Undone | 35

Pětatřicítka! Wow. 😅 Vím, na co všichni čekáte. I já na to čekám. 😀 No, ale řekla jsem si, že by bylo na čase si trošku připomenout, proč se povídka jmenuje, jak se jmenuje: that scared feeling you get when you've fallen hard for someone. Krásnou sobotu, krásné počtení. 😊 B.

Hudba: Taylor Swift - August

Zvedla jsem se od stolu, kde jsem nechala vyjedený talíř, a zamířila ven na čerstvý vzduch. Pomalu jsem se procházela po palubě a znovu se kochala prostory, ve kterých nebylo známky po tom, že by se tu konal obřad – květiny byly sklizené, stejně tak ozdobná brána, pod kterou Bill s Millie při svých slibech stáli. Zůstaly tu pouze bílé záclony, které byly dokola rozvěšené a omotané tak, že činily prostředí příjemně útulné. Zahleděla jsem se na obzor, na zapadající slunce, které barvilo část moře do teplých červánkových barev.

„Nebojíš se nechat Toma samotného?“ uslyšela jsem vedle sebe vysoký ženský hlas.

Ohlédla jsem se. Když jsem pohlédla do tváře Tomovy bývalé ženy, napřímila jsem se v zádech, čímž jsem si chtěla vytvořit odstup. „Nebojím. Nemám totiž sebemenší důvod,“ odpověděla jsem.

Pobaveně se zasmála. „Nebyla bych si tak jistá.“

„Proč?“ zvedla jsem jedno obočí. „Protože by se na něj někdo mohl v temném koutě sápat a chtít ho pro sebe?“ zeptala jsem se. Podle toho, jak se zatvářila, mi bylo jasné, že pochopila, na co narážím. „Nemáme mezi sebou tajemství. Mluvíme o všem. A tak nemám důvod mu nedůvěřovat. A on se o sebe umí postarat sám.“

„Včera jste zničehonic zmizeli a už se neobjevili. Chyběli jste nám,“ změnila téma. Jako by chytla druhý dech a chtěla zkusit zaútočit z jiné strany. „Stalo se snad něco, že jste museli tak rychle odejít?“ zeptala se. Bylo na ní vidět, že si užívá získávání moci. Já však neměla chuť jí něco takového dopřát. Využila jsem všeho, co jsem se o Tomovi doposud dozvěděla, když jsem skládala svou odpověď.

„Jak určitě sama víš, Tom nemá rád příliš velkou společnost,“ začala jsem. Záměrně jsem využila jednoho z faktů, který vedl k jejich rozvodu. „A já to mám velice podobně. Prostě jsme se rozhodli, že si radši užijeme jeden druhého, než abychom se pohybovali mezi takovým množstvím lidí, které ani jednomu nedělá dobře,“ dořekla jsem. Věděla jsem, že teď útočím, a to jen z toho důvodu, že mi ona sama chtěla svými slovy ublížit. Teď už nešlo jen o to, že jsem jakožto Tomova přítelkyně měla hájit jeho zájmy. Teď už jsem hájila samu sebe. A i když se mi to vůbec nepodobalo a něco takového jsem neměla ráda, ocitla jsem se uprostřed téhle ženské přestřelky. Musela jsem se o sebe nějak postarat, aby mě neudupala.

Heidi vzdorovitě vystrčila bradu, její věčný úsměv zamrzl na jejích rtech. „Pěkné šaty,“ řekla najednou a pohledem přejela přes mé tělo. Potřetí změněné téma, jako by stále hledala skulinku, kudy by se ke mně mohla dostat. Bylo slyšet, že to nemyslí vážně, její slova neodpovídala tomu, co si doopravdy myslí. V tónu jejího hlasu to bylo dostatečně znát.

„Díky,“ usmála jsem se na ni a dlaní si přejela přes bok. „Koupil mi je Tom. Oběma se nám líbila ta barva,“ řekla jsem s lehkým pokývnutím hlavy. Nenechala jsem se zlákat do jejích pastí. A vlastně jsem si ani nemusela příliš vymýšlet. Sama mi tak dobře nahrávala, že jsem jen konstatovala realitu. Aniž bych musela opakovat, že jsem jeho přítelkyně. Tohle byly odpovědi, které bych jí mohla dát i jako pouhá Tomova sousedka.

„Zlato, zajímala by mě jedna věc,“ pronesla a o trochu víc se přiblížila, jako by chtěla pronést svůj dotaz v soukromí, aby nás nikdo neslyšel. „Přijdete mi jako dva rozdílní lidé. Jak jste se dali dohromady?“ zeptala se.

„Uhm, naopak. Jsme si dost podobní,“ nesouhlasila jsem a záměrně vynechala její otázku na naše seznámení. „Oba pijeme kávu s mandlovým mlékem, máme rádi dobrá jídla a společný čas o samotě,“ začala jsem vyjmenovávat. „Máme rádi své soukromí a svou práci a nepotřebujeme se ukazovat světu. Je nám spolu dobře tak, jak jsme. Žádné přetvářky, žádné přemlouvání.“

„Tom se ale zdá být vůči tobě chladný,“ řekla najednou a její obočí se zvedlo nahoru. „Jsi si jistá, že to není jen tvé pobláznění a Tom že jen nevyplňuje čas?“ zeptala se. „Víš… nevidím u vás moc doteků – a to se Tom moc rád dotýká, žádná romantická gesta, oslovuje tě jménem, žádná sladká přezdívka…“ začala rýpat.

Nespokojeně jsem našpulila rty. „Heidi, podívej, nepotřebuji před tebou obhajovat náš vztah,“ pronesla jsem klidným hlasem, vevnitř jsem však prožívala neskutečnou bouři. Provokovala mě a já se nechtěla nechat svést na scestí, neměla jsem chuť pouštět se s ní do rozepří, snížit se tím na její úroveň. „Možná ti není po chuti, že tu jsme s Tomem spolu, ale taková je realita. Smiř se s tím. Jsme spolu spokojení a vyhovuje nám, jak to teď mezi sebou máme. Pokud se ti něco nezdá, je to pouze tvůj problém.“ Zlehka jsem pokrčila rameny. „Řeknu ti však jednu věc, aby se ti lepší spalo: Tom mi říká jménem, protože moc dobře ví, že ty sladké přezdívky považuji za pošetilé,“ odpověděla jsem jí. „Nemám je ráda,“ dodala jsem. Všimla jsem si, jak se její pohled přesunul z mého obličeje někam za mé rameno. Ucítila jsem kolem pasu dotek, a když jsem se chtěla ohlédnout, uslyšela jsem Tomův hlas.

„A navíc je Eden tak krásné jméno… proč přicházet o možnost ho vyslovovat den co den. Maximálně bych ti mohl říkat koblížku,“ zasmál se kousek od mého ucha. Hrudí se natiskl na má záda, opět mě obestoupila jeho vůně. A zatímco jeho dlaň spočívala na mém břiše, svými prsty jsem přejela po jeho předloktí. Zasmála jsem se spolu s ním. Na to jsem neměla co říct, tak jsem mohla aspoň hrát svou roli. Tím smíchem jsem upustila tlaku, který jsem v sobě začínala pociťovat. Tom zabořil polštářky prstů do mého břicha a přitiskl mě k sobě. A když sklonil hlavu k mé straně krku a zalechtal mě vousy na nahé kůži, rozbušilo se mi srdce. Zahrál to tak dobře, že jsem na malou chvíli opravdu zapomněla na to, že jsme falešný pár.

 

Heidi už neřekla jediného slova. Jak rychle se vedle mě objevila, tak rychle zase odešla. Vidět nás v těsné blízkosti pro ni asi nebylo příjemné, ale to bylo to poslední, co jsem teď chtěla řešit. Tom povolil objetí, ve kterém mě přidržoval blízko svému tělu, a dovolil mi tím, abych se v jeho náručí mohla pohnout. Poodstoupila jsem, potřebovala jsem trochu odstupu, aby mi srdce nevyskočilo z hrudi. Stále byl však blízko, cítila jsem jeho tělesné teplo. Nepodívala jsem se na něj, znovu jsem se zahleděla na moře. To teď bylo tmavé, slunce se už schovalo za obzor a blížila se noc.

„V pořádku?“ zeptal se mě Tom. Stále jsem cítila jeho dlaň na svém těle, hřála mě v bedrech a já díky tenké síťované látce na zádech měla pocit, že se mě dotýká přímo na kůži. Rukama jsem se opírala o zábradlí lodi, paže jsem měla našponované, svaly napjaté, jako by mi jimi proudilo veškeré mé naštvání.

Pootočila jsem k němu pohled. „Co myslíš, Tome,“ zamumlala jsem. „Ani trochu v pořádku,“ ušklíbla jsem se a nešetřila jízlivostí.

„Omlouvám se – “

„Nemusíš,“ zarazila jsem ho a nesouhlasně zavrtěla hlavou. „Můžu si za to sama.“ Jen chvíli jsem hleděla do jeho očí, ve kterých jsem se teď nevyznala. Zdálo se, že ho to opravdu mrzí, ale jak jsem doposud Toma znala, málokdy se za něco omlouval. Nechala jsem to být. Odvrátila jsem pohled a zase se zadívala na moře. Cítila jsem se podrážděně a snadno nacházela důvod v mém rozhovoru s Heidi. Že tam bylo ještě něco víc, to jsem zatím neviděla.

„A můžu teď něco udělat já, aby ses cítila líp?“ zeptal se mě.

„Na nic se mě neptej,“ zamumlala jsem.

„Dobře. Tak se tě na nic nebudu ptát. Budu tady vedle tebe stát a čekat, až to ze sebe sama vyklopíš. Protože jak tě znám, Eden, dřív nebo později to ze sebe vždycky vysypeš. Ať už tím, že to prostě neudržíš, nebo tím, že v sobě máš trochu víc alkoholu,“ řekl.

„Jak skvěle mě znáš,“ pronesla jsem polohlasně, aniž bych se na něj podívala. Věděla jsem, že jsem naštvaná spíš na Heidi a na sebe než na něj. Kdybych se teď na něj podívala a věnovala mu kousek pozornosti, znovu by se stal jen osobou, na kterou bych si svůj vztek vylila. A tím, že naprosto přesně popsal, jaká jsem a že své naštvání často pouštím do okolí, aniž bych přesně řekla důvod, mě jen více popudil. Znal mě, a to mě teď děsně štvalo.

„Jen ti připomenu jednu věc: když v sobě dusíš naštvání, škodí to jenom tobě. Čím dřív to ze sebe dostaneš, tím dřív ti bude líp.“

Zamračeně jsem k němu přesunula svůj pohled. Setkala jsem se s jeho klidným výrazem ve tváři, nezdálo se, že by ho moje momentální nálada nějak ovlivňovala. Nespokojeně jsem si pomlaskla a olízla si rty. Tom pohyb mých úst sledoval, jako by čekal, co ze mě vypadne. Já však mlčela.

„Mysli na to, že Heidi je jako jedovatý had, který tě uštkl. V takovém případě musíš jed co nejdříve vysát, vyčistit ránu... Takže, pojďme na šampaňské. Zvu tě,“ zažertoval. Vzal mě za ruku a nečekal na mou odpověď. Propletl si se mnou prsty, jako to udělal už tolikrát, a vedle mě směrem k baru, směrem k alkoholu.

 

U baru se teď kupodivu moc lidí nepohybovalo. Během pár vteřin čekání jsme dostali šampaňské a mohli se přesunout k sedačce. Z reproduktorů se pouštěla hlasitá a veselá hudba, zábava už byla v plném proudu. Sotva jsem dosedla, upila jsem šampaňského. Ačkoliv se Tom držel blízko, jako by si teď dával pozor, aby se mě příliš nedotýkal. Rozhlédla jsem se kolem a uviděla, jak se lidé baví, jak tančí, jak vesele popíjejí, a zaplavila mě vlna smutku. Tak moc jsem tohle všechno chtěla, ale právě teď jsem měla neskutečně otrávenou náladu. Sklopila jsem pohled ke skleničce, kterou jsem držela v prstech, a přemýšlela, do jaké situace jsem se to dostala. Stala jsem se osobou, které někteří vyjadřují sympatie, jiní antipatie, ale nikdo neví, že to, co tu vidí, je jen falešná bublina. Tak moc se mi to příčilo, že jsem na to nedokázala přestat myslet.

Vzhlédla jsem k Tomovi. „Tome,“ oslovila jsem ho a lehce se k němu naklonila, abych svá slova nemusela přes hudbu křičet do většího prostoru, „jak dlouho se tu vlastně musíme zdržet?“ zeptala jsem se. Cítila jsem, že potřebuji uniknout. Kdybych se vymluvila na nevolnost, omluvila by mě Tomova rodina, že jsem s nimi nestrávila veselé chvíle na svatbě?

„To je na tobě, Eden. Nemusíš tu sedět, jestli nechceš. Jen… Pokud tady nahoře hraje hudba, v kajutě bude asi hrát taky. Jde to docela slyšet. Jestli chceš jít spát, budeš to teď mít těžké,“ odpověděl mi. Zkoumavě pohledem přejel přes mou tvář a zlehka naklonil hlavu na stranu. „Eden, nelíbí se mi, jak teď vypadáš.“

„Promiň,“ hlesla jsem.

„Já to nemyslím káravě,“ pokračoval. „Myslím tím, že –“

„Smím prosit?“ uslyšeli jsme nad našimi hlavami. Před mým obličejem se objevila natažená dlaň, na které byl sotva pár hodin navlečený snubní prsten. Podívala jsem se do tváře Billa, který se na mě zářivě usmíval, a právě v tuhle chvíli jsem nedokázala pochopit, že je tohle Tomův bratr, se kterým byl kdysi rozhádaný.

Snažila jsem se na své tváři vyloudit úsměv. „Samozřejmě,“ odpověděla jsem. Tom mi vzal z prstů skleničku šampaňského, aniž bych se na něj podívala. Když jsem do Billovy dlaně vložila své prsty, vytáhl mě na nohy, jako by měl energii za dva. Na jeho očích bylo znát, že už nepatří k těm střízlivějším, ale to jsem mu nemohla mít za zlé. Vždyť se právě oženil. A taky jsem mu to nemohla mít za zlé, protože jsem netušila, že Billova historie s alkoholem je mnohem divočejší. Že to není jen o dnešní svatební noci.

„Bavíš se?“ křikl na mě svou otázku, aby přehlušil hlasitou hudbu. Když mě nemotorně podtočil pod svou zvednutou paží, pobavilo mě to. Se smíchem jsem se nechala vést jeho přiopilými kroky.

„Bavím,“ přikývla jsem. Chvíli jsme tančili beze slov, Bill se divoce pohupoval v bocích, k čemuž strhával i mě, a já se opět nechala. Mohlo to působit bláznivě, ale právě teď to bylo kupodivu právě to, co mi pomáhalo na mé naštvání, na mou zhoršenou náladu, na přežvýkání toho, o čem jsem se bavila s Heidi. Když se Bill odtáhl na délku paže a pak mě k sobě rychle přitáhl, musela jsem se zasmát.

„Myslím, že bychom s tímto tancem vyhráli každou soutěž,“ křikl na mě další slova. 

„To bez pochyb,“ znovu jsem souhlasila a na mých rtech se stále držel úsměv. Píseň zrovna končila a Bill se rozhodl, že se oba zatočíme. Jeho opilá bezprostřednost mi dělala moc dobře. Zaklonil mě a podržel těsně nad zemí. Musela jsem se začít chechtat, když jsem na chvíli uviděla celou palubu vzhůru nohama. Když mě rychlým švihnutím zase narovnal, začínala hrát další skladba, tentokrát příjemná pomalá hudba.

„Díky, že tu jsi,“ pronesl. Teď už nemusel křičet, a díky tomu zůstala ta slova jen mezi námi. „Vím, že jsme si s Tomem už před měsíci vyříkali, co mezi námi bylo a nadále je. Ale díky tomu, že tu jsi, mám živý důkaz toho, že myslel vážně svá slova o tom, že už se netrápí. Že se přes všechno přenesl a má se dobře. Jestli jste spolu půl roku, možná tehdy mluvil právě o tobě,“ uculil se Bill. „Dáš si se mnou panáka?“ přeskočil na jiné téma a tím mi ulehčil celou situaci. Nemusela jsem odpovídat na předešlá slova, nemusela jsem přikládat další polínka na tu hromadu už řečených lží a polopravd. Nemusela jsem sklízet komplimenty za to, co si Tom vydobyl sám.

„Mám tam nedopité šampaňské,“ řekla jsem a tím ho vlastně odmítla.

„Tak příště. Teď tě odvedu za tvým milým,“ zažertoval. „Díky za tanec, Eden.“

„Já díky,“ řekla jsem a myslela jsem to nejvíc upřímně. Sama jsem se divila tomu, že mi stačilo jen pár minut s přiopilým Billem, abych se dokázala uvolnit. Abych se mohla zase začít smát. Abych svoje starosti na chvíli odsunula stranou. „Takové protažení jsem potřebovala a ani jsem o tom nevěděla,“ zasmála jsem se.

„Jsem ti k službám,“ uculil se na mě. Pustil mou ruku a zlehka pokývl hlavou. Otočil se a zamířil mezi dav lidí, všichni se s ním chtěli dát do řeči – přece jenom byl jedna ze svou důležitých osob tohoto večera.

 

Posadila jsem se na podívala se na Toma. Sledoval lidi okolo a nevěnoval mi příliš pozornosti, proto jsem si teď mohla prohlédnout jeho profil. Kochala jsem se jeho zarostlou tváří a překvapovala samu sebe, že mi to teď přišlo pohledné. Tom byl ten typ mužů, kterým vousy slušely, vypadal díky nim mužně. Vlasy měl stažené do drdolu, ze kterého mu teď už pár pramínků vypadlo. Když si letmým pohybem prstů chtěl ty vlasy uhladit, rozbušilo se mi srdce. Polkla jsem a dopila zbytek šampaňského ve své skleničce. Zuby jsem si přejela přes spodní ret a zhluboka vydechla. Nepřipadala jsem si opilá, vždyť jsem toho ještě tolik neměla, rozhodně jsem se však dostávala do fáze, kdy bych mohla být prostořeká a plácnout něco, čeho bych mohla později litovat. Proto jsem radši byla potichu a zůstala se svými myšlenkami sama. S myšlenkami ohledně Toma a mě. Co všechno se za posledních několik hodin změnilo a kolik jsme toho spolu prožili. Jak moc jsem ho poznala, a díky tomu na něj získala naprosto jiný náhled. Jak moc mě štvala takhle přetvářka, faleš, se kterou jsem naivně souhlasila. A jak moc bych si přála, aby…

Tom se na mě podíval. Naše oči se střetly, přistihl mě při tom, jak si ho prohlížím. Když se jeho rty zvedly do nejistého úsměvu a tázavě zvedl obočí s nevyslovenou otázkou copak?, polilo mě horko. Díly skládačky teď do sebe zapadly, všechno mi začínalo dávat větší smysl. Proč mi tolik vadily ty lži. Proč jsem byla naštvaná po dnešním rozhovoru s Heidi a proč mě tolik rozhněval její včerejší úsměv, zatímco mě Tom táhl pryč… Zamotala jsem se do naší hry. Zamotala jsem se do své role falešné přítelkyně. Zamotala jsem se do něj. Když jsem teď vyslechla hlas svého srdce, zjistila jsem, že si přeje jediné: aby to všechno byla pravda. Abych nelhala, ale říkala pravdu, když jsem mluvila o tom, jak jsme se s Tomem do sebe zamilovali. Abych si nemusela vymýšlet, že jsme spolu spokojení, ale aby to byl holý fakt. Abych tu nenavazovala povrchní konverzace, ale aby to byly upřímné pokusy o seznámení s jeho rodinou.

Tom několikrát zamrkal víčky a stále čekal, jestli něco řeknu. Když jsem však mlčela, sám se pootevřenými rty nadechl. Špičkou jazyka si ovlažil spodní ret. Už jsem na něj hleděla příliš dlouho. „Eden?“ oslovil mě a zlehka položil prsty na mé koleno.

Eden.

Proč mi nikdy nedošlo, jak krásně mi mé jméno znělo, když ho vyslovoval Tom?

Stáhlo se mi hrdlo.

V puse mi vyschlo.

„Omluv mě,“ hlesla jsem a vstala, jeho ruka sjela z mého kolene.

Ksakru. Jsem v tom až po uši.

B.