Undone | 22

Jakožto předešlý díl, tak i tento je přednastavený. Snad se ale moje práce v podobě výjezdů do přírody blíží konci. A doufám, že když budu zase jezdit do práce normálně, budu mít stejný elán ku psaní a budu stále stíhat tohle pravidelné zveřejňování, které jsem tu zavedla. 😊Snad jsem sama sobě nenastavila laťku moc vysoko. 😀 Ale vy byste si určitě počkali, že jo? No, co jiného by vám taky zbývalo... 😅Nu což, zatím si užívejme, že se mi daří. 😊Díl je dneska delší, než obvykle bývá. Chtěla jsem do něj obsáhnout vše podstatné a nějak jsem se rozepsala... Tak doufám, že si to užijete. 😊🙏 B.

Hudba: James Arthur - Falling Like The Stars

Když jsem se v neděli chystala na oběd s Cainem, už jsem se tolik nesnažila s líčením. Stejně tak jsem zvolila jiné šaty, které se hodily spíše na denní schůzku, nikoliv večerní. Kdybychom spolu znovu plánovali večeři, moje příprava by byla podobná té včerejší. Teď jsme se však měli vidět v půli dne, a to podle mého názoru nebylo třeba toliko make-upu či šatů s rozparkem. Ze své skříně jsem vytáhla bílé šaty, které byly potištěny světle modrými kvítky, a vlasy, které se vlnily ještě ze včerejška, jsem si sepnula na stranu. Udělala jsem si výrazné černé linky, a to bylo spolu s řasenkou jediné líčení, které jsem na sebe nanesla. Cain slíbil, že mě vyzvedne. A já jen čekala na to, až mi zavolá, že můžu sejít. Doufala jsem, že oběd dopadne dobře. Cítila jsem se trochu uvolněněji, než kdybych s ním šla na večeři. Brala jsem dnešní schůzku více ležérně, ve své hlavě jsem počítala s tím, že oběd je méně významný než večeře. I tak je však důležitý, protože jsme se měli konečně setkat.

 

Své přípravy jsem stihla o téměř dvacet minut dříve. Vzala jsem tedy konvičku, která mi stála u dveří na terasu, a naplnila ji vodou. Rozhodla jsem se zalít květináč s keříkem, který stál na pomezí mojí a Tomovy terasy, protože jsem byla přesvědčená o tom, že on se o to příliš nestará. Vyšla jsem ven a bosá přešla přes prkennou podlahu. Zafačovanou ruku jsem příliš nezatěžovala a dávala jsem pozor na to, kam šlapu, abych si nezpůsobila ještě nějaké další zranění. Přešla jsem kolem svého venkovního nábytku a zarazila se v půli pohybu, když jsem si všimla, že na svojí straně terasy sedí Tom. Prohlédl si mě stejně jako včerejší večer a pomalu upil z šálku, který držel v rukou. Ani jsem ho nepozdravila, jen jsem zalila keřík, ke kterému jsem se původně vydala.

„Takhle vypadá odměna pro doktůrka,“ zamumlal.

Sledovala jsem, jak z hrdla konvičky teče voda a suchá hlína ji nasává, a přemýšlela, jestli má cenu na takovou poznámku reagovat. Jen jsem si olízla rty a přešla k druhému květináči, ve kterém rostl menší keřík. Tím jsem se přiblížila k Tomovi.

„Budeš se mu líbit,“ dodal. Jako by potřeboval provokovat, aby u mě vyvolal nějakou reakci.

„O to mi šlo. Abych se mu líbila,“ odpověděla jsem s ledabylým trhnutím ramen. „Ehm, když ale říkáš, že se mu budu líbit, myslíš tím, že je snadné ho dostat nebo naopak nesnadné?“ zeptala jsem se.

„Eden, vždyť se na sebe podívej. Myslím si, že máš na víc. Ty ses ale rozhodla pro něj. Pro někoho, kdo si s tebou jedině přilepší. Podle mého názoru jsi mimo jeho ligu,“ odpověděl mi. Po těch slovech uhnul pohledem a zahleděl se někam před sebe, zatímco pomalu upíjel ze šálku.

„Aha,“ pokývla jsem hlavou. Podržela jsem konvičku v rukou a zády se opřela o skleněné zábradlí. Stála jsem mu téměř ve výhledu, byla jsem kousek před ním. On však dělal vše proto, aby se na mě nepodíval. „Takže… podle tebe jsem mimo Cainovu ligu a mohla bych se mít líp,“ zopakovala jsem po Tomovi. „Kdo by byl v mojí lize, Tome?“ zeptala jsem se a zahleděla se do jeho tváře. 

Pomalu ke mně přetočil pohled. „Nechci se do toho pouštět, Eden. Nechci dopadnout jako včera – prokletý tvým pohledem při troše upřímnosti,“ ušklíbl se.

„Mně to ale zajímá, Tome,“ nenechala jsem se odbýt. Udělala jsem k němu krok a odložila konvičku na jeho stolík, na kterém byly zbytky z jeho snídaně. Stoupla jsem si před něj, „Pověz mi, bylo by snadné sbalit třeba tebe? Zapůsobit na tebe s tímto oblečením?“ zvedla jsem obočí. „Jít takhle s tebou na oběd?“ dodala jsem. Dala jsem si ruku v bok a otočila se na špičkách chodidel. Když jsem se protočila kolem své osy a znovu se k němu postavila čelem, prohrábla jsem si vlasy.

Tom si nespokojeně pomlaskl. „Nejsem snadný cíl, Eden. To už ale přece víš,“ pronesl polohlasně. Očima však visel na mém těle, cítila jsem na své kůži jeho pohled.

„Proč nejsi snadný cíl?“ položila jsem mu další otázku. Měla jsem chuť mu oplatit všechno, co mi kdy udělal, kolikrát mě vytočil do běla, drásal moje nervy. Mohla bych mu to teď vrátit, ale po svém. A rozhodla jsem se to zkusit. Otestovat na něm to, co mě učil, vyzkoušet, jestli jsem schopná dosáhnout svého cíle tím, že použiji jeho taktiky. A přimíchám do nich trochu těch svých ženských.

„Už mám mnoho zkušeností. Lehce odhadnu druhou osobu, takže se nenechám jen tak zmást,“ odpověděl mi. Buď měl sdílnou náladu nebo se moje past pozvolna zavírala.

Udělala jsem k němu pomalý krok, druhý a třetí, kterým jsem ho obešla a stoupla si za něj. Předloktími jsem se opřela o opěrku, kterou měl za rameny, a zezadu se k němu sklonila. „Takže mi říkáš, že jsi už toho zažil dost a nemusíš se snižovat k tomu, že by ses nechal sbalit? Ty… ty si vlastně můžeš vybírat, že?“ zamumlala jsem kousek od jeho ucha. Naklonila jsem se k němu o kousek blíž.

„Tak neomaleně bych to asi neřekl, ale vystihla jsi podstatu mých slov,“ zamumlal. 

Sklopila jsem pohled k šálku, který držel mezi prsty, zatímco jsem svými polštářky zlehka přejela po druhé straně jeho krku. Sledovala jsem klidnou hladinu jeho kávy, která odrážela jeho strnulé sevření prstů. Naklonila jsem hlavu tak, abych přímo dýchala na jeho krk a klíční kosti. „Takže ty jsi ten, kdo je odměnou, chápu to správně?“ zašeptala jsem stále blízko k jeho uchu a prsty dál zlehka přejížděla po jeho kůži. „Ostatní… včetně mě, jsme v porovnání s tebou… nic.“

„To si nemyslím. Nejsi nic. Mám úctu ke každému,“ oponoval. Lehce se odtáhl a úkosem se na mě podíval, co mu prostor mezi mou hlavou a paží dovoloval. Tím, že se pohnul, zintenzivnil můj dotek na jeho krku. Mé prsty vjely do kořínků jeho vlasů na zátylku. „E-Eden,“ téměř neznatelně se zakoktal a nejistě se na mě podíval. „Co si myslíš, že právě děláš?“

„Nedělám vůbec nic,“ hlesla jsem a z jeho vlasů sjela na zátylek. Lehce jsem zahýbala prsty a přesunula je na jeho rameno. Pevněji jsem promnula sval nad klíční kostí, který měl pevný a tuhý.

„Mohla bys přestat?“ stáhl obočí. Nic však neudělal proto, aby to sám ukončil – nevstal, i když mohl, nepohnul se, nijak neuhnul. Jen se znovu podíval před sebe, aby mi z takové blízky nehleděl do očí.

Znovu jsem jemně zahýbala prsty a letmými doteky hladila jeho opálenou kůži. „Proč?“ zamumlala jsem u jeho ucha. Sledovala jsem, jak se mu na klíčních kostech, ramenou a pažích tvoří husí kůže. 

„Přestaň. Myslím to vážně,“ zopakoval svou prosbu.

„Nelíbí se ti to? Je ti to… nepříjemné?“ vzdychla jsem a pohledem sledovala profil jeho obličeje. „Je to svůdné flirtování nebo trapné nadbíhání, hm?“ zeptala jsem se něžným hlasem, přičemž jsem použila přesně jeho včerejší slova, a letmým dotekem obkroužila jeho ušní boltec.

„Eden!“ zasyčel mé jméno a prsty rychle uchopil mé zápěstí. Zastavil tím pohyb mých prstů, které teď zůstaly ve vlasech za jeho uchem. U druhého jsem mu tiše šeptala, dráždila ho a dosahovala svého cíle.

Rychle jsem se napřímila a vyvlekla ruku z jeho sevření. Prsty jsem šťouchla do jeho ramene a obešla ho, abych se postavila zpátky před něj. „A to jsi mi chtěl tvrdit, že nejsem na rande připravená. A podívej se na sebe,“ ušklíbla jsem se. Měla jsem znovu svůj tón hlasu, půvabné vábení bylo tatam. „Ty, ty odměno,“ odfrkla jsem si. Vzala jsem do rukou konvičku, a ještě jednou si prohrábla vlasy. Když jsem se na něj podívala, přistihla jsem ho, jak mě mlčky sleduje. „A přitom teď student dostal svého učitele,“ rýpla jsem do něj.

„Jen si moc nefandi,“ odpověděl mi a dopil zbytek kávy, šálek pak postavil mezi zbytky své snídaně na stolík. Prsty si projel strniště na své bradě. „Kvůli své sebejistotě se můžeš přestat kontrolovat a pak udělat více přešlapů, než bys udělala normálně,“ přivřel oči, když se na mě podíval.

„Nejsem tak ztracený případ, jak sis myslel, a teď se ti těžko říká pravda nahlas. Jen to přiznej, že jsem tě odhalila,“ řekla jsem a ukázala na něj prstem. „Taktizuješ se mnou, protože potřebuješ falešnou holku na tu svatbu.“

„Nemám zapotřebí s tebou taktizovat,“ nesouhlasil, a přitom zavrtěl hlavou. „Tvoje sebevědomí bylo už dostatečně podupáno tím pitomcem, kterého jsi považovala za přítele. Nemusel jsem udělat vůbec nic, spíš jsem se snažil tě trošku podporovat,“ řekl upřímně a vstal. Oba jsme byli bosí, takže mě teď převyšoval o několik centimetrů. Vzhlédla jsem k němu, jeho temný pohled mě propaloval. „Asi jsem to s tou podporou přehnal, když jsi teď taková domýšlivá.“

„Ale prosím tě,“ ušklíbla jsem se.

„Lhal jsem ti snad někdy?“ zvedl obočí a položil si dlaň na hruď. „A když ti teď říkám, abys byla opatrná na své kroky, neříkám to kvůli tomu divadlu, cos tady předváděla. Ačkoliv uznávám, že je z tebe skvělá herečka,“ řekl a naklonil hlavu na stranu. „Jsem chlap, zatraceně. Jasně, že budu reagovat, když se přede mnou bude holka nakrucovat. Důležitý detail je však v tom, že si uvědomuji, že mám volbu. A to si zapamatuj, Eden. Každý má volbu. A pokud se staneš něčí volbou, dej si sakra záležet na tom, aby nemusel své rozhodnutí brzy měnit.“

Polkla jsem. „Třeba tím, že nebudu pro druhého obětovat celý svůj život a budu mít na prvním místě v žebříčku sebe?“ zeptala jsem se. Z mojí původně hravé nálady, při které jsem si myslela, že jsem Toma dostala do své pasti, jsem teď zase byla tou, která poslouchala rady, co ve vztazích dělat a čemu se vyvarovat.

„Třeba,“ pokývl hlavou. „Tak. A tady máš další lekci, i když sis o ni neřekla.“

Nadechla jsem se a měla na jazyku slova poděkování, z dáli jsem však uslyšela melodii mého mobilu. Krátce jsem si odkašlala a ustoupila vzad, dál od Toma. „Cain je tady. Půjdu.“

Tom si zuby přejel přes spodní ret, který si hned na to ovlažil špičkou jazyka. „Tak si to vysněné rande konečně užij,“ popřál mi.

„Díky,“ hlesla jsem. Ještě jeden krok jsem před ním ucouvla, než jsem se otočila na patě a cupitala po prkenné podlaze zpět do mého bytu. Myslela jsem si, jak dám Tomovi za vyučenou. Že mu ukážu. Opak však byl pravdou – znovu mě něčemu přiučil, aniž bychom to plánovali. Co jsem netušila, bylo, že jsem i já dosáhla svého. Jeho tělo na mě reagovalo. A i když tvrdil, že je to tím, že je muž, začínalo se v něm rodit něco víc. Něco, co mělo zůstat dlouho skryto.

 

S úsměvem na rtech jsem vyšla ze skleněných dveří mého domu. Cain čekal na parkovišti, postával u auta s nastartovaným motorem. Sotva si mě všiml, odrazil se od auta a napřímil se v zádech. Natáhl ke mně ruku, aby mě zlehka objal na přivítanou a políbil na tvář.

„Ahoj, Eden,“ usmál se na mě.

„Tak se konečně vidíme,“ odpověděla jsem mu místo pozdravu. „Doufám, že včerejší porod proběhl v pořádku,“ dodala jsem a vyjádřila tím svůj zájem o jeho práci. Cain mi galantně podržel dveře spolujezdce a počkal, až nastoupím.

„Všechno bylo v pořádku. Narodila se krásná holčička, která měla skoro čtyři kila,“ uculil se. „Krásný závěr mojí práce,“ povzdychl si. Auto se rozjelo a Cain pohledem zkontroloval provoz na silnici, než se zařadil mezi ostatní auta. „Naplánoval jsem oběd v nedaleké restauraci. Doufám, že máš celé odpoledne volné a budu si tě moct náramně užít,“ mrkl na mě.

Zlehka jsem se zasmála. „Do půlnoci bych měla být doma. Aby se macecha nezlobila a já pak nemusela přebírat hrách,“ zažertovala jsem. Cain se mému vtipu zasmál a když jsem uslyšela jeho smích, radostí mi poskočilo srdce. Přišla jsem mu vtipná, t je přece důležité.

„Dobře. Budu se snažit tě do půlnoci přivézt zpátky,“ přitakal. „A co tvoje ruka, je to lepší?“ položil mi další otázku. A když jsem mu začala vyprávět o tom, že až teď jsem si začala uvědomovat, při kolika činnostech své zápěstí namáhám, pocítila jsem klid na duši. Z celé naší konverzace jsem měla dobrý pocit. Bylo mi s ním tak příjemně, že jsem na celou dopolední lekci s Tomem na chvíli dokázala zapomenout.

 

Objednala jsem si výbornou dýňovou polévku a pochutnala si i na kuřeti na provensálský způsob. S Cainem se mi dobře povídalo. Povyprávěla jsem mu o tom, jak jsem studovala na katedře umění, a když nám přinesli dezert, o kterém jsem si myslela, že už do sebe nedostanu, chopil se sám slova, aby mi řekl, jaká byla jeho studentská léta. Když jsme se viděli prvně, spíše mi popisoval, co obnáší jeho současná práce. Poslouchat však, kolik úsilí do svého studia musel vložit, bylo něco naprosto jiného.

„Tak, máme tu dezert. Jak jsem slíbil na naší první večeři,“ připomněl Cain. 

„Vidím, že své sliby plníš,“ usmála jsem se na něj. „To se v dnešním světě rozhodně cení,“ přitakala jsem.

„No jasně. Jsem přece muž slova,“ řekl žertovně. Jak se zdálo, oba jsme měli velice podobnou taktiku při lehké nervozitě, a to vtipkovat při každé příležitosti. „Kromě toho, že ti plním tento slib, jsem taky přemýšlel nad tím, kdy bychom se mohli znovu vidět. Jak to máš tento týden, drahá Eden?“ zeptal se mě. A sotva mi řekl drahá Eden, z paměti se mi vynořilo Tomovo pochlebování tomu, jak mě Cain oslovoval. Hned jsem tu myšlenku zahnala.

„Ve středu máme uzávěrku. Do té doby budu zřejmě naprosto vytížená. V pátek pak odjíždím mimo město, vrátím se až v neděli. Napadá mě jedině čtvrtek,“ řekla jsem, jak to popravdě bylo. Tento týden jsem měla opravdu přeplněný, nemusela jsem si ani vymýšlet, abych působila zaneprázdněně. Držela jsem se Tomových rad, aniž bych se musela nějak více přemáhat a přibarvovat realitu.

„Čtvrtek,“ zopakoval po mě Cain, „to jsem měl v plánu zajít na pivo s kamarády. Bude jeden ze zápasů kvalifikace na mistroství světa ve fotbale,“ uculil se. „Ale jelikož jsi říkala, že sama ráda fotbal sleduješ, můžeme z toho posezení s kamarády udělat schůzku pro nás dva. Co ty na to?“ zeptal se mě. Zatvářil se najednou tak nadšeně, až mi sebral vítr z plachet. A moje nadšení z celé schůzky teď smetla jedna jediná lež, kterou jsem mu kdy řekla. Plácla jsem ji omámená silnými prášky proti bolesti, netušíc, že se toho Cain jakožto bývalý fotbalista chytne.

Ztěžka jsem polkla. „No jasně. To zní super,“ pokývla jsem hlavou na znamení souhlasu. A abych nemusela říkat nic dalšího, rychle jsem si do pusy nacpala čokoládový dort, který přede mnou ležel už napůl snědený. Momentálně mě neděsilo, že bych se snad měla setkat s jeho kamarády. Více mě děsilo to, že si myslí, že jsem fotbalová fanynka. A že jsem díky tomu možná u něj stoupla v ceně. Kdyby se teď měl dozvědět, že vůbec netuším, jaká jsou ve fotbale pravidla a kolik hráčů je na hřišti, asi bych ho nemile šokovala. A to jsem nechtěla.

 

Když mě Cain kolem třetí hodiny vezl domů, nezávazně jsme se bavili o tom, jaký dobrý film jsme naposledy viděli. Odpovídala jsem mu na jeho dotazy a poslouchala jeho odpovědi, zatímco jsem v hlavě osnovala plán, kde a jak bych se mohla dostat k televizi. Maya s Darenem nebyli takoví fanoušci, aby se se mnou dívali, stejně tak Nadia s Evanem. Kdybych k nim přišla a na tři večery jim zabrala televizi kvůli tomu, abych se dívala na fotbal, asi by mi nepoděkovali. Mohla bych však zkusit požádat Toma. Přes večery stejně pracuje za barem, většinou se vrací až kolem desáté večerní, a to už bych mohla mít dávno zápas zhlédnutý.

„Děkuji za dnešní oběd, Eden. Bylo mi s tebou příjemně,“ usmál se na mě Cain, když zajel autem na parkoviště, na kterém mě před pár hodinami vyzvedával.

„To samé bych mohla říct já tobě,“ odpověděla jsem a oplatila mu úsměv. „Myslím, že mám díky tobě novou oblíbenou restauraci,“ dodala jsem. Odepla jsem si bezpečnostní pás a znovu se na něj podívala. „Tak tedy ve čtvrtek?“ ujišťovala jsem se.

„Ano. Napíšu nebo zavolám podrobnosti, kde a v kolik,“ přislíbil.

„Dobře. Těším se,“ pousmála jsem se.

Když se Cain naklonil přes střed auta, aby mě políbil na tvář, zavířila kolem mě jeho drahá kolínská. Povzdychla jsem si a nepřestávala se usmívat. Cain mi voněl, to ano. Ale podle mě se nic nevyrovnalo svěží vůni bergamotu a citrusovým plodům. S polknutím jsem tu nebohou myšlenku zahnala. „Ve čtvrtek, drahá Eden.“

„Dobře dojeď,“ rozloučila jsem se s ním a otevřela dveře na své straně. Vystoupila jsem a ještě jednou se na něj usmála, než jsem se vydala ke svým domovním dveřím. Ve výtahu jsem se zasněně opřela o stěnu kabiny a stiskla tlačítko mého patra. Zahleděla jsem se na displej, na kterém se číslice vzestupně střídaly, a spokojeně vydechla. Zvládla jsem to. Zvládla jsem další rande s Cainem s tím závěrem, že se máme znovu vidět. Jsem dobrá!

 

Po příchodu do bytu jsem hned zamířila do ložnice, abych se ze šatů převlékla do pohodlného domácího oblečení. Vlasy jsem si sepnula skřipcem, který mi teď byl náhradou za gumičky, když jsem měla citlivější zápěstí, a přešla do kuchyně. Prošla jsem zásoby svých surovin a rozhodla se udělat čokoládové brownie. Recept jsem znala téměř zpaměti, takže jsem nemusela tolik nahlížet do své kuchařky. Míchala jsem těsto a rozpouštěla čokoládu, dávala jsem si záležet, a přitom vymýšlela proslov, s jakým jsem chtěla tác čerstvých brownies zanést Tomovi jako další úplatu. Když jsem po téměř hodině práce vytáhla voňavé a krásně popraskané brownies z trouby, byla jsem spokojená s výsledkem. Nechtělo se mi však příliš dlouho čekat s krájením, a i když jsem tím riskovala zničení pravé konzistence této sladkosti, chtěla jsem za Tomem zajít co nejdříve. Nechala jsem brownies vychladnout necelou hodinu, než jsem se pustila do porcování. Pár jsem jich vyskládala na talíř a hned zamířila za Tomem. Počítala jsem s tím, že se bude smát tomu, jak čitelná jsem. Já však nechtěla přicházet s prázdnýma rukama, když jsem na něj měla prosbu. A když jsem stála na prahu jeho bytu a prsty klepala na jeho dveře, nebylo cesty zpět.

„Eden?“ překvapeně se na mě podíval, zatímco si stahoval triko z hrudi na břicho. Podle všeho právě vyšel ze sprchy a oblékal se. Když jsem zahlédla kus jeho opáleného břicha, kolem žaludku se mi cosi zachvělo.

Jsem chlap, zatraceně. Jasně, že budu reagovat. Mohla jsem se na to samé teď vymluvit i já? Jsem žena, tak je jasné, že budu reagovat, když uvidím jeho vypracované břicho, pevné svaly ve tvaru písmene V, cestičku chloupků, které končí někde pod jeho spodním prádlem… Je normální, že mě to nenechá chladnou, pouze si musím uvědomit, že mám volbu… Takhle to říkal, že?

„Huh?“ hlesl a tím mě vytrhl z mých myšlenek.

„Dělala jsem brownies. Napadlo mě, že by sis taky dal,“ řekla jsem. „Ruším?“ zeptala jsem se a zlehka se zhoupla v bocích.

„Chystám se do práce,“ odpověděl mi. Upravil si triko v ramenou a zatahal za límec, než si překřížil ruce na hrudi. „Jen mi tady, prosím tě, nezačni vyprávět nějaké pohádky, na to právě teď nemám čas. Zase přicházíš s něčím sladkým, máš naprosto odlišnou náladu než před pár hodinami… Nevidím však žádné slzy, takže se oběd asi vydařil. Hm, mám hádat nebo sama řekneš, co potřebuješ?“ pobídl mě, zatímco velkou většinu zdárně zanalyzoval.

„Půjdu rovnou k věci, neboj se,“ začala jsem a natáhla k němu talíř s voňavými brownies. „Kup si na to šlehačku, s tou je to nejlepší,“ řekla jsem a sklopila pohled k talíři, který si ode mě Tom přebral. Když se naše prsty dotkly, snažila jsem si připomínat, že reaguje pouze moje tělo, nikoliv moje mysl. Byla jsem rozčarovaná pohledem na jeho tělo, to je vše. Nic se nemění na tom, že je to můj soused, který je mnohdy osinou v zadku.

„Eden,“ zabručel moje jméno. „Nemám na tebe celý den.“

„Potřebovala bych na následující tři večery tvou televizi. Já totiž žádnou nevlastním. A taky bych se chtěla zeptat, jestli máš nějaký sportovní kanál,“ vyhrkla jsem ze sebe. „Nebude ti to vadit, že? Víš, přemýšlela jsem, že jsi stejně po večerech v práci… Nevadilo by ti tedy, kdybych se tu párkrát roztáhla?“

Tomovo obočí překvapením vylétlo vzhůru. „To je to poslední, co jsem čekal,“ zasmál se. Přechytl si talíř do druhé ruky a ramenem se opřel o okraj dveří. „Řekneš mi k tomu víc?“

„Chci se jen podívat na pár zápasů fotbalu,“ prozradila jsem. „Bude začínat mistrovství,“ dodala jsem polohlasně.

„Ano, to bude,“ odpověděl mi s krátkým pokývnutím hlavy. Výraz v jeho tváři byl však nedůvěřivý a já jsem se mu nemohla divit. Bylo znatelné, že se z mých slov snaží pochopit víc, já mu však nic dalšího prozradit nechtěla.

„Můžu tedy zítra přijít?“ zeptala jsem se.

„Přijď klidně už dnes. Fotbal běží na čtvrtém kanále. První zápas by měl být dnes v devět, pokud se nepletu,“ sdělil mi důležitou informaci, aniž by více vyzvídal. „Nechám ti otevřenou terasu. Nevím, kdy přijdu.“

„Dobře. Díky,“ usmála jsem se na něj. „Nezapomeň na tu šlehačku. Je to pak ještě větší mňamka,“ připomněla jsem mu, rychle brebentíc slova, abych změnila téma. Zlehka jsem mávla prsty na rozloučenou a odpochodovala od jeho dveří. Byla jsem ráda, že jsem dosáhla svého, aniž bych toho musela sdělit víc. Televizi jsem měla přislíbenou. Brownies jsem odevzdala. A měla zajištěné, že se do Tomova obýváku dostanu a budu v něm sama. Tomu říkám úspěch.

B.