Undone | 25

Už pětadvacet. Uff. Taky vám to tak letí? 😅 Trošku delší díl, tak ať se líbí. Krásnou neděli. 😊 B.

Hudba: Kings Of Leon - Use Somebody

Každý jsme si nesli svou tašku, když jsme vystoupili z výtahu v našem patře. Moc jsme toho nenapovídali. Buď byl Tom unavený nebo zamyšlený, každopádně byl nezvykle tichý. A já se do konverzace taky nenutila. Stále jsem zpracovávala Joelovu nečekanou a nepříjemnou návštěvu. Teď jsem si ještě více uvědomovala, jaký člověk to byl. I teď, tolik dní po našem rozchodu, byl schopný přijít a něčeho se dožadovat, snažit se mě ovládat. Bylo mi z něj zle, a to víc mi bylo zle ze sebe samé. Jak jsem tohle všechno mohla přehlížet? To jsem byla opravdu tak slepá, když jsem byla zamilovaná? Dalo se na něm vůbec něco milovat? Bylo na něm něco přitažlivého, něco obdivuhodného? Teď jsem nedokázala vůbec nic najít. Možná jsem s ním byla ze zvyku, co já vím. Každopádně jsem teď byla šťastná, že už nepatřil do mého života.

„Díky za vše, Tome,“ řekla jsem. Stáli jsme proti sobě na chodbě a hleděli na sebe. „Ty šaty ti budu muset nějak splatit, nemám dobrý pocit z toho, že jsi je vzal ze svého,“ přiznala jsem.

„Nesmysl,“ zavrtěl hlavou. Sundal si své sluneční brýle a zavěsil si je za lem trika. Když se mu výstřih prověsil, a tak lehce odhalil jamku pod jeho ohryzkem, krátce jsem se nadechla. „Stačí upéct nějakou další dobrotu a bude tvůj dluh splacen,“ zažertoval. 

Jeho slova mě přiměla k úsměvu. „To abych si začala zapisovat, kolik ti jich dlužím a kolik jsem už upekla. Začínám se v tom ztrácet,“ zavtipkovala jsem spolu s ním. Hned na to jsem však znovu zvážněla. „Patří ti dík i za záchranu před Joelem. Kdybys nepřišel…“ odmlčela jsem se. Ani jsem nechtěla nahlas říkat, jaké byly moje katastrofické představy.

„Ne, ne,“ zavrtěl hned hlavou a položil mi dlaň na rameno. Držel mě na délku paže a sklonil se trochu níž, aby se mi mohl zahledět do očí. Upoutal tím mou pozornost, a to bylo zřejmě jeho záměrem. „Nad tím pitomcem ani nepřemýšlej, jasné? Ještě by tě to přimělo zase házet věcmi nebo brečet, a to bych dnešní den už nemusel psychicky zvládnout,“ ušklíbl se.

Zasmála jsem se. „Teď jsi pitomec ty,“ pronesla jsem a prsty drbla do jeho žeber. Tom se přidal k mému smíchu a paží, kterou stále držel mé rameno, mě přitáhl blíž k sobě. Podvolila jsem se. Udělala jsem dva nerozvážné kroky, než jsem se ocitla po jeho boku. Mezitím se přetočil na cestu ke svému bytu, takže mě teď směroval pryč od mého prahu.

„Pojď. Podíváme se na dnešní zápas fotbalu, vypijeme další pivo a oba zapomeneme na to, že jsme dnes viděli toho, jehož jméno už nebudeme vyslovovat,“ řekl, jako by mě to snad mělo nalákat. A ač jsem si dala slovo, že se naučím pravidla fotbalu, právě teď mě spíše přitahovalo to slibované pivo. Po dnešním dni jedno neodmítnu. Potřebovala jsem zchladit nervy.

 

Posadila jsem se na místo, kde jsem seděla i předešlý večer, a natáhla nohy před sebe. Když se vedle mě objevila Tomova ruka s otevřeným pivem, s polohlasným díky jsem láhev od něj převzala. Hned se posadil vedle mě a natáhl se pro ovladač. Když opět pustil fotbal, nespokojeně jsem zafuněla. Tolik dní za sebou sledovat fotbal pro mě asi byl výkon, kterého jsem nebyla schopná.

„Máš tady nějaké jídlo? Mám hlad,“ pronesla jsem, zatímco jsem vstávala z pohovky. Vlastně jsem očekávala, že bude Tomova odpověď pozitivní.

„Možná. Ani nevím. Něco si pohledej,“ trhl rameny. Očividně mu bylo jedno, že mu bude někdo cizí šmejdit po bytě.

„Fajn,“ řekla jsem. Brala jsem to jako souhlas ke vstupu do jeho kuchyně, do jeho zásob, k jeho nádobí, včetně hrnců a pánví. Prvně jsem si myslela, že si jen pohledám něco k rychlému snědku, ale když jsem v jeho skříňce uviděla balení špaget a v misce na kuchyňské lince byly mezi rajčaty i stroužky česneku, dostala jsem chuť na špagety s rajčatovou omáčkou. V puse se mi začaly sbíhat sliny. Ano. To je to, co uvařím. A zatímco jsem se rozhlížela po kuchyni, abych zjistila, kde se co nachází a našla další potřebné suroviny, shrábla jsem ze stolu obyčejnou černou gumičku, která tu ležela, abych si s ní svázala vlasy do drdolu. Sotva mi přestaly padat vlasy do očí, mohla jsem se pustit do práce. Očistila jsem česnek a nakrájela ho na drobné kousky, stejně tak cibuli. Postavila jsem pánev na indukční desku a nechala česnek pomalu opékat. Než jsem k němu přidala cibuli, stihla jsem omýt rajčata, která jsem nakrájela podobně jako před chvílí cibuli – velmi najemno. Dávala jsem si záležet, už samotná příprava jídla mi dokázala přinést dobré pocity z představy, jak si na tom posléze pochutnám.

„Eden?“ uslyšela jsem Tomův hlas z obývacího pokoje. Teď mezi námi byla stěna, která tyto dvě místnosti oddělovala, proto jsem ukročila stranou, abych průchodem ve stěně viděla do vedlejšího pokoje.

„Ano?“ řekla jsem v odpověď. Měla jsem teď dokonalý výhled na pohovku, v zorném poli jsem za Tomem viděla i televizi. Tom měl hlavu zakloněnou. Když uviděl, že v ruce držím vařečku, poposedl si a ohlédl se přes rameno, jako by se chtěl opravdu ujistit, že co vidí, vidí dobře. Pomalu si olízl rty a když jsem pokývla hlavou na stranu, abych ho vyzvala k odpovědi, dlouze se nadechl.

„Takhle to v mé kuchyni dlouho nevonělo,“ pousmál se.

„Takže mám počítat i s tebou?“ zeptala jsem se. A když jsem uviděla jeho výraz, měla jsem co dělat, abych udržela vážnou tvář.

„Ty jsi snad se mnou nepočítala?“ šokovaně zvedl obočí.

Zasmála jsem se. „Ale Tome, co tě nemá. To bych si nedovolila,“ pronesla jsem pobaveně, než jsem se otočila zpátky k plotně. Přestaly se mi líbit zvuky, které vydávala opékající se cibulka s česnekem. Snížila jsem tedy stupeň zahřívání varné desky a přihodila na pánev všechna nakrájená rajčata. Když jsem vařečkou celou směs zamíchala, rozlinula se tu vůně, znovu podráždila mou představivost.

 

Na dva talíře jsem nachystala porce čerstvě uvařených špaget. Do obou talířů jsem nalila voňavou omáčku a na vrch nasypala na kostičky nakrájenou mozzarellu, kterou jsem našla v Tomově lednici. Na vařící omáčce se začala hezky rozpouštět. V dlani jsem sevřela příbory pro nás oba, zatímco jsem mezi prsty uchopila kraje talířů. Přešla jsem z rozvoněné kuchyně do obývacího pokoje, do kterého se vůně vaření dostala stejně tak. Položila jsem talíře na konferenční stůl. Když jsem se posadila na pohovku, Tom se ve své pozici zavrtěl. V otevřené dlani jsem mu podala jeho příbory.

„Lžička s vidličkou?“ nedůvěřivě se na mě podíval.

„Tak se to má jíst,“ odpověděla jsem.

„S tím se mi nikdy nechtělo otravovat. Jím to vidličkou a basta,“ trhl rameny.

„A jsi určitě zašpiněný jak malý kluk, co?“ hádala jsem. A když jsem uviděla jeho výraz ve tváři, musela jsem se zasmát. Už jenom tím pohledem mi dal odpověď. Vzal si ode mě příbor, polštářky jeho prstů mě zlehka zalechtaly v dlani, když chtěl sevřít rukojetě příboru.

„Hele!“ zamračil se a čistou vidličkou na mě ukázal. „Mamka se kdysi snažila mě to naučit, ale velice rychle to vzdala. Zašpinil jsem toho kolem sebe víc, než když to jím jenom vidličkou,“ ušklíbl se.

„No prosím. Přemlouvat tě nebudu a vychovávat už vůbec ne,“ řekla jsem. A zatímco jsem si namotávala první porci špaget, nemohla jsem se dočkat, až si sousto vložím do úst. „Nech si chutnat,“ popřála jsem mu ještě, než jsem si naplnila pusu lahodnými špagetami. Spokojeně jsem vydechla a začala žvýkat. Nesledovala jsem Toma, nezajímala jsem se o to, jestli se snaží přiučit něčemu novému, když mi však do tváře prskla rajčatová omáčka, překvapeně jsem sebou cukla. Tělem jsem strnula v jedné pozici a jen k němu pomalu přetočila svou tvář. Dlaní si přikrýval pusu, ve tváři provinilý výraz.

„Omlouvám se,“ zahuhlal přes prsty.

„Doufám, že to mám i na té smetanové košili,“ procedila jsem mezi zuby. Radši jsem se nedívala na rozsah škod, bylo mi však jasné, že když mi doletěly kapky až do obličeje, rozhodně omáčka neminula i mé tělo.

„Já říkal, že jsem toho vždycky zašpinil…“ začal s výmluvou. Zbytek slov se však vytratil v tichosti, ani se nesnažil je doříct. Když jsem si olízla rty, ucítila jsem na špičce jazyka mou omáčku. Frustrovaně jsem zafuněla, ve tváři stále stejný kamenný výraz. „Koupelna je támhle vzadu, jestli chceš,“ dodal tiše.

Vstala jsem a zamířila, kam mě nasměroval. Vešla jsem do jeho koupelny a v první chvíli ani neřešila, že je naprosto jinak zařízená v porovnání s tou mojí. U bílého umyvadla, které bylo vsazené do černé mramorové desky, se táhlo přes půl stěny veliké zrcadlo. Dveře byly přímo naproti, takže jsem hned při vstupu mohla vidět škody na své košili. Nespokojeně jsem zaúpěla. Přes půl ramene se táhla řada červených skvrn. Přešla jsem ke kohoutku a pustila studenou vodu, a zatímco jsem namáčela kousek toaletního papíru, přemýšlela jsem, díky čemu by skvrny od rajčat mohly pustit. 

„Podle internetu pomůže studená voda a ocet,“ uslyšela jsem za sebou Tomův hlas. Vzhlédla jsem ve stejný moment, ve který on zvedl pohled od svého mobilu. Naše pohledy se střely, ač přes odraz v zrcadle. Ramenem se opíral o rám dveří, stál na prahu, jako by se obával vstoupit do své vlastní koupelny, pokud jsem se v ní teď nacházela já. „Nebo citronová šťáva.“

„V kuchyni jsem ocet viděla,“ řekla jsem a zastavila vodu. Přestala jsem si otírat košili, nabyla jsem dojmu, že co voda mohla smýt, to už smyla. Otočila jsem se k němu čelem a odhodila mokrou hrudku toaletního papíru do koše. Dlaněmi jsem se opřela o černou mramorovou desku.

„Přinesu ho. A ty si zajdi do ložnice pro triko.“ Prsty mi pokynul na místnost za jeho zády. „Sice už máš jedno doma, ale odpustím ti to, když jsem ti teď… takhle… pokydal košili,“ dodal po chvíli, co pohledem chvíli zůstal civět na košili. „V klidu se převleč,“ pokynul mi, než se vytratil. 

Měla jsem chuť se na něj ušklíbnout za ta slova, jeho chování mě však lehce vyvádělo z míry. Nejenom, že mi věnoval podivné pohledy, vytratily se i jeho najednou pitomé a rádoby vtipné komentáře. Nechtělo se mi věřit tomu, že to v něm vyvolal pocit viny. Když jsem se znovu otočila čelem k umyvadlu, abych dosáhla na ručník a utřela si mokré ruce, dostala jsem odpověď. Z mé snahy vydrhnout rajčatovou omáčku z mé košile se látka nasála dostatečným množstvím studené vody. Horní část košile zvlhla, začala se lepit na mé tělo a ze smetanové barvy dokonale zprůsvitněla. Mohla jsem teď vidět lem své krajkové podprsenky, jako bych měla rozhalenou část výstřihu. Přes krajku měkkého košíčku i vlhkou košili teď byla zřetelná i má ztuhlá bradavka, ze studené látky jsem měla i husí kůži na pažích. Když jsem uviděla svůj odraz, zrudla jsem. Okamžitě jsem vycouvala z koupelny a zapadla do Tomovy ložnice. A i když se jednalo o místnost, do které bych si myslela, že v životě nevstoupím, právě teď jsem za ni byla ráda. Právě teď mi totiž poskytovala aspoň trochu soukromí.

 

Otevřela jsem dveře skříně vysoké skříně a popadla první triko z chorobně urovnaného komínku triček. Když jsem ho rozložila, zjistila jsem, že je to tílko. Hned jsem zavrhla, že bych si ho oblékala – s vědomím, jak hluboké výstřihy Tomova tílka mají. Sáhla jsem tedy po triku z druhého komínku a tílko odložila na ustlanou manželskou postel. Protáhla jsem paže rukávy, které mi končily až téměř pod lokty, a urovnala si triko na černých kraťasech s puky, které jsem dnes měla celý den na sobě. Sice bych mohla mít triko samotné jako šaty, a kombinace těch dvou kusů oblečení musela vypadat komicky, já však byla ráda, že jsem tu nemusela pobíhat v mokré košili. Zavřela jsem dveře skříně, na tílko na posteli zapomněla a vyšla z Tomovy ložnice.

„Snad tě potěší, že je tvoje omáčka na chuť skvělá,“ zamumlal Tom s plnou pusou, zatímco mi podával úzkou sklenku s octem.

„Jo, těší mě, že je zbytek té omáčky v tvojí puse a nikde jinde,“ odpověděla jsem mu. Vzala jsem si od něj ocet a přešla zpět do koupelny. Košili jsem dala do umyvadla a teď ji do studené vody namočila celou. A zatímco jsem bojovala s uzávěrem octa, Tom se mi znovu omluvil.

„Ještě jednou promiň, Eden.“

„Už to neřeš, Tome,“ hlesla jsem a krátce zavrtěla hlavou. Sice jsem neokázala pochopit, jak se něco takového mohlo Tomovi povést, do paměti jsem si však zapisovala pro mě důležitý údaj: jestli kdy budu ještě Tomovi servírovat špagety, tak jedině s vidličkou. Když jsem najednou uviděla jeho prsty kolem láhve, kterou jsem nedokázala otevřít, uvolnila jsem sevření. Tom víčko láhve dokázal otevřít během pár vteřin. Vzhlédla jsem, abych mu pokývnutím hlavy poděkovala, když jsem se však setkala s jeho temným pohledem, zase jsem rychle očima uhnula. Cítila jsem, že opět rudnu. Stačilo jen vidět jeho výraz ve tváři, abych si uvědomila, jak mě tady před pár minutami viděl. Vytrhla jsem mu láhev z ruky a otočila se k němu zády, abych mohla pracovat na čistění mé košile. Zrcadlo, u kterého jsem stála, mě však mělo zradit.

„A teď se děje co?“ zeptal se. „Teď jsi sama rudá jak ta rajčatová omáčka,“ uslyšela jsem za sebou.

Podle té poznámky jsem mohla poznat, že je starý Tom zase zpátky. Soustředila jsem se na čištění skvrn, a i když jsem věděla, že budu muset košili ve studené vodě s octem chvíli nechat louhovat, stejně jsem se snažila rozptýlit tím, že jsem dál drhla fleky. Teď jsem ho nechtěla ani vidět, ani slyšet. Nedovedla jsem si vysvětlit, proč se před ním stydím, racionální přemýšlení nedokázalo identifikovat, co se to děje s mým tělem, které na něj reagovalo. Neviděl mě nahou, stejně jsem si tak připadala. A tím, že zůstával dál v mé blízkosti, mi to jen připomínal.

„Eden?“ Jeho hlas zazněl ještě blíž.

„Dej mi chvilku, Tome,“ zamručela jsem. Nechtěla jsem ho teď mít poblíž a on to z mých slov bohudíky pochopil. Když jsem po chvíli vzhlédla, byla jsem tu sama. Zastavila jsem tekoucí vodu a dlaněmi se opřela o kraj mramorové desky. Sklopila jsem hlavu mezi ramena a pomalu vydechla. Zavřela jsem oči a soustředila se na dech, na to, abych zklidnila svoje tlukoucí srdce. Několikrát jsem zhluboka nasála vzduch do plic a pootevřenými ústy zase vydechla. Nebyl důvod k tomu, abych takhle vyváděla.

 

Vracela jsem se krátkou chodbou do obývacího pokoje. Pomalými kroky jsem se k Tomovi přibližovala, sledovala jsem jeho záda, neviděla jsem však, co dělá. Když vzhlédl k televizi, přetočila jsem tam svou pozornost. Rozhodčí zrovna pískal, zdálo se, že se tam někteří hráči mezi sebou dohadují.

„Ale no tak,“ zamručel Tom a nespokojeně poposedl. Bavilo mě ho sledovat, jak se u zápasů pobuřuje. Kolikrát jsem viděla fanoušky, kteří se vztekali až to bylo nesympatické. Tom však svou nespokojenost dával najevo normálním způsobem, který byl někdy dokonce až vtipný.

„Za to bych mu dala žlutou kartu,“ promluvila jsem kousek od něj. 

Tom se ke mně rychle otočil, očividně překvapený, že stojím hned za ním. „Ale, ale, podívejme se, kdo se tady chytá a už rozumí fotbalu,“ ukázal na mě umaštěnou vidličkou. „Nakonec budeš nejlepší mezi těmi kamarády doktůrka, budeš moct všechny poučovat.“

„A tobě bych dala rovnou červenou kartu za tu zašpiněnou košili,“ zamračila jsem se na něj a přešla jeho poznámku o Cainovi. Až tenhle žert a následné zasmání nás obou mě přimělo odlepit chodidla od podlahy a překonat zbývající vzdálenost. Posadila jsem se zpátky na místo, kde jsem seděla i předtím, a znovu vzala do rukou příbor. Možná už nebyla moje večeře teplá, já však měla takový hlad, že mi to teď nevadilo.

„Cože? Hned červenou?“ překvapeně zvedl obočí. „Eden, nemůžeš být taková přísná. Prvně se dává žlutá! Pak další žlutá a pak si klidně dej červenou. Ale copak jsem si zasloužil hned červenou?“ začal se obhajovat.

„Tak ty se chováš nesportovně, cákáš po mě omáčkou, a ještě tady se mnou budeš diskutovat o mém rozhodnutí?“ podívala jsem se na něj s přísným výrazem ve tváři. „Abys nemusel opustit pohovku!“ ukázala jsem na něj prstem. „Taková hodná jsem, nechám tě tady sedět. To by jiný s červenou kartou nemohl,“ dodala jsem.

„No pardon, pardon,“ zvedl dlaně v obranné gestu a přežvýkl sousto špaget. „Takhle se ke mně chová moje přítelkyně?“

„Takhle se k tobě chová tvoje sousedka,“ odpověděla jsem mu. Pohled jsem upírala k talíři, který jsem si držela na klíně. Na vidličku jsem namotávala sousto špaget a dávala si sakra záležet, abych se tentokrát nepotřísnila já sama. „Tvoje přítelkyně budu až od pátečního rána. Takže nepředbíhej,“ dodala jsem. 

„No, když už jsme to zmínili…“ začal. A tím, že se odmlčel, upoutal mou pozornost. Zvedla jsem k němu pohled. A v ten moment si mě neslyšně vyfotil. Naprosto nepřipravenou, rozcuchanou, v nepadnoucím triku a s pootevřenou pusou, do které jsem si chtěla strčit špagety.

„A to si ze mě děláš srandu!“

„Pokud máme být pár, musíme mít nějaké fotky sebe navzájem v mobilu. V okolí mé rodiny se pohybují lidé, kteří jsou schopní zkoumat i tohle,“ začal vysvětlovat. „Dokonce si myslím, že bychom si měli nastavit nějaké nové tapety,“ pokývl hlavou.

„Vousáči,“ procedila jsem mezi zuby. „Nedělej si ze mě dobrý den. Znám hromadu párů, kteří jsou spolu šťastní, ale nepotřebují si nastavovat fotku své drahé polovičky na tapetu mobilu,“ nesouhlasila jsem.

„Pojď za mnou, Eden,“ řekl s pobaveným výrazem ve tváři, „ať se spolu můžeme vyfotit.“ Pokynul mi prsty, abych si přisedla blíž, já však neměla nejmenší chuť ho poslechnout. Hleděla jsem do jeho tváře a přemýšlela nad tím, co říkal, co vlastně po mě chtěl. A měl pravdu. Pokud by se kdokoliv chtěl z jakéhokoliv důvodu podívat na naše společné fotky, neměli bychom ani jednu. A když jsem si vzpomněla, kolik jsem jich po našem rozchodu s Joelem vymazávala ze svého mobilu… měli bychom s Tomem velice nevěrohodný vztah. Frustrovaně jsem zafuněla.

„Fajn. Vyfotíme se,“ souhlasila jsem. „Ale přisuň se ty ke mně. Já se nehodlám hnout ani o píď.“

B.