Snowflakes in your hair *58 * konec

Přijde mi to jako věčnost, kdy jsem naposledy psala konec nějakého příběhu. Prolog této povídky jsem zveřejňovala ke konci listopadu 2020, hned po tom, co jsem dopsala Promiseland. A to mi taky přijde, že se stalo před milionem let. A přitom uběhl téměř rok... Tak jsem se u téhle „vánoční“ povídky dokousala ke konci, a vy se mnou. Byla jsem do vánoční povídky odhodlaná jít po hlavě... A ono se z toho stala už i letní - alespoň časově, když ne dějově. 😅

Musím přiznat, že se děj rozvinul dál, než jsem sama čekala. S jedním nápadem se najednou objevil další, a pak další, a nakonec se povídka tak hezky větvila, až tu máme téměř šedesát kapitol. Nečekala jsem to, ne po tom, co jsem Promiseland horko těžko dosmolila do 39 a pak chtěla psát „obyčejnou vánoční povídku“. 😀 Ale jsem za to ráda. Monika s Tomem na chvíli převzali otěže (jednou taky Heidi, ano, to jsem si nemohla nechat ujít 😀), a teď je na čase, abychom je nechali dál žít jejich konečně šťastný život. Ano, zvažovala jsem jednou i to, že nebude happy end. Ale to si myslím, že by mě Mily přijela osobně přiškrtit a stála by nade mnou, dokud bych nedopsala jiný závěr. 😅 Tak doufám, že se mi podařilo svázat vše rozvázané, aby se nám mohlo klidně spát s vědomím, že Monika s Tomem jsou hepi jak dva grepi. 😊

Ke konci každé povídky vždy cítím vděk. Jsem šťastná za každý komentář, moc mě baví číst vaše myšlenkové pochody, které ve vás děj příběhu vzbuzuje, a pokud se dá říct, že jsem na tom závislá, tak to tak klidně můžeme nazvat. 😀 Jsem opravdu vděčná za to, že i v téhle době, kdy už jsme dospělejší a kapela je pro některé za zenitem, se tu stále objevují minimálně dvě komentující věrné duše. Díky Shadow, díky Crazy.DE.Bill. ❤️ Díky i těm dalším, kteří četli, ale nekomentovali. Vidím návštěvy blogu, vidím počty rozkliknutí jednotlivých dílů, a tak vím (doufám! 😅), že jsou tu i další, kteří čtou. Kdyby se teď i tito čtenáři vyjádřili a zhodnotili povídku, abych věděla, jak se vám líbila a co ve vás zanechala, budu jedině ráda.  Moc mě potěší, když se dozvím, kolik vás čtoucích mé příběhy tedy nakonec je. 🙏

Doufám, že se příběh líbil, a teď už konec napínání. Užijte si poslední řádky těch dvou, než se setkáme u nového příběhu. Enjoy, vaše B. ❤️

Hudba: Coldplay - Everglow

Moc jsme toho nenaspali, ale to nám nevadilo. Domluvili jsme se na tom, že na vrchol půjdeme hned další ráno. Musela jsem uznat, že takovou oslavu narozenin jsem ještě nikdy neměla. Tom mi dokázal udělat krásný narozeninový den, aniž by to tušil, či jakkoli plánoval. Nevyhnula jsem se porovnávání našeho prvního společného výšlapu s tím, který právě probíhal. Jak rozdílné pocity to doprovázely. Hlavou se mi honily naprosto jiné myšlenky. A moje celková nálada byla naprosto odlišná. Předtím jsem byla nervózní, teď jsem byla klidná, dokonce jsem se těšila. To se o mně předtím říct nedalo. Předtím jsem řešila a vyčítala si, že jsem překročila hranici a Toma už dvakrát políbila. Teď jsem věděla, že to bylo nejlepší rozhodnutí mého dosavadního života.

 

Od chvíle, kdy jsem se Tomovi svěřila se svou životní historií, jsem mezi námi cítila těžko popsatelné napojení. Měla jsem pocit, že mu mám blíž, a to jen díky tomu, že jsem se mu otevřela. Mohla jsem si myslet, že je Tom něžný a romantický, ale až od té chvíle jsem teprve plně poznávala, jak ohleduplný dokáže být. Jestli ho to nějak rozhodilo, nedával na to na sobě znát. V jeho chování bylo najednou tolik změn, že jsem nedokázala přičíst, jestli některá z nich byla kvůli tomu, co jsem mu odvyprávěla. Bylo to teď naprosto jiné než doposud, a to taky díky tomu, že jsme se už neměli potřebu skrývat. Užívali jsme si blízkosti toho druhého bez strachu, že nás někdo vyruší, bez obav, jak by reagovala Tomova manželka. Teď už totiž žádnou neměl. On byl rozvedený a já podala výpověď. Ideálnější situace pro nás nemohla nastat.

 

Přípravy jsem pojala stejně zodpovědně jako vždycky. Oblékla jsem se do teplého oblečení, které se mi při výšlapech vždycky dobře osvědčilo, a dohlédla na to, aby i Tom tuhle část příprav nepodcenil. S batohy na zádech jsme se vydali do kuchyně, která byla v tuhle hodinu tmavá stejně jako zbytek chatky. V jiné dny bych rozsvítila a pohlédla na čistě uklizenou kuchyň, ale dnes tu bylo naskládaných několik použitých sklenic, nedopité láhve alkoholu a napůl vyjedené košíky s pečivem. Po včerejším večírku, ze kterého jsem se vytratila, se zřejmě ani Leně ani Edith nechtělo pozdě v noci uklízet. A ačkoliv mě píchla výčitka, že jsem úklid měla mít na starosti já, výčitka zmizela ve vteřině, kdy jsem kolem pasu ucítila Tomovu dlaň.

„Čaj do termosek a můžeme vyrazit, že?“ zeptal se mě. „Žádná snídaně, protože plné břicho není před sportováním vhodné,“ zvedl jeden prst. Jako by mě snad chtěl poučit. Jeho výraz ve tváři mě přiměl roztáhnout rty do úsměvu.

„Ale takhle povýšeně jsem to snad neříkala,“ zavrtěla jsem hlavou a krátce se zasmála.

„Byla jsi veledůležitá!“ odpověděl mi hned pohotově a tím ještě zdůraznil mé předchozí chování. „Musíš být teple oblečený. Rukavice! Čepici! Náhradní ponožky!“ vyjmenovával pozměněným hlasem, kterým mě možná chtěl parodovat, ale vůbec se mi nepodobal, proto ještě komičtěji zněl.

„Tak ti zopakuju, co jsem ti řekla i tehdy: nahoře je opravdu zima a vtípky ti tam budou k ničemu,“ řekla jsem. Ze skříňky jsem vytáhla dvě termosky, do kterých jsem chtěla připravit sladký čaj, který nás měl v následujících několika hodinách hřát.

„Myslím si, že posledně nám zima nebyla, když jsme si dali závody o to, kdo bude nahoře první,“ naklonil hlavu na stranu, když vzpomínal na náš první výšlap. „To nám bylo ukrutné teplo, a ještě mě mohl hřát pocit toho, že jsem vyhrál.“

Překvapeně jsem zamrkala víčky. „Vyvedu tě z omylu, milý Tome. Ten, kdo vyhrál, jsi nebyl ty,“ zavrtěla jsem hlavou. „Řekla jsem ti to i předtím a klidně ti to řeknu zas. Ale nechce se mi věřit tomu, že stále žiješ v té iluzi, že jsi vyhrál,“ zasmála jsem se.

„To přece nemusí být iluze, když teď mám po boku tebe, ne?“ podíval se na mě, zatímco položil paži kolem mých ramen. Přitiskl si mě ke svému boku a políbil do rozpuštěných vlasů. „Ty jsi přece moje výhra, zlato,“ zamumlal proti mému spánku. A těmi slovy jsme se z komické situace dostali do chvíle, kdy se mi tělem rozlil blažený pocit. Tom očividně uměl volit slova a využít věci ve svůj prospěch. Vzhlédla jsem jen abych se na něj usmála. A když mu v očích zajiskřilo, loktem jsem ho píchla do žeber.

„Dej si pozor, abych ti tentokrát neutekla a ty jsi nezůstal viset v půli kopce!“ pohrozila jsem mu.

„Ale zlatíčko, to bys přece neudělala,“ řekl a sjel dlaní z mých ramen, aby mě pohladil přes záda a boky. Když sjel až na můj zadek a stiskl mi ho, spokojeně zamručel kousek od mého ucha. „Jen teda nevím, jestli nám ten výšlap nebude dnes trvat příliš dlouho. Předtím jsem si mohl jen představovat, co máš pod tím oblečením, ale teď když vím, jak dokonalé tělo skrýváš, snad mě to nebude moc rozptylovat,“ zamrkal.

„Tome!“ vyhrkla jsem jeho jméno a cítila, jak mi stoupá horkost do tváří.

„Jsi rozkošná, když se červenáš.“

„A tebe očividně baví mi tohle způsobovat,“ odpověděla jsem hned, zatímco jsem pohledem radši fixovala termosky, do kterých jsem teď lila horký čaj. Nechtěla jsem se spálit a soustředit se na tuhle činnost teď bylo vhodnou cestou, jak se uklidnit. A Tomovou odpovědí mi byl jen jeho veselý smích.

 

S batohem naplněným termoskou a sladkými tyčinkami pro případ nouze, náhradními ponožkami a mobily, jsme se vydali z chaty. Než jsem sešla do přízemí, abych si vzala svou výstroj a aby si i Tom vzal svou, kterou si tentokrát přivezl, jsem nechala vedle ledničky napsaný vzkaz pro Lenu a Edith, aby se náhodou nestrachovaly, co se se mnou stalo. Zapnula jsem si bundu ke krku a potáhla popruhy na batohu, aby mi dobře seděl na záda. Nasadila jsem si kulich a zadívala se na Toma, který si právě upravoval nákrčník. Na chvíli mě zastihl pocit nevěřícnosti, že takhle osoba, která mě předtím tak vytáčela, pila mi krev a drásala mé nervy, je teď osobou, se kterou jdu podruhé na výšlap – tentokrát dobrovolně.

„Pamatuješ si, že to pro tebe bylo náročné?“ zeptala jsem se. „Opravdu chceš znovu jít?“ ujišťovala jsem se.

„Prosím tě,“ mávl rukou a zářivě se na mě usmál. „Od té doby jsem přestal kouřit a pár kilo shodil,“ poplácal se po břiše. „Teď už by to nemusela být taková hrůza,“ zamrkal víčky. „A i kdyby, tak za ten výhled to stojí.“

„Dobře,“ řekla jsem jen a rozhlédla se po zasněžené krajině, kterou stále halila tma. „Tak tedy pojďme,“ hlesla jsem spíš pro sebe než pro něj, a vykročila směrem k cestě, po které jsme šli i posledně. Nevím, jestli si Tom trasu pamatuje, každopádně jsem se rozhodla zvolit stejnou cestu. Měla jsem u ní jistotu, že ji dokážeme vyjít, a to jsem právě teď potřebovala. Ačkoliv se změnil vztah mezi námi a teď jsme šli na výšlap v naprosto jiném rozpoložení, i tak jsem chtěla zůstat zodpovědná. Minimálně proto, že jsem ta zkušenější. Nechtěla bych, aby se nám ještě něco stalo, když už se naše životy začaly měnit k lepšímu.

 

Tentokrát Tom potřeboval méně přestávek, čímž mě překvapil. Opravdu měl lepší fyzičku než posledně. Díky tomu naše cesta dobře ubíhala, měli jsme dobrý časový rozvrh a dalo se s jistotou předpokládat, že budeme na vrcholu ještě před východem slunce. Panovala dobrá nálada, což jsem si pamatovala i z toho prvního výšlapu, zdálo se, že Tomovi dobrou náladu přináší pohyb, fyzická námaha. V tom jsme byli možná stejní. Milovala jsem tu okolní přírodu, vždycky mě to tady naplňovalo, a možná budu první dny po svém odjezdu litovat a smutnit, ale teď jsem si to chtěla užít. Nemyslet na nic jiného než na to, že se mám skvěle. Že je mi dobře. A že teď mám ve svém životě osobu, na kterou se můžu obrátit. Vzpomněla jsem si, jak jsem se při prvním výstupu snažila co nejméně využívat Tomovy pomoci. Ačkoliv byly na cestě situace, kdy jsme se jeden nebo druhý museli vytáhnout ze sněhu nebo si pomoct při náročnějších úsecích, ostatní jsem se snažila omezit na minimum. Teď jsem však neměla potřebu se Tomovi vyhýbat. Spíše jsem se ho chtěla dotýkat, dělalo mi dobře ho mít blízko a jeho hluboký pohled do očí mě už neznervózňoval. 

„Ah, tak tento kopeček poznávám,“ uslyšela jsem za sebou Tomův hlas, který mě vyrušil z mých myšlenek. Celá cesta ubíhala víceméně v tichosti, proto mě teď jeho hlas velice rychle přivedl zpět do přítomnosti. „Už jsme skoro tam,“ řekl, jako by on byl ten, kdo tuhle cestu zná do poslední větvičky a vede výpravu.

Zastavila jsem se a ohlédla se na něj. „A budeš ho i dnes chtít vyběhnout?“ zeptala jsem se. Sledovala jsem, jak pootevřenou pusou oddechuje a tím před sebou vytváří páru.

„Neblázni,“ zasmál se. „Tebe jsem už ulovil, už před tebou nemusím machrovat,“ zavrtěl hlavou a ledabyle mávl rukou. Když však uviděl, že se výraz v mé tváři nezměnil, našpulil rty. „Nebo snad ano?“ zeptal se.

„To mi chceš říct, že jedna z tvých balicích taktik je uhnat holku do zasněženého kopce?“ zvedla jsem obočí.

„Ne ledajakou holku, Moni,“ mrkl na mě. Zachytil si prsty za popruh batohu a zatvářil se, jako by právě vyhrál olympiádu. Musela jsem se zasmát.

„Jsi neuvěřitelný.“

„Ano, jsem Tom Kaulitz Neuvěřitelný, první a jediný svého druhu. Těší mě, madam,“ zažertoval.

„No tedy. Jaké štěstí mě v mém životě potkalo, že jsem mohla potkat tak unikátní stvoření?“ přidala jsem se do jeho hry. A když ke mně udělal krok, aby mezi námi zkrátil vzdálenost, schválně jsem před ním ucouvla. Znovu o krok přistoupil. A já opakovala pohyb, abych se od něj opět o kousek vzdálila.

„Moniko,“ oslovil mě mým celým jménem, což bylo od něj nezvyklé. „Neříkej mi, že chceš ten kopec vyšlapat pozpátku,“ podíval se na mě s pobaveným výrazem ve tváři.

„Možná chci,“ řekla jsem a dala si ruku v bok. „Nebo… chci tentokrát závodit já. Troufneš si i s batohem na zádech?“ ukázala jsem na něj prstem.

„Neprovokuj, holka,“ zavrtěl hlavou. A v od té chvíle jsem už na nic nečekala. Otočila jsem se, jak nejrychleji jsem dovedla, a udělala dva dlouhé kroky. Doufala jsem, že tím získám náskok a budu tak mít snadnější cestu k tomu, abych nahoře byla opravdu první. Jenže Tom – podstatně vyšší, a tedy i s delším krokem – mě snadno dostihl. Tentokrát mě nestahoval dolů, jak to dělal posledně, nesnažil se mě předběhnout, jen prostě závodil. Čistě, bez švindlů.

 

Zároveň jsme vyběhli na mítinku, na které jsem seděla už vícekrát a s Tomem to teď mělo být podruhé. Zvolnila jsem krok, když jsem se dostala na vrcholek kopce, a už pomaleji a s klidnějším dechem jsem přišla do míst, kde jsem se rozhodla posadit. Sundala jsem batoh ze zad a nechala ho klesnout na sníh, zatímco jsem očima nepřestala fixovat oblohu v místech, kde se tmavá měnila na světlou. Sledovala jsem obzor a nemohla se vynadívat toho, jak slunce ohlašuje svůj příchod. Uslyšela jsem přijít Toma, jeho kroky byly doprovázeny křupáním sněhu. Když si stoupl vedle mě a jemně do mě šťouchl ramenem, přiměl mě se na něj podívat.

„Děkuji ti, že jsi mě sem vzala i podruhé.“

„Bylo mi potěšením,“ odpověděla jsem mu. Jeho hlas zněl najednou vážně, tatam bylo žertování. Přinutilo mě to, abych se i já přestala smát jeho vtípkům. Podívala jsem se na něj a setkala se s jeho pohledem. Díval se na mě a když jsme oba pár vteřin mlčeli, pousmál se. Jako by mezi námi probíhala tichá komunikace o tom, jak jsme oba vděční za tenhle jedinečný čas. Ovlažila jsem si rty a oplatila Tomovi pousmání, než jsem pohled odvrátila zpět k vycházejícímu slunci. Klesla jsem v kolenou a sedla si na paty. Tom mě napodobil, posadil se do sněhu a opřel se lokty o pokrčená kolena. Hleděla jsem před sebe a užívala si to, co za chvíli opustím – zasněženou krajinu, klidnou přírodu, obtěžkané vrcholky jehličnatých stromů i tu samotu, kterou jsem tady vždy nalezla. Naše stopy byly jediné, které ve zdejším sněhu byly vidět. Při pomyšlení, že se mám za měsíc s tímhle rozloučit, se mi do očí nahrnuly slzy. Povzdychla jsem a na chvíli vzhlédla nad sebe, zatímco jsem začala zběsile mrkat víčky ve snaze zbavit se přemíry vlhkosti v očích. Vzhlížela jsem a sledovala, jak začínají padat první vločky. Když jsem na ramenou ucítila Tomovu paži, nechala jsem se jím stáhnout blíž k jeho boku. Svezla jsem se z pat a dosedla do sněhu, zatímco jsem si nohy natáhla před sebe a překřížila je v kotnících. Tom se ke mně naklonil, zatímco pevně rukou objímal má ramena, a špičkou nosu přejel přes mou kůži na spáncích. Sledoval linii mé čepice a když vzdychl, ucítila jsem teplý dech na své studené kůži. Políbil mě na spánek a v ten moment se mi po tváři skutálela první slza.

„Doufám, že jsou to slzy štěstí,“ zamumlal do mé kůže.

„Je čas se tady s tím výhledem rozloučit,“ povzdychla jsem si ještě jednou. Hlavou jsem se opřela o jeho rameno a dál hleděla na obzor, kde už začínal zářit sluneční kotouč. Sundala jsem si rukavice, abych si mohla prsty setřít slzu, která mě teď studila na líčku.

„Pokud mě budeš následovat do Kalifornie, ukážu ti všechna tamní krásná místa. Pro mě sice žádné z nich tohle nepředčí, ale to je jedině tím, že tohle místo mám spojené s tebou,“ řekl.

Zvedla jsem hlavu, abych se na něj mohla podívat. Říkal mi tím, jak jsem pro něj důležitá, a já chtěla vidět, jak se při tom tváří. Viděla jsem v jeho očích jiskřičky naděje, jeho tváře byly načervenalé od studeného vzduchu, stejně tak rty. V jeho výrazu jsem však cítila, jak vážně to myslí. A že ten drobný úsměv, který jsem teď mohla sledovat, je pouze odrazem toho, jak se teď cítí.

„Kalifornie, říkáš?“ zvedla jsem obočí.

Tom se usmál. „Ano. Na co si vzpomeneš, to tam najdeš. Národní parky, zábavní parky. Pláže i hory. No, a taky Disneyland, že jo. Nejdůležitější ze všeho.“

„A i ty,“ řekla jsem mu.

„A já,“ zopakoval po mně s drobným pokývnutím hlavy. „A tedy doufám, že tam teď bude i jedna krásná Monika, která se mi dostala pod kůži.“

Zasmála jsem se. „Když ji máš pod kůží, to ji asi vozíš všude sebou, ne?“ zeptala jsem se.

„Tady minimálně,“ odpověděl mi a položil si dlaň na hruď, do míst, kde mu bušilo srdce. „Doufám, že to nebude jediné místo, kde tě můžu mít,“ mrkl na mě.

„To zní docela rošťácky,“ našpulila jsem rty.

„To doufám,“ odpověděl mi hned. Místo jakékoliv odpovědi jsem jen prsty přejela po jeho strništi. Naklonila jsem se k němu, abych ho mohla políbit. A i když byla jeho špička nosu studená, jeho rty byly měkké a teplé. Spokojeně vdechl do polibku, zatímco jeho objetí kolem ramen zesílilo. Chtěl ten polibek prodloužit a já se nebránila.

Teď už jsem se nebránila ničemu.

*KONEC*

B.