Snowflakes in your hair *55

Tak se mi podařilo sepsat další díl. Snad se vám bude líbit. 😊 Moje dovolená skončila a po víkendu se opět navracím do pracovního procesu. Doufám, že budu i nadále stíhat psát a budu mít tedy dostatečně velkou příležitost rozpracovat novou povídku, když už se nám tahle blíží ke konci. 😊 Chci poděkovat za vaše komentáře, za skvělé ohlasy, jste prostě the best! Vaše B. 🖤

Hudba: Miley Cyrus - Malibu

Zavřela jsem za sebou dveře kanceláře a mlčky se zapojila zpět mezi lidi. Byla jsem překvapená z toho, jak hladce ten rozhovor s Michaelem proběhl. Pořád jsem cítila podivné napětí v oblasti žaludku, ale to byla pouhá nervozita. Michael byl kupodivu přátelský a má slova o výpovědi ho očividně šokovala. Pořádně jsem nevěděla, co bych od té situace mohla čekat, ale že se oba v klidu domluvíme, bylo v mých fantaziích až někde na posledním místě. Procházela jsem jako omámená mezi hosty a oplácela úsměvy, které jsem mým směrem registrovala, ale k nikomu jsem se nepřipojila, nevloudila jsem se do žádné konverzace. Až když jsem podvědomě dokráčela k té provizorní pípě, která mě před pár hodinami díky Billovi a Andymu ošplíchla od hlavy až k patě, zastavila jsem své kroky.

„Moni?“

Otočila jsem se a podívala se Billovy tváře. Mlčky jsem zvedla obočí jako gesto otázky. Čekala jsem, co řekne, zatímco jsem si mezi sklenicemi vybrala jednu užší, do které jsem si začala čepovat pivo.

„Vím, že je tvé přání naprosto jiné, ale když jsem se před pár hodinami od Toma dozvěděl, že máš narozeniny, nedá mi to, abych ti aspoň nepopřál. Rovnou ti říkám, že děsně trpím, že jsem ti nemohl vymyslet nějaký skvělý dárek, ale však já to někdy napravím,“ zasmál se a mávl rukou ve vzduchu, jako by o nic nešlo. 

„Děkuju, Bille,“ pousmála jsem se na něj. Díky jeho slovům jsem se částečně dokázala dostat z toho podivného transu, ve kterém jsem byla od chvíle, co jsem začala mluvit s Michaelem. „Je to od tebe milé. A přesně tohle je přání, jaké mi stačí. Nic víc nepotřebuju,“ zavrtěla jsem hlavou. I když nerespektoval to, že to chci přejít a neoslavovat své narozeniny, v tenhle moment jsem mu to neměla za zlé.

„Doufám, že si svůj den užíváš,“ řekl ještě, než omotal svou paži kolem mých ramen. Když mě přitiskl ke své hrudi, jen na pár chvil jsem položila dlaň na jeho lopatku, abych mu objetí oplatila. Odtáhl se a povzbudivě se na mě usmál. V jeho očích jsem viděla pochopení pro mou situaci, jako by tušil, že se s takovým dnem vážou nehezké vzpomínky. Jako se vlastně vážou s celým mým životem. Tady jsem však respekt cítila, netlačil a nevyzvídal, jen prostě přijímal to, co jsem byla ochotná přinést. A za to jsem ho měla ráda. Dokázal být taktní. Takových osob jsem ve svém předchozím životě potkala opravdu pramálo, toho luxusu jsem si mohla užívat až teď.

„Kupodivu si ho užívám,“ přikývla jsem.

Bill se uculil. „Připravil ti Tom překvapení?“ zamrkal víčky.

Musela jsem se zasmát, možná to ale spíš bylo tím, že jsem potřebovala uvolnit napětí, které ve mně lehce vzrostlo. „Nevím, jestli se cítím na to, abych ti o tom vyprávěla. Nezlob se, ale ještě se tolik neznáme,“ odpověděla jsem mu. Bill dokázal být očividně hned důvěrný, ale já taková nebyla. Já potřebovala spoustu času, než jsem se někomu začala svěřovat. Tom byl světlá výjimka. Dokázal se mi dostat pod kůži a já tak před ním několik svých tajemství upustila, avšak toho taky nevěděl tolik, kolik třeba věděla Lena.

„Chápu,“ pokýval Bill hlavou a zvedl ruce v obranném gestu. „Tak si tady jen naliju trochu alkoholu, abych náhodou dnešní večer nevystřízlivěl, a jdu se zase vmísit do davu,“ dodal. „A ty si užívej,“ řekl ještě a laškovně na mě mrkl. Od Billa jsem to dokázala přijmout, i tak jsem cítila, že tuší, o co se před pár minutami pokoušel jeho bratr.

 

Upila jsem piva, které jsem měla nalité ve sklenici, a zahleděla se do místnosti. Nehledala jsem konkrétní obličej, spíše jsem jen sledovala, jak se hosté baví a jestli není třeba doplnit nějaké občerstvení. Pořád jsem chtěla plnit svou dnešní povinnost obstarávání jídla a pití, a tak jsem kontrolovala, jaká je situace. Všimla jsem si prázdného tácu, a tak jsem se hned vydala tím směrem, abych ho odnesla do kuchyně a přinesla další. Tác jsem položila na kuchyňskou linku, která už teď byla napůl zaplněná použitým nádobím, a otevřela lednici, abych z ní vytáhla další ze zásob připravených obložených mís.

„Můžu nějak pomoct?“ uslyšela jsem za sebou hlas Leny.

„Nemusíš, zvládnu to,“ odpověděla jsem jí.

„Dobře,“ odpověděla mi. Neodešla, místo toho se postavila kousek ode mě a bokem se opřela o kuchyňskou linku. Díky té době, co jsem ji znala, jsem dokázala odhadnout, že by mi právě teď něco chtěla říct. Odložila jsem tedy obloženou mísu na volné místo vedle lednice a stoupla si naproti ní, abych do jejího obličeje viděla a aby hudba nepřehlušovala naše slova.

„Vybal to,“ pobídla jsem ji.

„Chci se zbavit starosti, která ve mně roste. Viděla jsem tě vycházet z kanceláře od Michaela a vypadala jsi dost… zaraženě,“ řekla. „A pak mi ani neuniklo, že tě Bill objímal… pojala jsem tedy podezření, že se něco stalo, Moni.“

Zasmála jsem se. „Mohla by sis otevřít kancelář jako soukromé očko,“ zavtipkovala jsem. Když Lena uviděla mou veselou náladu, jako by jí spadl kámen ze srdce. Možná se obávala něčeho horšího, ale můj upřímný úsměv jí byl důkazem toho, že se nic vážného neděje.

„Dala jsi výpověď?“ zeptala se.

„Odhadla jsi to správně,“ přitakala jsem. Přešlápla jsem z nohy na nohu. „Michael se mnou chtěl mluvit, z čehož jsem byla trochu v šoku, protože přišel právě ve chvíli, kdy se ke mně Tom tiskl a šeptal mi do ucha nemravnosti,“ zasmála jsem se a připadala si jako puberťačka, která prožívá první zamilování a hned všechny detaily svěřuje svojí nejlepší kamarádce.

Lena si položila dlaň před ústa, čímž jasně vyjádřila, co právě požívá. „To si děláš srandu,“ zahihňala se spolu se mnou.

„A přitom se mě Michael chtěl jen zeptat na to, jak podle sebe soudím práci Edith. Jestli jsem spokojená a jak jí to jde. S tebou prý o tom už mluvil,“ řekla jsem.

„No, mluvil,“ přitakala. „Ale už tak před týdnem asi,“ trhla rameny. „Řekla jsem, že se zaběhla dobře a vlastně je na ni spoleh, jako by tu byla už několik měsíců,“ dodala a tím mi odpověděla na nevyřčenou otázku, kterou jsem měla na jazyku.

„Podobně jsem to popsala i já,“ prozradila jsem. „A pak jsem díky tomu mohla dát výpověď s menšími výčitkami svědomí, že to tu nechám na pospas osudu. Edith se chytla a jde jí to, takže se nemusím bát toho, že to celé spadne na tebe,“ vydechla jsem si.

Lena polkla. Viděla jsem, jak se jí do očí nahrnuly slzy. „Kdy končíš?“

„Domluvili jsme se, že podepsání výpovědi necháme na začátek ledna. V podstatě jsem řekla, že čím dřív, tím líp pro mě. A Michael neprotestoval. Říkal, že kromě Edith se ozvalo ještě několik dalších zájemkyň, tak je osloví,“ odpověděla jsem jí. „Je klidně možné, že odejdu do konce ledna.“

„Takže si teď mám cenit každého dne, který spolu strávíme,“ zkonstatovala. Řekla to takovým způsobem, že se teď i mě vedraly slzy do očí. Rychle jsem zamrkala.

„Nech toho,“ pousmála jsem se. „Ještě se neloučíme,“ zavrtěla jsem hlavou. „Nechci ten zbývající čas probrečet,“ ukázala jsem na ni prstem. Obě jsme se zasmály, přesto však po našich tvářích stekly zbloudilé osamocené slzy. Objaly jsme se. Přitiskla jsem se k ní, jako by to opravdu mělo být naposled, i když jsem věděla, že to není pravda. Jenže teď to bylo všechno už reálné. Tím, že jsem svou výpověď už oficiálně sdělila Michaelovi, že i on začal přemýšlet nad tím, jaké další kroky podnikne, aby za mě našel náhradu, se to všechno dalo do pohybu. Můj cíl se stával skutečnějším, udělala jsem další velký krok směrem k finále.

Lena potáhla a klouby prstů si osušila tvář. „Proč tě tedy Bill objímal?“ zeptala se a její hlas zněl pořád zastřeně.

„Protože mu Tom vyžvanil, že mám narozeniny. Chtěl mi popřát.“

Lena překvapeně zamrkala. „Jak se to Tom dozvěděl?“

Pokrčila jsem rameny. „Poslouchá cizí rozhovory,“ prozradila jsem jí. „Nathaniel mi říkal o zítřejším večeru. A Tom zaslechl důvod toho, proč mě chce Nathaniel vytáhnout ven,“ řekla jsem a polštářky prstů si přejela po tváři, abych ji osušila podobně jako Lena.

„A půjdeš zítra na tu už ne tajnou oslavu?“ zeptala se mě. Moc dobře věděla, jak to mám postavené a že přesně tohle není můj šálek kávy. A když jsem mlčky pokrčila rameny, chápavě se pousmála.

 

Příjemný večer se přehoupl do pozdních hodin. Všichni byli veselí, hudba zněla celou chatou a nenašla jsem jedinou tvář, která by se neusmívala a neužívala si. Seděla jsem na pohovce, hleděla před sebe a snažila se nad ničím nepřemýšlet. Michael už odjel, hosté byli více ovlivnění alkoholem, a tak jsem mohla svou pracovní povinnost trošku povolit a i sama sobě dovolit se zabavit. A právě teď jsem měla potřebu jen sedět a nic nedělat. Držela jsem v rukou několikáté pivo a upíjela, zatímco jsem se kochala tím, jak se ostatní baví. Sama jsem se nikomu nevnucovala, nezačínala jsem rozhovory, spíše jsem byla ta, za kterou přišli, když sami chtěli. Upozaďovala jsem se, nezáměrně, ale bylo mi tak dobře.

Když jsem vedle sebe ucítila žuchnutí, pomalu jsem přetočila hlavu na stranu, abych se podívala, kdo se vedle mě posadil tentokrát. Tom hned položil dlaň na mé stehno a zjemna mě pohladil i přes látku sukně. Usmála jsem se na něj a zahleděla se do jeho očí. Nevypadal opile, byl snad nejstřízlivější ze všech, které jsem v téhle místnosti sledovala.

„Neměl jsem příležitost se tě zeptat, jak dopadl tvůj rozhovor se šéfem,“ začal.

„Dobře,“ odpověděla jsem stroze, avšak ne nepravdivě.

„Nekáral tě kvůli tomu, že jsme se k sobě tak měli a on nás přistihl?“ zeptal se, jako by se bál o mé dobré jméno.

Zavrtěla jsem hlavou. „Tvoje jméno v našem rozhovoru vůbec nepadlo.“

„To jsem rád. Nechtěl bych ti ještě přivodit nějaké problémy,“ pousmál se. „Vyřešili jste, co jste potřebovali?“ položil mi další otázku. Oplatila jsem mu to drobné pousmání a položila své prsty na jeho velkou dlaň, která stále spočívala na mém stehně. Stiskla jsem mu prsty a polkla. Hudba byla hlasitá, a tak se mi nechtělo sdělovat detaily mého rozhovoru s Michaelem právě tady. 

„Ano,“ řekla jsem nakonec.

„Dobře,“ přikývl. Nic dalšího neřekl, ale jeho oči stále fixovaly můj obličej. Jako by snad hledal nějaké známky toho, jak dál postupovat, jestli se mi tady chce zůstávat nebo ne. Měla jsem pocit, že hledá, jestli se chci vytratit stejně jako on. A když jsem si vzpomněla na slova, která mi nemravně šeptal do ucha, když jsme scházeli schody, znovu jsem pocítila to příjemné šimrání v podbřišku.

Zlíbám každý kousek tvého dokonalého těla.

Nejvíc času si nechám na tvá prsa.

Tom se zasmál a já se ze zasněného pohledu vrátila zpátky k jeho obličeji. Zuby si svíral spodní ret a usmíval se, stále hledíc do mé tváře. Tázavě jsem zvedla obočí a když se ke mně naklonil, užívala jsem si té svěží vůně, která mě spolu s jeho pohybem obklopila.

„Moni, prozraď mi, proč se právě teď červenáš?“ zeptal se, zatímco mi zblízka hleděl do očí. Pohnul se ještě o kousek, až se teď špičkou nosu téměř dotýkal té mé. Nejistě jsem zamrkala víčky.

„Tome, nejsme tu sami!“ hlesla jsem.

„To mi vůbec nevadí,“ našpulil rty. Cítila jsem jeho horký dech na svých rtech, až se mi srdce rozbušilo o poznání rychleji. Hned na to se však Tom odtáhl a pomlaskl si, jako by byl spokojený s tím, kam se situace ubírá. „Ale pokud narážíš na to, že si tě mám odvést do pokoje a dokončit, co jsme před pár hodinami začali, tak nejsem proti,“ zlehka naklonil hlavu na stranu. V jeho očích šibalsky zajiskřilo a ten úšklebek, který jsem mu zahlédla na rtech, mě jen utvrdil v tom, že svá slova myslí vážně. „Svůj dárek jsem ti totiž zcela ještě nepředal.“

„Tvůj dárek?“ zopakovala jsem po něm a zvedla obočí.

„Ano. Můj dárek,“ potvrdil svá slova, zatímco ladným pohybem ruky ukázal na své tělo od hrudi až dolů k nohám.

„Aha,“ hlesla jsem, když jsem pochopila na co naráží. Poposedla jsem si, abych k němu byla více čelem, a prsty si uhladila sukni na svých stehnech. Rádoby nevinně jsem zamrkala a upravila si vlasy na ramenou. „Takový dárek bych si nechala líbit.“

„Tak proč otálíme s rozbalováním?“ zeptal se. „Myslím si, že už je nejvyšší čas. Všichni se bez tebe obejdou, myslím si, tvoje pracovní povinnost už skončila,“ řekl. „Takže s klidným svědomím může pracovitá a zodpovědná Monika ustoupit, aby mohla dostat prostor Monika oslavenkyně.“

 

Nestihla jsem cokoliv říct, nějak odpovědět či něco namítnout. Tom vstal a rozhodl za nás oba. Natáhl ke mně dlaň a s očekáváním v očích mi pokynul prsty, abych vstala taky. Vložila jsem své prsty do jeho dlaně a nechala se jím vytáhnout na chodidla. Hleděla jsem do jeho očí a nevšímala si okolních pohledů, zdali vůbec některé putovaly naším směrem. Tom měl pravdu v tom, že hodina pokročila a všichni se bavili sami. Nebyla jsem tu třeba, teď už se spíše doplňovala hladina alkoholu, než že by se potřebovali najíst, a to hosté dokázali i beze mě. Mlčky jsem ho následovala, a když nazvedl ruku, aby mě objal kolem ramen, dovolila jsem mu to. Přitiskla jsem se k jeho boku a užívala si toho pocitu, který jsem dlouho nezažila. Někdo mě chtěl, někomu jsem patřila, někdo se nemohl dočkat, až se mnou stráví čas o samotě. Měla jsem tu přátele, to ano, ale tohle bylo něco naprosto jiného. Tom si získal mou důvěru rychleji než kdokoliv jiný. Nevím, jak to dokázal, ale cítila jsem se s ním v bezpečí. Mohla jsem mu věřit. Svěřit se. Říct cokoliv, aniž bych se bála odsouzení.

Stiskla jsem mu dlaň, kterou držel na mém rameni. Získala jsem si tím jeho pozornost. Zvolnil krok a sklopil ke mně svůj pohled. Už jsme vyšli ze společenské místnosti na chodbu, měli jsme tu více soukromí, ale i tak tu byla hudba ještě hlasitá. Ovlažila jsem si rty a krátce se nadechla.

„Nechce se mi tomu věřit, Tome,“ začala jsem.

„Čemu přesně?“ zeptal se a nejistě naklonil hlavu na stranu. Zastavil své kroky, a tak jsem i já zůstala stát na místě. Byli jsme u paty schodiště, které vedlo nahoru směrem k jeho ložnici, do které jsme oba v tiché domluvě mířili.

„Ty jsi snad opravdu anděl,“ řekla jsem. Nedokázala jsem však zastavit cukání v koutcích úst, které prozrazovalo, že si z něj teď střílím.

Tom podezíravě přivřel oči. „Ty si ze mě chceš dělat srandu?“ 

„To bych –“

„No počkej,“ nenechal mě domluvit. V první vteřině jsem nechápala, co dělá, že se přede mnou sklání, ale když mě v dalším zlomku sekundy držel přehnutou na svém rameni a já hleděla na jeho široká záda, překvapením jsem zavýskla.

„Tome!“ zasmála jsem. „Neblázni přece!“

„Dokážu být nejen anděl, moje drahá Moniko,“ uslyšela jsem jeho odpověď, jeho hlas zněl pobaveně. Očividně si užíval to, že mě může každou chvíli šokovat svým chováním.

„Tome!“ znovu jsem vyslovila jeho jméno, ale bez nějakého účinku. Pohodil si se mnou, jako bych byla pírko, a vydal se do schodů. A když dlaní několikrát poplácal po mém zadku, neudržela jsem další smích.

„Však já ti ukážu. Ještě budeš prosit o odpuštění.“

A zatímco se mnou kráčel chodbou ke své ložnici a nesl si mě na svém rameni jako kořist, věděla jsem, že mě čeká nezapomenutelná noc. 

Svůj dárek jsem ještě zcela nepředal.

Konečně tě získám celou.

Nejdřív pomalu, opatrně, ale pak hladově, rychleji a rychleji.

B.