli zároveň, snad to ale vypadalo přesně tak, jak to bylo – setkali jsme se na chodbě a jen jsme společně přišli za ostatními. Tom se na mě ještě jednou podíval pohledem, který jsem si mohla vyložit různě, nikoliv však negativně, než se postavil vedle svého bratra, aby se zapojil do debaty, kterou vedli s Andreasem a Michaelem. Pohledem jsem vyhledala Lenu s Edith, které postávaly u provizorního pivního baru a staraly se o to, aby měli všichni plné sklenice. Přešla jsem k nim. Sotva si mě Lena všimla, její obličej se rozzářil.

„Co jsem říkala. Budeš vypadat skvěle,“ pokývla hlavou.

„Díky za ty šaty, Leno,“ řekla jsem hned. „Snad si moc nelichotím, když ti řeknu, že z nich Tomovi spadla brada,“ dodala jsem polohlasně, když jsem se k ní naklonila, abych jí to mohla říct důvěrně a aby má slova slyšela jen Lena. Edith nevěděla všechno a chtěla jsem, aby to tak ještě nějaký čas zůstalo. Ačkoliv jsem se už neobávala toho, že by mohla našemu šéfovi prozradit něco, co bych sama nechtěla, i tak jsem k ní neměla plnou důvěru, co se týkalo mého osobního života. Prostě jsem se nechtěla dělit se vším. Za svůj život jsem se naučila, že je to tak lepší. Až Michaelovi oznámím, že jsem se rozhodla ukončit tento pracovní poměr, možná jí pak něco málo řeknu. Jestli bude mít vůbec zájem znát důvod.

„Už jste si promluvili?“ zeptala se mě Lena. 

Zavrtěla jsem hlavou na znamení nesouhlasu. „Ještě ne,“ řekla jsem a vzala si od ní sklenici s natočeným pivem, kterou mi podávala. „Ale myslím si, že už je to na dobré cestě. Schyluje se k tomu, že si konečně promluvíme, všechno urovnáme a budeme se moct pobavit o tom, jak dál.“

„Máš nějakou představu?“ položila mi další otázku. A na tu už jsem odpověď neměla. Místo toho jsem jen trhla rameny. A možná dobře, že jsem teď nic neříkala, protože se k nám přitočil Georg.

„Čau holky,“ pozdravil nás obě. Na Edith se jen krátce podíval, tu přece jen neznal tak dlouho, a pak se zadíval na mě a Lenu. „Tak, jak jste se tu měly?“ začal tradičně. „Stýskalo se vám po mě tak jako mě po vás?“ zažertoval. Hned na to očima přejel po mých šatech, i on vypadal příjemně překvapený tím, že jsem dnes takhle ustrojená.

„No, sice jsme hned po vás měly další hosty, ale je pravda, že nikdo nebyl takový jako vy,“ odpověděla mu Lena podobnou lichotkou. „Nikdo se mnou nechodil na večeři a sklenku vína, ani na svah… musela jsem prostě vše zvládnout sama,“ dodala ve vzpomínce na to, co všechno spolu podnikali. A já si uvědomila, kolik věcí mi vlastně uniklo. Svůj pracovní čas jsem trávila s Tomem, a když jsem neměla službu, snažila jsem se odsud vypadnout a užít si to volno po svém se svými přáteli. Lena byla s hosty a tvořila si s nimi vzpomínky, které teď mohli s úsměvem vytahovat. A kolik toho předtím Lena nevěděla o mně a Tomovi, tolik toho já sama nevím o ní a jejím času, který s Billem a Georgem trávila.

„No musím říct, že už jsem pár pobytů na horách zažil, ale žádný nebyl takový, aby se mi takhle zapsal do paměti. Tady je prostě nádherně,“ usmál se Georg. „A teď je vás na hosty víc, to je fajn, ne?“ zvedl obočí, zatímco udělal nevinnou narážku na to, že je mezi pracovníky i nová tvář Edith.

„No tak to určitě,“ odpověděla hned Lena. Nenechala mě ani nadechnout, ale to mi teď vlastně nevadilo. I když jsem dál poslouchala jejich rozhovor, rozhlédla jsem se po místnosti, zatímco jsem upíjela piva ze sklenice, kterou jsem stále držela v prstech. Prohlédla jsem si tváře hostů a nedokázala potlačit svou pracovní povinnost – hledala jsem, jestli někomu něco nechybí. Všichni se však bavili, hovořili spolu a usmívali se, nezdálo se, že by někdo strádal.

 

„A co ty, Moni?“ zeptal se mě Georg. Zaostřila jsem do jeho tváře, a všimla si, že tu už nestojí Edith a Lena se ohlíží, ke komu by se přesunula. Vypadalo to, že si přece jenom prohodili pár slov, o kterých jsem nevěděla, protože jsem svou pozornost namířila někam jinam. Stála jsem vedle nich, ale doposud jsem nebyla aktivní účastnicí jejich rozhovoru. A dokonce ani pasivní – přestala jsem poslouchat v momentě, kdy jsem pohledem začala kontrolovat spokojenost přítomných.

„Mám se dobře,“ řekla jsem. A věděla jsem, že to teď říkám upřímně.

„To rád slyším. Musím se přiznat, že po tom všem a v jakém stavu jsme tě opouštěli, jsem na tebe nějaký čas myslel,“ pousmál se. Na chvíli sklopil pohled k pěně svého piva, jako by se rozhodoval, co mi chce vlastně říct. „Asi to nebyly lehké týdny pro nikoho z nás.“

Tázavě jsem zvedla obočí. „Jak to myslíš?“ zeptala jsem se. A kdyby teď stála poblíž Edith, asi by mi to bylo jedno. Těmi slovy totiž upoutal mou pozornost.

„Tak jak to říkám,“ naklonil hlavu na stranu. „Tom od rána do večera řešil rozvod a snažil se popohnat právníky, aby už měl konečně klid. Dokonce se vzdal několika věcí ve prospěch Heidi, jen aby jí něčím zacpal pusu a ona si nemohla stěžovat. Ona to nazývala kompromisem, ale bylo to sprosté oškubávání,“ povzdychl si. Zdálo se, že je sám plný toho nepříjemného zážitku, který se ho ani přímo netýkal. „A my ostatní jsme se ho snažili podržet, jenže jsou věci, na které je někdy člověk sám a nikdo jiný mu s tím nepomůže.“

„To máš pravdu,“ řekla jsem. A sklouzla jsem pohledem za Georgovo rameno, kde se mi ve výhledu objevil Tom. Bavil se se svými přáteli, které jsem já sama poznala před pár hodinami, a vypadal spokojeně. Jako by ho vůbec nic netrápilo. Žádná ztráta majetku, o které jsem se teď dozvěděla. 

„Teď vypadá šťastně, že?“ ozval se Georg kousek od mého ucha. Přešlápl z nohy na nohu, a tak se přesunul na místo vedle mě, aby viděl, kam se upřel můj zrak. Pohlédla jsem do tváře Georga.

„Vypadá tak nebo je šťastný?“ zeptala jsem se.

„Můj upřímný názor? Po hodně dlouhé době je šťastný. Tenhle uvolněný a společenský Tom je starý dobrý Tom. Z časů, kdy jsme ho znali jen my v kapele a nikdo jiný mezi námi nebyl. Zdá se, že je zase nohama pevně na zemi,“ pousmál se. „S Heidi se často rozcházeli a zase scházeli, že to po čase vypadalo, že už rezignoval. Ty jsi mu zřejmě dodala tu energii, kterou potřeboval. Byla jsi to poslední pošťouchnutí tím správným směrem.“

„Nechce se mi věřit, že bych měla až takový vliv, Geo,“ podívala jsem se na něj.

Znovu se pousmál. „Neříkám ti to, abych ti mazal med kolem pusy. Říkám ti to, abys věděla, co pro něj znamenáš. Jsi důležitou osobou jeho života, aniž bys to možná tušila, Moni.“

Ztěžka jsem polkla. V mysli se mi vybavil Tomův dopis. 

Svou paličatostí jsi mi paradoxně dodala šťávu do života. Vlila energii do žil.

Co mi tu Georg říkal, se zdálo být pravdou. Jen zbývalo, abych si to teď přiznala – to, co mi Tom napsal a Georg svými slovy nezávisle potvrdil.

 

Přešla jsem místností a na chvíli se ztratila v kuchyni. Chtěla jsem doplnit zásoby, všimla jsem si, že jeden z obložených táců začíná zet prázdnotou. Sotva jsem však vešla, uslyšela jsem, že mi zvoní mobil. Nechala jsem si ho tu, jak jsem to dělávala běžně, když jsem měla službu, a úplně zapomněla na to, že mi bude dnes zřejmě volat brácha. Na chvíli jsem z hlavy vypustila důvod, kvůli kterému jsem sem přišla, a vzala mobil do ruky. Měla jsem jeden jediný nepřijatý hovor, a to zrovna ten, který jsem zaslechla. Hned jsem vytočila jeho číslo zpátky a přiložila si mobil k uchu.

„Čau, ségra,“ pozdravil mě. A když jsem uslyšela jeho hlas, musela jsem se usmát.

„Čau,“ odpověděla jsem mu. Bylo to opravdu dlouho, co jsme si volali. V poslední době to byla konverzace spíše emailová, proto mě potěšilo, že nezapomněl a přes to všechno dnes zavolal.

„Myslel jsem si, že tě nezastihnu. Sice v dáli slyším hudbu, ale neříkej mi, že jsi tam byla s mobilem v ruce. Jak to, že hned voláš zpátky?“ zeptal se.

Zasmála jsem se. „Náhodou jsem šla kolem. Jinak večer slavím, ale z jiného důvodu,“ řekla jsem popravdě. „Vydrž, chvilku, najdu si klidnější místo, abych ti líp rozuměla,“ dodala jsem hned na to. Prošla jsem z kuchyně na chodbu a rychle se rozhodovala, kam bych vlastně mohla jít. Kdybych šla do kanceláře, asi bych se hudebního podkresu nezbavila. Rozhodla jsem se tedy, že vyběhnu na balkon, což byla teď nejkratší cesta na čerstvý vzduch. 

„Máte tam hosty?“ zeptal se.

„Ano. Jedna skupina, co tu byla už před pár týdny. A teď přijeli znovu, jak se jim tu líbilo,“ odpověděla jsem, zatímco jsem záměrně vynechala ty nejdůležitější detaily – že Tom zřejmě přijel kvůli mně a že je to skupina lidí, která se nám s Lenou nejvíc dostala pod kůži.

„Bych si tipl, že ani nevědí, že máš dnes narozeniny, co?“ hádal. Znal mě moc dobře.

„Nepotřebuji, aby to věděli,“ hlesla jsem. Zaklapla jsem za sebou dveře a tím získala dokonalé soukromí. Jednou paží jsem si objala břicho, abych se aspoň nějak zahřála, zatímco jsem vedla rozhovor se svým bratrem, kterého jsem neviděla celou věčnost.

„A jaké jsi měla Vánoce?“ pokračoval v dotazech, kterými doháněl, co jsme nestihli v emailech.

„Udělali jsme si příjemný večer s místními. Podobně jako loni,“ řekla jsem a zahleděla se před sebe na okolní přírodu. „A co ty? Jak ses měl?“ zeptala jsem se tentokrát já. 

„Mám pro tebe novinku,“ začal tajemně. „Se Sandrou jsme se zasnoubili. Na Štědrý den jsem poklekl a ona řekla ano,“ zahihňal se jako malý kluk. Jeho hlas zněl vesele a nebylo taky divu.

„Teda, brácha! Kdo by to do tebe řekl!“ zasmála jsem se. „Moc gratuluji. To jsou skvělé zprávy!“ dodala jsem a přešlápla jsem z nohy na nohu. Potřebovala jsem se zahřát. Sice jsem tady stála pár minut, ale přes šaty zima postupovala až příliš rychle. A sotva jsem na to pomyslela, ucítila jsem na ramenou dotek. Ohlédla jsem se. Kousek od mě stál Tom a přes ramena mi přehazoval teplý přehoz, který byl doposud složený na kraji pohovky. Děkovně jsem se na něj usmála a přitáhla si provizorní svrchník blíž k tělu.

Byl pozorný.

Byl obětavý.

Chtěla jsem, aby se stal mým andělem. A on to právě teď dělal.

B.