Undone | 23

Už začátek září. Neuvěřitelné, jak ten čas letí. Neteř nastupuje do 1. třídy, synovec do školky. A to mám pocit, že se teprve narodili! Jaký pocit pak musí mít sama Simone, když dnes její dětičky slaví už 32 let?! 😀 No, nikdo nemládneme, co si budem. Ani ty, Bille, ač se se všemi těmi maskami snažíš. 😅 Toman nám zestárnul už dávno, sotva vyženil těch patnáct dětí 😀😅. No co, pánové. Snad se k vám mé přání krásných narozenin na nějaké vlně donese. 😊 🎉A vy, milí čtenáři, si užijte další díl povídky. ❤️ B.

P.S. A zase tu máme mé skvělé načasování - 23. díl v den 32. narozenin. Ha! 💪🤟😅

Hudba: Imagine Dragons - Next To Me

Ač jsem na sobě měla oblečené pyžamo a pod paží držela tenkou deku, nepřišlo mi divné, že se právě takhle kradu terasou do Tomova ztmavlého bytu. Rozsvítila jsem jen lampičku, která stála v rohu místnosti, a přešla k pohovce. Pohladila jsem Cappera, který se přes pohovku spokojeně rozvaloval, a posadila se vedle něj. Natáhla jsem se pro dálkové ovládání a pustila televizi na čtvrtém kanálu. Nepovažovala jsem fotbal za kdovíjak náročný sport, proto jsem žila v domnění, že mi bude stačit, abych se podívala na pár zápasů a pak pravidla lehce pochopím. S bratrem a tátou jsem jako malá občas sledovala hokej, proto jsem si myslela, že i fotbal bude takhle rychlý, plný akce a napětí. Když jsem prvních deset minut sledovala, jak si hráči mezi sebou přihrávají a nic extra dalšího se neděje, začalo mě to nudit. Teď jsem si připadala neskutečně hloupě. Vždyť fotbal hrají děcka na každém druhém sídlišti, jak mi mohly tolik let unikat pravidla hry?

 

Poposedla jsem si do pohodlnější polohy a přikryla si nohy až po kolena svou dekou. Tomova pohovka byla příjemně měkká. Pod hlavou jsem měla polštář, nohy jsem měla v teple, a to byly záruky toho, aby se o mě za chvíli začal pokoušet spánek. Párkrát jsem se zavrtěla, abych předešla přechodu do říše snů, ale veškeré to pohodlí, které jsem po dlouhém dni pocítila, přispělo tomu, že už se mi ani hýbat nechtělo. Když se Capper stočil u mých nohou a začal mě příjemně zahřívat svým tělem, má víčka definitivně ztěžkla a oči se nadobro zavřely. Fotbalový zápas šel stranou, nepomohlo ani to, že nejsem ve svém vlastním bytě a své vlastní posteli. Nevadilo mi, že přede mnou zářila televizní obrazovka, ve které sportovní komentátor pravidelně zvyšoval hlas, když se blížila gólová šance. Všechno tohle jsem jednoduše upozadila.

„Eden,“ uslyšela jsem polohlasně vyřčené mé jméno. „Probuď se, snílku,“ promluvil Tom kousek od mého ucha.

„Uhmm,“ zavrtěla jsem se a unaveně otevřela své oči. Zamžourala jsem proti hrající televizi, na které už běžel záznam z boxerského ringu. Klouby prstů jsem si promnula jedno víčko a dlouze se protáhla. Narazila jsem přitom na Capperovo tělo, které mě přimělo se na loktech vytáhnout trochu výš. Tom se lokty opíral o opěrky své pohovky a hleděl na mě svrchu, na tváři pobavený výraz.

„Jaký byl fotbal?“ zeptal se a pohledem na chvíli střelil k televizi, než se zase podíval na mě. Jak se nade mnou nakláněl, přívěsek z jeho krku se houpal před jeho hrudí.

Polkla jsem. „Nudný,“ odpověděla jsem popravdě. „Nechápu, co na tom lidi mají,“ zamumlala jsem. A když jsem si uvědomila, co jsem řekla, bylo pozdě cokoliv vysvětlovat. Na Tomově tváři se hned objevilo nepochopení, které hned vyslovil.

„Proč ses teda chtěla tři následující večery dívat na zápasy, když je to pro tebe takový nezábavný sport?“ naklonil hlavu na stranu. Jeho obočí se pomalu sunulo nahoru, a zatímco jsem přemýšlela, jestli má cenu vymýšlet nějakou výmluvu, hleděla jsem dál do jeho tmavých očí. „Hm?“ pobídl mě k odpovědi.

„Ve čtvrtek máme jít s Cainem a jeho partou na pivo a sledovat jeden z kvalifikačních zápasů,“ prozradila jsem část, kterou potřeboval vědět. „Nechtěla jsem být za úplného pitomce,“ trhla jsem rameny. Prsty jsem si prohrábla vlasy, které se mi sesunuly do čela, a přitáhla si nohy k tělu. Pažemi jsem si je objala a přitiskla k tělu, jako bych se chtěla zahřát. Teplo mi však bylo dostatečné, vždyť jsem přes sebe měla přehozenou mou vlastní deku, kterou jsem si sem přinesla.

Tom využil situace a místa, které jsem teď na pohovce uvolnila, a přeskočil nízkou opěrku, aby se posadil mezi mě a Cappera. S tichým žuchnutím dopadl do polštářů. Usedl do pohodlné pozice, paží se opřel o opěrku za svými zády, tělem natočený ke mně. „Eden,“ oslovil mě. „Tím, že budeš u fotbalu spát, se toho moc nenaučíš,“ popíchl mě.

„Ha, ha,“ řekla jsem suše a svá slova doprovodila ušklíbnutím. „Že budu poslouchat tvoje hloupé narážky, mi na znalostech taky moc nepřidá,“ oplatila jsem mu. Polštářky prstů jsem si promnula víčka a nespokojeně vydechla. Pokud se Tom vracel z práce, určitě už bylo po desáté hodině. „Zítra mám dlouhý den, musím jít.“

„Takže mi neřekneš výsledek?“ zkusil to ještě jednou, jako by si myslel, že opakovaný vtip je opravdu k popukání. Nereagovala jsem na to slovy, jen jsem k němu střelila pohledem. A zatímco jsem vstávala a začala skládat deku, Tom se pohodlně rozvalil po celé pohovce, až dokonce vyhnal i Cappera, který doposud se mnou vydržel bez problémů na jednom místě.

„Dobrou, Tome,“ hlesla jsem, když jsem se kolem něj protahovala směrem k terase. Složenou deku jsem si tiskla k tělu a už se viděla zase v posteli. Možná by pro mě mohl být fotbal dobrou pohádkou na spaní, nikoliv koníčkem ke sledování.

„Čau zítra,“ rozloučil se se mnou, aniž by mi věnoval minimální pozornost. Natáhl se pro dálkové ovládání a začal brouzdat večerním programem, zatímco jsem se já plížila z jeho dosahu. Dnešní sledování zápasu mi toho mnoho nedalo. Má cenu to zkoušet další den?

 

Rozhodla jsem se to nevzdat po jednom unaveném večeru. Když jsem další den přicházela z práce, potřebovala jsem vypnout. Byla jsem přetažená, ale spát se mi ještě nechtělo. Bylo téměř šest večer, když jsem vstupovala do skleněných dveří vstupní haly mého domu. Už téměř automaticky jsem zamířila k výtahům. Když se naproti mně otevřely dveře, které vedly k podzemním garážím, unaveně jsem vzhlédla. Setkala jsem se s Tomovým pohledem. Zběžně se podíval na velký ciferník svých hodinek, než se mi zase podíval do tváře.

„Teď se vracíš z práce?“ zeptal se a jeho hlas zněl překvapeně.

Ramenem jsem se opřela o stěnu vedle výtahu a čekala, až přijede do přízemí. „Chtěla jsem udělat víc práce, abych zítra mohla odejít normálně,“ odpověděla jsem. Věděla jsem, že jsem mu nemusela dávat žádné vysvětlení, brala jsem ho však už jako určitou součást svého života. Vídala jsem ho teď častěji než kohokoliv jiného ze svých přátel, takže jsem rozhovor s ním už považovala za normální. Proto mi odpovědět na jeho dotaz nepřišlo nijak divné.

„Máš něco v plánu?“ hádal.

„Nákupy,“ dostal jednoslovnou odpověď. Dveře výtahu se otevřely a Tom počkal, až nastoupím, abychom se ve dveřích kabiny nevměstnali najednou.

„Taky jsem nad tím přemýšlel. Asi to už nejde dále odkládat,“ povzdychl si. Zády se opřel o stěnu kabiny. Stála jsem k němu bokem, opět jsem sledovala čísla určující poschodí. Když promluvil, otočila jsem hlavou, abych se na něj podívala. Dnes vypadal nějak jinak a já po chvíli poznala, co mi tu nesedělo.

„Ty sis zkrátil ty svoje vousiska?“ zeptala jsem se a naklonila hlavu na stranu. Prsty jsem si přejela přes svou bradu, abych gestem naznačila, o čem mluvím.

„Ah, ano,“ odpověděl mi a napodobil moje gesto, jako by chtěl zkontrolovat, jak dobře odvedl svou práci. „Říkal jsem si, že se před svatbou dám do pucu. A aby mě to na svatbě nekousalo, potřeboval jsem to zastřihnout už teď. Do víkendu to bude mít ideální délku,“ dodal pro mě nepodstatnou informaci. Povídali jsme si o takových věcech, o jakých jsem si s Joelem snad nikdy neprohodila jediného slova. Hřbety prstů si projel přes hranu své čelisti, než se znovu podíval do mého obličeje. „Máš v plánu i dnes usnout u fotbalu?“ popíchl mě a svými slovy změnil téma, přesunul pozornost zpátky ke mně.

„Hele,“ pomlaskla jsem si a naoko se zatvářila uraženě, „není to jen moje vina. Sešlo se více faktorů.“

„Hezká výmluva,“ zasmál se. Výtah zastavil a dveře se přede mnou otevřely. Vystoupila jsem ven a udělala jeden krok směrem ke svému bytu, než jsem se k Tomovi otočila čelem. 

„Necháš mi zas pootevřenou terasu?“ zeptala jsem se.

Tom napodobil můj postoj, taky sotva udělal jeden krok směrem k tomu jeho bytu. „Dneska jsem doma. Přijď, kdy uznáš za vhodné. Dnes by měl zápas ale začínat po sedmé hodině,“ ohlásil mi. Podruhé za krátkou chvíli sklopil pohled k hodinkám. „Takže za zhruba hodinu.“

Zůstala jsem stát na místě. „Dobře,“ hlesla jsem. Krátce jsem si odkašlala. „Převleču se, něco pojím a přijdu.“

„Přivezou mi pizzu,“ řekl najednou. „Klidně… ehm. Klidně přijď i na jídlo,“ trhl rameny. Chvíli jsme si jen opláceli pohledy, nebyla jsem si úplně jistá, jestli se mi chce s ním večeřet. Zuby jsem si přejela přes spodní ret a přešlápla z nohy na nohu.

Krátce jsem zavrtěla hlavou. „Mám v ledničce zbytek špaget. Dojím je a přijdu. Ale díky,“ pousmála jsem se na něj. 

„Okej,“ pokývl hlavou.

„Tak za hodinu,“ rozloučila jsem se s ním.

 

Přišla jsem za dvě hodiny. Zrovna, když jsem sklízela ze svého stolu a už se chtěla vydat za Tomem – převlečená do pohodlných tepláků a obyčejného tílka – začal mi zvonit mobil. Zvedla jsem Nadiin hovor a zapovídaly jsme se na mnohem déle, než bych čekala. V podstatě jsme po telefonu dohnaly skoro vše, o čem bychom se bavily u večeře, na kterou jsem díky své nešikovnosti nepřišla. S Nadií to byla vždy příjemná konverzace, ač jsem se musela o trochu více kontrolovat, abych jí neprozradila něco víc ze svého současného života. Ještě nebyl ten správný čas. Maya možná zvládla zkousnout fakt, že mě Tom vyučuje, ale kdybych tohle řekla Nadii, asi by hned sedla do auta a přijela mi vynadat osobně. A proto, když se mě něco ptala, stručně jsem odpověděla a hned sama pokládala otázku, aby spíše mluvila Nadia. A když se mě ke konci rozhovoru zeptala, co dělám o víkendu, se špatným pocitem a černým svědomím jsem se vymluvila na Mayu. Samotnou mě překvapilo, jak rychle ze mě ta nepravdivá odpověď vypadla. Díky Tomovi však už byla Maya aspoň částečně zasvěcena, mohla se tedy stát mou spolupachatelkou.

 

Přecházela jsem terasou k Tomovu obývacímu pokoji, zatímco jsem Mayi psala textovku: „Kdyby se náhodou někdo ptal, o víkendu trávíme čas spolu. Vše vysvětlím později.“ Odeslala jsem ji a radši se nerozmýšlela nad možnými důsledky, kdyby to celé prasklo. Napochodovala by sem Nadia spolu s mým bratrem a postavili by si mě na kobereček jako neposlušnou holku. Snad nikdy v životě jsem jim nelhala, a že jsem začínala právě teď, se mi vůbec nelíbilo.

„Už jsem si myslel, že ses na dnešní fotbal chtěla vykašlat,“ pronesl Tom, když si všiml, že jsem vstoupila do místnosti. Zvedla jsem pohled od mobilu, který jsem si strčila do kapsy tepláků. Rozvaloval se v rohu pohovky, jednu ruku ležérně položenou na opěrce, ve druhé držel láhev s pivem. Nohy měl natažené před sebou a opíral si je o kraj konferenčního stolku. „Právě před chvílí byla skvělá situace, na které jsi mohla vidět, co je to kop z rohu,“ informoval mě.

Dosedla jsem vedle něj. „A co je to?“ zvedla jsem obočí.

„Je to…“ začal, ale mezi hráči vzniklo napětí, které se přeneslo i na Toma. „Ale no tak!“ zamračil se a nespokojeně zafuněl. Když odlepil oči od obrazovky a setkal se s mým pohledem, který byl doposud upřený na něj, poposedl si. „Eden,“ oslovil mě, „musíš sledovat fotbal, pokud chceš chápat fotbal.“

„Máš ještě jedno pivo?“ zeptala jsem se a pokývla hlavou k jeho ruce.

„V lednici. Obsluž se,“ pokynul mi. A já poslechla. Když jsem se pak posadila vedle něj, zahleděl jsem se na obrazovku. Mlčky jsem sledovala, co se děje, a snažila se nenudit, nezívat a nedávat najevo, že je to pro mě děsná nuda. Chtěla jsem se překonat, chtěla jsem to začít aspoň nějak vnímat, abych pak před Cainem nevypadala jako totální idiot. Řekla jsem, že sleduji fotbal, přece bych se na něj nedívala, kdyby mě nebavil. Aspoň tohle jsem musela předstírat pro dobrý rozvoj našeho vztahu. A podle mě to bylo to mnohem menší předstírání, než které mě čekalo s Tomem už tenhle víkend.

Upila jsem piva. „Co se teď stalo?“ zeptala jsem se, když jsem si všimla, že po určitém čase rozhodčí zapískal, a tak přerušil hru.

„Ofsajd,“ odpověděl mi Tom, aniž by se na mě podíval.

„Aha,“ hlesla jsem. Znovu jsem se napila. „A to znamená co?“ položila jsem další, tentokrát doplňující otázku. Radši jsem si mohla připadat hloupě před Tomem, než abych si připadala hloupě a trapně před Cainem.

„Postavení mimo hru,“ řekl. Tím mi však nedal o nic jasnější odpověď. Když uviděl můj výraz v očích, zuby si přejel přes spodní ret. „Stejně ti to nic neříká, co?“

„Ani trochu.“

„Je to takové pravidlo. Aby útočící hráč nečekal u branky na přihrávku třeba přes půl hřiště, aniž by se tam bránící hráči mohli dostat a plnit svou úlohu. Tím myslím bránit,“ řekl.

„Uhm,“ pokývla jsem hlavou.

„Respektive, stát a čekat tam může, jen se nesmí zapojit do hry tím, že by přebral přihrávku od svého spoluhráče. Jinak se píská ofsajd,“ poupravil svou odpověď. A já znovu jen pokývla hlavou. Tom se nadechoval k dalším slovům, ale zvuky z televize upoutaly jeho pozornost. Poposedl si, a zatímco jsme oba sledovali, jak se hráči ženou za balonem a předbíhají se a téměř do sebe strkají, Tom se začínal rozčilovat, že to přece není možné. A já se opět jen napila piva z láhve, abych překonala ten pocit, že je to složitější, než jsem si myslela.

 

Fotbal dávno skončil a já měla hlavu jako pátrací balon. Při jakékoliv situaci, co se na hřišti stala, se Tom chopil vysvětlování, jako by si snad kladl za cíl mě veškerá pravidla a detaily fotbalu naučit za jediný večer. I když jsem se snažila vnímat, ke konci jsem už byla unavená a hromada věcí mi nedávala smysl. Potřebovala jsem možná trochu pauzu, odstup, jinou myšlenkovou činnost. Možná taky spánek.

Tom se na mě se smíchem podíval. „Tolik ticha jsem si u tebe snad nikdy neužil,“ pobaveně se zaculil.

„Nikdy bych si nemyslela, že je fotbal tak spletitá a složitá hra,“ zamumlala jsem. Prsty jsem si promnula jedno oko. „Mám pocit, že jsi vymluvil díru do hlavy tentokrát ty mě,“ řekla jsem a ukázala na něj prstem. Moc dobře jsem si však uvědomovala, že jsem se toho teď dozvěděla mnohem víc, než kolik bych z toho pochopila vlastním úsilím. V druhé dlani jsem už držela prázdnou láhev od piva. Odložila jsem ji na konferenční stůl a s dlouhým nadechnutím jsem se protáhla. Zavrtěla jsem se, abych trochu pohnula se ztuhlými zády, a zahýbala pažemi, které jsem na moment zvedla nad hlavu. Pak jsem zase klesla mezi měkké polštáře Tomovy pohovky. Tom mě sledoval, a když jsem se na něj podívala, pomalu naklonil hlavu na stranu.

„Přemýšlím, že když oba plánujeme nákupy před víkendem,“ začal, „můžu tě zítra po práci vyzvednout a spláchneme to spolu. Co ty na to?“ navrhl. „Já ti pomůžu určit, které šaty jsou na Billovu svatbu dostatečně noblesní, a ty… třeba mi budeš ochotná pomoct s výběrem košile?“ zvedl jedno obočí. Bylo to snad poprvé, co jsem ho slyšela vyslovit jméno jeho bratra. Jindy se o něm vyjadřoval neurčitě, mluvil o bratru, snad nikdy však o Billovi.

„Ty ještě nemáš košili?“

„A ty ještě nemáš šaty,“ oplatil mi místo jiné odpovědi.

Přešla jsem jeho poznámku. Nechtělo se mi obhajovat, že o svatbě vím mnohem kratší čas než on sám. Uhnula jsem pohledem a zadívala se na obrazovku televize, kde běžela jedna reklama za druhou, a přemýšlela nad tím, jak moc chci, aby už byl tenhle víkend za námi. Už jsem chtěla mít klid, chtěla jsem tuhle kapitolu svého života uzavřít, začít randit s Cainem a nemuset myslet na to, že mám se svým sousedem tenhle podivný druh smlouvy. Po svatbě už nebudu mít potřebu se s Tomem bavit, pokud s Cainem navážeme vztah – což vypadá, že už se daří – Tomova role učitele vztahů v mém životě přestane být podstatná.

„Kdy končíš?“ zeptal se mě. Tím mě vytrhl z mých myšlenek.

„V půl čtvrté,“ řekla jsem. „Když přijedeš pár minut po půl, bude to akorát,“ dodala jsem a tím mu vlastně sdělila svůj souhlas s tím, že půjdeme na nákupy spolu.

„Dobře. To mi akorát vyjde s mou prací,“ řekl a souhlasně pokývl hlavou.

„Jdu spát,“ vyhrkla jsem rychleji, než stihl cokoliv jiného doplnit, říct. Krátce jsem se na něj podívala. „Tak zítra, sousede,“ rozloučila jsem se s ním a vstala. „A díky za pivko. A za lekci fotbalu,“ pousmála jsem se, zatímco jsem rukou ledabyle mávla směrem k televizi. „Jak se zdá, naučíš mě toho mnohem víc než jen pravidla vztahů.“

„Dobrou, Eden,“ popřál mi, aniž by však vstal. Překvapivě nijak nekomentoval mou poznámku o tom, čím vším přispívá do mého života. 

„I tobě,“ oplatila jsem mu po drobné chvíli ticha. Prsty jsem lehce prohrábla Capperovu srst a odešla dveřmi na terasu, kterými jsem i přišla. Byl to dlouhý večer. A já se teď neskutečně těšila, až ulehnu do postele.

B.