Undone | 18

Další díl na světě! Nechce se mi věřit tomu, že už tu máme tolik kapitol a ještě nedošlo ani k té velké slávě - svatbě. 😀 Mno, pokud vše půjde jako doposud, ještě se máme na co těšit. 🤩 Díky za veškeré ohlasy. Jste zlatíčka. ❤️ Přeji příjemné chvíle strávené u dalšího dílu. Jsem zvědavá, co ve vás vyvolá. 😈😅 B.

Hudba: Adam Levine - Lost Stars

Pilulky od bolesti nebyly tak silné jako ta, kterou mi doktor dal první den, proto jsem mohla normálně fungovat, přijít do práce a účastnit se porady, která pro mě byla stěžejní v tom, abych se v nové práci zaběhla. I když jsem se dokázala soustředit, přesto jsem však byla unavenější, než bylo běžné. Na první poradě jsem nebyla příliš aktivní, spíše jsem poslouchala a snažila se vnímat, co se kolem mě děje. Bylo to tu mnohem živější než ve staré práci, tam jsem na poradách musela mluvit převážně já. Tady se hlásili o slovo skoro všichni, někdy se dokonce i překřikovali, jen aby sdělili svůj názor, který považovali za ten lepší. V té smůle, kterou jsem včera měla, by se dala najít kapka štěstí – nenarazila jsem si zápěstí ruky, kterou jsem potřebovala k psaní. Mohla jsem tedy v práci nadále fungovat. Shan seděla vedle mě a psala si poznámky. Taky jsem před sebou na stole měla blok papírů a tužku, avšak moje poznámky se naprosto lišily od těch, které si zapisovala má nadřízená. Psala jsem si myšlenky k fotkám, které nám tu promítali a které se měly dostat do finální verze čísla časopisu Flair. Joel starší mě vždycky chválil na můj úhel pohledu, cenil si mé profesionality, co se fotek týkalo. Měla jsem cit pro detail a věděla jsem, co se mi líbí a co ne. Doufala jsem, že i v téhle práci si mě za to budou cenit.

 

Proběhla pauza, ve které si téměř všichni zašli pro další šálek kávy na doplnění energie. Čekala nás poslední část porady, při které jsme měli vznášet své připomínky a schvalovat závěrečnou podobu jednotlivých stránek časopisu. Když se znovu promítaly fotky, ke kterým jsem měla poznámky, překonala jsem svůj stud a přihlásila se o slovo. Dávala jsem postřehy, komentovala, kde bych přidala či ubrala na kontrastech, na stínu, barevnosti, kde bych zvolila trochu jinou kompozici či celou fotku vyměnila za jinou, protože se mi kontextově příliš nehodila ke zbytku obsahu stránky. Každá moje poznámka vedla k živé debatě o tom, jak by to tedy mohlo být, a zdálo se mi, že jsem podnítila aktivitu u většiny sedících. Měla jsem z toho dobrý pocit, ačkoliv pak kvůli tomu porada končila mnohem později, než se původně plánovalo.

„Eden, skvělé!“ usmála se na mě Shan, když jsme jako poslední odcházely z prostorné zasedačky, kde se naše porada konala. Ačkoliv byla moje nadřízená, někdy jsem se nebála oponovat i jejímu úhlu pohledu. „Přesně takhle jsem si představovala tvůj přínos do naší redakce. Prostě skvělé!“ přitakala.

„Děkuji, Shan,“ usmála jsem se na něj. „Přiznám se, že jsem chvíli překonávala obavy, jestli nejsem až moc… drzá, že hned ze začátku takhle mluvím,“ trhla jsem rameny. Prsty zdravé ruky jsem si prohrábla vlasy, které jsem teď měla rozpuštěné. Přišlo by mi padlé na hlavu, abych ráno Toma otravovala s tím, aby mi udělal culík, zároveň jsem úplně nevěřila tomu, že by to dokázal tak, jako bych se učesala já sama. On nosil vlasy ledabyle svázané, a to nebyl úplně můj styl. To byl jeho styl.

„Úplně v pořádku. Dobře, že ses ozvala. Některé tvoje připomínky se zapracují, a to je přece skvělé, nemyslíš?“ zářivě se na mě usmála.

„Moc díky za podporu, Shan,“ řekla jsem upřímně, jak jsem to měla na srdci.

„Tak,“ povzdychla si najednou Shan a zkontrolovala čas na hodinkách. „Snad stihnu večeři s přítelem. A zítra se tu sejdeme zhruba v deset hodin,“ pokynula mi. Rozloučila jsem se s ní a popřála jí příjemný večer, zatímco jsem sama zamířila do své kanceláře. Posbírala jsem si věci a vyrazila na cestu domů.

 

Odemkla jsem dveře bytu a lehkým kopnutím jsem je za sebou zase zavřela. Blížila se sedmá hodina a já se cítila neskutečně vyřízená. Shan mě varovala, že bude středeční porada náročná, a moje prášky proti bolesti přidávaly na tom, že jsem se cítila tolik unavená. Vytáhla jsem z igelitové tašky krabici s čínskými nudlemi, které jsem si cestou koupila jako náhradu dnešní večeře, a v příborníku našla vidličku. Už se mi nechtělo je jíst hůlkami, na to jsem byla příliš hladová a příliš nedočkavá. Otevřela jsem dveře na terasu a vyšla ven. Sotva jsem se posadila na pohovku, už jsem uslyšela cupitání psích tlapek.

„Čau, krasavče,“ usmála jsem se na Tomova psa a prsty ovázané ruky jsem ho opatrně pohladila po hlavě. „To byl ale dlouhý den, co?“ povzdychla jsem si a natáhla si nohy přes stolík. Čekala jsem, kdy se za Capperem objeví i Tom, ale žádné kroky jsem neslyšela.

Capper položil hlavu do mého klína a upřel na mě svůj věrný psí pohled. Ještě jednou jsem ho pohladila po hlavě, než jsem se pustila do jídla. Byla jsem tu sama s Capperem, z vedlejšího bytu se neozývaly žádné zvuky. To všudypřítomné večerní ticho rušily jen zvuky města – troubící auta a vrnící motory, které dávaly jasně najevo, že město spát ještě nehodlá. Pojedla jsem a odložila prázdnou krabici vedle sebe na polstrování sofa. Capper začal vrtět ocasem, jako by vycítil, že nastal čas, kdy může dotírat a dožadovat se pozornosti.

Zasmála jsem se. „Copak bys chtěl, hm?“ usmála jsem se na něj a naklonila se k němu blíž, abych se s ním mohla pomazlit. „Neříkej mi, že tě tady Tom nechal napospas osudu,“ zamumlala jsem do jeho kůže. Prsty jsem projížděla jeho jemnou krátkou srst a užívala si ten pocit, že mi někdo věnuje svůj čas – že chce být v mé přítomnosti – i když se jednalo jen o němé zvíře. Několikrát jsem ho poplácala po hřbetu, než jsem si s povzdychnutím znovu opřela záda o opěrku.

Capper najednou vyskočil vedle mě, až jsem sebou cukla leknutím, a uvelebil se vedle mě. Spokojeně zavrněl. Položil si hlavu do mého klína a zafuněl.

„To jsme tu zůstali pro sebe?“ položila jsem mu otázku, jako by snad byl schopný mi odpovědět. „Budu tě ale muset zklamat, kamaráde. Měla bych jít do sprchy a do postele. Zítra jdu zase do práce,“ řekla jsem.

Capper jako by mi rozuměl a znovu zafuněl.

„Ano. Dospělý život je takový, já vím,“ pokračovala jsem a podrbala ho pod hlavou na straně krku. „Tak co, půjdeš se mnou nebo se vrátíš zpátky domů?“ zeptala jsem se ho. Bavila jsem se s ním s jako sobě rovným, a možná by si mě za to mohl někdo dobírat, ale s kým jiným jsem se měla bavit, když jsem tu byla sama? Capper mi dělal společnost. Aspoň někdo.

 

Vstala jsem a vzala krabičku od nudlí. Urovnala jsem polštáře, na kterých jsem seděla, a sešla těch pár schodků zpátky k mému francouzskému oknu, které vedlo do bytu. Nechala jsem ho pootevřené a Capper se přes povívající záclony vecpal dovnitř. Držel se věrně po mém boku.

„Kamaráde,“ usmála jsem se na něj. „Dám ti trochu vody. Určitě máš žízeň, že jo,“ hádala jsem. Vytáhla jsem menší misku, do které jsem si běžně krájela zeleninu, aby teď posloužila jinému účelu. Napustila jsem ji vodou a položila na zem. Capper na nic nečekal. Hned se k ní sehnul a začal žíznivě chlemtat vodu. Chvíli jsem ho sledovala, než jsem se natáhla ke kabelce, abych z ní vytáhla svůj mobil. Už to bylo pár hodin, co jsem ho naposledy držela v ruce, v práci jsem byla tolik zaneprázdněná, že jsem si na něj ani nevzpomněla. Napadlo mě, jestli mi třeba Tom nepsal, abych se o Cappera postarala, a já to jen nečetla. Sice se ještě taková situace nestala, že by mi Tom Cappera svěřil, ale všechno je jednou poprvé. Žádnou zprávu jsem však od Toma nenašla. Jen jednu od Mayi, ve které se ptala, jestli spolu můžeme v pátek poobědvat. A pak oznámení o jednom nepřijatém hovoru. Rozklikla jsem ikonku hovorů a srdce se mi divoce rozbušilo. Volal mi Cain. A už před dvěma hodinami.

Sama nic nepodnikej, uslyšela jsem v hlavě Tomova slova. Povzdychla jsem si a podívala se na Cappera.

„Měla bych ho poslechnout, že?“ zeptala jsem se ho, on mi však teď nevěnoval pozornost a dál hltavě pil vodu z provizorní psí misky. „Tvůj páníček se už nejednou trefil, pravděpodobně bych měla vyčkat na jeho radu i v tomto případě,“ řekla jsem a sama pro sebe si pokývla hlavou. „Aspoň se vyvaruju dalších kritických poznámek o tom, jak moc spěchám a chci všechno hned,“ konstatovala jsem. Dovedla jsem si tu situaci živě představit, jako bych Tomův hlas slyšela i teď, když jsem si ta slova jen představila.

Vztahy jsou běh na dlouhou trať, ne sprint.

„Ano. Počkám na Toma,“ řekla jsem Capperovi. Ten jen ke mně němě vzhlédl od prázdné misky. Povzdychla jsem si, a ještě jednou mu vodu napustila.

 

Terasu jsem nechala pootevřenou, aby mohl Capper kdykoliv odejít. Nechtěla jsem ho vyhánět ven, na to jsem neměla srdce, a zároveň mi to tolik nevadilo, protože dnešní noc byla velmi teplá. Když jsem se osprchovala a převlékla se do trička a pyžamových kraťasů, zjistila jsem, že je Capper stále v mém obývacím pokoji. Vytáhla jsem tedy jednu ze starších dek, kterou jsem mu položila vedle kraje pohovky, kousek od dveří terasy.

„Tady se můžeš uvelebit, hochu. Dobrou noc, Cappere,“ popřála jsem mu a podrbala ho na hlavě. „Až budeš chtít odejít, bez výčitek svědomí utíkej. Tobě to za zlé mít nebudu, neboj,“ zavtipkovala jsem sama pro sebe. Radši jsem ani nepřemýšlela nad tím, jak by teď můj život hodnotil takový Joel, který si psa nikdy pořídit nechtěl. Naposledy jsem přejela přes Capperovu hladkou srst a zamířila do své ložnice. Prášky proti bolesti nebyly žádné dryáky, já se však po dnešním nabytém dni cítila opravdu vyčerpaná. Bylo kolem půl deváté, když jsem ulehala do postele, a zavírala oči. Sotva jsem si stihla nastavit budík na ráno, než jsem usnula. Sotva se má hlava dotkla polštáře, já už nevěděla o světě. Netušila jsem, kdy se Capper přestěhoval za mnou. Když jsem se však ráno ještě před zvoněním budíku probudila, ležel v mých nohách. Byl to nezvyklý, avšak příjemný pocit. Prsty jsem si promnula oči a zkontrolovala čas na mobilu. Bylo půl sedmé a já nechápala, proč jsem procitla právě teď. Mým bytem se najednou ozvalo hlasité zaklepání na dveře. Už jsem pochopila, co bylo původcem mého probuzení, nechápala jsem však, kdo mi v tento čas klepe na dveře. Vstala jsem a několika kroky prošla chodbou. Když jsem otevřela dveře a rychle si urovnávala tričko na ramínkách, pohlédla jsem do Tomovy tváře.

„Promiň za probuzení,“ hlesl. „Já si nechal klíče v autě, a to mám zaparkované u práce. Pustíš mě terasou domů?“ požádal mě.

„Jasně, pojď,“ řekla jsem a můj hlas zachraptěl. Ustoupila jsem stranou, aby mohl Tom vejít. U našich nohou se najednou objevil Capper. „Ale, ale,“ sklonila jsem se k němu a prsty zdravé ruky projela jeho srst. „Vrátil se ti páníček, že?“ zamumlala jsem proti Capperovým očím. Dřepla jsem si k němu a pohladila ho, abych se s ním svým způsobem rozloučila. Když jsem vzhlédla k Tomovi, všimla jsem si, jak mě sleduje s podivným výrazem v unavené tváři. A zatímco si sundával sluneční brýle a věšel je za lem trika, jeho oči mě stále fixovaly. Volné triko se kolem jeho krku díky brýlím prověsilo a odhalilo vystouplé klíční kosti.

„Byl tu celou noc?“ zvedl jedno obočí.

„Ano,“ odpověděla jsem a zaklapla za ním dveře od bytu. „Na rozdíl od tebe,“ řekla jsem. Tom se na mě otočil v půli cesty k mojí terase. „Vypadáš hrozně, Tome. Kde jsi byl, prosím tě?“ zeptala jsem se.

Tom prsty projel Capperovu srst a mou otázku ignoroval. „Tak ty jsi byl na prázdninách u tety Eden?“ zeptal se ho a pomalu se k němu sklonil, jako by ještě stále plně neovládal své pohyby. „Líbilo se ti tady?“ položil další otázku té němé tváři, kterou si v jedné dlani podržel proti svému obličeji. Podrbal ho za ušima, než ho propustil ze svého sevření. Až pak se podíval na mě a pohledem si přejel mé ošacení. Od půli stehen jsem měla nahé nohy a tričko na ramínka odhalovalo většinu mého dekoltu. Založila jsem si ruce na prsou, abych se aspoň nějak zakryla – alespoň svá prsa.

„Nehleď tak na mě, nejsem jedna z těch tvých známostí, na které tohle platí,“ ušklíbla jsem se. Otočila jsem se na patě a přešla ke kuchyňské lince. Zapnula jsem svého Karla, aby připravil mou ranní kávu. Uslyšela jsem za sebou tiché povzdychnutí. Když jsem se ohlédla přes rameno, Tom si právě sedal na mou pohovku. Dlaněmi si zakrýval oči a mnul si je, jako by tím mohl zahnat únavu. Nevyzvídala jsem, kde byl a proč se domů vrací až v tuhle ranní hodinu. Pokud by mi to chtěl říct, sám by začal. Na to byl dostatečně upřímný, to jsem už věděla. Teď jsem se však mohla jen domnívat, zdali přespal u některé z těch dívek na své jednonoční povyražení, a proto se vracel až teď.

 

Chvíli mezi námi bylo ticho. Když Karl připravil jednu kávu, hned jsem připravila na druhou porci. Vzala jsem šálek do prstů a přešla místností k Tomovi. Zrovna spouštěl své dlaně z obličeje. Prsty si prohrábl strniště a zahleděl se na mě. Natáhla jsem k němu dlaň, ve které jsem držela připravenou černou kávu. Mlčky si ji vzal a sklopil pohled k hladině, než se na mě znovu podíval.

„Díky,“ hlesl.

„To nestojí za řeč,“ trhla jsem rameny.

„Jdeš do práce?“ zeptal se mě.

„Ano. I když tam mám být až kolem desáté. Probudil jsi mě chvíli před budíkem,“ odpověděla jsem mu. Zády jsem se opřela o kuchyňskou linku a paže znovu překřížila před svou hrudí. Byli jsme od sebe vzdáleni, co nejvíce to v téhle místnosti šlo.

„A co zápěstí?“ položil mi další dotaz.

„Je pořád citlivé. Ale prášky na bolest zabírají,“ pokývla jsem hlavou. Opírala jsem se jednou nohou, zatímco jsem tu druhou volně překřížila v kotníku. Zuby jsem si přejela přes spodní ret. Takovou ranní návštěvu jsem opravdu nečekala.

„Kdy dnes končíš v práci?“ hlesl.

„Ještě úplně nevím,“ odpověděla jsem popravdě. „Snad bych ale mohla být už odpoledne doma. Moje pracovní doba je teď velice variabilní,“ dodala jsem. „Proč se ptáš?“

„Protože je na čase, abychom probrali záležitosti kolem svatby.“ Jeho pohled najednou potemněl. Prsty prohrabal svoje kapsy, než z jedné vytáhl několikrát přeložený papírek. „Tohle jsem ti chtěl už před pár dny dát, ale vždy jsem zapomněl,“ zamumlal. Přešla jsem místností blíže k Tomovi a z konferenčního stolku zvedla papírek, který na něj opatrně položil, jako by to byla tikající bomba. Rozložila jsem ho jednou, podruhé, potřetí. Očima jsem přeletěla několik zlatých písmen na tmavě modrém podkladu. Vypadalo jako noční obloha.

„Vždyť ta svatba je za týden,“ vyhrkla jsem a nevěřícně zamrkala víčky.

„Ano,“ přitakal.

Nespokojeně jsem zafuněla. Ještě jednou si prohlédla svatební oznámení jeho bratra, které bylo zpřehýbané, pokrčené a ošoupané. Polkla jsem. „Tome, tvůj bratr se jmenuje Bill?“ hlesla jsem. Nejistě jsem vzhlédla do jeho tváře. Byly to možná dva roky – to jsem teprve končila školu – když mi Joel vyprávěl, jak se snaží získat dvě celebrity pro rozhovor do jejich časopisu. A ty dvě celebrity se těsně před uskutečněním rozhovoru pohádaly natolik, že z toho rozhovoru k lítosti všech sešlo. Jednalo se o dvojčata Billa a Toma. Sice jsem nevěděla, jak vypadali, znala jsem však ta jména, protože o nich Joel nepřestával mluvit. Je možné, že jsem ve svém životě narazila na jednoho z těchto celebrit?

Tom upil kávy a nepřítomně se zahleděl před sebe. Jako bych byla najednou vzduch, jeho výraz ve tváři dával najevo, že je myšlenkami na míle daleko. Ztěžka polkl, než několikrát zamrkal. Zvedl pohled do mé tváře. „Probereme to, až přijdeš z práce, co ty na to? Teď jsem mimo. Potřebuji se prospat,“ řekl a prsty si promnul ospalé víčko. „Díky za kafé, Eden,“ dodal ještě, než vstal a prošel přes práh na terasu. Zmizel tak rychle, že jsem nestihla jakkoliv zareagovat.

B.