Undone | 19

Vřelý dík za vaše komentáře. 🤩 To je vždycky radost vidět aspoň nějaké čísílko značící komentáře pod přidaným dílem 😍. Co se týká hudby, tyto pány jsem objevila teprve nedávno. A když se mi teď náhodně spustí nějaká jejich píseň, je to vždycky příjemné poslouchání... A dobře se u toho píšou povídky. 😅😀 Tak tedy přidávám i dnešnímu dílu a přeji vám příjemné počteníčko. 😊 Těším se na horu komentářů, kterými potěšíte mého ducha a polechtáte mou múzu! 😀🤟 Mějte krásný den. 🙏 B.

Hudba: Manchester Orchestra - I Know How To Speak

V práci jsem se snažila soustředit na své úkoly, které jsem po poradě dostala přidělené, nastaly však momenty, kdy jsem hleděla do monitoru počítače a nevnímala, že přestávám upravovat fotku, na které jsem už notnou chvíli pracovala. Mé ranní setkání s Tomem mě dokázalo vykolejit na půl dne. Nechtěla jsem na to myslet, nemohla jsem však přestat hloubat nad tím, co se asi mohlo stát. Cestou do práce jsem si ze zvědavosti v taxíku v mobilu vyhledávala podrobnosti. Nemyslela jsem si, že toho najdu tolik. Stačilo však do internetového prohlížeče zadat spojení „dvojčata Bill a Tom“ a vyskočilo na mě tolik článků, fotek a odkazů, že bych u toho mohla sedět až do večera a nepročetla bych ani polovinu. Všechny však byly zhruba rok až dva staré, od té doby jako by se po Tomovi slehla zem. Veškeré další články byly titulované jen „osamělým dvojčetem Billem,“ který se nadále věnoval hudbě a vytvořil další kolekci oblečení. Když o tom mluvil Joel, tolik jsem se o to nezajímala. Až teď mě moje zvědavost přinutila. Zdálo se, že málokdo věděl o důvodu té hádky, byla však tak velká, že podle novinářů rozdělila doposud nerozlučná dvojčata. 

 

Domů mě hnala moje nekončící zvědavost. Když jsem odložila všechny ty myšlenky stranou a soustředila se na práci, kterou jsem dokončila a byla s ní spokojená. Sotva jsem však vypnula počítač a začala si skládat věci do kabelky, znovu se mi do mysli vklínila nedočkavost. Tušila jsem, že se o tom nebude Tom chtít bavit. Mohla jsem na něj naléhat? Mohla jsem to zmínit jako podmínku toho, že s ním pojedu na svatbu jeho bratra? Nebo to nebylo důležité a stačilo jen to, co mi doposud řekl – tedy to, že jsme v tom našem falešném vztahu neskutečně šťastní? Byla jsem na rozpacích, jestli mám vůbec právo po něm něco takového vyžadovat. Očividně se jednalo o jeho životní bolístku, zranění, o kterém se nesnadno mluví. Byla bych krutá, kdybych ho nutila. Cestou ve výtahu jsem přemílala všechny možnosti, a nakonec jsem s tím přestala. Bylo mi jasné, že do celé situace Tom dodá náboj, s jakým nebudu nepočítat. Nemělo tedy smysl cokoliv plánovat. Otevřela jsem dveře od bytu a můj pohled prvně padl na pokrčené svatební oznámení. Jak dlouho ho musel nosit v kapse, že vypadalo takhle? A jaký byl vůbec důvod toho, že mi ho Tom několikrát zapomněl předat? Tom, který si pamatoval každou prkotinu a byl tak krutě upřímný, najednou zapomněl a vyhýbal se odpovědi. Zula jsem si černé sandálky na podpatku a vyšla na terasu, stále ošacená v oranžových šatech, které kontrastovaly s mýma zelenýma očima. V ruce jsem držela pouze mobil. Bylo půl páté. To by už mohl být Tom vzhůru, pokud měl celý den na to, aby se dospal.

 

Dveře terasy měl pootevřené. Zpomalila jsem svůj krok a nakoukla dovnitř. Ramenem jsem se opřela o rám dveří. Byla jsem bosa, takže nebylo slyšet, že přicházím, navíc byl Tom ponořen do videohry, kterou měl puštěnou v televizi. Seděl na pohovce, byl tedy ke mně otočen zády. Až když Capper, který ležel vedle něj, zvedl hlavu a zavrtěl ocasem, si mě Tom všiml. Na chvíli zastavil hru a ohlédl se přes rameno. Poposedl si do rohu pohovky, která byla ve tvaru písmene L, a loktem se opřel o široké polštáře, které tvořily nízkou opěrku zad. Pokývnutím hlavy mě pozdravil a jeho oči se opět upřely na televizi, kde si zase spustil svou hru.

„Ahoj,“ hlesla jsem. Vešla jsem dovnitř a sedla si na kraj pohovky, zatímco mi nohy trčely do prostoru, opačným směrem než ty Tomovy. Sledovala jsem výraz v jeho tváři, zdálo se, že nemá podrážděnou náladu. Mohla jsem se však jen domnívat, protože doposud neřekl jediné slovo, a zároveň jsem ho nabroušeného snad ještě neviděla. Možná kromě toho prvního večera, ze kterého jsem si pamatovala jen pouhé opilé útržky.

„Jaký jsi měla den?“ zeptal se mě.

Překvapeně jsem zvedla obočí, takovou otázku jsem opravdu nečekala. „Celý den jsem strávila úpravami fotek. Včera byla velká porada před vydáním čísla, a protože jsem měla pár připomínek, hned jsem dostala taky úkoly, abych si to vyžrala,“ pousmála jsem se. Tom na chvíli zastavil hru a zaraženě se na mě podíval.

„Ty jsi v práci sotva týden a už připomínkuješ práci fotografa před tebou?“ zeptal se.

„Od toho tam přece jsem,“ řekla jsem. „Aspoň jsem se mohla hned pustit do práce. Kdybych měla protahovaný začátek, asi bych se nudila. Takto mám hned co dělat. Mám zábavu,“ dodala jsem. Polkla jsem a nejistě se na něj podívala. Chvíli mezi námi bylo ticho a jen jsme na sebe hleděli, než se Tom opět začal věnovat hře. Zhluboka jsem se nadechla, abych vyslovila svůj doraz. Nedalo mi to, musela jsem zjistit pravdu o tom, co mi hloubalo v hlavě. „Tome, zeptal ses, protože tě můj den opravdu zajímá, nebo jsi jen chtěl rychle začít nějakou konverzaci a odvést pozornost, abych se nevracela k dnešnímu ránu?“

Znovu zastavil hru. Podíval se na mě a jeho pohled byl těžko čitelný. „Upřímně?“

„Ty to umíš i jinak, než upřímně?“ rýpla jsem si do něj.

„Takže upřímně, můj záměr byl obojí,“ odpověděl mi a ohodil joystick na pohovku mezi nás. Očividně vzdal jakékoliv hraní, dokud jsem byla tady a mluvila s ním. „Je mi jasné, že máš ohledně rána milion otázek, ale mně se na žádnou z nich nebude chtít odpovídat. Už teď to vím,“ řekl. „Neznamená to však, že by mě tvůj den nezajímal. Jinak bych se na to neptal,“ zavrtěl krátce hlavou. Propletl si prsty, loktem se dál opírajíc o opěrku pohovky. Lehce ke mně vzhlížel, protože jsem na opěrce seděla, zatímco on byl pode mnou na pohovce.

„Díky za tvou upřímnost,“ pronesla jsem, zatímco jsem nohou, která mi visela ve vzduchu, zlehka houpala. „Když o tom nechceš mluvit, nebudu tě nutit. Myslím, že na to nemám právo,“ pokračovala jsem. „Měli bychom se však domluvit na té svatbě. Jak jsi sám řekl, už je nejvyšší čas.“

Tom pokývl hlavou. „Ano,“ souhlasil. Cítila jsem mezi námi podivné napětí, nebyla to klasická konverzace, kterou jsme mezi sebou vedli už tolikrát a ve které jsem mi bylo dobře. Teď jako by to bylo vážné, pro Toma obtížné. Měla jsem pocit, že se mu na svatbu příliš nechce, ale chce své rodině dokázat, že je ve svém životě spokojený, a to je jeho motivací se obřadu účastnit.

„Kdy pojedeme?“ zeptala jsem se.

„V pátek ráno, abychom tam odpoledne byli. Cesta trvá zhruba šest hodin,“ oznámil mi. „Už v pátek večer je tam sešlost pro všechny rodinné příslušníky, samotný obřad je pak jen s nejbližšími v sobotu.“

„Fajn,“ pokývla jsem hlavou. „Domluvím se se svou šéfovou, snad bude v pohodě, když budu v pátek chybět,“ řekla jsem si spíše pro sebe, abych na to nezapomněla. „Budeme pořizovat nějaký dar?“ položila jsem další otázku, na kterou jsem chtěla znát odpověď.

„To už jsem zařídil.“

„Je svatba v nějakém stylu či barvě?“ vyzvídala jsem dál pro mě podstatné informace.

„Pfffu,“ vydechl Tom a zvedl pohled ke stropu, aby se zapřemýšlel. „Mám pocit, že v té barvě, v jaké bylo i svatební oznámení. Ale nemusíme na tom lpět, stačí, že přijedeme,“ odpověděl mi. „Nehodlám to hrotit, i když je to můj bratr.“

„Dobře. I tak si myslím, že budu muset zajít na nákup,“ našpulila jsem rty. „Určitě budou třeba nějaké nóbl šaty, co?“ zamrkala jsem. Tom jen ledabyle pokrčil rameny. Tohle mu bylo očividně jedno. „Kde budeme přespávat? Je poblíž nějaký hotel? Mám si něco zařizovat?“ zeptala jsem se.

„Nebudeš v hotelu, Eden,“ zavrtěl Tom hlavou. „Budeš se mnou jako moje přítelkyně. V domě mojí mámy.“

Ztěžka jsem polkla. Najednou jsem si uvědomila tíhu celé situace. Nebude to taková sranda, jak jsem si myslela, když jsem s tím souhlasila. Na pár dní hrát falešnou přítelkyni. To může být pohoda. Jenže teď, když nás od té události dělil pouhý týden, jsem měla pocit, že se kolem mě svírají okovy. Budu lhát nejen jeho bratrovi, ale celé jeho rodině. Jeho přátelům. Jeho známým. Všem.

„Nemysli si, že se mě budeš nějak extra dotýkat a osahávat mě,“ ukázala jsem na něj prstem a zamračila se.

Tom se zasmál. „Jen tak, jak bude nutné, neboj se. Nehodlám doktůrkovi obsadit jeho území,“ ujistil mě. Výraz v jeho tváři se najednou uvolnil. Jako by právě tohle potřeboval – tuhle mou hloupou poznámku, která se příčila celé naší smlouvě. Pokud mám hrát jeho přítelkyni, musela jsem přece zákonitě počítat s tím, že se mě bude i dotýkat, abychom jako pár vypadali.

„No,“ pomlaskla jsem si. „Když už ho zmiňuješ,“ řekla jsem a vstala. Přešla jsem pohovku z druhé strany a posadila se naproti Toma. Teď jsme seděli ve stejné úrovni. „Včera jsem od něj měla nepřijatý hovor. Vůbec jsem si nevšimla, že mi volá.“

„Zavolalas zpátky?“

„Ne,“ zavrtěla jsem hned hlavou. „Říkal jsi, že bez tebe nemám nic podnikat,“ připomněla jsem mu.

Spokojeně pokývl hlavou. „Správně. Dobře, že jsi to nestihla. Aspoň se předvedeš jako opravdu zaneprázdněná. I kdybys to měla trošku hrát,“ dodal. Najednou mluvil uvolněně. Když se jednalo o takovou debatu, dokázal reagovat okamžitě, hned z rukávu sypal trefné odpovědi a milionové rady.

„Kdy mu tedy mám zavolat?“ zeptala jsem se a nejistě stáhla obočí k sobě. „Už je to téměř čtyřiadvacet hodin,“ zamrkala jsem. Položila jsem mobil mezi nás dva. Hleděla jsem na Toma a čekala, co mi poradí dalšího. Zatím všechny jeho taktiky vyšly, mohla jsem mu věřit i s touhle?

„Zavolá sám. Podruhé to ještě není taková hanba,“ řekl mi. „Mužské ego něco vydrží, když touží po prdelce.“

Ušklíbla jsem se jeho vybraným slovům a trochu nedůvěřivě se na něj podívala. „Co když nezavolá?“

„Eden, zavolá,“ přesvědčoval mě. „Není to, jako by se vůbec neozval. On se ozval, jen jsi nebyla na příjmu. To už je jiná situace než před necelým týdnem. Zdá se, že jsme tvůj první dojem přece jen trochu napravili. I když by doktůrek rád gentlemansky tvrdil, že se neozval kvůli svojí pracovní vytíženosti. To bych mu zas tak nevěřil. Ačkoliv,“ odmlčel se. „Rýpat se v pipinách asi zabere dost času. Možná přece jenom vytížený opravdu byl.“

„Ty jsi neskutečný pitomec,“ zamračila jsem se na něj.

Tom se zasmál. A v ten moment se můj mobil, který přede mnou ležel na sedáku pohovky, rozsvítil. Opět volal Cain. Tom si přečetl jméno volajícího. „Počkej. Doktůrek se jmenuje Cain?“ zvedl obočí. „Má bratra Ábela?“ zažertoval. „Není to docela ironie, že se jmenuješ Eden a měla bys mít přítele, který má jméno člověka, který se dopustil první bratrovraždy?“

„Abych nebyla Eden, která se dopustí první sousedovraždy,“ procedila jsem mezi zuby. „Co mu mám říct?“ zeptala jsem se a tím se vrátila k původnímu tématu, které mě zajímalo mnohem víc.

„Teď to nezvedej,“ zavrtěl hlavou. Mobil stále vibroval, displej svítil, Cain dál vyčkával, jestli budu tentokrát na příjmu.

„Proč?“ nechápala jsem. „Už jednou jsem mu to nezvedla, Tome,“ hlesla jsem.

„Pokud chceš být odměna, musí si na tebe doktůrek chvíli počkat,“ konstatoval. „Pokud bys to zvedla hned, mohl by lehce dojít k závěru, že jsi vždy k mání. A to ty nechceš,“ ukázal na mě prstem. „Nech ho, aby to pro teď vzdal, a zavolej mu třeba za deset minut. Věř mi.“

Frustrovaně jsem zafuněla.

„Mýlil jsem se někdy, co se toho chlapa týkalo?“ zvedl obočí, jako by mě snad chtěl pokárat. Pohlédla jsem do jeho obličeje a neměla, co bych mu na to odpověděla. Nemýlil se. Doposud všechny jeho taktiky vyšly, když jsem se držela jeho rad, dokázala jsem přivábit Caina nazpátek.

 

Když displej mého mobilu ztmavl, netrpělivě jsem začala odpočítávat deset minut. Tom si mezitím pustil svou hru a já tak měla rozptýlení při svém čekání. Každou chvilku jsem kontrolovala, kolik času uplynulo od jeho hovoru, který jsem nechala mobilem označit jako nepřijatý. Když se přiblížila chvíle, kdy jsem mohla začít vytáčet, srdce mi začalo divoce bušit.

„Co mu mám teda říct?“ zeptala jsem se Toma. Ten na chvíli stopl svou hru – k čemuž bych Joela jen horko těžko přemlouvala, jsem si teď uvědomila – a hlavou pokývl k mobilu, který jsem držela v dlani.

„Dej ho na hlasitý odposlech,“ přikázal mi.

„Fajn. Ale nebuď hlučný,“ varovala jsem ho, než jsem vytočila Cainovo číslo. Žaludek se mi nervozitou svíral. Čekala jsem, ozýval se pravidelný tón pro volajícího. Cítila jsem, jak mi tepe krev na spáncích, hlavou se mi ve zlomcích vteřin promítaly různé verze scénářů, jak tenhle náš telefonát dopadne.

„Ahoj, Eden!“ uslyšela jsem jeho veselý hlas. „Jsem moc rád, že voláš zpátky.“

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho na oplátku. Hlavou jsem pokývla směrem k Tomovi. Ten mi jen naznačil, ať mlčím. Neřekla jsem tedy nic dalšího, ač se mi na jazyk drala omluva, že jsem mu nezvedla hned dva hovory. Silou vůle jsem se však držela Tomových instrukcí.

„Drahá Eden, máš nějaké plány na zítřejší večer?“ zeptal se po chvilce ticha. „Možná je to narychlo, já vím, ale doufal jsem, že bychom se mohli vidět, když bude pátek,“ řekl. „Budu mít po dlouhé době volno.“

„Zítra večer?“ zopakovala jsem po něm a dál svůj pohled upírala na Toma. „Vydrž chvilku, podívám se do svého diáře,“ protahovala jsem. A zatímco Cain čekal, snažila jsem se odezírat z Tomových rtů, které mi naznačovaly mou odpověď. „Oh, jak jsem se obávala. Už mám plný večer,“ povzdychla jsem si s hraným smutkem.

„Ah, a sobota?“ zkusil druhý termín. „To mám být sice v pohotovosti na mobilu kvůli jedné těhotné pacientce, ale ta má termín až za pár dní. Mohlo by nám to teoreticky vyjít. Co ty na to, drahá Eden?“ zeptal se a jeho hlas zněl nadějně.

„Ehm,“ krátce jsem si odkašlala. Tom významně pokývl hlavou, ukázal mi však na prstech číslici devět, tiše artikulujíc další slova. „V sobotu by to šlo. Můžu však až později večer. Tak zhruba kolem deváté,“ opakovala jsem Tomovy pokyny.

„To zní, že jsme se právě domluvili na schůzce,“ zajásal Cain. „Dobře, těším se. V sobotu večer. Vymyslím, co bychom mohli podniknout. Pošleš mi adresu, kde tě můžu vyzvednout?“ požádal mě. A když jsem se podívala na Toma, zatvářil se nespokojeně. Nakonec však opět přikývl.

„Ano, pošlu ti ji v textovce,“ slíbila jsem. A když mi Tom gestem naznačil, ať už hovor ukončím a dál ho neprotahuji, rychle jsem se toho chopila. „Caine, teď už musím běžet. Tak tedy v sobotu večer. Ahoj,“ rozloučila jsem se s ním a ani nečekala na odpověď. Ukončila jsem hovor stisknutím červeného tlačítka a odložila mobil na pohovku. Zhluboka jsem vydechla, jako by ze mě spadla velká starost.

Tom se mému povzdychnutí zasmál. „Pokud se máte v sobotu večer vidět, budeme muset strávit zbývající čas studiem. Je tu ještě spousta pravidel, která neznáš,“ pokývl hlavou. „Jinak to šlo skvěle. Jsi talent, drahá Eden,“ parodoval Cainův hlas. A já už neměla slov. Popadla jsem první věc, která mi padla pod ruce. Zdravou rukou jsem pevně sevřela roh polštáře a chtěla jím praštit Toma po hlavě. Měl však postřeh a stihl zvednout paže před svůj obličej. Když jsem uslyšela jeho veselý smích, nedokázala jsem se dál mračit.

„Někdy mě tak neskutečně sereš,“ řekla jsem upřímně.

„Ty mě taky. Tak jsme si aspoň kvit,“ odpověděl mi s pobaveným hlasem. Podržel polštář na svých stehnech a zlehka se o něj opřel svými pažemi. „Umíš hrát na playstationu? Mám ještě jeden ovladač,“ řekl a hlavou pokynul k rozehrané videohře. Chvíli jsem se na něj dívala, jestli to myslí vážně. Když však ze spodní police konferenčního stolku vytáhl joystick i pro mě, uchopila jsem ho mezi prsty.

„Kdysi dávno jsem to hrála s bráchou,“ prozradila jsem. „Zůstanu tady ale jen chvíli. Jsem unavená a zítra vstávám do práce,“ řekla jsem rázně. Tom chápavě pokývl hlavou a začal nastavovat novou hru. Poposedla jsem si do pozice, ve které jsem lépe viděla na obrazovku televize, a upravila si sukni oranžových šatů, aby se mi tolik nevyhrnovala. Zkontrolovala jsem čas. Řekla jsem si, že se tu zdržím zhruba hodinku. Kdo by čekal, že v Tomově společnosti nakonec zkysnu až téměř do desáté večerní? Já rozhodně ne.

B.