Grayscale: 20. Fialová

Moc díky za vaše komentáře, jste zlatí. ❤️ B.

Probudila jsem se po necelých devíti hodinách spánku. Cítila jsem tupou bolest v oblasti nosu, ale s tím jsem počítala. Zároveň jsem opět cítila velké naštvání na Sida, které mě stále neopustilo. Měla jsem podezření, že si z večera nic nepamatuje, především díky tomu, že jsem od něj neměla žádnou textovku ani nepřijatý hovor. Nebo ještě spal. Za to jsem měla textovku od Billa. A přišla před pár minutami. 

„Zavolej, když se ti bude chtít.”

Pousmála jsem se. Vypadalo to, že se poučil. Když jsem se mu posledně neozvala, až po pár dnech jsem mu osobně řekla, že jsem vlastně neměla chuť se s ním vidět. S nikým. A teď už věděl, že má přijít jen s nabídkou. Hned jsem stiskla u jeho čísla ikonu sluchátka a přiložila si mobil k uchu, i když jsem se teprve probudila, a ještě ani nezašla do koupelny. 

„Pane bože, Olive,” zvolal hned místo pozdravu. „Já myslel, že mě odvezou, když mi Tom ráno vysvětloval, proč jsi večer tak prchla!”

Krátce jsem se zasmála. „Díky za tvou starost, Bille,” odvětila jsem. 

„Jak ti je?” zeptal se hned. Sotva jsem se nadechla, že budu pokračovat, a on mi hned skočil do řeči. Jeho hlas byl ochraptělý a přišlo mi, že má možná ještě trochu hladinku. Což se po probuzení může klidně stát, že. 

„Dalo by se říct, že vzhledem k množství ztracené krve jsem na tom ještě dobře,” zažertovala jsem. Uslyšela jsem jeho povzdechnutí, jen bylo otázkou, jestli to byla reakce na slova o krvi nebo na něco jiného. „Bolí mě hlava, ale to není žádný šok. Ještě jsem se ale neviděla v zrcadle, takže nevím, nakolik mám zbarvený obličej,” dodala jsem. 

„Ach bože, tak mě to mrzí, Olive,” vydechl. „Když vezmu v potaz, že jsem tě přemlouval, ať přijdeš, pak jsem se ti sotva věnoval, a nakonec ještě odjedeš kvůli takové… agh!” zasténal, aby projevil svou frustraci. 

Na chvíli jsem zavřela oči. „Hlavně si to nevyčítej, prosím tě,” zareagovala jsem na to, co jsem z jeho slov cítila. 

„A ty se o sebe dneska o to víc starej. Šetři se. A kdybys chtěla přijít, moc rád tě uvidím,” řekl mi. Tím mě potěšil. Vlastně mě ani nenapadlo, že bych si mohla dát dneska oddech. Už jsem byla nastavená jako těch posledních spoustu víkendů: jít za bar za jakoukoliv cenu. Teď měl ale David jiné posily, na které se mohl obrátit, ne? Kdybych mu zavolala, že se dnes prostě necítím dobře, ani trochu bych si to nevyčítala. 

„Kdybych náhodou měla cestu kolem, dám ti vědět,” přislíbila jsem. A tím jsem se s ním rozloučila. Potřebovala jsem vstát, potřebovala jsem si zajít do koupelny, a to jsou věci, které jsem nechtěla dělat s Billem u ucha. 

 

Opatrně jsem vykračovala chodbou ke koupelně. Nebylo to tím, že by se mi motala hlava, spíše jsem po napřímení do stoje pociťovala nepříjemný tlak v hlavě. Dalo se to zvládnout, pokud jsem šla pomaleji a neměla kolem sebe příliš rušivých elementů. Vstoupila jsem do koupelny. Zhluboka se nadechla a teprve pak přistoupila k zrcadlu. Pevně jsem sevřela rty a prohlédla si svůj obličej. Přes noc se opravdu vybarvil. Doslova. Od kořene nosu se mi do obou stran od oči rozlévaly modrofialové modřiny, které podtrhovaly můj znavený a utrápený pohled. Na kořeni nosu se mi tvořila krvavá podlitina. Vypadala jsem jako boxer po třetím kole v ringu. Oddychla jsem si jen díky tomu, že jsem měla nos na stále stejném místě, jako celý svůj život. Kromě otoku a podlitin nebylo nic, co by bylo jinak. Mohla jsem přes nos dýchat, nehýbal se mi nepřirozeně ze strany na stranu. Byl jen zabarvený, oteklý a citlivý. Jen.

 

V pokoji jsem opět sáhla po mobilu a vytočila Davidovo číslo. Bill mi vnuknul nápad, který jsem měla chuť uskutečnit, zvláště když mě dnešní obsluhovaní baru čekalo ve dvojici se Sidem. Kdybych měla být s kýmkoliv jiným, asi bych byla trochu nejistá, zda se opravdu omluvit. Fakt, že šlo o Sida, mi to usnadnil. Nechtěla jsem ho vidět. Ještě ne. 

Tušila jsem, že nebude David nadšený. Na druhou stranu jsem se uklidňovala tím, že je to snad poprvé, co něco takového žádám, a že mu dávám vědět s dostatečným časovým předstihem. Nevýhodou na tom celém je to, že je víkend, a to se záskok hledá hůře. Nebylo však mojí vinou, že jsem potřebovala dnešní večer oddech. Když mi však David po mé druhé omluvě popřál brzké uzdravení, poděkovala jsem mu a ukončila hovor. Šlo to snáz, než jsem si představovala.

 

V legínách a volném triku jsem zamířila do kuchyně. Našla jsem od táty vzkaz, že bude v dílně, protože si potřebuje zařídit pár záležitostí, než odjede na týden pryč. Jeho výjezd, na který se vždycky tolik těšil, se blížil, a já mu z hloubi srdce přála, aby mu ten týden utíkal co nejpomaleji. Prohledala jsem spižírnu a ze surovin, které jsem doma našla, jsem se rozhodla uvařit obyčejný těstovinový salát. Nikam jsem nespěchala, věděla jsem, že na to mám celý den, protože jsem si nic jiného neplánovala. A díky tomu, že jsem ani nemusela za bar, jsem měla opravdu spoustu hodin volného času. A najednou jsem nevěděla, co bych s ním mohla dělat. Napadlo mě, že bych si mohla vytáhnout knížku a po zbytek dne se jen válet na zahradě. Běhat se mi nechtělo, to bych si mohla způsobit jen větší tlak v hlavě, a to jsem nepotřebovala. Ani na sledování seriálu jsem neměla chuť. Teď jsem potřebovala klid, v podstatě nicnedělání. A to jsem neuměla.

 

Nakonec jsem se sbalila a pár hodin po obědě jsem se vydala za tátou do dílny. Na nos jsem si nasadila sluneční brýle, abych nepřitahovala více pozornosti, a zvolila cestu, která nevedla přes centrum, kde bych potkala nejvíce lidí i v toto sobotní odpoledne. Když jsem pse blížila parkovištěm, slyšela jsem, že tátovi hraje rádio a on si vesele píská do rytmu písně. Byl ponořen do práce na jednom z aut, které nám tu zůstaly přes víkend. Napadlo mě, že to neustálé vyplňování času jakoukoliv činností jsem zřejmě odkoukala po něm. Nebavilo mě zůstat jen tak doma, stejně jako tátu.

„Ahoj,“ zavolala jsem hlasitěji, abych přehlušila hudbu z rádia. Táta ke mně hned otočil hlavu, určitě mě poznal po hlase. Překvapení v jeho tváři nejspíše souviselo s tím, že nečekal, že přijdu. V sobotu jsem za ním nikdy nechodila. A když jsem si sundala sluneční brýle, bylo znatelné, jak mu spadla brada.

„Zlato, co to…“ odmlčel se. Zamračil se.

Slabě jsem se pousmála. „Mám to ale ránu, co?“ řekla jsem ve snaze trochu nadlehčit to, co jsem mu chtěla říct. Udělala jsem k němu několik dalších kroků, a tak se dostala do jeho těsné blízkosti. Mohl si mě více prohlédnout, mohl do detailu vidět, co mi Sid – ač nechtěně – udělal.

„Dneska jsem si vzala volno v baru. A napadlo mě, že bych ten čas mohla strávit s tebou a pomoct ti,“ řekla jsem. „Hodí se ti tady pár rukou navíc?“ zeptala jsem se.

Táta si povzdychl. „No jasně,“ řekl a očima těkal po mé tváři. „Který debil za to může?“ zeptal se. Odhadl, že jsem si to nezpůsobila sama svou nemotorností, protože s tím bych se mu hned pochlubila. Kdybych sama někde zakopla a spadla, bylo by to první, co bych mu řekla. Tím, že jsem dělala, že nemám potlučený nos, jsem mu dala jasnou nápovědu, že za to může někdo jiný.

Zuby jsem si přejela přes spodní ret a zadívala se do jeho očí. V jeho auře tradiční pohodové nálady se mihlo slabé podráždění. Polkla jsem. „Sid se včera líznul a ztratil balanc,“ řekla jsem. Nelhala jsem, zároveň jsem vědomě neříkala celou pravdu. „Loktem mi to namířil přesně na nos, aniž by chtěl. Myslím, že v tom včerejším stavu by se netrefil, kdyby se snažil. Byla to nešťastná náhoda,“ vysvětlila jsem s trhnutím ramen.

Táta si povzdychl a zlehka položil dlaň na mé rameno. „Jsi v pořádku?“

„Jsem,“ přitakala jsem s drobným úsměvem. „Trochu mě bolí hlava, ale to je všechno. Myslím, že to hůř vypadá, než kolik to bolí,“ dodala jsem. Opatrně jsem vztáhla ruku a polštářky prstů si přejela přes kořen nosu. Bylo to citlivé místo, to ano, ale bolest nepulzovala tolik, jako včera. 

„Vrátila jsi mu tu ránu jako moje správná dcerka?“ zeptal se.

Zasmála jsem se. „No, odplatila jsem se mu tím, že jsem dneska nepřišla do práce. David mě omluvil a Sid ať si poradí, jak bude chtít,“ řekla jsem.

Táta se zasmál spolu se mnou a v jeho auře se objevila sytě fialová barva. Hrdost. Zamrkala jsem víčky a záměrně se nepouštěla do úvah o tom, proč teď asi cítí hrdost. Místo toho mě napadlo zkusit použít svou nově naučenou znalost o tom, jak se bránit emocím druhých. Na okamžik jsem si přestavila své okno do duše, o kterém jsem s Tomem mluvila, s těmi vyleštěnými skly, přes které je jasně vidět. Zatáhla jsem je záclonami, zastínila závěsy z nepropustného materiálu. A když jsem tenhle myšlenkový přesun provedla ve své představě, tátova fialová aura začínala postupně mizet. Nebylo to rychlé a nezmizela dokonale, ale nějaký výsledek se přece jen dostavil. Pousmála jsem se na něj.

Oplatil mi pousmání, ač netušil, čemu patří.

Srdce mi divoce bušilo nadšením. Začínala jsem svou synestézii ovládat. Díky obyčejným představám oken.

 

Bylo to opravdu dávno, co jsem s tátou strávila tolik času o samotě. Když od nás odešla máti a já byla ještě menší, táta se mi často věnoval. Brával mě sebou do práce a já se od něj nehnula na krok. Teď jako bych se vrátila do těch starých let – byli jsme tu jen my dva a společně jsme pracovali na jeho motorce. Chtěl si ji vyšperkovat, než na týden odjede, a mít jistotu, že je s ní vše v pořádku. Podávala jsem mu potřebné nářadí, zatímco se on soustředil na svou práci, a sledovala jsem jeho zručné ruce, které s naprostou přesností věděly, co dělat. Sem tam jsem dopomohla i tím, že jsem něco utáhla já sama, protože jsem měla štíhlejší prsty i zápěstí, ale byl to převážně táta, kdo všechno udělal. Díky tomu odpoledni a podvečeru, který jsem s ním v dílně strávila, jsem na pár hodin zapomněla na to, že mám oteklý nos a modřinu pod očima. Vypnula jsem hlavu a neskutečně si ten čas s ním užila. Když jsme se společně vraceli domů, už bylo šero, v břiše mi kručelo hlady a už jsem se těšila, až si dám sprchu a uvelebím se do polštářů. V dílně strávený čas mě unavil, příjemně.

 

Po syté večeři a dlouhé sprše jsem se s mokrými vlasy vracela zpět do svého pokoje. Vedle postele na nočním stolku mi ležel mobil, od kterého jsem si po čas v dílně dala detox. Když jsem ho teď vzala do prstů, v informační liště svítilo jediné oznámení: 1 nepřečtená zpráva. Otevřela jsem ji a přečetla si text, co mi přišel z neuloženého čísla.

„Jak ti je? Že ani nejsi za barem..M“

Jen malou chvíli jsem přemýšlela nad tím, jestli to písmeno na konci znamená podpis a zda mi píše Mark, který mi přišel jako první na mysl. I kdyby mi psal kdokoliv jiný, pousmála jsem se nad tím, že jsem tomu dotyčnému stála za dotaz na to, jak se mám. Pořád je to více pozornosti, než kterou jsem dostala od Sida, který se po celý den neozval.

„Trochu bolí hlava, jinak jsem v pohodě. Díky za optání,“ odepsala jsem a hned textovku odeslala. Znovu jsem mobil odložila na místo a uvelebila se na své matraci. Zhluboka jsem vydechla a zahleděla se do stropu své ložnice. Takhle poklidnou sobotu jsem hodně dlouho nezažila. A hodně dlouho jsem nebyla o víkendu v posteli takhle brzo. Bylo na čase si náležitě odpočinout.

 

To, že se Sid celou sobotu neozval a přitom mohl, bych neřešila, kdyby se mi mobil neprobudil k životu několik minut po dvanácté v noci. Byl to čas, kdy bych zřejmě přicházela ze směny. Jenže dnes už jsem dávno spala, měla jsem opravdu půlnoc. A přitom měl teď někdo tu drzost a volal mi?

Někdo. Sid.

Zamžourala jsem rozespalýma očima proti displeji, který teď ostře řezal do očí, a rozsvítila lampičku. Povzdychla jsem si a hovor zvedla.

„Co je?“ zavrčela jsem.

„Můžeš na minutku před dům?“ zeptal se.

Posadila jsem se na posteli. „To ses asi zbláznil, ne? Je pozdě a já už dávno spím,“ odvětila jsem mu a nesnažila jsem se na hlase skrývat své podráždění.

„Už jsi vzhůru. A nezdržím tě. Prosím,“ zamumlal. „Už čekám u dveří. Nezdržím tě na dlouho,“ přislíbil.

Nic jsem na to neřekla. Jen jsem nespokojeně zafuněla a ukončila hovor. Nenamáhala jsem se brát si župan, vždyť mě Sid už několikrát viděl nahou. Nechala jsem si na sobě svou noční košili, ve které jsem večer usnula, a zamířila ztichlým a tmavým domem ke dveřím. Se založenýma rukama na prsou jsem vyšla ven a hned na Sida vrhla naštvaný pohled.

„Olive!“ vydechl. Vypadalo to, že je překvapený, že mě vidí. Jako by nevěřil tomu, že opravdu přijdu. Jeho překvapení vystřídala vlna výčitek, sotva jsem ze stínu vystoupila více do světla pouličního osvětlení. Ostatně, mohl si prohlédnout, co mi udělal, teď to měl jasně na očích. „Já… odpusť. Prosím,“ vydechl a očima těkal po mé tváři. „Nechtěl jsem… bože, celé jsem to podělal. Omlouvám se,“ začal koktat jedno slovo přes druhé.

„Přestaň,“ sykla jsem na něj. Nechtěla jsem, aby svou hlasitostí probudil tátu, který zase usnul v obývacím pokoji u televize, jako tomu bylo několik posledních večerů. Udělala jsem pár kroků dál od domovních dveří, a tak se Sidovi přiblížila. „Pořád jsem na tebe neskutečně naštvaná, a moc tomu nepřidává ani to, že mám jediný volný večer za sto let a ty mě sem přijdeš budit a otravovat s tím svým kňouráním,“ zamračila jsem se na něj ještě víc. Možná jsem na něj byla krutá a nepříjemná, ale neměla jsem teď v sobě kousek citu vůči tomu jeho ztrápenému výrazu, který teď visel na jeho tváři. „Neskutečně jsi to posral, a to moc dobře víš,“ řekla jsem a ukázala na něj prstem. „A nezajímá mě, jak moc tě to trápí. Prostě nezajímá,“ dodala jsem, aniž bych ho nechala promluvit.

„Olive,“ znovu pošeptal mé jméno. Hlas se mu nepatrně třásl. A já to hodlala ignorovat. Stejně, jako jsem si ve své mysli zatáhla těžké závěsy, abych nemusela vnímat jeho emoce, obrnila jsem se i vůči jeho tklivému tónu hlasu a útrpnému výrazu.

„Moc mě to mrzí,“ řekl a pohledem se na pár chvil zaměřil na můj nos. „Opil jsem se a…“ vydechl.

„Tohle se mi zahojí, ale ta zrada od tebe pořád bolí, abys věděl,“ prozradila jsem mu, jak jsem to teď doopravdy cítila.

Sid otevřel pusu, ale nic neřekl a zase ji zavřel.

„Máš ještě něco na srdci, nebo mě necháš vyspat se?“

Sid polkl. „O jaké zradě mluvíš?“ zeptal se.

Několikrát jsem zamrkala víčky a mírně zvedla obočí. Dávala jsem mu šanci svou otázku vzít zpátky, pozměnit ji nebo začít dělat, že se na to vůbec nezeptal. „Zradil jsi mě, když jsi mě nabízel Tomovi jako nějaký můj pasák,“ řekla jsem hlasem, ve kterém nebyla žádná emoce. Zněla jsem tak cize, až mě to samotnou překvapilo.

Viděla jsem, jak pevně sevřel své rty.

„Jestli sis myslel, že jsem jenom slyšela o tom, jak vzýváš mé minisukně a to, že se podělím o spropitné, tak jsi na omylu. Slyšela jsem všechno, co jsi ten den Tomovi řekl,“ řekla jsem mu. „Všechno,“ zdůraznila jsem. „A od té doby je mi z tebe na nic a já abych se lidem vyhýbala, když si představím, že to nebylo poprvé, co jsi o mě takhle mluvil,“ dodala jsem.

Sid ke mně natáhl ruku, ale rozmyslel si to a po chvíli ji stáhl. „Nikdy jsem…“ odmlčel se. „Takovou hloupost jsem udělal poprvé.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Aby mezi námi bylo jasno, před tebou už nohy nikdy nerozhodím,“ zamumlala jsem a záměrně použila jeho vlastní slova. To snad pro něj byla dost jasná zpráva, že jsme spolu skončili. Ucouvla jsem před ním. A on se už nesnažil mi cokoliv říct a ani mě nezastavoval. Mohla jít zase spát a považovat tuhle kapitolu svého života za uzavřenou.

B.