Undone | 34

Děkuji za všechny vaše komentáře, vy odvážní komentující. 😊🙏 Užijte si dnešní - opět trochu delší díl. Svatba už je v plném proudu, jste zvědaví na to, co všechno se tam stane? 🤔😈 Příjemné chvíle u dnešní kapitoly, ať už jste ve vlaku, v letadle nebo na jiném místě. ❤️ B.

Hudba: Ed Sheeran - Give Me Love (Live Room)

Autem jsme se dopravili blíž k moři, k místům, kde jsme měli přestupovat na jachtu. Celou cestu jsme s Tomem mlčeli, a když už jsme promluvili, tak jedině s někým jiným. Sama jsem se do konverzace nehrnula, spíše jsem jen odpovídala na dotazy. Ve svých myšlenkách jsem byla totiž neskutečně zaneprázdněná. Celý dnešní den jako by byl postavený vzhůru nohama. Už od té noci, kdy jsem se o Tomovi dozvěděla snad nejvíc za celou dobu, co se známe, se táhla linie situací, které ve mně vyvolávaly spoustu otázek. A na spoustu z nich jsem se Toma bála nebo styděla zeptat. Moc jsem nerozuměla tomu, proč se najednou nepouštěl do provokací a sdělování svých upřímných myšlenek, jak jsem u něj byla zvyklá. Jindy bych si vyslechla jeho uštěpačnou poznámku, kdybych udělala nějaký přešlap, kdybych se začervenala nebo plácla něco, díky čemu by si ze mě mohl střílet. Teď to bylo jinak. Teď mlčel. Nevěřila jsem tomu, že to neviděl, spíše to záměrně přecházel. Jako by si mě vážil. Jako by nechtěl, aby se mi něco stalo. Jako by byl opravdu mým přítelem.

Polkla jsem a přetočila svůj pohled na sedadlo vedle mě, na kterém Tom seděl. Hleděl před sebe a působil zamyšleně, vůbec nevnímal, že ho pozoruji. Oči mu netěkaly, že by sledoval okolí, spíše netečně hleděl do prázdna. Původně jsem byla ráda, že se nevracel k tomu, v jaké poloze jsme společně spali, teď se však ani slůvkem nezmínil o tom políbení na tvář, kterým mě tolik překvapil. Jestli to udělal pro fotku? Těžko soudit, když říkal, že se nerad fotí. Nenapadal mě žádný jiný důvod, kvůli kterému by se takhle zachoval. Vždyť mi sám říkal, abych věci nenafukovala. Sám nechtěl překročit moje hranice. Choval se teď jinak, protože snad překročil hranice svých vlastníchmožností? Hrál divadlo, které mu teď bylo nepříjemné? Stranil se a stáhl se, protože potřeboval načerpat sílu na další kroky, další předstírání svého zamilování do mě?

 

Všichni jsme vystoupili z auta – Tom, já, Simone a Gordon. Bill jel druhým autem, ve kterém seděl pouze se svou nastávající, a o ostatní hosty se postarali další řidiči. Přešla jsem pár kroky k molu, u kterého stálo několik jacht, a zahleděla se na širé moře. Slunce se blížilo obzoru, ale ještě nezapadalo, byl však nádherný den a výhled na tu masu vody byl neskutečný. Když jsem vedle sebe uslyšela kroky, ohlédla jsem se. Tom se postavil vedle mě, pohledem fixovaný na moře.

„Připravený na Billův velký den?“ zeptala jsem se polohlasně.

Tom ke mně přetočil tvář a beze slov pokrčil rameny.

Nadechla jsem se. „To zvládneme. A pak budeme mít oba klid,“ zamumlala jsem. Jeho mlčení jsem si vykládala jako nespokojenost a neptala jsem se, jestli je za tím něco jiného.

„Nebojím se, že bychom to nezvládli. Včera jsme to natrénovali, dnes to jen dotáhneme,“ prohlásil. Jeho hlas však byl zastřený. Když přešlápl z nohy na nohu, otočila jsem se k němu čelem.  Stál tu přede mnou s narovnanými rameny, dlaně vražené v kapsách a nohy mírně rozkročené. Postojem se zdál být pevný, ale ve výrazu tváře jsem zahlédla nejistotu.

„Zdáš se napjatý,“ konstatovala jsem.

Polkl. „Taky že jsem.“

„Můžu udělat něco pro to, aby ses cítil líp?“ zeptala jsem se. 

„Stačí, že tu jsi, Eden. Právě teď jsi můj jediný opěrný bod,“ podotkl. Na jeho rtech se mihlo pousmání. Na chvíli uhnul pohledem a dlouze vydechl. Jen pár vteřin hleděl na moře, než se znovu podíval do mých očí. „Moje svatba s Heidi taky probíhala na jachtě,“ řekl. „Nejsem ve své kůži.“

„Chápu,“ zašeptala jsem. „Jsem tu,“ dodala jsem. V ten moment foukl vítr a sukně mých šatů se mi zavlnila kolem nohou. Pohodila jsem hlavou, aby mě pramínky vlasů nelechtaly ve tváři, a při tom pohybu jsem si všimla narůstajícího počtu osob za Tomovými zády. Neviděl, že přišli další hosté, kteří čekali před luxusní jachtou, a my samy stáli opodál, takže jsme měli aspoň trochu soukromí. Přistoupila jsem k němu o krok blíž, teď byla mezi našimi těly minimální vzdálenost.

„Eden?“ hlesl překvapeně.

„Jsou tu hosté. A někteří z nich na nás hledí,“ řekla jsem, abych ho obeznámila se situací. „Možná bychom měli pamatovat na to, že teď budeme pod drobnohledem každou vteřinu,“ pokračovala jsem. Zatímco jsem pronášela ta slova, vztáhla jsem prsty jedné ruky, abych mu uhladila límec košile. Jako bych byla starostlivá přítelkyně, která chce, aby to jejímu příteli slušelo. A když jsem se pak prsty opřela o jeho hruď, ucítila jsem pod polštářky jeho tlukoucí srdce. Zdálo se zrychlené. A já to přičítala tomu, že je teď zaplaven vzpomínkami na život, který míval. Tom vytáhl svou ruku z kapsy a přejel přes klouby mých prstů, které se ho dotýkaly. Zvedl mou ruku ke svým rtům a zlehka mi políbil články prstů.

„Tak jim pojďme ukázat, jak skvělý pár jsme,“ uculil se.

Zasmála jsem se. „To teda budou čumět.“

Vedli jsme se za ruku a už mi to nepřišlo tolik divné. Cítila jsem se klidnější, a to jen díky tomu, že jsem věděla, co se teď s Tomem doopravdy děje. Nemusela jsem se domnívat, že je to mojí vinou. Veškeré jeho chování od probuzení až do teď jsem mohla přičítat tomu, že se překonává, že bojuje s tím, aby zůstával v přítomnosti a příliš nevzpomínal na doby dávno minulé. Dostala jsem odpověď, která mě uspokojila. Se všemi jsme se přivítali, s některými důvěrněji, s jinými jen pokývnutím hlavou, než jsme po tenké lávce vešli na jachtu. Tom šel přede mnou a pomohl mi nastoupit, přidržoval mě, dával pozor na každý můj krok. A i když jsme se ocitli na palubě, nepustil mě. Na to tu bylo moc očí.

„Dáme si něco z baru, než všichni nastoupí a my vyrazíme na moře?“ navrhl.

„Můžeme,“ přitakala jsem. „I když jsem si řekla, že dneska moc pít nebudu. Víš, jak to pak dopadá,“ zažertovala jsem. „Takže si dám spíš nějaké nealko a pak maximálně přípitek,“ řekla jsem rozhodně.

„Eden, pokud po mě nezačneš zase házet věci a nebudeš mě mlátit za to, co ti udělal bývalý, klidně si můžeš dát i víc skleniček nějakého alkoholu,“ popíchl mě.

„Vřelé díky za tvé požehnání,“ odpověděla jsem jízlivě. Znovu začínal žertovat, znovu to byl ten Tom, kterého jsem znala. Zdálo se, že mu pomohlo, když se mi svěřil s tím, co ho trápí. A i když jsem nemohla udělat nic víc pro to, aby se skutečnost změnila, očividně jen stačilo, že jsme v tom teď byli spolu.

„Připravte nám dvě mimosy,“ objednal Tom, aniž by se mě zeptal, co bych si vlastně dala. Prsty poklepal po dřevěné desce baru, o kterou se pak opřel loktem. Stoupla jsem si vedle něj bokem a zády se opřela o bar. Rozhlédla jsem se kolem a kochala se místem, na kterém jsem nikdy dřív neměla příležitost být. Jachta působila luxusním dojmem, všechno tu bylo krásně čisté, nazdobené velkými květinovými pugéty v kombinaci bílé, světle růžové a tmavě modré, připravené na svatební obřad. Prostorná dřevěná paluba jachty byla zastřešená, otevřená do všech stran. Mohli jsme z ní klidně přejít do přízemních prostor, kde se zřejmě nacházely kajuty, stejně tak jsme mohli vystoupat na horní palubu, kde ještě teď svítilo slunce. A jak jsem hlavou otáčela dokola, neuvědomovala jsem si, jak se usmívám. Ohlédla jsem se zpátky na Toma. Podržel přede mnou úzkou skleničku s připraveným pitím. S díky jsem ho od něj vzala. Přiťukl si se mnou, zatímco mi bez mrknutí hleděl do očí. A když se v ten moment ozval zvuk motoru, překvapeně jsem zvedla obočí.

„Co naše tašky?“

„Personál se o ně postaral. Už je máme v kajutách,“ odpověděl mi. „Teď se o nic nemusíš starat, Eden,“ řekl mi Tom. „Jen o to, aby všechno v pořádku proběhlo a ty sis užila bráchovu svatbu.“ A když se po těch slovech naklonil o kousek blíž, nastražila jsem uši. „Včera nikdo neměl podezření, myslím, že nám to jde dobře.“

Podívala jsem se zblízka do jeho obličeje. „Kdo by to do nás řekl, co?“ uculila jsem se. „Jestli jsme se neminuli povoláním.“

„Přesně moje slova,“ zasmál se. A když jsem teď z té malé vzdálenosti viděla, jak se mu při smíchu tvoří vějířky vrásek kolem očí, měla jsem tendence si povzdychnout. Tom najednou vztáhl prsty. Ztuhla jsem a čekala, co udělá. Když prsty odhrnul volný pramínek mých vlasů z čela, zatajila jsem dech.

„Těžko věřit, že dokážeš být tak pozorný a chovat se zamilovaně, když máš ženy jen pro jednovečerní pobavení,“ vyhrkla jsem první myšlenku, která mi přišla na mysl. Tom sklopil pohled ke skleničce ve svých prstech, než se na mě po chvíli ticha podíval.

„A já zas nechápu, jak můžeš chtít další vztah. Po tom všem, co ti Joel udělal.“

Hleděla jsem do jeho očí, zády se dál opírajíc o bar. Zuby jsem si přejela přes spodní ret. „Jak sis mě uložil do mobilu?“

Tom se zasmál. „Snílek,“ sdělil odpověď, kterou jsme oba znali, a chápavě pokývl hlavou.

„Jsem taková, Tome. Mám nejednou zlomené srdce, ale stejně chci vztah. Líbí se mi být ve vztahu. A pořád věřím ve velkou lásku, a že jsem ji ještě nenašla, pro mě neznamená, že neexistuje. Nezanevřela jsem na to tak jako ty.“

Tom zlehka naklonil hlavu a zahleděl se do mé tváře, jako by se mu nechtělo věřit tomu, co jsem právě řekla. Několikrát zamrkal víčky. Už jsem neměla potřebu cokoliv dalšího sdělovat, myslím, že můj postoj ke vztahům za ty dny, co se známe, poznal dostatečně dobře. Uhnula jsem pohledem a krátce upila z vysoké sklenice, kterou jsem držela mezi prsty. A když jsem se na Toma znovu podívala, zjistila jsem, že mě stále sleduje.

„Nezapomněl ses?“ popíchla jsem ho.

„Proč se ti líbí být ve vztahu?“ zeptal se. A když jsem viděla, že svou otázku myslí vážně a není to jedno z jeho dalších žertovných rýpnutí, zasnila jsem se.

„Vztah je přece skvělý. Mít se o koho postarat. S kým sdílet radosti a starosti… s kým prostě jen být a nemuset nic jiného. Ke komu se můžeš po dlouhém dni v práci vrátit a vědět, že tam bude,“ začala jsem jmenovat. „Jsou to věci, které ti nedá nikdo jiný než tvoje milovaná polovička. Můžeš mít spoustu přátel, ale partner je něco naprosto jiného. A můžeš mít sex s desítkami žen, ale milování je o něčem jiném,“ pokračovala jsem s vysvětlováním mého úhlu pohledu. Když jsem zahlédla Tomův výraz, nespokojeně jsem stáhla obočí. „Ale to jsi snad ve svém životě sám poznal, ne?“ zeptala jsem se. „Vím, že to zní naivně. Klidně si to o mně mysli, Tome. Ale já to tak prostě vidím. A tohle měnit nehodlám.“

„To ani měnit nemusíš, klidně si svůj názor na vztahy ponechej,“ zavrtěl hlavou. „Jen jsou to věci, které tě můžou vést k neobezřetnosti. Nehledej vztah v každém flirtu. Vydáš se všanc komukoliv. Někdo se na tebe usměje a ty hned plánuješ budoucnost. Ne vždy to tak je. Ale o tom už jsme debatu vedli a neskončila zrovna dobře,“ zasmál se. „Jen mi jde o to, abys nebyla zase zraněná, Eden.“

„Tobě jde o moje dobro?“ nevěřícně jsem zamrkala víčky.

Tom se zasmál. „Eden, jsi moje sousedka. Už se známe skoro měsíc. Proč bych ti nemohl přát dobro?“ zvedl obočí. „No, a taky nechci přijít o dobroty, které pečeš. Kdyby ses utápěla v žalu, nevím, jestli bys měla chuť dál se mnou sdílet tvoje zázraky z trouby,“ trhl rameny. Zamračila jsem se na něj a pěstí ho praštila do ramene. Nemohlo ho to bolet, ani v nejmenším. A moje reakce ho očividně pobavila, protože se nepřestával smát. Špičkou jazyka si přejel přes horní řadu svých zubů. „Ale teď vážně,“ pomlaskl a utišil svůj smích. „Vážně nechci, aby se tvoje minulost opakovala. Přeji ti štěstí.“

 

Cizí hlas nás vyrušil z naší soukromé konverzace, za což jsem byla ráda, jelikož jsem na Tomova slova neměla odpověď. Jeden člen posádky, který měl na starosti veškeré organizování svatby, nás vyzval, abychom se připojili ostatním. Lodí jsme se blížili k místu, kde měl obřad probíhat, a tak jsme se měli všichni přemístit na kožené sedačky, které byly po obvodu celé paluby. Nechala jsem nedopitou mimosu na baru a poslechla pokyny. Slyšela jsem za sebou Tomovy kroky, nedbala jsem však toho, abych na něj počkala. Šla jsem půl kroku před ním a v hlavě si procházela jeho poslední slova.

Už se známe skoro měsíc.

Přeji ti štěstí.

Posadila jsem se a rozhlédla se kolem. Z jedné strany se ke mně tiskl Tom, paží se opřel o opěrku nad mými rameny, takže to vypadalo, že mě objímá. Zároveň se ke mně díky tomu více nakláněl, což mohlo působit důvěrně. Z druhé strany seděl Georg a zdálo se, že je rád, že vedle něj sedíme zrovna my.

„Jsem rád, že tu jsi s Tomem,“ prozradil mi polohlasně, zatímco jsme ještě čekali, až snoubenci přijdou. „Sluší vám to spolu. Teď jste tam spolu tak hezky vrkali, vypadáte opravdu šťastně.“

Pousmála jsem se, nevěděla jsem však, co bych na to mohla odpovědět. „Díky, Georgu,“ hlesla jsem. Kdyby tušil, o čem jsme se bavili, asi by si svou poznámku o našem štěstí rozmyslel.

„Někdy si udělejte čas a přileťte i do Evropy,“ zamumlal svou nabídku, která téměř zanikla v hudbě, která se začala linout z reproduktorů.

„Uvidíme, co budoucnost přinese,“ pronesla jsem neurčitě. Rozhodně jsem neměla v plánu cokoliv domlouvat, zároveň jsem nechtěla působit hrubě. Tohle byl jeden z faktorů, který mi zhoršoval mé výčitky svědomí, že jsem s touhle rolí falešné přítelkyně vůbec souhlasila. Lhát ohledně vztahu byla jedna věc, ale dělat plány, o kterých vím, že se neskuteční, mi bylo opravdu zatěžko. A proto jsem teď byla nesmírně ráda, že začínal obřad, hrála hudba a my mohli pozornost přesunout k přicházejícím snoubencům. Georg mi svými milými slovy připomněl, že jsem tu vetřelec. Aniž by to tušil, svým pozváním mi přitížil. Zhluboka jsem se nadechla ve snaze se trochu uklidnit. Vstala jsem, stejně jako všichni okolo, když se mezi námi objevila Millie ve sněhově bílých šatech. Snažila jsem se ovládnout své černé myšlenky a užívat si svatbu, jak jsme si s Tomem stanovili, ale právě teď mi to šlo velice těžko. Do očí se mi začaly drát slzy. Všichni kolem mě na mě byli milí v domnění, že jsem Tomova přítelkyně. A já jim to oplácela lhaním. Přetvářkami. Něčím, co jsem ve svém životě sama odsuzovala. Bože, jaký já jsem pokrytec!

Znovu jsem se nadechla a pootevřenými rty vydechla.

„Eden?“ uslyšela jsem kousek od sebe Tomův tichý hlas.

Krátce jsem se na něj podívala a pomalu pohnula hlavou ze strany na stranu. Nechtěla jsem, aby se mě na cokoliv ptal. Mrkla jsem, čímž jsem způsobila, že se mi po tváři skutálela první a taky poslední slza. Tom vztáhl ruku a polštářkem palce přejel přes mou kůži v místech, kde slza zanechala svou stopu. To bylo to poslední, co bych od nás dvou během tohoto víkendu čekala – že já budu brečet a Tom bude stírat mé slzy.

„Jsem tu,“ zamumlal. Vrátil mi slova, kterými jsem před nástupem na jachtu konejšila já jeho. Vzal mě za ruku a vložil mé prsty do své dlaně, zatímco druhou rukou přikryl tu mou. Jeho dotek příjemně hřál.

Pousmála jsem se. „Díky.“

Neodpověděl, jen na mě mrkl a oplatil mi drobné pousmání. Měla jsem být jeho opěrným bodem, jeho spojením s realitou. Jak se zdálo byl tento proces obousměrný. Teď to byl on, o koho jsem se mohla opřít, kdo mi přinášel uklidnění. Jak absurdní. Můj soused – proutník a vousáč – byl ten, kdo pro mě byl nyní jistotou.

 

Tiše jsem sledovala první novomanželské políbení. Ani jsem si neuvědomovala, že polovinu obřadu trávím spíše ve svých myšlenkách než v přítomnosti. Jen napůl jsem poslouchala jejich sliby, které si sami napsali – jeden romantičtější než druhý. Viděla jsem, že se spousta hostů dojímá, a tak jsem mohla své rozpoložení svádět na to, že i já jsem dojatá ze svatby a z toho, jak krásné to bylo. Naštěstí jsem měla dokonalou výmluvu a nemusela jsem vymýšlet, jak skrýt, co mě doopravdy dohání k slzám – moje pokrytectví, tíha výčitek a pocit, že jsem kvůli svým lžím právě teď strašně špatný člověk. Soustředila jsem se na svůj dech, na to, abych se uklidnila a působila šťastným dojmem. Nechtěla jsem na sebe strhávat pozornost, a tak bylo podle mě na místě, abych se usmívala. Naposledy jsem se trhaně nadechla a vydechla. Když všichni kolem mě povstali a začali jásat a nadšeně tleskat, vytrhlo mě to z mých myšlenek. Pohledem jsem zabloudila k místům, kam hleděli všichni – k novomanželům. Bill prodloužil polibek, jako by si chtěl uzurpovat veškerý možný čas, který jim k políbení byl dán. Když pak následně Millie objal a šťastně se s ní zatočil, ozvala se salva smíchu. Přidala jsem se k potlesku.

„Jdeme pít!“ zvolal Bill s veselým úsměvem na tváři. Hosté se znovu zasmáli. Polkla jsem a podívala se na Toma.

„Nevím jak ty, ale já jdu prvně jíst. Až pak pít,“ pousmál se. Mlčky jsem souhlasně přikývla jsem. Nabídl mi rámě a my se spolu s dalšími hosty začali sunout do vnitřních prostor, kde bylo nachystáno pohoštění. Z reproduktorů se začala ozývat tichá klavírní hudba, která měla být podkresem pro veškeré konverzace, do kterých se hosté pustili. Společně jsme přešli k Billovi a Millie. Pustila jsem se Toma a natáhla ruku směrem k Millie.

„Gratuluji,“ usmála jsem se na ni. „Mnoho štěstí,“ zamumlala jsem tradiční a ohrané přání, které už museli slyšet z mnoha úst. Naklonila jsem se k ní, abych ji zlehka políbila na tvář. „A nějaké ty dětičky, které by vám přidali trochu vrásek,“ dodala jsem žertovně.

„No jen abyste nás s Tomem nepředběhli,“ oplatila mi. „Díky, Eden. Tome,“ usmála se na nás. A když jsem svou ruku podala i Billovi a zopakovala své přání, zářivě se na mě usmál. Štěstí z něj přímo sálalo.

„Doufám, že pak zapaříme na parketu, Eden,“ ukázal na mě prstem. Překvapovalo mě, jak rozradostněný byl. Jako by se ta osoba z dnešního časného rána ztratila a byl tu někdo naprosto jiný.

„Tak to každopádně,“ souhlasila jsem a rázně pokývla hlavou.

„Bille, gratuluji,“ uslyšela jsem vedle sebe Tomův hlas. Poodstoupila jsem. Když jsem uviděla, jak se ti dva objali, stáhlo se mi hrdlo. Jako by všechna trápení minulosti byla pryč. Pevně se drželi několik vteřin, než Tom zlehka poplácal Billa po lopatkách. Odtáhli se od sebe, ač se zdálo, že ho Bill moc pouštět nechce. Jako by potřeboval ještě chvilku objímat, aby si z toho mohl vzít to, že mu Tom odpustil. Bill měl v očích slzy, rty se však usmívaly.

„Díky, Tome,“ zamumlal. „Ještě jsme neměli moc příležitost spolu mluvit, ale vážně si cením, že jste s Eden přijeli,“ dodal polohlasně.

„Jsme bráchové, ne?“ řekl Tom a poplácal ho po rameni. „Krev není voda.“

Bill pokývl hlavou a prsty si poplácal po hrudi. „Krev není voda.“

B.