Undone | 36

Měl to být superdlouhý díl, nakonec je „pouze“ delší. Ve finále jsem se rozhodla to ještě rozdělit, no budete mě za to určitě milovat. 😅 Snad si ale i tak užijete, co jsem vám tu připravila. 😀 Těším se na vaše ohlasy. 😊 B.

Hudba: Greg Hatwell & Adele Roberts - If Love Is You

Aniž bych dala Tomovi jakékoliv vysvětlení, odešla jsem. Po svém velkém uvědomění jsem potřebovala odstup, potřebovala jsem chvíli bez něj. Zamířila jsem k baru, abych si vzala další šampaňské. Když už jsem měla skleničku v ruce, moje kroky mě vedly dál, do ještě větší vzdálenosti od Toma. V hlavě se mi začínala objevovat Nadiina slova o tom, jaký to byl soused. Jaká pověst ho doprovází. Vzpomněla jsem si, čemu všemu jsem sama byla svědkem. A z toho všeho se mi sevřel žaludek. Zamilovala jsem se do proutníka. 

„Eden?“

Ohlédla jsem se a pohlédla do veselé tváře Georga. „Georgu,“ usmála jsem se na něj.

„Jsi v pořádku? Viděl jsem, jak bezhlavě pelášíš ven, tak mě napadlo, jestli ti není nevolno…“ řekl a zkoumavě si prohlédl můj obličej. Kdybych teď vypadala jako před omdlením, ani bych se tomu nedivila. „Když ale vidím tvé pití, asi to nebude nevolnost,“ uculil se.

„Jen jsem chtěla na chvíli do trochu většího klidu. Což je lodi nereálné, ale tady je pořád líp než vevnitř,“ pousmála jsem se. Ač jsem říkala pravdu, opatrně jsem volila slova, abych neprozradila něco, co jsem nechtěla. Nepřestávala jsem se usmívat. Nechtěla jsem vzbudit podezření. Teď to pro mě začínalo být teprve náročné – ve své hře falešné přítelkyně hrát, že jsem falešně – nikoliv opravdu – zamilovaná. Obelžu samu sebe?

„Všeho toho juchání je někdy až příliš, co?“ řekl. „Taky jsem pro tuhle chvíli zvolil únik,“ dodal. Posadil se na koženou sedačku, kde jsme předtím sledovali obřad, a pokynul mi, abych se k němu přidala. „Líbil se ti obřad?“ zeptal se mě.

„Líbil,“ přitakala jsem. „Všechno je to vyzdobené tak jednoduše, to mám ráda,“ pousmála jsem se. „A když jsem pak sledovala západ slunce, zalitovala jsem, že jsem si nechala foťák v tašce, která je v domě. Ačkoliv – čočka foťáku málokdy zachytí, co vidí lidské oko. Někdy jsou ty krásy přírody těžko uchopitelné.“

„Sledovat krásy kolem sebe ale musí být skvělé zaměstnání,“ uculil se Georg.

„No, kéž by tohle byla moje jediná náplň,“ zasmála jsem se. „Někdy jsou to i modelky, které nemají zrovna náladu, protože jsou hladové ze svého několikatýdenního detoxu,“ protočila jsem oči. „Ne vždy se mi poštěstí se jen kochat.“

„Chápu,“ zasmál se spolu se mnou. Cítila jsem, jak se mé tělo uvolňuje. V jeho přítomnosti mi bylo dobře, působil na mě uklidňujícím dojmem. „Práce, kterou člověk miluje, má někdy svá úskalí,“ pokývl znalecky hlavou.

„Ano, o tom už jsem taky slyšela,“ začala jsem a ukázala na něj prstem. „Tom mi nezapomněl povykládat, jak jsi chtěl ochutnat ústřice, ale tvůj žaludek úplně nesouhlasil,“ zasmála jsem se o něco hlasitěji.

„No jasně, že mě to vůbec překvapuje. Samozřejmě, že nezapomněl,“ protočil Georg oči. Poposedl si. „A pochlubil se ti tím, že on to zkoušel týden po mně? Vsadím se, že ne. Že?“ zvedl obočí. Vyprskla jsem smíchy, teď už jsem se smála na celé kolo a Georg se mnou. Do očí mi vhrkly slzy, ale jen proto, jak moc jsem se teď smála.

„To zatajil,“ odpověděla jsem po chvíli smíchu.

„Pff,“ odfrkl si. „Tom a jeho ego,“ zavrtěl nesouhlasně hlavou. Upil ze svého pití a zahleděl se před sebe. Když zvedl ruku na pozdrav, zahleděla jsem se do míst, kam mířil jeho pohled. V domnění, že se k nám blíží Tom, jsem zahlédla Gustava. Překvapila jsem samu sebe, že mě zamrzelo, že to není Tom. I když jsem od něj pro teď odešla, byl by to příjemný pocit vědět, že jde za mnou.

„Tady je veselo,“ pronesl Gustav a posadil se k nám. Připojil se k naší společnosti se zlatavou tekutinou v hranaté sklenici. Plavaly mu v ní kostky ledu a upíjel po malých doušcích, jako by si chtěl nápoj řádně vychutnávat. „Tady se určitě probírají veřejná tajemství zážitků z turné,“ hádal. A když jsme s Georgem synchronizovaně přikývli, pousmál se.

 

Zůstala jsem ve společnosti Georga a Gustava ještě notnou dobu. Bylo mi s nimi dobře, ani mi nevadilo, že jsem své pití dopila a zůstala tu sedět s prázdnou skleničkou. Když se postupně oba zvedli – jeden šel za manželkou, druhý tančit s některou s volných slečen – osaměla jsem. Ne však na dlouho. S nakloněnou hlavou na stranu jsem sledovala hvězdy, kvůli přístřešku jsem však viděla jen část oblohy. Přes hlasitou hudbu jsem neslyšela blížící se kroky, až když kousek ode mě zacinkalo sklo, přinutilo mě to sklonit hlavu. Tom ke mně natáhl ruku, zatímco ve druhé držel láhev šampaňského a dvě skleničky. Mlčky jsem tázavě zvedla obočí, Tom však nic neřekl, jen zlehka zahýbal prsty, čímž mě chtěl přimět k tomu, abych se ho za nabízenou dlaň chytla. Dýchala jsem zhluboka, pravidelně, ve snaze zůstat klidná. Když mě však vytáhl na nohy a mlčky mě vedl směrem ke schodům na horní palubu, cítila jsem, jak mi srdce buší až v krku. U paty schodů se zastavil a pokynul mi, abych šla první. Bez protestů jsem poslechla. Jednou rukou jsem se přidržovala zábradlí, druhou jsem si nadzvedávala dlouhou sukni, zatímco jsem kráčela nahoru. Když jsem se ocitla nahoře, rozhlédla jsem se po dřevěných stolech, které byly uspořádány do dvou řad. U každého stála dvojice lavic vystlaných několika polštáři, aby člověk nemusel sedět na tvrdém dřevě.

„Pojď,“ hlesl Tom. Prošel kolem mě a vydal se uličkou mezi prázdnými stoly až k těm, které stály úplně vzadu. Postavil skleničky na stůl a pustil se do otevírání šampaňského.

„Vzal jsi rovnou celou láhev?“ podotkla jsem.

„Kdo by chodil pořád nahoru a dolů,“ odpověděl mi s lehkým trhnutím ramen. Se zájmem jsem sledovala jeho zkušené ruce, které snadno odšpuntovaly uzávěr. Zatímco šampaňské stoupalo hrdlem nahoru, rychle nalil bublinky do připravených sklenic. Ani kapka nevyšla nazmar. „Posaď se u nás,“ zažertoval a pokynul mi, abych zabrala místo na lavici. Uvelebil se vedle mě a sesunul se do pohodlné pozice, ve které si mohl snadno opřít hlavu a zahledět se na tmavou oblohu.

„Proč jsme tady, Tome?“ zeptala jsem se. Hleděla jsem na jeho tvář a snažila se kontrolovat, abych na něj moc nezírala, nekochala se příliš dlouho. Občas jsem uhnula pohledem, a co bylo dřív přirozené, to mi teď přišlo strojené. Obávala jsem se, že Tom mou nejistotu vycítí, že se bude doptávat, a to jsem nechtěla dopustit. 

„Protože mě společnost dole začínala nudit,“ odpověděl mi. „Tady mám vše, co mi stačí ke spokojenosti,“ dodal a podíval se na mě. Ráda bych si domyslela, že tím myslel mě, ale když se následně napil alkoholu, uvědomila jsem si, že zřejmě myslel to šampaňské. 

Olízla jsem si rty. Zodpověděl mi pouze část mé otázky, a to proč je tu on. Důvod, proč bych tu s ním měla sedět já, mi tou odpovědí vlastně nesdělil. „A proč tu mám být i já?“ 

„Co bys chtěla slyšet, Eden?“ odpověděl mi otázkou. 

Vydechla jsem. Potřebovala jsem zastavit všechny své představy, které začaly zaplňovat mou mysl, všechny tužby, které se v mé romantické hlavě rozjely. Právě teď jsem pro své dobro musela opustit toho snílka ve mně a zapojit racionální uvažování. Uhnula jsem pohledem a zadívala se na oblohu. „Asi radši nic,“ hlesla jsem. V prstech mě studilo nalité pití, kterého jsem se však ještě nenapila. Měla jsem stažené hrdlo, cítila jsem, jak jsem nervózní. I přes to, že jsem už nebyla úplně střízlivá a v mém oběhu kolovalo pár skleniček alkoholu, rozum stále ovládal mé tělo. Nechtěla jsem se přestat krotit. Mohla by pak nastat situace, kdy bych něco plácla, prozradila, a nést další dny následky se mi opravdu nechtělo.

Společně jsme sledovali oblohu, oba v tichosti, pohodlně usazení na měkkých polštářích. Voda s jachtou mírně pohupovala, bylo to příjemné, uklidňující. Hlavou mi probíhala spousta témat, kterými bych mohla vyplnit to přítomné ticho, ale jedno za druhým jsem zavrhovala v domnění, že by mi Tom neodpověděl, že by si ze mě střílel, že by byl… prostě Tom, jak jsem ho znala. Ze všech jsem nakonec vybrala jedno, které mi přišlo nejméně nebezpečné. Byla to půda, kterou jsem znala, kterou jsme znali my oba.

„Máš pro mě nějakou další lekci, která se mi bude hodit do vztahu s Cainem?“ zeptala jsem se. Upila jsem trochu pití a pak znovu zaklonila hlavu, hledíc na hvězdnou oblohu.

„Co všechno jsme už probrali?“ položil mi otázku, jako bych opravdu navštěvovala nějaké studium a on mě teď chtěl přezkoušet.

„V první řadě nemůžu tolik mluvit,“ začala jsem tím, co jsem si pamatovala nejvíc. „Moje přílišná sdílnost je mojí vlastní pastí,“ dodala jsem s povzdychnutím. „Musím se respektovat, aby mě respektovali druzí. A taky bych neměla tolik plnit očekávání druhých. Neměla bych druhým dovolovat, aby si ze mě dělali rohožku. A rozhodně bych neměla tolik snít, abych nebyla ta naivní a hodná, kterou každý obelstí pro své vlastní účely.“

Tom si poposedl a opřel se paží o opěrku za našimi hlavami. „Ty jsi ale pilná studentka!“ zasmál se.

Pootočila jsem hlavou, abych se na něj podívala. „A ještě: vztahy nejsou sprint. A musím se chovat jako odměna!“ vztyčila jsem prst. Tom na mě hleděl a pobaveně špulil rty.

„Jak se chová odměna?“ položil mi po chvíli ticha otázku, na kterou jsem nedokázala hned odpovědět. Uhnula jsem pohledem a zase se zadívala nad sebe, zatímco jsem se krkem opírala o měkký polštář. Foukl lehký větřík a pohrál si v pramínky mých vlasů, tady nahoře byl vítr silnější. Trhla jsem hlavou, aby mě vlasy nelechtaly na obličeji, nechtělo se mi však zvedat ruce. Když jsem ucítila lehký dotek, pohledem jsem sklouzla zpět k Tomovi. Svými prsty mi urovnával vlasy nad čelem. Pak si dlaní podepřel tvář a zadíval se do mého obličeje. Vypadalo to, jako by to teď byl on, kdo se kochá.

„Řekla bych, že holka, kterou se dá označit za odměnu, chodí hezky upravená. Stará se o sebe a je vzhledově přitažlivá,“ začala jsem. „Je sebevědomá a věří svému úsudku. Je si vědoma své hodnoty. A chlap si na ni musí počkat, musí se o ni trochu snažit. Odměnou podle mě rozhodně není holka, která vleze do postele při prvním setkání,“ řekla jsem a zlehka trhla rameny. Nevím, jestli na to byla jedna správná odpověď, takhle jsem to však viděla já.

„Jak říkáš,“ souhlasil. „Je to vzhledově přitažlivá holka, ale co víc – taky přitažlivá svým niterným prožíváním. Svou duší,“ pokývl hlavou. „Uvědomuješ si, kterých z těch vyjmenovaných věcí jsi dnes dosáhla?“ zeptal se mě. A když následně přiložil úzkou skleničku ke svým rtům, s tichým zájmem jsem sledovala, jak upíjí bublinek. Ztěžka jsem polkla. „Hm?“ pobídl mě, když polkl svůj lok.

Několikrát jsem zamrkala. „Nevím, Tome. Nalíčila jsem se a učesala. Oblékla si tyhle slušivé šaty,“ odpověděla jsem. Svůj pohled jsem opět namířila k obloze. Bylo to teď pro mě schůdnější, snazší hledět nahoru než na něj.

„A?“ hlesl. Snažil se mě přimět k dalšímu přemýšlení, do kterého se mi teď moc nechtělo. „Já toho viděl mnohem víc, Eden. Zajímalo by mě, jestli si uvědomuješ, co víc jsi dnes udělala, kromě toho, že ti to sluší.“

Ucítila jsem ve tvářích horkost, kterou jeho slova vyvolala. Byla jsem teď ráda za okolní tmu, za šero, ve kterém jsme seděli, protože tak nemohl vidět, že se červenám. Poposedla jsem si a dopila obsah svojí sklenice. Tom se hned natáhl po láhvi, aby mi doplnil. Pohled jsem upřela k čerstvým bublinkám, které perlily na hladině mého pití, a mlčela. Nevydala jsem ani hlásku, zavrtěla jsem však hlavou, že mě nic dalšího nenapadá.

„Dnes, ale nejen dnes, ukazuješ svou loajalitu. Ač je to pro tebe těžké, stejně nepřestáváš s tím, co jsme už začali. Eden, uvědomuješ si, jak cenné tohle je?“ zeptal se mě. Posunul se o trochu blíž a naklonil se ke mně, záměrně mi vlezl do zorného pole. Vzhlédla jsem. „A když jsi tancovala s Billem, byla vidět tvá spontánnost. To je na dívkách přitažlivé. Ta živost, hravost. Veselost,“ začal jmenovat a jeho rty se roztáhly do úsměvu. „Doufám, že to na sobě vidíš.“

„Možná jsem si to kdysi dávno uvědomovala. Než přišel Joel a jeho věčná negativita, se kterou mě udusal,“ povzdychla jsem si.

„Ve své podstatě jsi dobrý člověk. Jsi skvělá, drahá Eden,“ zažertoval. „Snad to na tobě uvidí i tvůj doktůrek,“ pronesl stále veselým hlasem. Na pár vteřin položil dlaň na mé předloktí – gesto, kterým mě chtěl podpořit, a upřeně se zahleděl do mých očí. Srdce mi začalo bušit o poznání rychleji.

„Ty to na mě vidíš,“ konstatovala jsem. Nebyla to otázka, byl to popis skutečnosti.

„No jasně. Jsem přece tvůj učitel, ne?“ prohlásil jasnou informaci a jemně do mě šťouchl loktem.  „Důležité však je, abys to viděla ty sama. Aby sis byla vědoma toho, že jsou tvoje duše i tělo přitažlivé. A to je fakt, Eden. Jakožto zástupce mužského pokolení můžu odsouhlasit všemi deseti, že jsi přitažlivá,“ pokývl významně hlavou. „A je velkou výhodou, pokud si to uvědomuješ a nenecháváš to druhé využívat bez tvého vědomí. V opačném případě můžeš působit hloupě či naivně.“

„A to je tvoje dnešní lekce?“ zeptala jsem se. „Abych si uvědomovala, že jsem přitažlivá?“ zvedla jsem obočí.

„Mým cílem je, aby sis věřila, Eden,“ řekl mi. „Zdravé sebevědomí ještě nikoho nezabilo.“ Poposedl si, aby ke mně byl otočený více čelem, a zvedl ruku se svou skleničkou. „Pojď, připijeme si.“

„Na co?“ nechápala jsem. I já jsem upravila svůj posed.

„Na tvoje zdravé sebevědomí. Na moje nemusíme, já ho mám dost,“ zasmál se a zlehka mávl volnou rukou. „Tak, na tebe, na tvou víru v sebe,“ prohlásil. Hned na to pozvedl sklenici. I když mi to připadalo komické, vyšla jsem mu vstříc. Skla o sebe tiše cinkla. Upila jsem šampaňského, a zatímco mi v hlavě duněla Tomova slova, polkla jsem alkohol, který víc a víc začínal ovlivňovat mé tělo.

Jsi skvělá.

Jsi přitažlivá.

Snad to uvidí i tvůj doktůrek.

Byla to slova, která měla hořkosladkou příchuť. Slyšet něco takového od Toma v dnešní večer, kdy jsem si uvědomila a přiznala své city, bylo bolestné. Kdyby mi to říkal, protože by mě chtěl pro sebe, možná by mě ta slova tolik nebolela. Vědomí toho, že mě připravuje na vztah s někým jiným, to celé komplikovalo. Lichotil mi kvůli Cainovi. A i když to myslel upřímně, důvod, proč ta slova pronesl, mi právě teď ubližoval.

 

Napila jsem se z další nalité sklenice a sesunula se do pohodlného sedu. Mlčky jsem hleděla na hvězdnou oblohu a přemáhala slzy, které se mi draly do očí. Když jsem však mrkla víčky, po spáncích mi pár slz steklo. Potáhla jsem. A i když jsem si myslela, že to nebude slyšet přes hudbu, která se linula do širého okolí, Tomovi to neuniklo.

„Ne-e, Eden,“ zamumlal. „Že zase nebrečíš!“

Zasmála jsem se, přesně tak hořkosladce, jak jsem se cítila. „Vyjadřuju svoje emoce. Neučil jsi mě to?“ řekla jsem, a zatímco jsem se dál opírala zátylkem o opěrku lavice, pootočila jsem hlavu směrem k Tomovi. Byl v naprosto totožné poloze – opřený hlavou, kterou ke mně stáčel. Seděli jsme blízko sobě, a tím pohybem hlav jsme se ještě přiblížili. Naše čela se teď téměř dotýkala. Na okamžik jsem zatajila dech, nečekala jsem, že budu mít jeho temné oči vzdáleny sotva pár centimetrů a jeho ústa na dosah.

„Jsi opilá?“

„Nebrečím, protože jsem opilá,“ oponovala jsem a rychle zase odvrátila hlavu, abych nepokoušela samu sebe. Trhaně jsem se nadechla, jak jsem se snažila uklidnit svůj pláč. „Jen… celý den přemýšlím nad tím, jak jsem hrozná jsem osoba, že tu všem lžu a tvrdím, co není pravda. A ty mi teď říkáš pravý opak. Říkáš mi, že jsem dobrák od kosti,“ povzdychla jsem si. 

„A to je problém?“ zeptal se nechápavě.

„Ne. Jen bylo fajn si připomenout, že nejsem zas tak špatná,“ zamumlala jsem.

„Eden,“ vyslovil mé jméno a když chvíli mlčel, přiměl mě se na něj znovu podívat. „Nikdy si o sobě nemysli, že jsi špatná osoba,“ zašeptal. „Nikdy,“ zdůraznil. „Ty nejsi špatná.“

Pevně jsem sevřela rty, abych nevzlykla. 

„A už nebreč, prosím,“ dodal rychle a pousmál se. „Slzy jsou ženská zbraň, se kterou neumím moc nakládat,“ přiznal.

Zasmála jsem se, ač mi po tváři stekla další z mnoha slz. „Takže když se tvoje holka na jednu noc ráno rozbrečí, necháš si ji jako opuštěné štěňátko?“ zeptala jsem se.

„Hej!“ zamračil se Tom, ale jen na oko. „Ne. Takovou holku hezky vyprovodím, ovšem pár minut bojuju se špatným pocitem,“ ušklíbl se. „Jinak žádná změna oproti normálu,“ trhl rameny, co mu naše podobná poloha na lavici dovolovala.

„Třeba se ode mě taky něco naučíš,“ řekla jsem. „Když se ti další holka rozbrečí, vzpomeneš si na to, že jsi zvládl moje slzy, a tak zvládneš i jakékoliv další,“ povzbudila jsem ho.

„Vřelý dík, Eden.“

„Bylo mi potěšením,“ odpověděla jsem během vteřiny. Po těch slovech jsme se oba odmlčeli a nadále zůstali ve stejné pozici – pohodlně opření o polštáře, s čely blízko sebe, hledíc si do očí. S plynoucím časem jsem cítila, jak se mé slzy vytrácejí. S tím však narůstalo napětí, které jsem cítila kolem žaludku, víc a víc se mi stahovalo hrdlo. Když jsem polkla přes knedlík v krku, uvědomila jsem si, že na sebe hledíme beze slova už několik minut. Pomalu jsem přetočila hlavu zpět k obloze. V prstech jsem stále držela sklenici se zbytkem šampaňského. Napřímila jsme se v zádech a obrátila jsem do sebe obsah skleničky. Zhluboka jsem vydechla. „Měla bych přestat pít. Začíná se mi motat hlava.“

Tom zlehka položil dlaň na mé lopatky a přejel přes má záda podél celé délky páteře. „Chceš něco přinést?“

„Nepotřebuji. Díky,“ zavrtěla jsem hlavou. „Jen…“ polkla jsem a podívala se na něj. „Pustíš mě? Asi se potřebuji trošku projít,“ řekla jsem. Musel vstát i on, já totiž byla uvězněna mezi jeho tělem a zábradlím lodi. 

„Dobře,“ souhlasil a vyhověl mi. Stoupnul si do uličky mezi všechny lavice a počkal, až se i já postavím na nohy. První kroky jsem jakžtakž zvládla, ale sotva jsem ztratila oporu stolu, zavrávorala jsem.

 

Tom byl pohotový. Chytil mě kolem pasu, přidržel mě a zajistil, že jsem neupadla. Ucítila jsem jeho silné ruce kolem svého těla, jeho pevné objetí bylo nesmírně příjemné. Dlaněmi jsem se opírala o jeho rameno a paži, hrudí jsem se tiskla na tu jeho. Obestoupila mě jeho vůně, ta typická svěží vůně, která se mi líbila už od prvního dne, aniž bych si to přiznávala. Hleděli jsme si do očí z takové blízky, že i okolní šero ztrácelo svůj smysl. Viděla jsem tmavou pigmentaci jeho duhovek, cítila jsem jeho horký dech na svých rtech.

„Uhm,“ hlesla jsem a povolila sevření svých prstů. „Díky,“ zamumlala jsem. I Tomovy ruce povolily sevření, dotýkat se mě však nepřestal.

„Radši ti zůstanu poblíž, pro všechny případy. Co ty na to?“ navrhl mi a jeho rty se roztáhly do drobného úsměvu. „Bude to vypadat, že se jeden druhého nemůžeme nabažit, ale budu ti pouze oporou.“

Polkla jsem. „Dobře,“ souhlasně jsem přikývla. „Promiň.“

„V pořádku, Eden,“ zasmál se a chytil mě pevněji kolem pasu. „Ty se opíráš o mě, já se sem tam opřu zase o tebe,“ dodal, zatímco jsme se spolu pomalu vydali uličkou. Snažila jsem se přidržovat okolních předmětů – stolů, zábradlí, čehokoliv – jen abych se nemusela plně opírat o Toma. Přišli jsme až k zábradlí, kde jsem se hned vydala ze schodů. Cítila jsem lehkost ve svých nohách, a o to víc jsem svírala zábradlí a dávala si pozor, jak našlapuji. Nechtěla jsem mít další noc, kterou bych si nepamatovala. Potřebovala jsem vystřízlivět. A to hned, abych neudělala něco, čeho budu ráno litovat.

B.