Undone | 26

Uff. Dneska byl moc dlouhý den. Od 4 na nohách, dlouhé cestování za volantem, dotahování věcí v práci... až teď jsem konečně po sprše a sedám si k tomu, abych zveřejnila díl. Kdybych ho neměla v záloze, asi by dnes ani žádný nevyšel, jak se cítím unavená. Tak dobře, že jsem si i tenhle stihla nadepsat. A na dalších budu muset zapracovat zítra... 😳😅. Snad se bude děj líbit, díky za jakýkoliv ohlas. B.

Hudba: Noah Gundersen & The Forest Rangers - Day Is Gone

Odložila jsem talíř na konferenční stolek a složila ruce do volného klína. Tom si poposedl blíž ke mně, bokem se natiskl na ten můj. Zatímco jsem se v mysli snažila uklidňovat, aby mě jeho přítomnost nějak nerozhazovala, oči jsem upírala na svoje prsty. Pohrávala jsem si s lemem Tomova trika, které mi končilo až skoro nad koleny, ve snaze aspoň nějak vypustit svou narůstající nervozitu. 

„Eden,“ zamumlal Tom kousek od mého ucha. „Uvolni se trošku. Nemusíš se nic obávat, fotky použijeme jenom pro své účely. Nikam jinam se nedostanou, tvůj vztah s doktůrkem to vůbec nijak neohrozí,“ řekl mi. 

Pomalu jsem k němu přetočila pohled. „Ale na to jsem vůbec nepomyslela!“ zhrozila jsem se. „Tome!“ vyhrkla jsem a několikrát ve zmatku zamrkala víčky. „Ty… Bill… Nebude na Billově svatbě někdo, kdo by nás mohl vyfotit a poslat to do světa?“

„Nemyslím si,“ odpověděl mi hned s nepředstíranou jistotou. „Brácha si na své soukromí potrpí. Celá naše rodina. Ven dáváme opravdu jen to, co chceme. Což jsou většinou věci týkající se práce,“ řekl a krátce zavrtěl hlavou. „Soukromé věci nesdílíme v takové míře. A svatba… ta si myslím, že bude hlídaná, aby ven proniklo něco, co nemá.“

„Jsi si jistý?“ ujišťovala jsem se a pohledem těkala mezi jeho očima. Seděli jsme teď blízko sebe, mohla jsem vnímat Tomovu příjemnou vůni, která se s ním držela i po celém dni, a sledovat jeho čokoládově zabarvené duhovky.

„Jsem,“ přikývl. „Brácha sdílí každou blbost. Svatba je pro něj důležitá. To si nechá pro sebe,“ odpověděl. A mně nezbývalo nic jiného než mu důvěřovat. „Tak, a teď se zatvař trošku veseleji. Nebuď jako na pohřbu, Eden,“ ušklíbl se Tom. „Představ si, že mě máš aspoň malinko ráda,“ řekl.

„Tak to podám výkon hodný ocenění filmovou akademií,“ ušklíbla jsem se. Zavrtěla jsem se na pohovce, abych se pohodlněji usadila. Přitáhla jsem si nohy k tělu a ruce schovala před svými stehny, tiskla jsem si je teď k tělu. Tom mě hřál po mém boku, a svou blízkost znásobil ještě tím, že mi položil paži kolem ramen.

„Nesmírně si cením toho, jak moc se překonáváš, Eden,“ zašeptal. Znovu jsem pohlédla do jeho obličeje. „Klidně si představuj, že jsem doktůrek, jestli ti to pomůže. Třeba nebudeš pak působit tak zkostnatěle,“ dodal s porýpnutím a nedůvěřivě přivřel oči. 

Zamračila jsem se. „Hele!“ procedila jsem mezi zuby. Když se Tom zářivě usmál, nedokázala jsem odolat, aby se na mých rtech taky neusadil úsměv. Drobnější, ne tak veselý, ale byl tam. Nevnímala jsem, že už Tom fotí. S vypnutými zvuky udělal mnohem víc fotek, než o jakých jsem měla povědomí. Očima mi pokynul, ať se podívám před sebe, a zatímco se svou hlavou přiklonil blíž k té mojí, vznikla jedna z prvních dokonalých fotek.

 

Sotva byl Tom spokojený s množstvím fotek, které udělal, přislíbil, že mi některé pošle, abych si taky mohla mobil uzpůsobit té naší hře, kterou máme o víkendu předvést. Ač jsme se dnes příliš nevěnovali fotbalu, bylo pár momentů, které jsem okomentovala a byly správně. Tom se na mě vždycky podíval, jako by byl pyšný za to, co vše mě zvládl naučit.

„Z tebe bude pořádný fanoušek,“ pokývl hlavou, když fotbal končil a Tom mohl slavit vítězství týmu, kterému fandil.

„To si nemyslím,“ odpověděla jsem s nesouhlasným úšklebkem. Poposedla jsem si a promnula si svaly na ramenou. Byla jsem vyčerpaná. „Tome, jdu spát. Už jsme za dnešek vyřízená,“ hlesla jsem a na důkaz svých slov potlačila zívnutí.

„Fajn. Zítra budu dlouho v práci, tak ti zas nechám odemčenou terasu,“ řekl, zatímco bral do rukou talíře, které zůstaly na konferenčním stolku. Už počítal s tím, že přijdu na další zápas. Jako by se to mělo stát naší rutinou.

„V kuchyni je trochu nepořádek,“ přiznala jsem se.

„To neřeš,“ zavrtěl hlavou. „Aspoň jednou za čas naplním myčku,“ dodal s drobným pousmáním. „A navíc: kdo vaří, ten neuklízí. Ne?“ podíval se na mě.

„Když to tak chceš brát, tak fajn. Budu si to pamatovat,“ ukázala jsem na něj prstem. Vzala jsem si tašku se svým nákupem, do rukou složila vyždímanou košili, která mi momentálně smrděla octem, a vydala se ke dveřím od bytu. Musela jsem jít chodbou a bylo zvláštní, jak nezvyklé mi to připadalo.

„Dobrou, Eden,“ zavolal na mě Tom, zatímco jeho záda mizela ve dveřích kuchyně. Ani nečekal na mou odpověď. Zabouchla jsem za sebou dveře. V kabelce hledala své klíče, zatímco jsem se šoupavými kroky blížila ke svému bytu. Už jsem se těšila do postele. A vidina toho, že už bylo pozdě večer a na spánek mi zbývá jen pár hodin, mě přiměla urychlit celý proces večerní hygieny. Dala jsem si rychlou sprchu, vyčistila zuby a během třiceti minut ulehala do měkkých polštářů. A když jsem zavírala oči, do mysli se mi vloudila vzpomínka na to, jak mě Tom uklidňoval hned ten první večer, co jsme se poznali. A zatímco jsem vzpomínala na ty doteky, jako bych v uších znovu slyšela jeho hlas.

Eden už není tvoje zlato.

 

Středeční den byl náročný už od samého rána. Sotva jsem přijela do práce, vstoupila jsem do neskutečného shonu. Uzávěrka čísla byla i v mé předchozí práci termín, který všichni nesnášeli, a u kterého se všichni těšili, až bude po něm. Velice podobné to bylo i tu, s tím rozdílem, že se tady tolik nezvedal hlas a nezaznívaly hádky. Dělaly se poslední úpravy, dolaďovaly detaily, volily varianty, kdyby náhodou vznikl nějaký problém. Většinu času jsem strávila se Shan a Norou, se kterou jsem teď spolupracovala nejčastěji. Měla jsem tolik práce a dokončovala tolik věcí, že jsem dokonce vynechala oběd, přeslechla jsem telefonát od Mayi, nepřečetla textovku od Evana. Nezastavila jsem se celý den, a i když to na jednu stranu bylo vyčerpávající, na druhou stranu jsem měla pocit dobře odvedené práce. Měla jsem ráda takové dny, kdy jsem za sebou viděla výsledky, kdy jsem věděla, že jsem udělala maximum, a kdy jsem mohla domů přijít sice vyčerpaná, ale spokojená, že jsem dělala svou práci důsledně a zodpovědně. Cestou domů z práce jsem se stavila v oblíbené restauraci, kde jsem si předtím telefonicky objednala sýrovou pizzu, kterou jsem si nechala zabalit s sebou. Dnes jsem měla chuť oslavovat dobře odevzdanou uzávěrku, a nenapadl mě lepší způsob než dobré jídlo. A když jsem s krabicí pizzy sedala na Tomův gauč, opřela jsem si nohy o konferenční stolek a před sebou měla jedno otevřené pivo z Tomovy lednice, nedovedla jsem si představit nic, co by mi mohlo večer zkazit.

Brzy jsem však měla zjistit, jak jedna maličkost dokáže vyvézt o takového omylu.

Byl zrovna poločas, když se vedle mě na pohovce rozsvítil displej mobilu. Původně jsem se rozhodla, že dnes už s nikým nechci mluvit, ani Mayi jsem nezavolala zpátky – to jsem chtěla nechat až na další den ráno – byl to však Cain, kdo volal. A tomu jsem nedokázala odolat.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho zvesela, natahujíc se po dálkovém ovládání, abych na chvíli ztišila televizi. Ramenem jsem si přitiskla mobil k uchu, abych si mohla prsty odtrhnout další kousek pizzy, kterou jsem do sebe po částech ládovala většinu večera. 

„Drahá Eden, taky tě zdravím,“ uslyšela jsem jeho hlas, který nezněl tak vesele jako ten můj. S neslyšným polknutím jsem přešla jeho drahá Eden, a zhluboka se nadechla.

„Copak se děje? Zníš… smutně,“ řekla jsem. Prsty jsem potahovala podíl pizzy, který se nechtěl uvolnit.

„Moc mě to mrzí, Eden. Ze zítřejšího večera se chci omluvit… Opět. Tentokrát za to nemůže rodící pacientka, ale moje sestra,“ povzdychl si. Práce mých prstů se na moment zastavila, kolem žaludku se mi objevilo nepříjemné sevření. Byla jsem chvíli ticho, čekala jsem, že řekne něco víc.

„Copak?“ zeptala jsem se nakonec.

„Přijela za mnou a chce tu zůstat i přes víkend. Měl bych špatné svědomí, kdybych se jí nevěnoval. A mám i špatné svědomí z toho, že zase odříkávám náš domluvený večer. Moc se omlouvám, drahá Eden.“

„Ale no tak, Caine,“ pousmála jsem se. „Nemohl jsi vědět, že ti přijede sestra. Chápu, že se o ni chceš postarat. Je to přece jenom tvoje rodina,“ odpověděla jsem povzbudivě a snažila se zamaskovat své zklamání, že se ruší další náš plánovaný večer.

„Jsi skvělá, Eden. Po víkendu bych se ti ozval a vynahradíme si to, ano?“ zeptal se.

„Samozřejmě. Těším se,“ řekla jsem. 

„Ještě jednou promiň,“ zamumlal. „A měj krásný večer.“

„I ty,“ hlesla jsem a pak vzápětí hovor ukončila. Odhodila jsem mobil na polštář vedle sebe, stejně tak jsem z prstů pustila kus pizzy, do které jsem se ani nezakousla. Teď jsem ztratila chuť k jídlu. Povzdychla jsem si a na chvíli zavřela oči.

Pokud se staneš něčí volbou, dej si sakra záležet na tom, aby nemusel své rozhodnutí brzy měnit, zaznělo mi v hlavě. Uh, Tome. Běž se bodnout i se všemi svými radami, pomyslela jsem si. Moje nálada teď klesla k bodu mrazu. Znamená to, že snad Cain přehodnotil svou volbu?

 

Nechala jsem pizzu pizzou a pouze dopila zbytek piva. Prázdnou láhev jsem nechala vedle lednice, krabici se posledními kousky pizzy jsem položila na kuchyňskou linku. Pohladila jsem Cappera na dobrou noc a opustila Tomův byt. Nepotřebovala jsem vidět zbytek zápasu. Pokud se naše rande s Cainem odkládá na neurčito, neměla jsem chuť se dál nutit do sledování sportu, který mi za těch pár dní k srdci prostě nepřirostl. Zítra jsem měla jít hned časně dopoledne na kontrolu se zápěstím, bude pro mě lepší, když se vyspím. Aspoň nebudu muset přemýšlet nad milionem scénářů ohledně toho, co pro můj začínající vztah s Cainem může znamenat to, že už teď pro sebe nedokážeme najít den, kdy bychom se mohli vidět. Nechtěla jsem nad tím přemýšlet negativně, ale ze začátku jsem si nemohla pomoct. Neměla jsem žádné rozptýlení, nebyl tu Tom, můj rádce ohledně vztahu s Cainem, se kterým bych to probrala, nebyla tu ani Maya, které jsem v tuhle hodinu už nechtěla volat. Zůstala jsem sama se sebou a se svými myšlenkami, které se mě držely i po probuzení. Neměla jsem dobrou náladu, a i když jsem věděla, že si to sama zhoršuji tím, jak přemýšlím o Cainovi, nezastavila jsem to. Maličko jsem doufala, že se s ním setkám v nemocnici při své kontrole, ale očividně nebyl přítomen nebo měl zrovna pacientky. Na chodbě nebyl a dožadovat se jeho přítomnosti u jeho sestry se mi nechtělo. A tak jsem zase přišla domů, s vědomím, že mám před sebou celý den, který nemusím využívat na přípravy na rande. Rozhodla jsem se ho využít jinak. Postaru. Se svým fotoaparátem, který mě dokázal zabavit na spoustu hodin.

 

Kontrola mého zápěstí dopadla líp, než jsem čekala. Podle slov lékaře jsem už mohla zápěstí normálně používat, rozcvičovat, znovu zatěžovat. Fotoaparát, který něco vážil, a proto jsem se ho dlouho nedotkla, jsem teď mohla vzít do rukou a potěžkat i ve své původně zraněné ruce. Jelikož jsem s ním pár dní nefotila, rozhodla jsem se dnešní den plně využít. Sedla jsem si s fotoaparátem na terasu, přinesla si i svou čistící sadu a pustila se do obvyklého čištění, které mi někdy zabralo klidně i hodinu. Rozebrala jsem fotoaparát na nejmenší části, na které jsem dovedla, a ofukovacím balonkem se pustila do odstraňování prachu. Dávala jsem si pozor, abych se přirozeně mastnými prsty nedotkla částí, které by pak bylo náročné vyčistit a sama ve svých podmínkách bych to nezvládla. Opatrně jsem si vyčistila snímač, stejně tak si od prachu očistila i těla objektivů. Už jsem byla ve fázi leštění čočky jemným hadříkem z mikrovlákna, když jsem uslyšela Tomův hlas.

„Dobré ráno.“

Jen na okamžik jsem vzhlédla od své práce k Tomovi, který stál na své straně terasy a zády se opíral o silné kusy skel, které tvořily vysoké zábradlí. Pohledem jsem si přeměřila jeho ležérní postoj, než jsem přetočila svou pozornost zpátky ke svému fotoaparátu. Neodpověděla jsem mu a byla jsem si toho vědoma. Moje nálada však byla stále na bodu mrazu, i když jsem právě dělala práci, která mě bavila. Čištění fotoaparátu bylo jen dočasné rozptýlení, které se právě chýlilo ke konci. Ač jsem mohla mít radost, že se vše povedlo hezky vyčistit a mé fotky budou díky tomu stále kvalitní, nedokázala jsem mít radost, dokud jsem věděla, že se dnešní večer s Cainem neuvidím.

„Co ten kyselý obličej?“ zeptal se. Upil kávy z malého šálku, který držel v prstech. „Snad nejsi nervózní před večerním fotbalovým zápasem,“ zasmál se. 

Nesouhlasně jsem pomlaskla. „Nemusím být,“ podala jsem strohou odpověď. Odložila jsem čistící hadřík a složila části fotoaparátu do sebe. Připevnila jsem objektiv a zapnula foťák, abych zkontrolovala výsledky své práce i v praxi.

„Nerozumím.“

„Dnešní rande se nekoná,“ trhla jsem rameny. Zamířila jsem objektivem na Toma a stiskla spoušť. Vyfotila jsem si ho v dopoledním slunci, v jeho tílku a kraťasech působil normálně, já však věděla, že takhle oblečený bývá po probuzení.

„Jak nekoná?“ položil mi další otázku. Přešlápl z nohy na nohu a tělem se natočil čelem ke mně, čímž se mi lehce přiblížil. V jeho obličeji bylo vidět, že před pár minutami vstával, sotva provedl ranní hygienu a dal si kávu.

„Nečekaně mu přijela sestra. Prý,“ řekla jsem a zahleděla se do jeho obličeje. Teď jsem se na něj nedívala jako na svého souseda. Když jsem měla v rukou foťák a konečně zase svírala jeho tělo, dívala jsem se na Toma jako na možný objekt k focení. Zlehka jsem naklonila hlavu na stranu a zase na něj namířila objektiv. Udělala jsem další snímek. A když jsem si ho pak na displeji foťáku přiblížila, abych zkontrolovala ostrost a kvalitu své práce ohledně čištění, Tom se posadil vedle mě.

„Co tedy dneska budeš dělat?“ uslyšela jsem po chvíli ticha další dotaz. Věnovala jsem se svému fotoaparátu a zkoumání fotky, proto jsem možná právě teď byla špatným parťákem na rozhovor. Zvedla jsem se ze sedu a přešla k zábradlí.

„Najdu si jinou zábavu,“ zamumlala jsem, zatímco jsem se už soustředila na špičky budov, které jsem sledovala přes objektiv, abych znovu vyzkoušela pár pokusných snímků, zdali je moje čištění opravdu dobře odvedené. A když jsem se znovu zaměřila na kontrolu snímku na displeji foťáku, neuvědomovala jsem si, jak spokojeně se usmívám. Příliš jsem se soustředila, než abych vnímala, jak se tvářím, co za grimasy při práci dělám a že si mě Tom právě teď fotí svým mobilem, který zase rychle pustil z rukou.

„Vypadá to, že jsi ve svém živlu,“ okomentoval Tom mou práci. Bylo to poprvé, co mě viděl s foťákem v ruce, ještě neviděl všechno, ale stejně odhadl, že právě tohle jsou chvíle, které miluji – s fotoaparátem v ruce.

„Ano,“ odpověděla jsem a podívala se na něj. „Tohle mi nikdo nikdy nesebere,“ dodala jsem. Zlehka jsem naklonila hlavu na stranu, jak jsem měla ve zvyku, když jsem zkoumala prostředí pro vyfocení. Tom seděl pohodlně usazený na mém venkovním křesle, upíjel kávu a vlasy měl svázané do drdolu mojí růžovou gumičkou. Znovu jsem si ho vyfotila.

Střelil po mě pohledem. „Chci ty snímky vidět.“

„Jsou jen testovací,“ odbyla jsem ho a nesouhlasně zavrtěla hlavou.

„To je mi jedno. Chci vidět, jak tvé snímky vypadají, Eden,“ zopakoval důrazněji. Odložil šálek se zbytkem kávy a vstal. Když ke mně přešel, pevněji jsem sevřela tělo foťáku ve svých rukou.

„Nejsou příliš dobré,“ řekla jsem. Aniž bych si uvědomovala, že před ním uhýbám, ohnula jsem ruku s foťákem za svá záda. Tom se ke mně přiblížil, až mě dostal do míst, kde už jsem před ním nemohla ucouvnout. Stála jsem teď uvězněná mezi květináči s vysokými keříky, skleněným zábradlím a Tomovým tělem. Nebála jsem se, že by mi mohl foťák vzít. Popruh jsem měla pevně omotaný kolem ruky, jak jsem běžně dělávala, abych měla jistotu, že mi drahý mechanismus nevypadne z rukou. Teď jsem se spíš začínala bát toho, jak blízko u mě stál.

„Ukaž,“ pokynul mi. Neznělo to jako rozkaz, v jeho hlase však bylo slyšet, že o to má opravdu zájem. 

„Neukazuji rozpracované a nezkontrolované snímky, není to profesionální,“ oponovala jsem.

„Tady přece nevykonáváš svou práci. Takhle brzo po ránu nechci tvou profesionalitu, “ začal se mnou diskutovat. „Sama jsi řekla, že jsou jen testovací. Proč bych je teda nemohl vidět?“ zeptal se zvednutým obočím. A zatímco se snažil dlaní dosáhnout za má záda, naklonil se ke mně ještě blíž. Uhnula jsem, co mi zbytek prostoru dovoloval.

Zasmála jsem se. „Už je skoro poledne.“

„Já mám ráno,“ odpověděl mi a tentokrát se snažil na fotoaparát dosáhnout z druhé strany druhou rukou. Stál teď tak blízko, že jsem si mohla prohlédnout jeho tvář, ve které byly poslední důkazy o tom, že se právě probudil. Otlačená tvář od polštáře už téměř zmizela, zřejmá byla pouze z téhle malé vzdálenosti. Když vydechl blízko mého obličeje, ucítila jsem vůni kávy, kterou právě vypil. Nespokojeně našpulil rty. „Eden.“

„Pokud se ti nebudou líbit, pamatuj, že neprošly úpravami,“ zamumlala jsem. Vzhlížela jsem do jeho tváře, dýchali jsme si navzájem do obličeje, mezi námi bylo sotva pár centimetrů. Hřálo mě jeho tělesné teplo, které teď bylo intenzivnější než slunce nad našimi hlavami. Cítila jsem, jak mi srdce divoce buší, na spánku mi zběsile tepalo. Dech se mi začínal krátit, jako bych snad běžela maraton. A přitom se jen přiblížil můj soused, vousáč, kterému jsem od zítřka měla hrát přítelkyni.

Tom se ještě o kousíček přiblížil a krátce se nadechl pootevřenými rty. „Proč by se mi neměly líbit?“ zvedl jedno obočí. Pohledem těkal mezi mýma očima a rty, prohlížel si můj obličej s podivným výrazem ve tváři. Naše hrudníky se téměř dotýkaly, až se mi skoro začínala točit hlava. Zhluboka jsem se nadechla.

„Posuď sám.“ Zlehka jsem trhla ramenem. Vytáhla jsem zpoza zad fotoaparát a sklonila k němu pohled. Našla jsem první snímek Toma, který jsem před chvílí udělala, a natočila displej foťáku k Tomovi tak, aby si mohl fotku prohlédnout. Tělo foťáku jsem však držela dál sama, nehodlala jsem ho dát z rukou. 

Tom se přetočil blíž ke mně, teď nebyl přede mnou, ale vedle mě. Jeho blízkost se zintenzivnila. Opřel se vedle mě o vysoké skleněné zábradlí a sklopil pohled k fotografiím. „Co by nevypadaly dobře, když jsem objektem pro focení já,“ pronesl se samolibým výrazem ve tváři.

Krátce jsem se zasmála. „Zapomněla jsem na tvoje nebetyčné sebevědomí. Promiň.“

„Tak na to pozor, na to se nesmí zapomínat,“ řekl a ukázal na mě prstem. Místo odpovědi jsem jen šťouchla svým ramenem do toho jeho. Pár kroky jsem přešla zpět k venkovnímu nábytku, položila jsem fotoaparát na stůl a začala si sbírat svou čistící soupravu. Uložila jsem ji do taštičky a posadila se zpátky na pohovku. Povzdychla jsem si a zahleděla se na Toma. Dál se opíral o zábradlí na mé straně terasy.

„Kdy zítra vyjíždíme?“ zeptala jsem se.

„Kolem sedmé, osmé. Čeká nás dlouhá cesta,“ odpověděl mi.

„Dobrá,“ souhlasila jsem a krátce pokývla hlavou. Nic jiného mi taky nezbývalo než se mu podvolit. Začala jsem si sbírat své věci. „Jdu se tedy balit. Aspoň nějak využiju čas.“

„Eden?“ oslovil mě a s dalšími slovy počkal, až jsem se na něj podívala. „Co je s tebou?“

„Nemám náladu, Tome,“ odpověděla jsem popravdě. „Ale neboj. Zítra budu tvoje skvělá přítelkyně, se kterou jsi tak šťastný,“ dodala jsem s lehkým úšklebkem. Otočila jsem se na patě a odešla do svého bytu. Věděla jsem, že jsem si právě teď na Tomovi zchladila žáhu, že v tom byl nevinně a moje naštvání bych měla směřovat jenom na Caina. Bylo však jeho smůlou, že se mi dnes připletl do cesty.

B.