Snowflakes in your hair *57

Je tu další díl. A já tak nějak cítím, že je předposlední. Možná to tušíte taky. Tak nějak zastávám názor, že je vždycky dobré skončit v tom nejlepším. A to si myslím, že se právě Monice a Tomovi konečně podařilo. Tak jim ještě chvíli dopřejme, než se s nimi rozloučíme. 😊 Děkuji za vaše ohlasy a přeji příjemné počtení. 🙏 B.

Hudba: Edmund Jolliffe - Believe in Me

Tom mě nechal sedět blízko něj a choulit se v jeho náručí dost dlouho na to, abych se uklidnila. Nemusela jsem mu zatím nic říkat, nevyžadoval žádné vysvětlení. Právě teď mě ovládala spousta emocí a nedalo by se říct, že by aspoň jedna z nich byla pozitivní či nějak uklidňující. Byla jsem lapena ve směsi studu, nepěkných vzpomínek, lítosti a bolesti nad vlastním osudem, který jsem ještě nepřekousala a který byl stále citlivý. Myslela jsem, že je to dávno za mnou, ale osud mi přichystal léčku. Mohla jsem z téhle chvíle vyjít silnější, zotavenější. Pokud nepodlehnu sebelítosti, ale postavím se tomu čelem.

Zhluboka jsem se nadechla. Hleděla jsem na své prsty, které se třepaly vlivem nervozity, nejistoty a pláče, a přemýšlela, jestli je Tom ta pravá osoba, které bych to mohla říct. Může být mou vrbou, aniž by pak změnil názor na to, že chce být další dny v mé přítomnosti? Kdyby se dozvěděl, jaká historie se se mnou váže, nepočernila bych tak u něj svou pověst?

„Tuhle práci jsem si našla proto, že byla daleko od mého domova,“ hlesla jsem, zatímco jsem si pohrávala s lemem Tomova trika, které jsem si přes sebe přetáhla, abych tu neseděla nahá. Můj hlas byl zastřený, nezněl jako můj, a to nejen z toho důvodu, že jsem se teď snažila ovládnout pláč. Nikdy jsem o své historii nevyprávěla od samotného počátku, mí přátelé znali jen útržky z mých dřívějších dob – a to přesně takové, jaké jsem jim já dovolila znát. 

„Uhm,“ odpověděl mi Tom, aby dal najevo, že poslouchá, ale nijak mě netlačí. Prsty prohrábl vlasy nad mým čelem a uhladil mi je na stranu. A i když nemohl vidět do mé tváře a já do jeho, představovala jsem si ty jeho tmavé duhovky, které si mě získaly.

„Utekla jsem.“

„Každý před něčím utíká. Dle mého názoru si to aspoň jednou za život musí každý zkusit,“ konstatoval fakt, nad kterým jsem se nikdy nepozastavila. A protože jsem hned neodpověděla a zůstala chvíli mlčky nehybně sedět v jeho náručí, pokračoval. „Když na mě a bráchu bylo moc slávy, utekli jsme do Ameriky. Světu jsme se neozvali několik dlouhých let, než jsme se dokázali zase postavit na pódium a koncertovat,“ řekl mi část svého života, který bych možná znala, kdybych se o něj aspoň nějak zajímala. Kdybych si vyhledala jeho jméno, věřím tomu, že bych se to dočetla. Z jeho úst to však znělo jinak, než kdybych projížděla internetové stránky s jeho jménem.

„Moc slávy?“ zopakovala jsem po něm se zvědavostí v hlase. Zaujalo mě to a díky tomu jsem se dokázala na chvíli povznést nad svůjživotní příběh.

„Neměli jsme vůbec žádné soukromí. Sláva je fajn věc, dokud se máš kam schovat a kde v bezpečí složit hlavu. V jeden čas se pro nás i tohle stalo nemožným. Někteří z fanoušků přestali respektovat jakékoliv hranice. Museli jsme vypadnout, abychom si zachovali zdravý rozum,“ prozradil mi.

Pokývla jsem hlavou. „To muselo být hrozné.“

„Postarali jsme se, jak nejlépe jsme dovedli,“ pokračoval. „Věřím, že to taky umíš,“ dodal povzbudivě a dlaní přejel přes mé rameno. Jemně mi stiskl paži, než jeho prsty sjely na můj bok. Jeho dotek příjemné hřál, a když jsem si opřela hlavu o jeho hruď, měla jsem pocit, že teď na mě nemůže žádná zlovůle světa. Byla jsem v bezpečí.

 

„Mí rodiče byli neskutečně přísní. Neodpouštěli pochybení a zároveň neocenili dokonalost. V naší rodině se to považovalo za samozřejmost,“ začala jsem. V puse jsem měla sucho, těžko se mi polykalo a měla jsem pocit, jako bych vybrečela veškerou vodu ze svého těla. Prsty jsem si promnula čelo nad obočím a na chvíli sjela na zavřená víčka. Jako bych se potřebovala koncentrovat, abych zvolila ta správná slova. Vydechla jsem. „Není pro mě snadné o tom mluvit,“ uchechtla jsem se. „Vlastně je to poprvé, co… co tuhle část svého života formuluji do vět.“

„Moni,“ oslovil mě a já ucítila jeho prsty na své bradě. Přinutil mě podívat se na něj, mírným tlakem přetočil můj obličej k tomu svému. „Jsem tu teď s tebou, ať už mi své břímě ukážeš nebo ne,“ povzbudil mě a vroucně hleděl do mých očí. Přijímal mě se vším, i s tím, o čemž ještě neměl ponětí.

Olízla jsem si rty a vyhrkla pravdu tak, jak byla. „Když jsem naposledy slyšela, že se do mě někdo zamiloval, v následujících minutách se mě pokusil znásilnit.“

Tomovy oči se rozšířily. Otevřel pusu a nadechl se, jako by chtěl něco říct, ale v poslední chvíli se rozmyslel. Zase přitiskl rty k sobě a místo jakýchkoliv slov mi jen pevně sevřel prsty, za které mě teď držel. Cítila jsem jeho blízkost, jeho tělesné teplo mi dělalo dobře. Ze studu jsem však musela sklopit pohled, nedovedla jsem se mu dívat do tváře a zároveň přiznávat, jak hloupá jsem ve svém dospívání byla.

Odkašlala jsem si a polkla přes knedlík v krku. „Od svých patnácti jsem se tvrdé výchově mých rodičů bouřila. Nosila jsem dobré známky, ale o víkendech utíkala večer z domu, a tak na mě naši málokdy našli nějakou páku,“ řekla jsem. „Přes bratra kámošky, který byl už na vysoké, jsme se dostaly na jednu párty. To mi bylo tehdy čerstvých sedmnáct,“ zavzpomínala jsem. V očích mě pálilo jen při pomyšlení, kam se tehdy ten večer nesl, a dodnes jsem se děsila představy, jak mohl dopadnout, kdybych tehdy v sobě nenašla sílu zabojovat. „S kámoškou jsme chtěly oslavovat,“ trpce jsem se uchechtla. Jak naivní jsem tehdy byla.

„Moni, nemusíš pokračovat, pokud –“

„Mám pocit, že to ze sebe musím dostat. Už jsem s tím začala a nejde to utnout, Tome,“ zavrtěla jsem hlavou. Krátce jsem se na něj podívala, jen abych se setkala s jeho starostlivým pohledem. „Dusila jsem to v sobě několik let a neřekla to snad jediné živé duši,“ pokračovala jsem, zatímco se můj hlas stával tišším, jako by se tím snad měla zmírnit vážnost pronesených slov.

„Nikdo neví, co se ti stalo?“ překvapeně zvedl obočí. „Copak ti nikdo… máš přece rodiče, tu kámošku… bráchu…“ zkoušel, ale s každým jeho slovem jsem jen nesouhlasně zavrtěla hlavou.

„Kámošky starší bratr měl spolužáka. Jmenoval se David,“ hlesla jsem. Ztěžka jsem polkla a pohledem na chvíli uhnula k polštářům, mezi kterými jsme s Tomem seděli. „Bylo to takové to první pořádně pobláznění. Nemůžu mluvit o lásce, i když jsem si to v té době samozřejmě myslela a všem to tvrdila. Myslela jsem, že…“ odmlčela jsem se a bolestně vydechla. Schovala jsem obličej do dlaní a frustrovaně do nich zafuněla. V žaludku jsem ucítila těžký balvan, který jsem tam od svých sedmnácti let nosila. A když mi Tom jemně promnul sval na paži, sebrala jsem odvahu dopovědět svůj příběh. „Nevěděla jsem o tom, že se vsadil, že dostane do postele tu hloupou holku, kterou utáhl na vařené nudli,“ pokračovala jsem po chvíli a hlas se mi začínal třást čím dál víc. „Nosil mi pití a oblboval mě sladkými řečmi, dokonale mě zmanipuloval. A když mi řekl, že se do mě zamiloval, byla jsem tak blbá, že jsem mu to věřila,“ vzlykla jsem.

„Kotě,“ zašeptal Tom ve snaze mě nějak uklidnit a objal mě pevněji kolem svých ramen. Přitiskla jsem se k jeho hrudi a položila paže kolem jeho pasu. Pevně jsem zavřela oči, přitiskla jsem k sobě víčka tak silně, jako by mi to mělo pomoct k tomu, abych už před sebou neviděla obličej toho kreténa, který mi dopomohl ke zničení života.

 

Bylo mezi námi chvíli ticho a jen jsme seděli jako jeden. Cítila jsem ten balvan v mém břiše, jeho ostrost, neúprosnou tíhu, která mě stahovala dolů tolik let. A jak jsem se tiskla k Tomovu torzu, jako by ten balvan začal být poživatelnějším.

Každý před něčím utíká.

Narovnala jsem se v zádech a urovnala si lem trika, které mi končilo v půli stehen. Zahleděla jsem se na nitky, které trčely ze švů na kraji trika. Prsty jsem za ně zatahala a sledovala, jak se látka krabatí v místech, kde vzniklo napětí.

„Vlastně si ani nepamatuju, jak se mi podařilo uniknout. Kopala jsem kolem sebe a mlátila rukama hlava nehlava,“ zamumlala jsem tak tiše, abych co nejméně narušila tu posvátnou atmosféru mojí zpovědi. Tom mi zabručením odpověděl, že mi rozumí a nepřestává poslouchat. „A když jsem přišla domů s natrženým rtem a trikem a oči měla od pláče krvavě rudé, otec začal vyšilovat. Už tak byl nepříčetný, protože jsem zase utekla. A dovolila jsem se vrátit v takovém… stavu.“

Tom mě pohladil mezi lopatkami. Vzhlédla jsem k němu.

„Nutil mě tehdy jet na pohotovost, ale vůbec se nestaral o to, jestli jsem v pořádku tady,“ řekla jsem a položila si dlaň na svá prsa. Tomovy se oči rozšířily pochopením.

„Musíš do nemocnice,“ zamumlal přesná slova z toho večera, kdy jsem reagovala nepřiměřeně a překvapila tím všechny obyvatele chatky. Sotva jsem jeho hlas slyšela, jak tiše slova pronesl. A když jsem přikývla, ztěžka polkl, jako bych mu právě řekla, že to byl on, kdo mi to všechno způsobil. „Moni, proč jsi něco…“ začal, ale zarazil se. Zřejmě si uvědomil, že by pro mě byl nadlidský úkol něco takového v ten předešlý večer říct. „Nechtěl jsem. Omlouvám se ti.“

„Nemohl jsi to vědět,“ zavrtěla jsem hlavou. „Už tehdy jsem ti řekla, že za tu situaci nemůžeš,“ připomněla jsem mu. Dál jsem hleděla do jeho tváře a sledovala emoce, které mi dovolil vidět. Vztáhl ruku a klouby prstů přejel po mé tváři, která byla od slz horká a paradoxně vysušená. Naše kůže se zadrhly, ale to mu nezabránilo v tom, aby své prsty přesunul kolem uší do mých vlasů. Palcem spočíval před mým lalůčkem, zatímco zbytek prstů zamotal na týle do kořínků. Přitáhl se a jen lehce mě políbil na rty, než se čelem opřel o to mé.

„Jsi skvělá osoba, Moni.“

Pevně jsem přitiskla víčka k sobě, abych se ubránila slzám, ale stejně mi jedna po tváři stekla. Tom stále zůstával ve stejné pozici, naše čela se dotýkala, jako bychom jeden druhého dokázali vnímat přes toto obyčejné spojení. Slabě jsem si povzdychla.

„Když jsem řekl, že jsem se do tebe zamiloval, myslel jsem to zcela vážně. A to jsem ještě neměl ponětí o tom, jak neskutečně silná a odvážná jsi musela být,“ pokračoval hlubokým hlasem.

Odtáhla jsem se od něj, abych se mu mohla podívat zblízka do očí. „Víš teď o mně mnohem víc, než kdokoliv jiný na této planetě,“ začala jsem. Tom mlčky čekal, jak budu pokračovat, dával mi dostatek prostoru, abych si mohla uspořádat myšlenky. Když jsem si olízla rty a pokračovala, moje další slova ho přiměla se zavrtět na místě. „Slib mi, že mi neublížíš,“ požádala jsem ho nalomeným hlasem. Několikrát zamrkal a dál mi oplácel pohled. Neuhýbal, neviděla jsem u něj žádné postranní úmysly.

„To nemám vůbec v plánu, zlato,“ jednou pomalu pokývl hlavou na znamení nesouhlasu. „Možná jsem něco takového předtím udělal, abych tě ochránil, ale věřím, že už se v našich životech nevyskytne osoba, kvůli které bychom to museli prožívat znovu.“

„Důvěřuju ti.“

„A já si toho vážím,“ přitakal. Sklopil pohled k mým dlaním a zlehka přes jejich klouby přejel svými polštářky prstů. Stiskl mi ruce a já se v ten moment pro něj cítila důležitá. „Děkuju, že ses mi svěřila se svou minulostí, Moni.“ Zase mé jméno vyslovil tak, jak to dokáže jen on – jemně, láskyplně. Teď už jsem si nedovedla představit, že by mi řekl jinak, ne-li celým jménem, jak jsem to zpočátku tvrdohlavě vyžadovala. Sledovala jsem jeho dlouhé řasy, které jsem teď mohla pozorovat svrchu, stejně tak tvar jeho nosu a vykrojení rtů, které dříve skrývaly neupravené vousy. Když ke mně vzhlédl, viděla jsem v jeho očích upřímný cit. Nechtělo se mi věřit tomu, že člověk, který mě zpočátku tolik drásal nervy a byl mi osinou v zadku, je teď jediný, kdo mě plně zná a kdo mi poskytuje oporu, které se mi v mém životě doposud nedostalo.

 

„Pojď ke mně,“ hlesl najednou a pevně mě chytil za boky. Zvedl mě na svých rukou a posadil mě na svůj klín, obkročmo jsem dosedla na jeho nohy, zatímco jsem měla nohy pokrčené v kolenou. Pod stehny jsem cítila lem jeho boxerek, mezi našimi prsy bylo sotva pár milimetrů. Opřela jsem se pažemi o jeho ramena a propletla si prsty za jeho hlavou. Spokojeně jsem vydechla a zuby si přejela přes spodní ret.

„Co s tou tvojí cestou do Ameriky?“ změnil najednou téma. Nechápavě jsem stáhla obočí k sobě.

„O čem teď mluvíš?“ zeptala jsem se.

„Už jsi přemýšlela, kde budeš bydlet?“ upřesnil.

Zavrtěla jsem hlavou. „Vůbec.“

„Musíš někde moc blízko,“ začal a pohledem sklouzl na mé rty. „Už jsem ti prozradil, že si nedovedu představit dlouhodobé odloučení, takže bych to ani nepokoušel. Nebudeme nic riskovat a radši se budeme vídat, jak nejčastěji to půjde,“ pokývl hlavou. Když se na mě znovu podíval a já viděla jeho vážný výraz ve tváři, musela jsem se usmát. Bříšky prstů jsem přejela po jeho strništi, zatímco jsem druhou ruku nechávala viset nad jeho lopatkou.

„To zní, jako bys mě neměl dost,“ přivřela jsem víčka.

„Taky že nemám,“ souhlasil. A pak, bez jakéhokoliv varování, se se mnou položil na záda. Hned se přetočil, aby byl nade mnou a já se tak během pár vteřin ocitla pod jeho tělem. Tiskl mě k měkké matraci, a to mi dělalo dobře. Cítila jsem, jak se mi začíná probouzet ten příjemný pocit v těle. Začínal mezi stehny a tenkou, ale silnou nití se táhl až k mému žaludku, kolem kterého se budilo chtivé jiskření. Těžký balvan starý mnoho let přestával mít vládu, už nade mnou neměl téměř žádnou moc. 

Zasmála jsem se. „Příště bych brala dopředu aspoň nějaké drobné upozornění, že si se mnou chceš pohazovat a přetáčet dle své libosti,“ požádala jsem ho s úsměvem na rtech.

„Tvému přání můžu vyhovět,“ začal. „A splníš i ty moje jedno přání?“

„Jaké by to mělo být?“ zeptala jsem se a se zvědavostí čekala, co z něj vypadne. Pohledem přejel přes mou tvář, sledoval mé rty, jako by se nemohl dočkat, až se do nich vpije, než se mi znovu podíval do očí.

„Doveď mě ještě jednou na vrchol, Moni,“ hlesl. Několikrát jsem zamrkala víčky a chvilku jeho slova zpracovávala. Vycítila jsem ten dvojsmysl, při kterém mi nevadila ani jedna varianta, na kterou narážel. Pousmála jsem se a nehty zlehka přejela přes jeho kůži na lopatce.

„O jakém vrcholu mluvíš, zlato?“ našpulila jsem rty. Provokativně jsem se zavrtěla v bocích. Naše klíny se k sobě tiskly, takže hned vycítil ten drobný pohyb, který jsem udělala. Duhovky mu potemněly.

„I když jsem mluvil o výšlapu na vrchol, abychom se ještě jednou mohli společně podívat na východ slunce,“ pronesl najednou hlubším hlasem, „všemi deseti vítám i ten druhý vrchol, ke kterému mě teď provokuješ,“ zamumlal s blaženě přivřenými víčky. „Kdybych však mluvil o druhém vrcholu, určitě bych to neoznačil jako jedno přání. Takových vrcholů se s tebou jen tak nenabažím, určitě mi nebude stačit pouze jedno přání,“ dořekl.

Prsty jsem vjela do jeho vlasů. „Cesta bude náročná, je tam čerstvě nasněženo.“

„Když mi budeš celou dobu říkat zlato, tak to zvládnu, i kdyby měly trakaře padat,“ zamumlal proti mým rtům.

„Domluveno,“ stihla jsem ještě říct, než mě políbil. Tělem se mi rozlil slastný pocit. Chtěla jsem, aby tohle krásné nikdy neskončilo. Nikdy.

B.