Undone | 32

Tak jsem tu opět s dalším - trošku delším dílem. 😊 Díky moc za předchozí ohlasy, jsem ráda, že vás (stejně jako i mě) těší, jak se ti dva rozkošně sbližují. 😍🤩 Tak se opět těším na vaše komentáře, jsou pro mě něco jako povídkou. Jestli mi teda rozumíte. 😅 Příjemné počtení. 🌸🤟 B.

P. S. Komu se nechce překládat hudba, je to píseň o přáních, o nezapomínání, že čas léčí, ale stejně někdy nedokážeme zapomenout, a pak důležitá otázka, kterou celá píseň končí: proč jsou tvé ruce tak vzdálené... 😊

Hudba: Hande Mehan - Sen Beni Güzel Hatırla

Ucítila jsem na svém čele jemný dotek. Když se pohnul vítr, vlasy mě lehce zašimraly na tváři, ten dotek byl však něco jiného. Hned na to následoval hlas, který mě přiměl procitnout, a zároveň mi prozradil, kdo se mě to dotýkal.

„Vstávej, snílku.“

Vydechla jsem a zavrtěla sebou. Dotek na čele se opakoval, jak Tom odhrnoval vlasy z mého čela. Otevřela jsem oči a uvědomila si, že hlavou ležím na Tomově stehnu. Nohy jsem měla přikrčené k tělu, kousek deky byl přehozený přes spodek mého těla. Tom zlehka přejel přes mé lopatky, jeho dotek příjemně hřál. Pomalu jsem se posadila a rozhlédla se kolem sebe. Po probuzení jsem byla zmatená, potřebovala jsem pár vteřin na to, abych si vzpomněla, že jsme se čtyřkolkou ujeli pryč, povídali si a já pak usnula v Tomově hřejivém náručí.

„Vychází slunce, dívej,“ pousmál se Tom a hlavou pokynul někam za mé rameno. Poslechla jsem ho a ohlédla se. Zamžourala jsem do kotouče ranního světla, než jsem se podívala zpátky na něj. Zatímco jsem tu pár hodin ležela, Tom zůstal v poloze vsedě.

„Ani nevím, kdy jsem usnula,“ zamumlala jsem. Prsty jsem si prohrábla vlasy a přejela si jimi přes obličej, abych se trochu probudila. Zahleděla jsem se do jeho tváře. „Ty ale nevypadáš, že bys spal,“ konstatovala jsem. Působil unaveně, víčka ztěžka otevíral, jako by měl každou chvíli usnout. Zlehka jsem naklonila hlavu na stranu, zatímco jsem se jednou dlaní opírala o deku.

„Usnula jsi v polovině historky o tom, jak se Georg pozvracel, protože chtěl za každou cenu vyzkoušet ústřice,“ připomněl mi Tom. 

Zasmála jsem se. „To, že málem pozvracel u první ústřice, si pamatuju,“ ukázala jsem na něj prstem.

„No, kdyby sis to vyslechla až do konce, zjistila bys, že se doopravdy pozvracel půl hodiny po tom, co jsme pak přišli na hotel,“ zasmál se spolu se mnou. 

„A přesně takový typ historek má Georg zase o tobě?“ zeptala jsem se. „Kde ses kdy pozvracel, zakopl nebo se nějak jinak ztrapnil?“ zvedla jsem obočí.

„Ano, přesně takový typ historek,“ souhlasně pokývl hlavou.

„Neuvěřitelné,“ zasmála jsem se. Pokoušelo se o mě zívnutí, kterému jsem nechala volný průběh. Protáhla jsem se a zavrtěla se na místě, abych si trochu rozpohybovala ztuhlé svaly. Natáhla jsem se pro mobil, který celou noc ležel vedle mě. Když se mi nepodařilo rozsvítit displej, vzhlédla jsem. „Nevyrazíme zpátky? Mám vybitý mobil a já jsem taky docela vybitá,“ povzdychla jsem si.

„Za chvilku,“ odpověděl mi Tom a hlavou zase pokývl za mé rameno. Zahleděl se do vycházejícího slunce a já následovala jeho pohled. Obloha byla bez mraků, takže jsme měli dokonalý výhled na slunce dnešního dne. Pohled na to, jak se odráželo na mořské hladině, byl dech beroucí.

Za pár minut jsme se začali zvedat. V tichosti jsme sbalili deku, společnými silami jsme ji poskládali a ani se nemuseli nijak domlouvat. Tom ji zase uložil do prostoru pod polstrovaným sedadlem. Pléd jsem si nechala na sobě, bylo mi ještě chladno, a tím, že jsem se už netiskla k Tomovi, jsem přišla o největší zdroj tepla. Když mi nabídl dlaň, nasedla jsem na čtyřkolku. Tentokrát vše probíhalo bez remcání, bez zbytečných otázek. Znovu jsem se přitiskla k jeho zádům a omotala paže kolem jeho pasu. Jak mi včerejší noční cesta připadala dlouhá, teď jsem zjistila, že jsme nebyli zas tak moc vzdáleni. Možná to bylo tím, že jsem viděla, kam jedeme, možná i tím, že se mi tam příliš nechtělo vracet, a proto to tak uteklo. Kdybych nebyla rozespalá, hladová a bylo by mi tepleji, asi bych na pláži byla schopná vydržet déle. Teď jsem však potřebovala sprchu a dohnat spánek, nebo si minimálně uvařit kávu a pořádně posnídat.

„Dnes je obřad až navečer. Myslím, že budeme mít hromadu času se dospat,“ řekl Tom, sotva jsme oba seskočili ze čtyřkolky, vydali se zpátky do zahrady a tím ukončili naše večerní cestování. Jako by mi četl myšlenky.

„Téměř celý den na regeneraci. Jaký luxus,“ podotkla jsem ironicky. „Při mém štěstí se mi nepodaří usnout, budu se jen převalovat, a nakonec budu večer totálně vyřízená,“ ušklíbla jsem se.

Tom se zasmál. A zatímco jsme volným krokem přecházeli zahradou, kde už stály jen stoly s použitým nádobím a u nich neobsazené židle, položil mi ruku kolem ramen. „Drahá Eden,“ zamumlal kousek od mého ucha. „Znám několik způsobů, kterými se můžeš příjemně unavit a po kterých budeš spát jako nemluvně.“

„Nepovídej,“ podívala jsem se na něj. Už jsme byli těsně u schodů na terasu, a tak jsem zvolnila krok do zastavení. Tom se zastavil spolu se mnou a zůstal stát blízko, ač už nedržel ruku kolem mých ramen. „A je některý z těch způsobů použitelný v naší situaci?“ zvedla jsem obočí. Záměrně jsem vynechala prosbu, aby mi neříkal drahá Eden. Bylo mi jasné, že bych tím jen skočila na lep, a dala mu záminku, čím si ze mě může utahovat. „Nebo je snad naše situace irelevantní?“ naklonila jsem hlavu na stranu. Ukazováčkem jsem přejela po jeho hrudi podél přívěšku, který mu visel kolem krku, až jsem prstem přijela do středu jeho bránice. Jedním krokem jsem se přiblížila. „Co, Tome,“ zašeptala jsem. „Můžeme se i my dva nějak společně unavit?“

Tom přistoupil na tu hru, kterou jsem tak okatě začala hrát, a zuby si přejel přes spodní ret. Konečky prstů přejel podél linie mé čelisti a mírným tlakem zvedl můj obličej k tomu svému, zatímco mě podržel za bradu. „Eden, musím uznat, že v těch hereckých výkonech překonáváš samu sebe.“

„Snažím se,“ uculila jsem se. Kdybychom právě teď nežertovali, celá situace by vypadala úplně jinak. Způsob, jakým jsme proti sobě stáli, jak jsme se dotýkali a dívali se navzájem do očí, mohl v mnohých pozorovatelích vzbuzovat dojem, že si tu předáváme sladké řeči.

 

Tom se nadechoval k odpovědi, když se kousek od nás otevřeli dveře vedoucí ze zahrady do domu. Oba jsme překvapeně ucukli. Najednou jsem se cítila provinile, ač tu nebyl žádný důvod – přece jsme pro všechny byli zamilovaný pár.

„Tady jste!“ zvolala Millie polohlasně, jako by nechtěla budit veškeré obyvatele domu. „Bože, my se celou dobu strachovali, co se vám mohlo stát, a vy se vracíte se sladkým úsměvem na rtech!“

„Strachovali?“ nechápavě jsem po ní zopakovala a pohledem přejela i do tváře Billa, který se za ní objevil. Ve tváři byl unavený, působil podrážděně a nabroušeně. V den jeho svatby rozhodně nežádoucí rozpoložení.

„Tak rychle jste odsud vystřelili, že jsem si myslel, že prcháte a na svatbu se už nevrátíte,“ prozradil a založil si ruce na prsou. „Chtěli jsme vám i zavolat, zjistit, co se děje, ale nechal sis mobil doma,“ řekl. Znělo to jako výčitka, jako důvod další rozepře mezi bratry. A já právě teď pocítila nepříjemné sevření kolem žaludku. Něco takového jsem způsobit nechtěla. 

Millie si hrábla do kapsy mikiny a vytáhla mobil, který jí nepatřil. „Hledali jsme kontakt na Eden, chtěli jsme se zkusit spojit aspoň s ní a zjistit, jestli jste v pořádku. Nenašli jsme však, jak ji máš uloženou, Tome.“

„Aspoň, že hesla máš pořád stejná,“ konstatoval Bill. Tom si vzal od Millie svůj mobil, jehož displej se při pohybu rozsvítil. Díky tomu jsem uviděla tapetu, kterou si Tom nastavil. Ač jsme kvůli tomu jeden večer strávili focením společných fotek, ani jedna z nich se nedostala do výběru. Na displeji svítila naprosto jiná fotka, taková, o které jsem neměla tušení, že existuje. Byla jsem na ní sama, se soustředěným pohledem sklopeným k fotoaparátu v mých rukou. Stála jsem u kraje terasy a kontrolovala fotky, které jsem právě udělala. Vzpomínala jsem na tu situaci – zrovna jsem si přibližovala Tomovu fotku a detailně zkoumala, jestli jsem si dostatečně vyčistila všechny součásti svého foťáku. Netušila jsem, že tehdy fotil. A Tom rychle zhasnul svítící displej, jako by ani nechtěl, abych si ji déle prohlížela.

„Kde jste teda byli?“ zeptala se Millie.

Uslyšela jsem Tomovo ostré nadechnutí, nic však neříkal. „Zajímala jsem se o to, jak to tady celé vypadá,“ začala jsem a prsty položila na Tomovo rameno. „Přemlouvala jsem Toma, aby mě tady provedl, samou zvědavostí jsem nemohla vydržet. Nakonec jsme přišli až na pláž a trošku se zapomněli u hvězdné oblohy,“ pousmála jsem se. Sotva jsem si začala vymýšlet tuhle výmluvu, Tom položil paži kolem mého pasu.

„A očividně i východu slunce,“ pronesl otráveně Bill a potlačil dlouhé zívnutí.

„Omlouvám se. Jestli jste ponocovali jen kvůli nám… Nenapadlo mě, že… Promiň,“ řekl Tom. Žádnou větu pořádně nedokončil, avšak své sdělení naznačil dost jasně.

„To bych se spíš měla omlouvat já,“ zase jsem se do toho vložila. „Tak dlouho jsem žadonila, až Tom svolil. Je to moje vina,“ pokývla jsem hlavou.

Millie se dlouze nadechla. „No dobře. Když už vás tady máme, můžeme se jít v klidu vyspat. V pět odjíždíme na jachtu, kde bude obřad. Buďte připravení před pátou. Neopozděte se, prosím,“ zadala nám instrukce. „Kolem druhé bude v jídelně připravený raut s drobným obědem, hlavní večeře bude na moři,“ řekla. „Tam bude pak i pozdní snídaně, tak si vezměte do menší tašky i věci na převlečení a nějaké pyžamo. A já už jdu spát, ať u obřadu nevypadám jako zombie,“ pousmála se, a když se otočila na Billa, zlehka se políbili. Odešla, zatímco Bill dál stál ve dveřích terasy. Stále si držel ruce překřížené na hrudi a tvářil se tak nespokojeně, až mi v tom začínalo být nepříjemně.

„Zase se chováš jako puberťák?“ pomlaskl si a pohledem terorizoval svého bratra.

„Bille,“ zamumlal Tom a frustrovaně povzdychl. „Aspoň dnes s tím přestaň.“

„Jdu se vyspat. Dobrou,“ zamručel. Líným pohybem se otočil na patě a přivřel za sebou dveře, jako by snad ani neočekával, že i my s Tomem plánujeme vcházet do domu. Hlavou se mi honila spousta informací, které jsem se za tuto noc o Billovi dozvěděla. Nedokázala jsem však pochopit, proč se postavil proti svému bratru a podpořil Heidi. Snažila jsem se na Billa nehněvat, přece jenom jsem měla mnoho informací pouze od Toma a znala jsem tedy situaci jednostranně. I tak jsem byla svědkem toho, že se k sobě nechovali jako bratři. A moje hlava to právě teď prostě nepobírala. 

 

Když jsme s Tomem osaměli, rychle jsem se pustila jeho paže. Ustoupila jsem o krok vzad a zamračila se podobně jako před chvílí Bill. Já však z naprosto jiného důvodu. Tom se opřel o dřevěné zábradlí a unaveně se na mě podíval.

„Jdeme taky spát?“

„Ty jsi věděl, že je obřad na jachtě?“ položila jsem mu otázku, na kterou jsem potřebovala znát odpověď, zatímco jsem naprosto ignorovala jeho slova.

„Já ti to neřekl?“ zatvářil se překvapeně. „Je s tím snad nějaký problém?“ nechápal. „Bojíš se otevřené vody nebo snad trpíš mořskou nemocí?“ hádal, když jsem chvíli mlčela a jen na něj hleděla. A když jsem k němu udělala krok, abych získala zase trochu soukromí a měla jistotu, že nikdo neslyší náš rozhovor, prozradila jsem mu, co je mým problémem.

„Nechce se mi trávit večer na moři,“ procedila jsem mezi zuby tichým hlasem. „Nechce se mi být s Heidi na jedné jachtě, kde před ní nemůžeme utéct. A rozhodně se mi nechce předstírat klidný spánek v malé kajutě, kterou budu velmi pravděpodobně sdílet s tebou, ty můj milovaný příteli,“ zamručela jsem.

Tom protočil oči. „To je to poslední, co teď chci řešit, Eden.“ Prsty si promnul kořen nosu, jako by ho teď moje slova neskutečně obtěžovala. Odrazil se od zábradlí a udělal pár kroků do zahrady, na část trávníku, kde žádné stoly nestály. Přešel pár metrů tam a zase zpátky. A hned pohyby opakoval – tam a zase zpátky.

„Ale já to chci řešit,“ nedala jsem se odbýt. Následovala jsem ho, a tak ho přiměla se zastavit, podívat se na mě. Založila jsem si ruce na prsou. „Bojuji sama se sebou, abych vydržela, zatímco mě situace tlačí do další neskutečně nepříjemné pozice. Zase se kvůli tobě dostávám pod tlak, Tome,“ zamračila jsem se. A když jsem na něj při svých slovech ukázala prstem, s nelibým výrazem sledoval špičku mého ukazováčku, který mířil přímo do jeho obličeje.

„Eden, mohla by ses trošku utišit, aby tě neslyšel celý dům?“ upozornil mě Tom. Ani jsem si neuvědomovala, že postupně zvyšuji hlas. Byla jsem však tak rozhořčená tím, že mi nesdělil tuhle důležitou informaci, že jsem musela dát průchod svému popuzení.

„Radil jsi mi, abych dávala najevo emoce. Tak je teď dávám,“ řekla jsem a důrazně máchla pažemi. „Máš s tím problém?“ zamračila jsem se na něj. „Zatajil jsi mi, že se bude obřad konat na jachtě. Už tak se děsím toho, že bude v úzkém kruhu těch nejbližších, kterým budu muset nejvíc lhát, a teď se dozvím, že s nimi budu v uzavřeném prostoru, odkud nebude úniku?“ zvedla jsem obočí.

„Hej, Eden!“ zvýšil i Tom svůj hlas. Potřeboval mě uklidnit, a to teď byla zřejmě jediná cesta, jak toho dosáhnout. Položil mi dlaně na ramena a pevně sevřel mé svaly. „Nějak to vyřešíme, jen teď nedělej scénu, prosím tě.“

Frustrovaně jsem zafuněla do jeho obličeje. „Tobě se to řekne,“ odsekla jsem. Uhnula jsem pohledem, ale jen proto, aby se mé naštvání nestupňovalo.

„Eden,“ zamručel varovně mé jméno. „Uklidni se, prosím tě,“ začal a zlehka se mnou zatřásl, čímž mě přiměl se na něj znovu podívat. „Teď se musíme vyspat. A jak se vyspíme, můžeme se začít bavit o tom, jak to uděláme na jachtě. A až překonáme večer s obřadem, pak už nás nemůže nic dostat. Ale teď…“

„Teď se jdi bodnout, Tome,“ procedila jsem mezi zuby. Moje slova ho přiměla zamračit se. Zdálo se, že ho moje reakce dostávají do naštvání. Přenášela jsem na něj svoje momentální rozpoložení. Jako bych zapomněla na to, jakou noc jsme prožili – poklidnou a plnou svěřování a srand. Teď tu byl zase Tom, ten vousatý soused, který mě provokoval svou přehnanou jistotou a určitou mírou sobectví. Jak mohl být klidný při pomyšlení, že máme být jeden večer a jedno ráno na jachtě, kde bude okolo dvaceti lidí? Bude to dvacet párů očí, které mohou zkoumat každý náš pohyb, dvacet úst, které můžou vyslovit otázku, na kterou nebudeme mít odpověď. A celá takhle šaráda praskne.

„Eden,“ znovu zabručel mé jméno. Další varování.

Nespokojeně jsem se vyvlekla z jeho sevření. „Co, Tome?“ zeptala jsem se a provokativně zvedla bradu. „Copak máš na srdci?“ založila jsem si ruce na prsou. „Ty si vůbec neuvědomuješ, jak rizikový večer to pro nás bude? Už teď mám nervy na dranc, a to jsem na to zatím jen pomyslela!“ důrazně jsem řekla poslední slova.

„Eden!“

„Třetí varování? Teď podle tvých pravidel přijde vyloučení?“ zeptala jsem se a sarkasmem jsem nešetřila. Viděla jsem na něm, že už je na konci svých sil – oba jsme byli po uplynulé noci vyčerpaní. Já však měla potřebu dát najevo, že se mi ani trochu nelíbí, co nás dnešní den čeká. 

„Mohla by ses ztišit, kurva?“ zaklel. Překvapeně jsem zatajila dech. Bylo to po hodně dlouhé době, co jsem Toma slyšela použít sprosté slovo v souvislosti se mnou. Uměl nadávat, to jsem věděla, ale většinou jen na to, když jeho oblíbeného hráče zfaulovali nebo když se mu vylila káva na stolku na terase. Teď to bylo kvůli mně.

Nadechla jsem se. A už jsem měla slova na jazyku, když se kolem nás spustilo zavlažování trávníku, na kterém jsme stáli. Hleděli jsme si naštvaně do očí, zatímco se první kapky vody dotkly našich těl, vsákly se do našeho oblečení, stekly po našich tvářích. Jako by ty kapky smývaly mé naštvání a přinášely kousky radosti. Celá situace mi najednou přišla absurdní, až jsem se musela začít smát. A když jsem se rozhihňala já, Tom nezůstal moc dlouho pozadu. Ač jsme se před vteřinou oba mračili, teď jsme se smáli tomu, jak jsme dopadli. Zaklonila jsem hlavu a zahleděla se na ranní oblohu, zatímco se voda dál snášela na mé tělo. Roztáhla jsem paže a zatočila se na místě jako rozradostněné malé dítě.

„Teď už s tou sprchou tolik práce mít nebudeme,“ zasmál se Tom.

Podívala jsem se na něj a dál se usmívala. Sledovala jsem, jak se mu mokré vlasy lepí na krk, jak se nasáklé triko tiskne na jeho hruď, a jak je díky tomu vidět vypracované svalstvo pod látkou trika. „Nic to ale nemění na tom, že se mi na jachtu nechce,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Taky se mi tam nechce, Eden. Ale je to jejich přání. A jejich způsob, jak si zajistit trochu větší soukromí při obřadu, než kdyby probíhal kdekoliv jinde na souši,“ trhl rameny.

Pokývla jsem hlavou na znamení, že chápu. Často jsem pozapomínala na to, jakou historii za sebou mají a že Bill a Tom jsou slavní. Tomovi se to dařilo korigovat, žít relativně normální život, o Billovi jsem však nevěděla, jak na tom je. A pokud jsem Toma dobře pochopila, Bill si vždy rád slávy užíval.

„Jdeme teda spát?“ znovu se zeptal Tom. Oba jsme začali ustupovat ze zavlažovaného trávníku. Určitě teď po chodbě uděláme mokré stopy, ale co se dalo dělat.

„Ještě mám na tebe jeden dotaz,“ hlesla jsem, když jsme se zastavili u zavřených dveří na terase. Tom se na mě krátce podíval a čekal, na co se zeptám. „Jak mě máš uloženou v mobilu, že to Bill s Millie nemohli najít?“

Jeho rty se roztáhly do úsměvu. „Snílek,“ odpověděl. „Mám tě uloženou jako snílek,“ zopakoval. V tu chvíli zatáhl za posuvné dveře a dlaní mi pokynul, abych vešla první. Poslechla jsem ho, zabřednutá ve vzpomínkách, kdy mi prvně takhle řekl.

Přesně taková jsi. Snílek, který žije ve svém světě a nevidí, že vše okolo se hroutí. Takového snílka je snadné podvést. Takový snílek se brzo omrzí. A takového snílka je nejsnazší dostat do postele.

Ztěžka jsem polkla. Bože. Takže tohle si o mně myslí? Proč se ale u toho slova usmíval?

B.