Undone | 30

A jsme u třicítky. Přijde mi to jako včera, co jsem zveřejňovala dvacátý díl! Jak moc ten čas letí, stejně tak děj v téhle povídce. 😊 Co na příběh zatím říkáte? Líbí? 🤔😀 Chci poděkovat za všechny komentáře u dílů, potěší, že se vždy aspoň jeden/jedna z vás ozve a pár řádků ohlasu sepíše. Díky. 🙏 Užijte si dnešní - opět trochu delší - díl, na který jste byli tak nedočkaví. 🤩❤️ B.

Hudba: Miley Cyrus feat. WATT, Elton John, Yo-Yo Ma, Robert Trujillo, Chad Smith - Nothing Else Matters

Ustoupila jsem stranou a zády se opřela o kmen stromu, u kterého jsem stála. Schovala jsem se před všemi, a hlavně před Tomem a Heidi. Zhluboka jsem dýchala a snažila se uklidnit. Právě teď jsem měla co dělat sama se sebou, takže jsem nevnímala zvýšený Tomův hlas, který se mezi stromy roznesl. Neviděla jsem, jak Heidi od sebe odstrčil, neslyšela jsem, že jí vyčetl, co si to o sobě myslí. V hlavě jsem zastavovala jakékoliv myšlenky, které se mi vynořily, nechtěla jsem dávat význam tomu, co jsem právě viděla. Kdybych však o tom vůbec nevěděla, byla bych mnohem klidnější. Byla jsem tu jako Tomova falešná přítelkyně, která měla sedět s jeho přáteli, a o tom, že se s Heidi políbili, jsem neměla mít ponětí. Kdybych teď však na sebe upoutala pozornost, měla bych udělat nějakou scénu? Měla bych jít a dožadovat se vysvětlení? V čem vlastně spočívala moje role falešné přítelkyně? Polkla jsem a zaklonila hlavu. Překonávala jsem knedlík v krku, který jsem si nedovedla vysvětlit. Nechápala jsem, proč se mi teď stahuje hrdlo. Na chvíli jsem se zahleděla na oblohu, na které už vyšly hvězdy, které byly krásně vidět díky nažloutlému světlu z lampionů, od kterých jsem byla dostatečně vzdálená. Naposledy jsem pomalu vydechla pootevřenými ústy, než jsem se vydala stejnou cestou zpátky ke stolu. V ruce jsem pevně svírala mobil a doufala, že nejsem příliš bledá, příliš šokovaná. Kráčela jsem pomalu, dávala jsem si záležet, abych ve vysokých sandálech na nerovném trávníku nezakopla a nezpůsobila si ostudu. Pohledem jsem střelila ke stolu, u kterého jsem celý večer seděla s Tomovými přáteli. Nepříjemný pocit kolem žaludku zesílil. Všem jsem jim lhala, abych dostála své poloviny dohody, vybásnila jsem jim, jaký náš vztah s Tomem je. A on se mezitím skrýval ve stínu… s Heidi. Nezastavila jsem se u stolu, rozhodla jsem se kráčet dál. Už jsem si plánovala, jak se zavřu na toaletách, dokud se neuklidním, a pokud by se mi měl žaludek houpat dál, prostě se schovám v pokoji, který mi byl přidělen. Kabelku jsem nechala na stole, ale to mi teď bylo jedno. Stejně v ní nic nebylo, mobil jsem držela v ruce a o kabelku určitě nepřijdu. Momentálně jsem se s Tomovými přáteli nechtěla vidět. Bála jsem se, že bych to nezvládla. Nechtěla jsem dále zůstávat ve společnosti, které jsem lhala, když Tom nehodlal hrát tu hru se mnou. A paradoxně to byla hra, kterou sám vymyslel.

 

Ucítila jsem na svém předloktí dotek. Během zlomku vteřiny jsem zpomalila krok až do zastavení. Ohlédla se a pohlédla do Tomových očí. Teď byly temné, kruté, jako by v sobě potlačoval vzrůstající hněv. Pod vousy jsem viděla rty semknuté do přímky. Jeho ruka sjela po mé kůži až k dlani, propletl si se mnou prsty a pevně sevřel. Hleděla jsem do jeho tváře a viděla na něm, že není v pořádku. A to samé musel vidět i on na mě. Mlčky jsem shlédla k našim propojeným dlaním a chvíli přemýšlela o tom, jestli tohle gesto pro něj vůbec něco znamená. Už jsem se chtěla nadechnout a zdvořile ho požádat, aby mě pustil a nechal jít vlastní cestou, ale jeho náhlý pohyb mě překvapil. Otočil se a zamířil cestou mezi stoly, do míst, kde jsem ještě nebyla. Silně mě držel za ruku a vedl mě za sebou, doslova mě táhl. Musela jsem přidat a zvýšit své tempo chůze, abych stíhala jeho dlouhým krokům, což na podpatcích nebylo snadné. Jako by odsud chtěl co nejrychleji vypadnout a už se nedokázal dočkat, až bude konečně pryč. Jen jednou jsem se ohlédla přes rameno a všimla jsem si, kolik očí nás sleduje. Opět jsme byli středem pozornosti. Především to byly oči jeho bývalé ženy, které mě probodávaly. Stála na druhé straně zahrady, v rukou držela úzkou skleničku se šampaňským a usmívala se.

Usmívala!

Projela mnou vlna hněvu. Otočila jsem se zpět na Toma a cukla svou rukou, za kterou mě držel, on však neregistroval tento můj chabý pokus o přivolání jeho pozornosti. Dál pevně svíral mou dlaň a kráčel pryč. Jeho rychlými kroky jsme se už dostali z dosahu všech, měla jsem však pocit, že už jdeme celou věčnost. Prošli jsme železnou bránou, která byla právě teď otevřená, a tak Tomovi nic nebránilo v dalším úniku. Ticho mezi námi dopomáhalo k tomu, že se mi vzdálenost od výstupu z brány zdála několikanásobná. Lampiony dávno vymizely, travnatá plocha zahrady se postupně proměnila v písčitou zem. Neřešila jsem teď fakt, že jsme se dostali na pláž, ani to, že jsem doposud neslyšela zvuky moře. Tom mě dotáhl až k několika zaparkovaným pouštním čtyřkolkám, a když konečně pustil mou ruku, projela mnou vlna chladu, která neměla žádné dočinění s okolní teplotou. Zůstala jsem stát na místě. Hleděla jsem na něj a nechápala, co se to právě stalo. Obešel jednu čtyřkolku a dlaněmi se opřel o její zadní konstrukci. Svěsil hlavu mezi ramena, jako by právě teď potřeboval několik minut na to, aby se uklidnil. Vzpamatoval. Rozhodl se, co dál. Po velmi krátké chvíli odklopil víko sedadla a vytáhl klíče. Nepřekvapilo mě, že věděl, kde hledat.

„Nasedni si,“ promluvil. Poprvé po té době jsem uslyšela jeho hlas. Byl zastřený a vůbec ne tak veselý, jako jsem si naposledy pamatovala. Rozhodně byl vytočený, sotva se ovládal.

„Kam chceš jet?“ zeptala jsem se a založila si ruce na prsou. Nebylo mi chladno, ruce se mi spíše třásly nejistotou z toho, co od něj právě teď můžu čekat. Pevně jsem svírala své bicepsy, až mi klouby prstů bělely.

Otočil se ke mně a podíval se na mě, jako by nevěřil tomu, že se vůbec na něco ptám. „Řekl jsem, aby sis nasedla,“ zopakoval svá slova. Neodpověděl na mou otázku, a to podráždilo zase moje nervy.

„A já se tě ptala, kam chceš jet,“ začala jsem relativně klidným hlasem v porovnání s tím, jaká bouře se odehrávala uvnitř mě. „V tuhle chvíli a v tomhle oblečení, zatímco je na vaší zahradě předvečer svatebního veselí tvého bratra,“ zdůraznila jsem.

„Potřebuji vypadnout, Eden,“ řekl stroze. Natáhl ke mně dlaň. „A potřebuji taky tebe.“

Frustrovaně jsem zafuněla a očima těkala mezi jeho obličejem a tou nabídnutou dlaní. Přemýšlela jsem, jaké jsou teď mé možnosti. Byla jsem sama naštvaná, nejen kvůli tomu, čeho jsem byla náhodným svědkem, ale taky kvůli tomu, jak se pak Heidi usmívala. Dráždila mě svým drzým chováním, a to jsem tu osobu ani neznala. A k tomu všemu podráždění přidal Tom svou špetkou do mlýna, že mě odtáhl jako nějaký svůj majetek. Bez jakéhokoliv dotazu, zda chci jít taky, rozhodl za mě, a mně teď nezbývalo než jít s ním.

Vložila jsem prsty do jeho dlaně. Pomohl mi vysednout na zadní sedačku čtyřkolky, a zatímco jsem si vyhrnovala sukni výše na stehna, aby se mi pohodlně sedělo, Tom se posadil mezi má kolena. Nastartoval a motor hlasitě zahučel. Když se rozjel, po prvních pár metrech jsem sjela až k jeho zádům. Nebylo snadné držet si odstup, zároveň jsem nechtěla spadnout, a tak jsem omotala paže kolem jeho těla.

Potřebuji vypadnout. A potřebuji taky tebe.

Mezi stehny jsem měla jeho boky, hrudí jsem se tiskla na jeho páteř a pod prsty jsem zakoušela jeho svaly na žebrech. Cítila jsem, jak mi písek šlehá do nahých kolen. Hlavou jsem se opírala mezi Tomovými lopatkami, skrývala jsem svůj obličej za jeho zády a dívala jsem se na vlnící se moře. Radši jsem ani neuvažovala nad tím, jak daleko jsme jeli, nechtěla jsem ani přemýšlet nad celou situací, kterou jsem nechápala. Na chvíli jsem zavřela oči. Snažila jsem se vnímat okolní vjemy – jak mě vlasy lechtají v obličeji, na ramenou, ve výstřihu – a nepouštět se do představ, smyšlenek a svých domněnek. V hlavě mi však neustále zněla Tomova poslední slova.

Potřebuji tebe.

Když začal jízdu zpomalovat, napřímila jsem se, abych se podívala, kde se nacházíme. Přijeli jsme ke kamenitému útesu, kde se písek střídal s jemnými i většími kameny. Když Tom zastavil a vypnul motor, rychle jsem se pustila jeho těla a odtáhla se, co mi to sedačka čtyřkolky dovolovala. Vysedl a otočil se ke mně. Vzal mě kolem pasu, a zatímco jsem se dlaněmi opřela o jeho ramena, pomohl mi seskočit ze čtyřkolky. Když jsem chodidly dopadla do písku, ucítila jsem ho až mezi prsty. Protékal mi otevřenými sandálky, na takový výlet jsem měla naprosto nevhodnou obuv. Chtěla jsem spustit ruce z jeho ramen a zbytečně neprodlužovat spojení našich těl, teď v soukromí nebylo třeba hrát jakékoliv divadlo. Tom mě však dál držel kolem pasu, a tak jsem své dlaně posunula jen na jeho nadloktí. Stál blízko mému tělu a hleděl do mé tváře, znervózňoval mě, jak tichý byl. Za sebou jsem měla horký motor čtyřkolky, neměla jsem kam ucouvnout, tak jsem se rozhodla udělat si prostor jiným způsobem. Polštářky prstů jsem přejela přes jeho hruď, prsty zavadila o jeho přívěšek. Na pouhý okamžik jsem vnímala, jak se mu hrudní koš zvedá a klesá s tempem jeho dechu, a jemně zatlačila do jeho prsou. Jako by se najednou probudil z podivného transu. Spustil ruce a ukročil vzad.

„Chováš se úplně jinak, Tome,“ zamumlala jsem. Už jsem musela přerušit to ticho, které mezi námi panovalo, roztříštit tu podivnou atmosféru, která mi svírala hrdlo.

„Samozřejmě,“ hlesl a dlaní si přejel přes obličej, jako by se potřeboval ještě trochu vzpamatovat. „Vždyť jsem zpátky v tom proklatém prostředí, že kterého jsem utekl,“ zabručel. Ukročil ještě o jeden krok a otočil se ke mně bokem. Prsty si promnul svaly na straně krku. 

„Proč mě potřebuješ?“ zeptala jsem se na dotaz, který mi celou cestu hloubal v hlavě.

Střelil po mě pohledem. „Protože jsi připomínkou světa, který jsem si nově vybudoval,“ začal. Dál ke mně stáčel svůj pohled, a když přešlápl z nohy na nohu, otočil se ke mně i svým tělem. „Toho světa, ve kterém jsem svým vlastním pánem,“ trhl rameny.

Neodpověděla jsem na to. Nechala jsem mezi nás opět prostoupit ticho, které vyrušovalo jen šumění moře. Už byla tma, i tak jsme si ale viděli do tváří díky velikému měsíci, který zářil nad našimi hlavami. Byl téměř úplněk, na obloze nebyl jediný mrak, který by zakrýval hvězdy.

„Omlouvám se ti, Eden,“ řekl najednou. Jeho slova mě překvapila. „Nečekal jsem, že to bude tak náročné. Neměl jsem tě do toho vůbec tahat. Neměl jsem po tobě chtít, abys mi dělala falešný doprovod. Měl jsem se tomu postavit čelem a nebýt srab.“

„Myslíš, že jsi srab? Kvůli tomu, že sis řekl o pomoc?“ zeptala jsem se. Chtěla jsem mu naznačit, že mu to nemám za zlé, ač mnou právě teď prostupovalo neskutečné naštvání na to, jak celý večer postupoval. Byly věci, na kterých se i on podílel, další část večera však proběhla a Tom to svým konáním nemohl nijak ovlivnit.

Trpce se zasmál. „Byla to žádost o pomoc nebo jsem tě postavil před hotovou věc a v podstatě ti nedal na výběr?“ položil mi trefnou otázku. 

„To už stejně nezměníš,“ odpověděla jsem po chvíli.

„Eden, zase spadáš do starých kolejí a omlouváš činy druhého člověka. Víš to?" podíval se na mě zpod svých řas. Možná právě teď udeřil hřebíček na hlavičku. Tím, že si bude sypat popel na hlavu, však nezmění, co se už stalo. Rozjetý vlak už nezastaví.

„Jsme v tom oba namočení až po uši, Tome. Pokud nechceš někoho ranit a sám sebe zostudit, nezbývá nám než to dohrát do konce,“ řekla jsem holý fakt, za kterým jsem si stála. Ostuda by to totiž nebyla jen pro něj, ale pravděpodobně i pro mě.

Tom na mě hleděl, jako by potřeboval čas na to, aby zpracoval, co jsem mu právě řekla. Když po chvíli pokývl hlavou, měla jsem pocit, jako by se trochu uklidnil. Už přestal přešlapovat na místě, nervózní tiky jeho těla ustaly. Zafuněl a polštářky prstů si promnul víčka. „Potřebuji přijít na jiné myšlenky,“ zamumlal přes dlaně.

„Fajn,“ odpověděla jsem. Rozhlédla jsem se kolem a rychle vymýšlela nějaké vhodné téma. „Tak… tak mi dej další lekci,“ navrhla jsem. „Až se po tomhle víkendu vrátíme zpátky do města, mám mít rande s Cainem. Jaké další pravidlo do vztahů bys mi řekl?“ zvedla jsem obočí. „Co bys mi poradil, aby mi další setkání už prostě nemohl odříct, i kdyby mu přijelo těch sester deset?“

Tom spustil ruce ze svého obličeje a podíval se na mě, jako by nechtěl věřit tomu, co jsem právě řekla. „Další pravidlo,“ zasmál se najednou. Jeho smích neustával a já měla pocit, jako by mu díky tomu z ramen padala neskutečná tíha. 

 

Stála jsem u čtyřkolky a sledovala, jak se Tom směje. I v té okolní tmě jsem viděla jeho veselý výraz. Pochechtával se, i když se ke mně pomalu přibližoval. Nejistým pohledem jsem hlídala jeho tělo, které se ke mně naklonilo. Paží sáhl za mé tělo a odklopil polstrování sedačky, zpod které vytáhl deku. Nedíval se mi do tváře, nakláněl se však tak blízko, že jsem cítila jeho vůni. Připomnělo mi to náš první společný večer, kdy jsem se opilá opírala o jeho auto, u kterého mi chtěl otevřít dveře a já si naivně domyslela, že mě chce políbit. Ta vzpomínka ve mně vyvolala vlnu studu, která mě přinutila ustoupit stranou, aby měl volný přístup ke čtyřkolce a veškerým jejím úložným prostorům. Teď jsem byla střízlivá, měla jsem sotva jednu skleničku šampaňského. Momentálně jsem se nemusela stydět, byla jsem však neskutečně zmatená. Nevěděla jsem, co od Toma čekat. Předtím na mě byl přísný, přesto mi však pomohl a nenechal mě na ulici, ani v taxíku. Teď jsem pomáhala já jemu, zatímco se vypořádával se svými démony z minulosti, kterým jsme vyšli naproti už jen tím, že jsme přijeli na Billovu svatbu. Byl rozhozený, naštvaný a pak se začal najednou takhle vesele smát? Co jsem si o tom měla myslet?

„Ty tvé změny nálad mě trošku děsí, Tome. Nezbláznil ses, že ne?“ zeptala jsem se ho. Nebála jsem se říct svůj názor nahlas, Tom byl jeden z mála lidí, u kterých jsem si to kdy dovolila. Držela jsem paže překřížené před hrudí a sledovala, jak rozkládá deku kousek od čtyřkolky, abychom se o ni mohli případně opřít zády.

„A kdyby jo?“ podíval se na mě. Pohodil hlavou ve snaze odhrnout si vlasy, které mu vyklouzly z drdolu. Hřbetem ruky si přejel přes čelo a zadíval se na mě, očividně zvědavý na mou odpověď.

„Myslím, že bych byla v prdeli. Odvezl jsi nás tak daleko, že by mi zřejmě nepomohlo ani křičet strachy, ani volat o pomoc,“ trhla jsem rameny. Pousmála jsem se, abych mu naznačila, že to myslím jako žert. Tom se na mě podíval, stojíc uprostřed natažené deky.

„Nemusíš mi zvedat náladu. Moc dobře vím, že jsi sama vytočená, Eden,“ řekl a zavrtěl krátce hlavou. Strčil si ruce do kapes, nohy mírně rozkročené.

„Cože?“

„Prosím tě,“ ušklíbl se a naklonil hlavu na stranu. „Kdybys mohla zabíjet pohledem, už bych dávno nedýchal. I když to skrýváš a snažíš se ovládat, na očích je ti to vidět,“ řekl. „Chtěla bys další pravidlo do tvého vztahu? Neskrývej emoce. Když jsi naštvaná, řekni, že jsi naštvaná. Když jsi smutná, řekni, že jsi smutná. Buď autentická. Nestyď se za to, že něco cítíš. Emoce jsou běžnou součástí života a skrývat je kazí jen tvůj vnitřní svět. Dusí to pak jedině tebe.“

„Tome,“ začala jsem a už měla na jazyku výmluvu, ale jeho další slova mě zaskočila.

„Moc dobře vím, že jsi viděla, co se stalo, Eden. Viděl jsem tě odcházet.“

Polkla jsem a několikrát zamrkala víčky. Stále jsem postávala u kraje deky, na které Tom stál. Jako by to teď bylo jeho teritorium, do kterého jsem měla vstup zakázán. Pevně jsem sevřela své paže, které jsem měla překřížené před prsy, a mlčky hleděla do jeho tváře. Díval se na mě a tiše vyčkával mou odpověď. Grimasu. Jakoukoliv reakci. A když jsem po několik vteřin jen oplácela jeho pohled, vytáhl jednu ruku ze své kapsy. Natáhl ji ke mně dlaní vzhůru, jako to už udělal několikrát za tenhle krátký večer. Zval mě na své území.

„Pojď se za mnou posadit,“ pobídl mě. A v ten moment jsem otevřela stavidla.

„Fajn,“ odsekla jsem. „Jsem naštvaná, Tome. A možná neumím to své naštvání dostatečně vyjádřit, protože si připadám jako neskutečná kráva. A tak to radši dusím v sobě, než abych všem tvým příbuzným ukázala, že jsem tak pitomá. Hraji ti tady přítelkyni, bavím se s lidmi, které už nikdy v životě neuvidím, vymýšlím si podrobnosti života, který jsem nikdy nežila, a zamilovaně mluvím o tobě, kterého vůbec, ale vůbec neznám,“ rozhořčila jsem se. „Řekni mi… jsem tady kvůli tomu, aby Heidi žárlila a ty bys ji tím získal zpátky?“ zeptala jsem se.

Ve svém překvapení na mě vykulil oči. „To vůbec,“ nesouhlasil. „Jak tě tohle mohlo napadnout?“ hlesl. Svými slovy reagoval pouze na mou poslední otázku. Svěsil ruku zpátky k tělu. Olízl si ret a pokračoval sám od sebe, nemusela jsem říkat nic dalšího. „Nelhal jsem ti, když jsem řekl, že chci rodině zacpat pusu. Chtěl jsem jim ukázat, že se mýlí, pokud si myslí, že jsem nešťastný, a že jsem utekl, abych si lízal rány… Já utekl, abych… abych se nezbláznil.“

„Jak by to vypadalo, kdyby prasklo, že je náš vztah jedna velká lež?“ zvedla jsem obočí. „To by jedině potvrdilo jejich domněnky. Nemyslíš?“ naklonila jsem hlavu na stranu.

„Proti téhle logice nemám co říct,“ přitakal. „Máš pravdu. Jenže na druhé straně je moje rodina, které je až nemožné vysvětlit, že i singl člověk může být spokojený,“ povzdychl si. „Přišla mi lepší varianta nepřijet sám. A jak jsi sama řekla: už jsme v tom oba namočení a musíme naši hru dohrát do konce.“

Povzdychla jsem si a prsty si vjela do vlasů. Sjela jsem na svaly na ramenou a zlehka si je promnula, zatímco jsem pohledem uhnula k šumícímu moři. Ač jsem si původně myslela, že nemám právo Toma nutit mluvit o jeho osobních věcech, svým souhlasem s rolí falešné přítelkyně jsem se stala součástí těchto věcí. Právě teď jsem stála uprostřed toho všeho.

„Eden?“ oslovil mě.

Svýma očima jsem vyhledala ty jeho. „Musíš mi říct, co se mezi vámi stalo, Tome,“ hlesla jsem. Ta slova jsem nevyslovila jako prosbu, jednoduše jsem mu to nařídila. Pokud chtěl, abych v tom nadále pokračovala, prostě jsem o tom musela mít nějaké informace.

„Dobře,“ souhlasil. Znovu mi nabídl svou dlaň – gesto, kterým mě zval na deku. „Tak pojď za mnou.“

B.