Snowflakes in your hair *51

Moc vám děkuji za vaše komentáře. 🙏 Těší mě, že jste potěšeni padesátkou, no snad se nám všem přání vyplní a mě to psaní půjde dál stejně dobře - a klidně i líp (co si budem nalhávat). 😀😅 Užijte si dnešní díl, koťátka. ♥️ Snad nejsou v kapitole hrubky, dopisovala jsem rychle před odchodem do práce... Enjoy. 😊 Vaše B.

Hudba: Katey Sagal - Bird on a Wire

Tom si schoval dopis do své kapsy dřív, než si ho stihl přečíst a než si ho stihli všimnou ti dva, na které jsme na chodbě narazili. Georg mě hned radostně přivítal, jako bychom byli staří dobří přátelé, a představil mě Gustavovi – drobnějšímu, ale usměvavému příteli, na jehož nose seděly tmavé brýle. Potřásla jsem si s ním rukou a usmála se na něj, jak jsem měla při své práci ve zvyku. Už jsem se seznamovala s nepřeberným množstvím hostů, ale u těchto osob jsem měla pocit, jako by v tom bylo něco víc. Jako bych měla patřit mezi ně – už jenom tím, jak se při jejich prvním pobytu Bill snažil o to, abychom s Lenou večeřely spolu s nimi. Ne vždy se mu to povedlo, ale to už je druhá věc.

„Monika?“ zopakoval Gustav mé jméno a pak na pár okamžiků přesunul pohled do Tomovy tváře. „Těší mě,“ dodal, aniž by řekl cokoliv dalšího. Měla jsem však pocit, že teď mezi nimi proběhla telepatická konverzace. Zopakoval mé jméno ve stylu vím o tobě pár věcí, už jsem něco slyšel.

„Taky mě těší,“ odpověděla jsem mu. „Pokud byste si chtěli dát něco dobrého k jídlu, je právě čas snídaně. Dole ve společenské místnosti, která z části slouží i jako jídelna, je plný stůl různých druhů snídaně,“ řekla jsem a dívala se spíše na Gustava než Georga, protože ten to už znal. „A dnešní specialita – palačinky,“ zvedla jsem ukazováček.

Georg se zasmál. „Tak to si nesmíme nechat ujít,“ řekl a zlehka mě poplácal po rameni. „Opravdu tě rád vidím, Moni,“ dodal. A i když řekl mé jméno v podobě, jak mě oslovoval i Tom, z jeho úst to ve mně nevyvolalo vlnu vzrušení po celém těle. „Vypadáš dobře.“

„Díky,“ pousmála jsem se. Kdyby mi ta slova řekl před týdnem, nevěřila bych mu ani nos mezi očima. Ale je pravdou, že dnes jsem se dobře vyspala – po opravdu dlouhé době. Že by za to mohl Tomův dopis, který mi dal konečně odpovědi a já měla rozuzlení téměř všech svých záhad? 

 

Nechala jsem je v klidu se ubytovat, uvítat se s Tomem. Vrátila jsem se do kuchyně, kde dnes bylo mé hlavní působiště, a prošla všechny suroviny, abych se mohla připravit na to, že budu vařit taky oběd. Sotva jsem klepla s prvními sklenicemi se sterilovanou zeleninou, objevil se ve dveřích Bill.

„Potřeboval bych s tebou mluvit, má drahá,“ začal a potutelně se usmíval.

„Tak povídej,“ pobídla jsem ho a otočila se k němu čelem, abych nestála neslušně zády. Když svou práci o pár minut odložím, nic se nestane. Dlaněmi jsem se opřela o okraj kuchyňské linky, těsně vedle mých boků, a zadívala se do jeho tváře.

„Za prvé, děkuji za výbornou snídani. Takové palačinky jsem dlouho neměl,“ usmál se. Jen jsem pokývla hlavou na znamení, že děkuji za jeho slova, a nechala ho mluvit dál. „A za druhé, dneska chceme s klukama zajít do města. Ne všichni tu byli, tak jsem přemýšlel, že bych jim to tady ukázal, kde co je a jak je to tu kolem krásné,“ pokračoval. „Zašli bychom si někam na večeři a ty bys tak mohla mít míň práce s vařením,“ řekl a pohledem na chvíli sklouzl k plotně, která byla zatím studená.

„Dobře. Večeři vám tedy připravovat nemusím, říkáš,“ zopakovala jsem po něm informaci, která pro mě byla důležitá, a zeptala se hned na další. „A potom? Tom naznačil, že byste tu chtěli posezení s popíjením. Mám tedy nachystat nějaké občerstvení? Nebo jaká je tvá představa?“ pozvedla jsem obočí. „Zásoby alkoholu snad máme, ale pokud by bylo nějaké jiné přání kromě vína a nějakého koňaku, můžu ještě zajet koupit,“ dodala jsem.

„Kluci pijí spíš pivo než víno,“ řekl.

„Dobře, zajedu tedy koupit pivo.“ 

„Nemusíš. Mluvil jsem s Michaelem, přijede se přivítat s kluky, kteří přijeli až dnes. Říkal mi, že přiveze bečku,“ pokývl hlavou.

„Aha,“ hlesla jsem. „Dobře tedy. Něco jiného mám zařídit? Řekni si,“ pobídla jsem ho. „Každá silvestrovská skupina chtěla něco jiného… stačí mi jen nadiktovat představu a já se o to postarám.“

„Moni, v pohodě. Michael přiveze alkohol, ty můžeš nachystat jen nějaké brambůrky, misky s oříšky,“ mávl rukou, jako by mu to bylo vlastně jedno. Zdálo se, že prioritou dnešního večera má být spíše alkohol než nějaké pochutiny. I tak jsem ale chtěla mít jistotu, zda nemůžu udělat něco víc.

„A co nějaké obložené talíře? Jednohubky?“ navrhla jsem.

„Nechám to na tobě,“ usmál se. „Jestli se ti něco chce dělat, klidně nám něco připrav. Ale taky se připrav, že tam budu chtít mít tebe jako toho, kdo si to užívá s námi, ne toho, kdo obsluhuje,“ ukázal na mě prstem.

„Bille…“ povzdychla jsem si a krátce zavrtěla hlavou. Když však ke mně udělal krok, neřekla jsem nic dalšího, jen jsem zůstala civět do jeho obličeje.

„Zlato, udělej jednou po mé vůli, prosím. Bude tu tvůj šéf, ano, ale já tě zvu, aby sis dnešní večer užila s námi všemi, i když máš dnes službu v kuchyni. Lena s Edith jsou taky zvány, budou tu snad všichni, které tu chci mít. A ty mezi ně patříš taky. Bude to krásný večírek na uvítanou, na seznámení. Tak se hezky vyfikni a pojď se radovat s námi,“ uculil se.

„Rozmyslím si to,“ zamumlala jsem. Nečekala jsem od něj takový proslov. Zdálo se, že mu na tom opravdu záleží. A i když bych ho nechtěla zklamat, znamenalo by to pro mě vykročení mimo můj komfort. Sedět s hosty, debatovat s nimi a být součástí večírku? To jsem dlouho neudělala. Jsem teď však ve fázi, kdy přemýšlím o tom, že tuto pracovní pozici opustím. Mohla bych si tedy dovolit si to trochu okořenit a užít si poslední dny, týdny… ne?

 

Den mi utekl, a to jsem ani nemusela mít shon s přípravou večeře. I když jsem byla osvobozena od tohoto úkolu, připadlo mi hned několik dalších. Rozhodla jsem se společenskou místnost uklidnit, připravit na to, že tu bude více lidí spíše popíjet než sedět u stolu a večeřet. Trochu jsem upravila seskupení stolů, nechala jsem více prostoru před pohovkou a rozmístila křesla trochu dál od sebe, kdyby chtěl někdo i postávat, ne je posedávat. Na nějakou dobu jsem nechala otevřené dveře od balkonu, abych v místnosti vyvětrala, a já se mezitím vrhla na přípravu obložených talířů. Často se stávalo, že na takových večírcích ze začátku nikdo moc nejedl, ale sotva stoupla hladina alkoholu, stoupla pak i chuť něco uzobnout. Nakrájela jsem pečivo na kousky a připravila je do košíků, které jsem prozatím překryla jednobarevným ubrouskem a odložila vedle lednice. Veškeré další připravené pochutiny jsem pak naskládala do polic v lednici, aby zatím zůstaly v chladu. Bylo pozdní odpoledne, když jsem konečně končila a utírala pracovní prostor vedle dřezu. Měla jsem dost času na svou večeři, svou vlastní přípravu. Rozhodla jsem se Billovi vyhovět a účastnit se jejich večera jako host. Snad toho nebudu litovat.

Sem tam se přes den mihla Lena, se kterou jsem poobědvala, chvíli jsme si popovídaly, ale žádné z témat se netýkalo Toma ani jeho dopisu. Zdálo se, že se hodně ovládá, aby se mě nezeptala, jak hodlám celou situaci vyřešit, a já ji za to byla vděčná. Po jídle jsme se rozloučily, rozhodla se, že si ještě zajezdí na svahu, než se přiblíží večer. Edith po tom, co přivezla Georga a Gustava, zmizela ve svém pokoji, a celý den jsem ji neviděla. Hosté z naší chaty se vydali do města, jak Bill zmiňoval, a tak jsem měla opravdu celý den pro sebe, měla jsem klid pro práci a přípravy.

Zabalila jsem své mokré tělo do osušky a předklonila se, abych si druhým ručníkem trochu prosušila vlasy. Stoupla jsem si před zrcadlo v koupelně, kterou jsem teď sdílela s Lenou, a s povzdychnutím se zadívala do svého obličeje. Vzpomněla jsem si na slova Georga o tom, že vypadám dobře. Prohlédla jsem si svou tvář a musela uznat, že jsem opravdu vypadala líp než před dvěma týdny. Už jsem neměla takové kruhy pod očima, moje barva kůže nebyla zsinalá, tváře jsem teď měla narůžovělé. Zuby jsem si přejela přes spodní ret a vyšla z koupelny do pokoje. Na svojí posteli už seděla Lena a sundávala si propocené termoprádlo, ve kterém byla lyžovat.

„Už je volno?“ zeptala se.

„Jasně,“ přitakala jsem. 

„Bill mi říkal, že tě zval na ten jejich dnešní večírek,“ začala. „Potkali jsme se před chatou,“ dodala na vysvětlenou.

„Už jsou tady?“ zvedla jsem obočí. „To přišli dřív, než jsem čekala,“ řekla jsem.

„No, byl tu zatím jenom on. Ostatní se táhnou někde za ním prý. Máš klidně ještě půl hodiny,“ pousmála se. „Ale to není důvod, proč ti to říkám,“ zavrtěla hlavou. „Připojíš se?“

„Čekala jsem tuhle otázku,“ zasmála jsem se.

„A?“ nedočkavě zvedla obočí.

„Přidám,“ odpověděla jsem jí hned. Nemělo cenu ji napínat, teď jsem sama spěchala, abych seběhla dolů a nachystala stoly, i když tu ještě všichni nebyli.

„Skvělé!“ zaradovala se. „To se těším. Konečně si taky jednou užijeme, že jo!“ zachechtala se, než za sebou zavřela dveře koupelny. Nic jsem na to neřekla. Dalo by se říct, že jsme si tu užívaly každý den, ale tušila jsem, jak to Lena myslela. Bill a jeho parta byli po dlouhé době pohodoví hosté, kteří si na nic nehráli, bavili se s námi jako se sobě rovnými, a zvlášť při tomhle pobytu dávali najevo, že nás opravdu chtějí mít za přátele.

Rychle jsem se oblékla do svého tradičního ošacení – vzala jsem si černé džíny a na bílou košili si oblékla tenký světle béžový svetr. Sice bych se teď mohla považovat za jednoho z hostů, ale neměla jsem na sebe nic lepšího. Nebyla jsem zvyklá se nějak fintit, proto jsem nemohla plně vyhovět Billovu přání. Měla jsem ještě vlhké vlasy, když jsem vybíhala z pokoje. Sešla jsem schody a hned zamířila do kuchyně. Otevřela jsem lednici a v obou dlaních jsem začala vynášet připravené tácy, talíře a podnosy s občerstvením. Část jsem nechala schovanou, část jsem položila na stoly ve společenské místnosti. Hned vedle připravených lahví s alkoholem, které tu zřejmě naskládal Bill.

„Óoo, výborně,“ uslyšela jsem za sebou jeho hlas. „Vypadá to skvěle.“

„Ty jsi kupoval zásobu? Mohla jsem zajet…“ řekla jsem hned.

„To přivezl Michael. Už je dole, máme tady tu bečku. Kde můžeme udělat provizorní pivní bar?“ zeptal se mě, zatímco se rozhlédl po místnosti. Napodobila jsem ho a očima zabloudila k rohu, kam jsem přeskládala stoly. 

„Tam by se to hodilo,“ ukázala jsem tam prstem. „Jdu se zeptat, jestli s něčím nepotřebuje pomoct.“

„Ne, jdu já. Přece nebudeš táhnout bečku, Moniko,“ naklonil hlavu na stranu.

Zasmála jsem se. „Bille, nechci tě urazit, ale myslím, že mám větší sílu než ty,“ podívala jsem se na něj.

„Ha, ha,“ založil si ruku v bok. „Pro tvůj klid – je dole tady Andy. Nebudu to táhnout sám,“ řekl a pak se otočil na patě k odchodu. Přešla jsem tedy ke stolu, na který jsem prvně ukázala a označila ho za ideální místo na umístění bečky, a ještě ho trochu posunula do prostoru, aby se k němu dalo lépe dostat. Nemusela jsem na kluky dlouho čekat. I když to byly dvě hubené postavy, zřejmě dovedli vyvinout dostatek síly na to, aby vytáhli bečku po schodech nahoru do patra, kde byla společenská místnost. 

„Umíš to zprovoznit?“ zeptal se mě Andy, sotva pokývl hlavou na pozdrav.

„Prosím tě, kdo by to neuměl?“ pronesl Bill znalecky a pustil se do práce dřív, než jsem sama stihla cokoliv odpovědět. Sledovala jsem, jak zkušeně otáčí narážeč do požadované pozice, jak mu to všechno hladce jde, až opravdu nebylo pochyb, že jeho slova nebyla jen obyčejné chvástání.

„Teď to jenom vyzkoušet,“ řekl Andreas a natěšeně si promnul dlaně. „Chtělo by to nějakou sklenici,“ dodal.

„Naskládala jsem je támhle. Přenesu je,“ nabídla jsem se. A zatímco jsem podala první sklenici, do které chtěli vyzkoušet načepovat první pivo, začala jsem stěhovat zbývající sklo blíže k provizorní pípě.

„Nesahej na to,“ zamručel Bill na Adrease.

„Ale takhle to nemá být,“ odpověděl mu pohotově. Začali se dohadovat a přetahovat o to, jak to má být celé nastavené. Nevěnovala jsem jim příliš pozornosti, a tak jsem ani nezaregistrovala, že nemají všechny hadičky uchycené pevně. Zrovna jsem pokládala další sklenici do řady, když mě od ramen dolů ostříkla sprška piva.

„Co je to tady za gejzíry?“ ozval se za námi všemi veselý smích mého šéfa. Stála jsem jako opařená a sledovala Billův a Andyho omluvný výraz. Pomalu jsem si olízla rty, zatímco jsem si prsty setřela pěnu ze svetru, který byl dočista nasáklý lepkavým mokem.

„Já ti říkal, ať na to nesaháš!“ strčil Bill do Andrease loktem a zamračil se na něj, jako by se stala hrozná nehoda. Hned na to se na mě podíval a ve tváři měl výraz štěněte. „Moni, moc se omlouvám. Snad to ten svetr přežije a vypere se to,“ nejistě naklonil hlavu na stranu. Ve svých prstech mi podal ubrousek, abych si otřela mokrou bradu.

„Nic se neděje,“ řekla jsem. „Půjdu se převléct. Vy to tady zatím dochystejte,“ dodala jsem. „A nic tu nezbořte!“ ukázala jsem na ně prstem. A když jsem se zasmála, Bill se ke mně přidal.

„Rozkaz, madam,“ zavtipkoval.

Otočila jsem se na patě a vydala se zpět do svého pokoje. Svetr jsem na sobě sice neměla ani půl hodiny, ale už bylo třeba, abych si ho převlékla. Vyšla jsem do patra, a zatímco jsem šla chodbou, už jsem si ho přetahovala přes hlavu. I košili jsem měla mokrou, lepila se mi na tělo, jako bych se v ní snad sprchovala. Sotva jsem otevřela dveře a uviděla mě Lena, rozesmála se na celé kolo.

„Co se stalo, prosím tě?“ zeptala se a na jejích rtech se stále držel úsměv.

„Bill se stal,“ odpověděla jsem jí a protočila oči. „Musím najít něco jiného, co si obleču. A možná se ještě jednou osprchuju, protože jsem celá, ale úplně celá od piva,“ řekla jsem jí. Cítila jsem, jak se mi mokré džíny lepí na tělo a na stehnech nepříjemně chladí.

„To má někdo šťastný den,“ pronesla pobaveně. „Snad sis smůlu vybrala a zbytek večera už bude jenom lepší.“

Podívala jsem se na ni a prohlédla si ji, zatímco jsem si rozepínala knoflíčky košile. „Ty jdeš takhle?“ zvedla jsem obočí. Měla na sobě tmavě modré šaty, které měly dlouhý rukáv, ale za to dostatečně krátkou sukni, která jí končila v půli stehen.

„Však jdeme na večírek, ne?“ trhla rameny. „Mám ještě jedny šaty, jestli chceš taky. Tipovala bych, že ve tvém šatníku šaty nebudou,“ našpulila rty. Nečekala ani na mou odpověď a už otevírala dveře své skříně. „Půjč si je. Na tobě budou vypadat nádherně,“ dodala, když pokládala krvavě rudé šaty na matraci postele.

„Takovou barvu nenosívám,“ hlesla jsem.

„No právě. Budeš kočka,“ mrkla na mě. Jako by už bylo rozhodnuto.

B.