Undone | 27

Hudba: Linkin Park - The Messenger

V pátek jsem si přivstala. Všechny věci jsem měla už sbalené, jen jsem zkontrolovala, zdali jsem něco nezapomněla. V menší jídelní krabičce jsem na dvě vrstvy vložila kousky jablečného koláče, který jsem ještě včera večer udělala. Všechno oblečení jsem zvládla sbalit do menšího kufru, říkala jsem si, že jedu jenom na víkend a nemůžu přijet s velikým lodním kufrem. Vzala jsem opravdu jen to nejnutnější. Nikdy jsem nebyla ten typ, co si vozil různé kombinace oblečení, protože jsem sama ze svých zkušeností věděla, že pak stejně vezmu maximálně tři vrchní trička. Teď jsem si sbalila několik šatů, elegantních kraťasů a pro všechny případy i jedny dlouhé kalhoty, kdyby se náhodou ochladilo. Podle předpovědi však měly být krásné slunečné a teplé dny. Do větší kabelky jsem si vložila svůj pracovní laptop, kdyby mi přece jenom z práce volali – kvůli Shan a její ochotě mě dnes uvolnit z práce jsem zase chtěla vyhovět jí a být připravená. Zrovna jsem do rukou brala mobil, abych zkontrolovala čas, když se ozvalo zaklepání na dveře.

„Připravená?“ zeptal se mě Tom místo pozdravu. Zády se opíral o stěnu, která byla naproti vchodu do mého bytu, a v rukou si pohrával s nožičkami od slunečních brýlí.

„Ano. Dokonce jsem stihla přichystat i svačinku na cestu,“ řekla jsem.

Tom hned zvědavě zvedl obočí. „Další sladkost?“ hádal, zatímco si nasazoval brýle na nos. Skla brýlí nebyly úplně černé, takže jsem za nimi mohla vidět, jakým směrem se dívá. A jeho pohled právě teď mířil do mého bytu, jako by vyhledával, co za jídlo jsem připravila.

„Jablečný koláč,“ odpověděla jsem mu. Vytáhla jsem kufr na chodbu a do druhé ruky vzala svou kabelku, která byla právě teď přecpaná k prasknutí. „Říkala jsem si, že když máme mít tak dlouhou cestu, něco na zub se bude hodit,“ dodala jsem s lehkým pokrčením ramen.

„Musím tvůj nápad pochválit, Eden,“ řekl Tom s pokývnutím hlavy. „Tvoje sladkosti a úplatky jsou skvělou inovací mého dosavadního života,“ pronesl vesele. Prsty stiskl tlačítko k přivolání výtahu. Nedůvěřivě jsem se na něj podívala a založila si ruce na prsou. Pohledem jsem si přeměřila výraz v jeho obličeji. Stál teď čelem ke mně na druhé straně vstupu do výtahu a oplácel mi pohled.

„Ty jsi po ránu nějaký rozverný,“ zamumlala jsem. „Čekala bych, že budeš mrzutý, že vstáváš dřív než obvykle.“

„A přitom jsem toho moc nenaspal,“ prozradil. Polkl a očima sjel k mému kufru, který mi stál u nohou. „Máš s sebou i foťák?“

„Mám ho v kufru,“ přitakala jsem. „Ty máš svoje zavazadlo kde?“ tázavě jsem zvedla obočí. Přišlo mi celé podivné, že tu Tom stojí jen s tím, co má po kapsách, a nic jiného nemá.

„Už je v autě. Byl jsem odevzdat Cappera Danielovi, který mi ho na pár dní pohlídá. Tak jsem se už napakoval ráno,“ odpověděl. „Přemýšlel jsem,“ pokračoval pak po chvilce ticha, co jsme už stáli ve výtahu. „Měli bychom cestou probrat veškeré detaily, aby se náhodou nestalo, že bychom o jedné věci mluvili rozdílně.“

„Máš pravdu,“ souhlasila jsem. „A budeme mít šest hodin na to, abychom všechno probrali,“ připomněla jsem délku naší cesty. Prvně jsem se při představě, že budu s Tomem sama zavřená takovou dobu v malém prostoru auta, zhrozila. Když jsem si však naplánovala, že během cesty zavřu oči a budu klidně předstírat spánek, uklidnila jsem se. Nějak to prostě přežiju.

 

Byli jsme na cestě už pár minut a vědomí toho, co máme probírat, mi nějak svazovalo jazyk. Nechtělo se mi do toho, věděla jsem však, že se tomu nevyhnu. Můj původní souhlas s tím, že budu hrát přítelkyni, jsem nedomyslela do těch detailů, které se v běžném vztahu vyskytují a člověk si je po čase neuvědomuje. Pohledy, úsměvy, šeptání a objímání, spousta doteků a společně strávených chvil, letmé polibky a jedno společně sdílené lože. Srdce mi začínalo bušit, jenom jsem si to představila. Budeme si muset s Tomem nastavit pravidla a ta budu striktně vyžadovat.

„Ehm,“ odkašlala jsem si. „Předpokládám, že budeme mít připravený jeden pokoj s jednou postelí, že?“ začala jsem.

Tom se zasmál. „Ano. Nikdo by nevěřil, že jsme spolu, pokud bychom byli každý v jiném pokoji, Eden,“ krátce se na mě podíval, aby zdůraznil svá slova, než se znovu zahleděl na silnici, aby věnoval pozornost provozu. „Nemusíš se však bát. Na místě nějak vymyslíme, jak to udělat, abychom se oba nerušeně vyspali.“

„Dobře,“ pronesla jsem. Tomova slova mě trochu uklidnila, stále tu však byla další řádka věcí, o kterých jsme se ještě nepobavili a bylo třeba se k nim dostat. „Jak dlouho jsme spolu?“

„Třeba půl roku?“ navrhl.

„A jak jsme se seznámili?“ tázala jsem se dál.

„Tak, jak jsme se seznámili,“ odpověděl s trhnutím ramen. Prsty zlehka zabubnoval po kole volantu. „To se nemusí měnit, nemyslíš? Obsluhoval jsem na baru a ty jsi přišla zapít svůj žal. Ideální seznamovací příběh,“ pomlaskl si.

„Proč jsme se začali stýkat?“ zvedla jsem obočí.

„Nerozumím, na co se ptáš,“ zavrtěl hlavou.

„To, že jsem přišla zapíjet žal, nedává žádnou nápovědu tomu, proč jsme se začali stýkat dál,“ vysvětlila jsem. „Budeme říkat, že jsme sousedé? To bychom rovnou mohli říct, že už spolu bydlíme i po tom půlroce. V normálním vztahu je přece občasné přespání jednoho u druhého, vyzvedávání do práce, překvapení s květinami, společné večeře, kávy, návštěvy kin…“ začala jsem jmenovat. „Proč bychom tohle měli dělat kvůli tomu, že jsi mi nalil na baru pár skleniček?“ zeptala jsem se a poposedla si tak, abych na něj líp viděla. Sledovala jsem profil jeho obličeje, i pod strništěm vousů jsem viděla, jak zatíná a povoluje svaly na čelisti.

„Tím zapíjením to neskončilo. Ulítli jsme spolu a pak ze známosti na jednu noc vzniklo něco víc,“ řekl po chvíli verzi příběhu, která se mi však nepozdávala.

„Chabější už to být nemohlo, Tome,“ odfrkla jsem si. „Řekni mi důvod, proč by to z jedné noci přerostlo v něco víc.“

„Protože jsem v posteli zvíře a tobě byla jedna noc málo,“ odpověděl a vážnost v jeho hlase mě pobavila. Hlasitě jsem se zasmála.

„Aha,“ chechtala jsem se. „Takže jsem tě svedla na další a další noc? Nebo jsem tě do toho vztahu uprosila? Co jsem vlastně udělala, že jsi chtěl i ty být na dalším setkání se mnou?“ zvedla jsem obočí. „Neříkej mi, že by ses nechal ulovit, Tome. Neříkal jsi přece, že muži jsou lovci a ženy odměny?“ připomněla jsem mu. „Proč jsem tvojí odměnou, Tome? Z jedné noci to nenavlečeme na vztah. Podle mě by měl náš příběh toho, jak jsme se dali dohromady, znít jinak,“ vyslovila jsem svůj názor.

„Tvoje tělo může být mou odměnou. Jsi sexy, a tak jsi nemusela moc dlouho přemlouvat, abychom se spolu vyspali i podruhé. A potřetí…“ řekl. „A pak to můžeme jednoduše zakončit tím běžným a typickým: slovo dalo slovo a jsme spolu,“ ušklíbl se.

„Dobře. Takže jsme spolu, protože ty jsi v posteli zvíře a já mám sexy tělo,“ shrnula jsem naši dosavadní debatu. „Máme to ale krásný vztah, Tome, to musím uznat. To nám budou všichni fakticky závidět,“ pokývla jsem pobaveně hlavou.

„Nech si ten sarkasmus, drahá Eden,“ vrátil mi porýpnutí.

„Neříkej mi tak,“ ukázala jsem na něj prstem a moje žertovná nálada poklesla. „Neříkej mi nijak. Chci být prostě a jednoduše Eden. Nic víc.“

„Žádné sladké přezdívky, které by prozrazovaly naši zamilovanost?“ zvedl Tom obočí. Podíval se na mě a já i přes skla jeho brýlí viděla, že je mým požadavkem překvapen. Možná čekal, že jako dívka ve vztahu budu vyžadovat tyto projevy náklonosti, já jich však už měla dost.

„Od Joela jsem si vyslechla spoustu sladkých přezdívek a stejně mě dokázal podvést a lhát mi do očí. Nevěřím oslovením miláčku nebo zlato. Už ne,“ odpověděla jsem mu.

„Chápu,“ pokývl. „A když ti řeknu koblížku?“ zeptal se. Koutky úst mu zacukaly, a kdyby se očima nesoustředil na silnici před námi, určitě bych mohla vidět pobavení i v jeho pohledu.

„Tak dostaneš ránu pěstí a podle situace se rozhodnu, kam ta rána poletí,“ varovala jsem ho.

„Ale no tak, koblížku,“ zasmál se a podíval se na mě na trochu delší čas. Před námi teď byla rovná a prázdná silnice, tak si to mohl dovolit. „Takovým oslovením bych aspoň dal najevo, jakou mám chuť tě celou sníst,“ zavtipkoval. „Pokud s tebou nebude sranda, nemůžeme spolu být, Eden,“ přivřel oči a nespokojeně našpulil rty.

„Sám jsi to řekl: jsi se mnou kvůli mému tělu. O smyslu pro humor nepadlo jediné slovo,“ založila jsem si ruce na prsou.

„Fajn. Takže ze mě uděláme povrchního chlápka, kterému ve vztahu nezáleží na povaze a vlastnostech milované osoby,“ pomlaskl, čímž chtěl zřejmě vyjádřit svůj nesouhlas.

„A není to tak, když si do postele vodíš ty svoje úlovky?“ vyhrkla jsem rychleji, než jsem se nad těmi slovy vůbec zapřemýšlela. Až následně jsem si uvědomila, jak krutě to mohlo vyznít. Toma to však nijak neotřáslo.

„S těmi dívkami nehledám vztah. To víš. Teď mícháš hrušky a jablka dohromady, Eden. O čem se tu bavíme a co doopravdy dělám jsou dvě rozdílné věci,“ připomněl mi důrazným hlasem.

„Mám to,“ zvolala jsem, abych se vrátila k původnímu tématu. „Mám sexy tělo a máš rád moje sladkosti,“ ukázala jsem na něj prstem. „Dobře vařím, to tě drží ve vztahu se mnou.“

„Aha. A k tomu ještě přidáme, že jsi fanynka fotbalu a máme vystaráno,“ znovu si do mě rýpnul. Neodpověděla jsem, jen jsem se na něj zamračila. A když se zasmál, bylo mi jasné, že přesně to bylo jeho záměrem. 

 

Naše další debata se stočila ke společně tráveným chvílím. Poznámkou ohledně fotbalu Tom otevřel téma, které řeší každý, kdo ve vztahu kdy byl. Jaké společné koníčky můžeme mít a co jsou zase věci, které děláme odděleně – druhý o nich však ví, neb mezi sebou nemáme tajemství. I když jsem oponovala, že bychom po půlroční známosti nějaké tajnosti ještě mít mohli, Tom nesouhlasil. Rozhodla jsem se nic nenamítat, přece jenom jsem měla hrát jeho přítelkyni. Proč bych pak nemohla aspoň po tento víkend plnit jeho očekávání. Jakmile se pak vrátíme domů, všechno tohle skončí, zase to budu já, Eden, která má Toma za vousáče, souseda. 

„Tome, kdo všechno na té svatbě bude?“ zeptala jsem se.

„Na obřadu budou jen nejbližší. Předpokládám, že tam bude maximálně dvacet lidí. Ovšem dnešní večer bude náročnější. Bill má rád společnost mnoha lidí. Připrav se na to, že bude pěkně narváno, ať už budeme kdekoliv,“ povzdychl si.

„Pokud se jedná o svatbu, to pravděpodobně potkám celou tvoji rodinu, že?“ ujišťovala jsem se.

„Pravděpodobně. Nevím, jestli babi s dědou taky přiletí, nemají moc rádi cestování. Ale je možné, že je brácha přesvědčil. V tom je mistr,“ ušklíbl se. Polkla jsem. Jeho slova zazněla jinak, než by člověk čekal, když druhý mluví o svém sourozenci. O svém dvojčeti. Už při našem prvním rozhovoru jsem se rozhodla, že nebudu pídit po tom, co se mezi nimi stalo, ale moje zvědavost byla v tuto chvíli nezměrná.

„Tome,“ oslovila jsem ho. „Existuje něco, na co bych se měla připravit?“ položila jsem mu otázku, která mi už dlouho hloubala v mysli. Nechtěla jsem se do vztahů v jeho rodině příliš pouštět, rozebírat, věnovat tomu více pozornosti, než budu potřebovat. Tušila jsem však, že tento víkend nastanou věci, které se budou týkat i mě, už jen kvůli tomu, že přijíždím jako Tomova družka. Možná jsou věci, které je ochotný mi sdělit. A teď jsem mu dala příležitost mi je říct.

Tom si povzdychl. „Uhm,“ odkašlal si a přibrzdil, čímž reagoval na manévry auta před námi. „Sice nevím, kdo všechno je zvaný, tuším však… ne, jsem si jistý, že se na svatbě potkáme i s mou bývalou.“

„Expřítelkyně. Dobře,“ pokývla jsem hlavou.

Tom zabrzdil do úplného zastavení. Červená na semaforu zářivě svítila, když se ke mně Tom otočil s mrazivým pohledem v očích. „Bývalá žena,“ opravil mě. „Nikoliv přítelkyně. Byla moje manželka.“

Překvapeně jsem zamrkala víčky. Muselo mu být jasné, že mě tímto oznámením šokoval. S touhle informací mi část domněnek dosedla na místo, dílky puzzle do sebe začaly zapadat. Krátce jsem se nadechla a pokývla hlavou. Nereagovala jsem na to, přešla jsem to mlčením a uhnula pohledem. Nedokázala jsem vydržet, jak krutě se teď díval. Připomněla jsem si, co mi jednou Tom řekl, a rozhodla se to mít na mysli po celý víkend. Nestav mě do pozice nešťastného záporáka, který čeká jen na tvou spásu. Tenhle život si vybral. Vědomě. A já mu na tom nehodlám nic měnit. Odkašláním jsem si pročistila hrdlo. „Promiň,“ řekla jsem po dlouhé době ticha. „Měla jsem to vědět. Jenže… nikdy jsem se o tvůj život nezajímala, Tome. Vím, že o tobě kolovala spousta zvěstí. Když jsem se dozvěděla, že je tvůj bratr Bill, docvaklo mi, kdo vlastně jsi. Kdo jsi byl. Do té doby jsem se vlastně po tvém příjemní nepídila. Tehdy jsem ale neodolala, abych si pár článků nevyhledala. Přiznávám,“ brebentila jsem. Vypouštěla jsem z pusy slova tak, jak mi šla na jazyk, a příliš nepřemýšlela nad tím, co říkám.

„To není podstatné,“ hlesl.

„Není. Máš pravdu. Poslední zmínka o tobě byla snad před rokem, a vlastně to byla jen vzpomínka na staré časy. Očividně jsi změnil svůj život, upozadil se, vytratil z dosahu. Beru to,“ řekla jsem. „A počítám s tím, že mi říkáš pouze relevantní věci k naší dohodě,“ pokračovala jsem. „Co nepotřebuji vědět, to si klidně nech pro sebe. Teď ti zahraju přítelkyni a pak… po víkendu se každý vrátíme do svého života.“

„Přesně tak,“ souhlasil. Přidal plyn, rozjel auto a pokračoval v cestě. „Každý do svého života,“ zopakoval po mně polohlasně. „Řeknu ti ale jednu věc, kterou ses v těch článcích pravděpodobně nedočetla,“ pokračoval rozhodnějším hlasem. „Svou rodinu jsem viděl každé Vánoce. Nejsme rozhádaní na smrt. Jen jsem se rozhodl změnit svůj život. Odloučit se. Pročistit vzduch. Nejsme v tak častém kontaktu, minimální tam ovšem je. Kdybych se s nimi vůbec nebavil, byla by mi Billova svatba u prdele. Jenže média… bulvár vždycky všechno nafukoval, psal polopravdy a rád si domýšlel. Kolikrát jsme byli odloučení a ani o tom nikdo nevěděl. Teď to tak moc řešili, protože jsme s tím oznámili i ukončení naší kariéry.“

„Dobře,“ přikývla jsem. Nevěděla jsem, co víc bych k tomu mohla říct. Bylo to snad poprvé, co jsem ho slyšela tak dlouho mluvit o svém předchozím životě. Příliš často se nesvěřoval, vlastně nikdy, co se týkalo jeho minulosti. Teď už to bylo nevyhnutelné. Když spolu máme být šťastní, kousek z jeho historie znát musím. A i když se mi zdálo, že se těmi slovy spíše obhajuje, nekomentovala jsem to. 

„Teď si ve svém životě užívám svobody, které jsem předtím stěží mohl dosáhnout,“ doplnil.

„To ti přeju,“ řekla jsem. A když jsem na sobě ucítila Tomův překvapený pohled, otočila jsem k němu hlavu a stejně tak se na něj podívala. „Myslím… očividně sis svoje místo vybojoval, Tome,“ začala jsem vysvětlovat. „A teď to neříkám kvůli tomu, že ti tu mám dělat doprovod, hrát podporující přítelkyni. Myslím to vážně. Sama za sebe, tvou sousedku Eden. Jestli jsi teď konečně šťastný, tak jsem za tebe ráda.“

„Díky,“ hlesl. A to byla na několik dlouhých minut poslední slova, která jsme mezi sebou prohodili. Tom se znovu začal více věnovat řízení a já se dívala na budovy, kolem kterých jsme na široké silnici projížděli. Původně jsem si myslela, jak bude cesta zdlouhavá a nudná, že nastanou trapné chvíle, protože se ještě tolik neznáme. Opak však byl pravdou.

 

Během následujících dvaceti minut začaly budovy řídnout, proměňovat se na široké pozemky s obřími zahradami, že jsem od kraje silnice málokdy viděla dům hned u cesty. Když se Tomovo bubnování prsty po volantu znovu objevilo a k tomu si ještě nespokojeně povzdychl, pochopila jsem, že se blížíme k cíli. Po chvíli odbočil mezi alej stromů, vjeli jsme na kamenitou cestu, po které jsme se dostali až k přízemní budově, ve které by mohly žít klidně tři rodiny.

„Když jsi řekl, že budeme u tvojí mámy, rozhodně jsem si nepředstavovala tuhle vilu,“ pousmála jsem se.

Tom vypnul motor a zahleděl se na dům přes přední sklo auta, předloktím se opírajíc o volant. „Žije s bráchou. Je pro ně dostatečně velký. Já odsud musel vypadnout.“

„Nemáš teď ze svého bytu klaustrofobii?“

„Naopak,“ zavrtěl hlavou. „To spíš tady se necítím dobře,“ zafuněl. Přiznal to, co jsem se před chvílí sama domnívala. Sledovala jsem dům stejně jako Tom, já však s rozhodně jinými pocity, jinými myšlenkami v hlavě. Když jsem uviděla, že se široké domovní dveře otevřely a ven vyšla vysoká žena, sevřelo se mi hrdlo. Tom vytáhl klíče ze zapalování a pootočil ke mně svou tvář. „Připravená?“

„Na to se snad ani nejde připravit,“ řekla jsem. Nejistě jsem se pousmála. Tom pohledem přejel přes můj obličej.

„Ještě jedna věc, než se do toho pustíme,“ zamumlal a napřímil se v zádech. Stále však očima fixoval ty mé, jako by snad u mě chtěl najít nějaké uklidnění. To jsem mu teď nebyla schopná dát. „Pokud bych následující dny jakkoli překračoval tvoje hranice, upozorni mě.“

„Fajn,“ přikývla jsem. Ta slova ve mně vyvolala hromadu otázek, které jsem si teď nechala pro sebe. Tak nějak jsem však tušila, že je to drobné varování, ať se připravím na nejhorší.

„Tak pojď. Seznámím tě s mámou.“

B.