Undone | 24

Přeji příjemný páteček. B.

Hudba: Imagine Dragons - Demons

V práci jsem plnila své úkoly a každou chvíli běhala za Shan, abych si nechala schválit poslední detaily úprav, které jsem přes uzávěrkou dělala. Udělala jsem spoustu práce, ale jen díky tomu, že jsem včera odevzdala spoustu věcí ke kontrole, a tak dneska mohla pokračovat s věcmi, které mi byly vráceny k přepracování. Když se přiblížila obědová pauza a já měla chvíli pro sebe, měla jsem ze sebe opravdu dobrý pocit. Posunula jsem si křeslo do pohodlné pozice a natáhla nohy před sebe. Na stole jsem měla položenou misku se salátem, který jsem si koupila, a zatímco jsem vidličkou napichovala kousek sýra, který byl v salátu zamíchán, v mobilu jsem začala vytáčet číslo na svou kamarádku. Čím dřív tohle vyřídím, tím líp pro mě a mé svědomí.

„Čau Eden. To je dost, že voláš,“ řekla mi hned po pozdravu. „Po té včerejší zprávě se mi v hlavě vytvořila hromada scénářů, jeden šílenější než druhý. Nikdy jsi na mě neměla takovou žádost. Co se děje?“ zeptala se.

„Mayo, mohla bys trošku zpomalit, prosím tě?“ povzdychla jsem si. Strčila jsem si do pusy sousto a přežvýkla ho, zatímco se Maya znovu ujala slova.

„To nejde, Eden. Nejde to, protože je tohle chování u tebe nezvyklé. Takovou tě neznám. Už jenom tím, co jsi mi prozradila posledně. Nechtěla jsem ti na to říkat svůj názor, protože s námi seděl Tom. Ale za poslední dny ses hrozně změnila, Eden,“ řekla a v jejím hlase jsem slyšela starosti. „Jak ses mohla vrhnout pro pomoc k tomuhle cizímu chlapovi, Eden? Takhle neopatrná jsi nikdy nebyla!“

„Mayo, prosím,“ zamumlala jsem. Vidličkou jsem se prohrabovala v salátu, na který jsem během jejích slov ztratila chuť. Od Mayi jsem totiž dostala slabý výplach žaludku, který by od Nadii a Evana byl stonásobně horší. A díky tomu, že Maya znala jen část mého seznámení s Tomem, ani ona nechápala, proč se s ním vůbec bavím. S novými lidmi jsem se seznamovala opatrně, to moje kamarádka moc dobře věděla. Už teď Tom zasahoval do mého života více, než bylo zvyklé, sama Maya tomu mohla při našem posledním obědu přihlížet. A chápala jsem, že ji to znepokojovalo. Být v její pozici, zřejmě bych cítila to samé. Jenže se to všechno těžko vysvětlovalo, pokud jsem chtěla vynechat detaily našeho seznámení.

„Eden. Chceš po mě, abych tě kryla, kdyby se někdo zeptal na tvůj víkend. Chci znát důvod, pokud to mám udělat,“ řekla mi nekompromisně. Bylo mi nad slunce jasné, že od svého požadavku nehodlá ustoupit.

„Potřebuji krytí, protože budu mimo město. A protože se mnou Nadia s Evanem chtěli konečně povečeřet, nemohla jsem jim říct pravdu. Neznají totiž všechny detaily ohledně mého přátelství s Tomem. Mají ho jen za mého souseda,“ povzdychla jsem si.

„Takže tvoje cesta mimo město souvisí s Tomem,“ dedukovala Maya.

„Ano. Je to součástí naší dohody. Neřekl ti to, ale na oplátku jeho pomoci mému vztahu s doktůrkem mám já být jeho doprovod na svatbě jeho bratra,“ vysvětlila jsem. A ač to bylo pár slov, měla jsem pocit, jako by mi spadl kámen ze srdce.

„Proč?“ zeptala se Maya. A tahle její krátká otázka otevřela šuplík se všemi mými dotazy na Toma, na které jsem ještě nedostala odpovědi. A já nevěděla, jestli je kdy vůbec dostanu.

„Sama pořádně nevím. Dělá kolem toho tajnosti. Ale tuším, že se v jeho rodině stalo něco zásadního, kvůli čemu teď potřebuje falešnou holku na svatbu,“ řekla jsem. Odložila jsem vidličku a dlaní si podepřela čelo. Zahleděla jsem se na dřevěný vzor mého stolu a doufala, že tenhle rozhovor brzo ukončím. Nebylo mi v něm vůbec dobře, ač by jeden čekal, že se mi uleví, když to všechno řeknu. Jenže po tomhle přiznání mělo následovat doptávání na důvody, motivace, a na to, jak jsem to vůbec mohla udělat.

„Aha. Takže ten doprovod není úplně čistá věc,“ řekla Maya. „Stejně jako jeho pomoc tobě je jen učení způsobu manipulace,“ konstatovala.

„Ne úplně,“ nesouhlasila jsem. „Jen mi vysvětluje, co nemám dělat, abych se nespálila jako s Joelem. Nechci zase zůstat sama a zraněná, teď chci být ve vztahu šťastná a vědět, že je šťastný i ten druhý a že se mnou ve vztahu chce být. To přece není manipulace,“ řekla jsem a zavrtěla jsem pro sebe hlavou. Nevím, kde se ve mně vzala ta touha obhájit, co pro mě Tom dělá. Věděla jsem však, že pokud se bude chtít Maya dívat na naši spolupráci jako na nečistou, nehnu s ní ani párem volů. Radši jsem z mysli vytěsnila jeho veškerá slova, která mi kdy při svých lekcích řekl, protože většina z nich by se za manipulaci klidně považovat dala. A já teď nechtěla dát Mayi za pravdu.

„Jen doufám, že jsi obezřetná, Eden.“

„Neboj se o mě, Mayo,“ řekla jsem jí a doufala, že v mém hlase teď neslyší, jak se mě její slova dotkla. „Po víkendu se sejdeme a všechno ti povyprávím. Slibuju.“

„Dobře.“

„Už mi končí pauza, budu muset končit,“ oznámila jsem jí.

„A nechtěla by ses vidět ještě dneska, než odjedeš?“ navrhla Maya. A já musela nesouhlasně zamručet.

„Promiň. Jsem domluvená s Tomem. Jdeme na nákupy,“ řekla jsem. A když jsem uslyšela ticho, rychle jsem dodala detaily, které Mayu stejně nepřesvědčily. „Podle všeho bude mít jeho bratr nějakou luxusní svatbu, musím sehnat nějaké šaty, abych tam zapadla.“

„Dobře. Pak mi pošli fotku, ráda uvidím, co se ti podařilo koupit,“ odpověděla mi. A mě potěšilo, že najednou zní smířlivě, že její kritické dotazy a poznámky došly ke svému konci.

„Jasně. Napíšu. Díky, Mayo,“ poděkovala jsem jí. A myslela jsem to naprosto vážně.

 

Když jsem dokončila svou práci, bylo pár minut před půl čtvrtou. Uklidila jsem svůj stůl a urovnala rozpracované věci, které můžu dotáhnout zítra. Vypnula jsem počítač a vstala. Popadla jsem kabelku a zamířila ze své kanceláře na chodbu. Rozloučila jsem se se všemi, které jsem potkala, až jsem došla k recepci. 

„Paní Hartová,“ zavolala na mě mladá recepční, která tu vykala všem, ač se jednalo o prostředí, kde jsme si mezi kolegy normálně tykali. „Ptal se tu na vás nějaký mladý muž. Říkal, že na vás počká venku,“ oznámila mi.

„Dobře. Díky,“ usmála jsem se na ni a prošla kolem ní. V domnění, že Tom přijel dřív, jsem vyšla z budovy a rozhlédla se kolem, hledajíc jeho tvář.

„Eden, puso, no konečně,“ uslyšela jsem vedle sebe Joelův hlas. Tělem mi projela vlna napětí a nepříjemný pocit se mi usadil kolem žaludku. Přetočila jsem k němu svůj pohled a překvapeně zamrkala, když jsem uviděla jeho neupravenou tvář. „Musím s tebou mluvit, kotě.“

„Neříkej mi tak,“ zamračila jsem se na něj. „Co tady pohledáváš?“ zeptala jsem se a snažila se, aby v mém hlase bylo jasně znát, že tu vůbec není vítaný.

„Vím, že jsi začala pracovat pro konkurenci. Táta mi to prozradil. Přišel jsem za tebou, Eden,“ řekl. Očividně konečně svolil vyhovět mému přání a řekl mi mým jménem, žádnou hloupou přezdívkou, které pro mě předtím znamenaly mnoho. „Potřebuji s tebou mluvit.“

„Tak mluv. Nemám na tebe celý den,“ odsekla jsem a znovu se na něj zamračila. Neuvědomovala jsem si, že teď nemá žádné právo žádat mou společnost a že jsem ho mohla klidně poslat pryč bez jakéhokoliv pozdravení a vybavování se s ním. 

„Potřebuji… chci tě požádat o pomoc, zlato,“ hlesl. Jeho hlas byl najednou zlomený a zdálo se, jako by ho něco trápilo. Zhluboka jsem se nadechla a v mysli si připomínala, že mě podvedl. Neměla bych k němu cítit žádnou lítost, musela jsem myslet na to, že je to proradný parchant, který si mou pomoc nezaslouží.

„Promiň, Joeli, ale nemusím ti pomáhat, ať už se jedná o cokoliv. Máš spoustu kamarádů, požádej si o pomoc je,“ trhla jsem rameny. „Nebo si řekni své nové přítelkyni,“ dodala jsem trpce. Už jsem chtěla ukročit stranou a dostat se tak z jeho blízkosti, ale chytil mě za předloktí a pevně sevřel.

„Eden, no tak,“ naklonil hlavu na stranu. Chtěl mě přemlouvat. „Potřebuji půjčit. Jen trochu. Na nájem. Chybí mi pár tisíc. Ty… ty jsi vždycky byla šetřílek, určitě budeš mít na půjčení. Prosím,“ řekl a jeho pohled bych klidně mohla přirovnat k loudícímu psovi, který chce piškotek.

„Pusť mě, Joeli,“ sykla jsem na něj a trhla rukou. Zápěstí jsem už sice neměla zafačované, i tak mě ale občas pobolívalo. A že mi teď pevně svíral předloktí, mi jen připomínalo, že mám být na svou ruku opatrná. Cukla jsem sebou a chtěla se z jeho sevření dostat, on však nepovolil.

„Půjč mi, zlato,“ žadonil.

„Neříkej mi zlato. A pusť mě!“ zvýšila jsem na něj hlas a znovu zakroutila rukou. Jeho prsty se pevně bořily do svalu na mém předloktí. Bolelo to víc a víc a já ve své hlavě začínala panikařit. 

„Eden?“ uslyšeli jsme najednou oba třetí hlas, který jsem však poznávala jen já. Joel mě v ten moment pustil a ukročil stranou. Jako by dostal strach, když pohlédl za mé rameno. „Nečekáš dlouho?“ zeptal se Tom, když dlouhými kroky přešel blíž k nám. „Promiň, mám lehké zpoždění,“ omluvil se. Vzhlédla jsem do jeho tváře. Nevěnoval mi jediný pohled, sledoval Joela a sjel ho pohledem, jako by vyčkával, zda bude potřeba zasáhnout nebo ne. Pomalu položil paži kolem mých ramen a stočil ke mně svou tvář. „Ještě něco řešíš, nebo už můžeme jet?“

„Tady už dávno není co řešit,“ zavrtěla jsem hlavou a užívala si ten pocit bezpečí, který mi Tomova náhlá blízkost dávala. Ač mě držel kolem ramen, nijak extra mě k sobě netiskl. Nechával mezi našimi těly drobný prostor, který však Joelovi unikl. Teď jsme před ním vypadali jako pár. A to bylo přesně to, co jsem potřebovala, abych se ho zbavila.

„Zavolám ti, zlato,“ zkusil to ještě jednou Joel. A tím si podepsal ortel.

„Neříkej mi –“ začala jsem, ale Tom mě přerušil. Spustil paži z mých ramen a vykročil vpřed, aby si stoupl mezi mě a Joela. Prstem píchl do jeho hrudi, až to Joela šokovalo a ukročil vzad.

„Hele, frajírku. Myslím si, že už Eden není tvoje zlato. Je to historie, ty jsi pro ni historie. Takže neotravuj, ani nevolej,“ pronesl relativně klidným hlasem. Joel pootevřel pusu, aby něco řekl, ale při pohledu do Tomovy tváře nic nevyslovil a přitiskl rty zase k sobě. Sice se tvářil odhodlaně, že se jen tak nevzdá, ale jak jsem ho znala, byl teď podělaný až za ušima. Tom se ke mně otočil a hlavou mi pokynul směrem k parkovišti. „Pojď, Eden,“ hlesl.

Mlčky jsem přikývla. Na Joela už jsem se ani nepodívala, spíše jsem hleděla do Tomovy tváře. Následovala jsem ho, šel půl kroku přede mnou. Když se ještě jednou ohlédl, aby zkontroloval, jestli nás Joel náhodou nesleduje, moje panika už byla nadobro pryč. Nemůže se mi nic stát. A snad to bude Joelovi dostatečným důvodem, aby mě už nikdy nevyhledával.

 

První minuty naší společné jízdy byly tiché. Dokonce ani rádio nehrálo, Tom jen párkrát zabubnoval prsty do kola volantu. Sledovala jsem budovy, kolem kterých jsme projížděli, a snažila se ze své mysli vytěsnit svého bývalého. Svíralo se mi hrdlo, když jsem si jen představila, jak to celé mohlo dopadnout, kdybych nebyla s Tomem domluvená na to, že spolu pojedeme na nákupy hned po mé práci. Prsty jsem držela na klíně pevně zaklesnuté do sebe, ani jsem si neuvědomovala, že mi až bělají klouby. Když Tom nespokojeně pomlaskl, přetočila jsem k němu svůj pohled, který jsem doposud upírala skrz okýnko na mé straně. Zaparkoval a podíval se na mě. Myslela jsem, že pojedeme dál, ale zřejmě jsme měli jet velmi krátce. Nebo jsem si ani nevšimla, jak rychle cesta uběhla, když jsem byla myšlenkami někde jinde.

„Před pár dny jsem tu zahlédl jedny šaty, které si myslím, že by na tu svatbu byly ideální,“ řekl.

„Fajn. Tak pojďme,“ přitakala jsem. Nezkoumala jsem, proč Tom pátral po šatech. Jindy bych si ho za to možná dobírala, ale v tenhle moment mě to ani nenapadlo. Myslela jsem, že se bude chtít vrátit k tomu, co se před chvílí stalo, ale podle všeho se k tomu vůbec nechtěl vyjadřovat. „Aspoň se nebudeme muset loudat po různých obchodech,“ dodala jsem. „Na to teď nemám náladu.“

„Ani já,“ souhlasil. „Na to bych neměl náladu asi nikdy,“ ušklíbl se.

Krátce jsem se zasmála, moc upřímné to však nebylo. „Tak tě tedy nebudeme trápit ani dnes,“ pronesla jsem s lehkým pokrčením ramen. Zuby jsem si přejela přes spodní ret. Seděli jsme dál v autě, i když jsme byli oba rozhodnutí neprodlužovat čas na nákupech zbytečnostmi. Tom sklopil pohled k mým prstům, které jsem pořád pevně svírala, aniž bych si to uvědomovala. Nejistě jsem sledovala jeho ruku, která se k mým dlaním natáhla. A když prsty zlehka položil na moje klouby, v ten moment mi docvaklo, že mám studené ruce v křeči.

„Jsi v pořádku, Eden?“ zeptal se polohlasně. Jeho hlas zněl starostlivě, takhle jsem ho snad ještě nikdy neslyšela, ani když mě našel ležet na zemi v kuchyni chvíli po tom, co jsem uklouzla a natloukla si zápěstí. Upírala jsem pohled k jeho prstům, na kterých byly vytetovány číslice. V mysli se mi vynořila vzpomínka na ten první večer, kdy se o mě staral, kdy nevěděl, co se mnou, zatímco jsem mu ve své opilosti nadávala, házela po něm věci a pak brečela jako malá holka. Všechno kvůli Joelovi. 

Můžeš mi říct, co se to s tebou kurva děje?

Už tady nic nerozbíjej, ano?

Určitě nejsi horší než právě teď, kdy jsi opilá pod obraz.

Pousmála jsem se nad tou vzpomínkou, ač jsem se za ni původně nesmírně styděla. Za velice krátkou dobu toho Tom se mnou prožil dost, stejně tak jako já s ním. Přes pootevřené rty jsem nasála vzduch a vzhlédla do Tomovy tváře. Byl ke mně nakloněný, v prostoru auta se to mohlo pro kolemjdoucí zdát jako intimní chvilka. „Jsem,“ odpověděla jsem jednoslovně. „Díky tobě jsem.“

Tom se po těch slovech odtáhl, prsty mě poplácal po kloubech jako bych byla jeho sestra. „Fajn. Tak tedy pojďme.“

 

Když jsme vešli do prvního obchodu, který Tom určil, rozhlédla jsem se kolem sebe. Všechno se zdálo být luxusní, až jsem musela uznat, že se Tom vyzná. Co však týkalo šatů, hned jsem pojala podezření, že si je nebudu moct dovolit. Tom mi pokynul, abych ho následovala, a já bez okolků poslechla. Přešli jsme k pokladně, kde postávala postarší paní.

„Prosím vás, bylo by možné vyzkoušet šaty, co máte ve výloze?“ zeptal se Tom a prsty ukázal na ty, které měl na mysli. Když jsme procházeli kolem, ani jsem si jich nevšimla. Až když na ně Tom upozornil, měla jsem důvod si je prohlédnout. Díky tomu, že jsme teď stáli vevnitř, jsem mohla jen vidět zadní část šatů. Ta byla tvořena tmavě modrou krajkou, která se rozprostírala přes celá záda a v končila těsně nad kostrčí střihem do tvaru písmene V.

„Ale samozřejmě. Přesně takové máme pověšené támhle,“ odpověděla. „Pojďte za mnou, pomůžu vám,“ pokynula nám. A my ji následovali. Když šaty sundala a podržela je přede mnou, podívala jsem se na Toma s nejistotou v očích.

„Vyzkoušíš si je?“ zeptal se mě.

„Dobře,“ souhlasila jsem. Nechala jsem se zavést do zadní části prostorného obchodu a převzala si šaty, do kterých jsem se měla zkusit nasoukat. Prvně jsem si myslela, že mi budou úzké, podle střihu bych to typovala o jednu velikost větší, ale když jsem si na boku bez problémů zapnula skrytý zip a podívala se na sebe do zrcadla, ztěžka jsem polkla. Padly mi jako ulité. Krajka na zádech byla našita na síťované látce tělové barvy, která přecházela i s tmavou krajkou do tenkých ramínek, která se mi přes ramena zlehka rozšiřovala, až se spojila a vytvořila srdcový dekolt. Přes prsa byla krajka podšita tmavým saténem, který se kolem žeber těsně tiskl k mému tělu. Od boků se však sukně rozšiřovala, satén lehce splýval s mým tělem, a tak opticky prodlužoval mé tělo. Nechtělo se mi věřit tomu, co za odraz v zrcadle jsem viděla. A taky se mi nechtělo věřit, že mi padnou první šaty, na které Tom ukázal.

„Jsou ti?“ uslyšela jsem za závěsem Tomův dotaz.

„Jsou,“ krátce jsem odpověděla. Odhrnula jsem závěs, a právě v ten moment se ke mně Tom otočil čelem. Pomalu si sundal kouřové sluneční brýle, které podržel v prstech a zamyšleně si s nimi začal pohrávat. Pohledem přejel přes mé tělo, od hlavy až k patám, než se zase vydal nahoru k mému obličeji. Opakovaně pokývl hlavou na znamení souhlasu.

„Fajn. Tak je bereme.“

„Tome,“ zamumlala jsem a přešlápla z nohy na nohu. „Takové šaty si nemůžu dovolit,“ hlesla jsem, aby mě nebylo moc slyšet. „Jsou… jsou na mě moc drahé. Půjdeme někam jinam a zkusíme najít podobné,“ navrhla jsem.

„Ale prd,“ zavrtěl hlavou. „Tak je beru já,“ rozhodl.

„Tome,“ začala jsem, k dalším slovům jsem se však nedostala.

„Opovaž se remcat,“ zastavil mě, když jsem se nadechovala, že ještě něco řeknu. „Zase se převleč a pojď. Ještě pořídíme košili a máme oblečení na svatbu vyřízeno,“ řekl a brýle si znovu nasadil. „Šup, šup. Čekám u pokladny.“

Polkla jsem. Nebylo mi to příjemné ani trochu. Ale na druhou stranu – jednalo se o svatbu jeho bratra a já mám být jeho falešná přítelkyně. Když mi koupí šaty jako falešný přítel, nic se nestane. Ne? 

B.