Grayscale: 21. Břidlicová

Fíha, to mi to zas trvalo, než jsem našla čas na psaní. Září bylo opravdu hektické a hodně pracovní, snad se to na následující týdny umoudří. 😅 Přeji příjemné počtení a krásný den. 😊 B.

Celý týden jsem sledovala, jak se táta chystá na svůj výlet. Těšila jsem se za něj, že si konečně užije volna, které si zaslouží. Z práce s ním jede i pár kolegů, věděla jsem tedy, že bude v dobrém kolektivu přátel. Na ten týden jsem se musela rozloučit i s Jimmym a Bobem, ale nevadilo mi to. Dílna bude otevřená jen ve dny, kdy tu budu já a nebudu za barem, což bude změna. Jindy táta dílnu prostě a jednoduše zavíral. Teď tu budu v omezené otevírací době, ale aspoň poberu nějaké zakázky, když bude třeba. Tak se aspoň naše práce nezastaví.

Během týdne se táta stavil v další bance, ale už jen z toho výrazu, s jakým se vracel, jsem se radši neptala na víc. Jeho předešlé schůzky buď dopadly stejně hrozně, nebo byly stále ve fázi posuzování. Při myšlenkách na budoucnost se mi svíralo hrdlo, přesto jsem se nehodlala vzdát. Nechtěla jsem podlehnout černým představám, prostě to musí dobře dopadnout. Musí. Nevyšel mi můj pokus o více služeb za barem a zatím mě nenapadal žádný jiný plán, který by nás spasil. Nějaká banka se určitě slituje. Jen bych nechtěla, aby to byla taková, která má ve výsledku smrtelně vysoké poplatky.

 

V půli týdne jsem se stavila za Billem. Ačkoliv jsem měla docela hektický týden, protože táta hnal se všemi opravami aut, aby nezbylo příliš náročné práce do týdne, kdy bude pryč, i tak jsem si ve středu odpoledne našla čas, abych ho navštívila. Místo běhání, na které jsem teď pár dní neměla pomyšlení kvůli občasným bolestem hlavy, jsem se v pohodlném oblečení prošla až k jeho domu a zazvonila na domovní zvonek.

„Olive!“ zvolal nadšeným hlasem. V ruce držel skleničku s vínem, a to už jsem věděla, že u něj znamená, že se celý den nudil, nevěděl, do čeho píchnout, a cítil se osamělý, tak si něco nalil. „Ty ale vypadáš,“ pokračoval, když jsem si sundala sluneční brýle a on si mě mohl pořádně prohlédnout. Očima se zasekl na mém barvami hrajícím nose. „Ach jo.“

„Chce se ti dneska něco vařit?“ zeptala jsem se s drobným úsměvem. Nechtělo se mi debatovat o tom, jak teď můj obličej vypadal, chtěla jsem na to nemyslet a věnovat se činnostem, které mě baví.

„Klidně se do něčeho můžeme pustit,“ přitakal. Poodstoupil od dveří a tím mi pokynul, že můžu vejít do domu. „Zrovna včera jsem přemýšlel nad tím, co bych mohl zase vyzkoušet uvařit. Něco v naší lednici najdeme a ty z toho určitě vykouzlíš skvělý recept.“

Následovala jsem ho už známými místy jeho domu. Přišli jsme do kuchyně. Rozhlédla jsem se po místnosti. Vypadalo to tady jinak, než jak tomu bylo během jejich večírku. Teď zase bylo všechno na místě, kuchyň byla zase uklizená a útulná, nebylo tu žádných známek po alkoholu.

Bill si stoupl k lednici a rozverným gestem otevřel její dveře. „Tak, co tady máme?“ zeptal se řečnicky. Odložil skleničku s vínem vedle lednice na kuchyňskou linku a zhoupl se na hranách svých chodidel. „Hele! Losos! Olive, umíš udělat lososa? Toho bych si dneska dal,“ řekl a zasnil se.

„A jak by sis ho přál? Na smetaně? Na bylinkovém másle? Nebo jen tak osolit a udělat na oleji?“ zeptala jsem se, zatímco jsem podala několik návrhů. „Nebo by mohl být losos na sušených rajčatech a smetanové brambory a dohromady by to byla neskutečná mňamka,“ řekla jsem a lehce pokývala hlavou.

Bill se ke mně otočil čelem a slastně si olízl rty. „Už jen ta slova ve mně vyvolala chuť se to jídlo naučit a ochutnat ho,“ usmál se.

„No fajn. Tak ukaž, co máš, a pojďme na to,“ pobídla jsem ho. A když se začal Bill probírat svými zásobami ve spižírně, už jsem si začala plánovat postup. Lososa jsem dlouho nedělala, přece jenom je to potravina, která patří mezi dražší a neměla jsem vždy peníze na to ji koupit, ale vím, že na tom není nic těžkého tuhle rybu tepelně upravit.

 

Během vaření, kdy jsem Billovi dávala instrukce na jednoduchou přípravu, a zároveň se sama chopila nějaké práce, jsme si začali nenuceně povídat. Během toho, co jsme se střídali u pracovní desky, kdy jeden čistil brambory a druhý porcoval kus ryby, který měl Bill v lednici, mi Bill popisoval, jak si skvěle užil tu svou party. Podle něj vyšla přesně tak, jak si představoval. Ačkoliv měl tendence mě politovat, já už to tak nevnímala. Od toho večera o víkendu, kdy jsem Sidovi řekla, co jsem měla na srdci, jsem cítila úlevu. Bylo mi jedno, že mám potlučený nos, důležité pro mě bylo, že jsem měla čisto ve své mysli. Momentálně jsem ho odstřihla ze svého života a nemohla jsem se cítit lépe. Takže mě Billova slova lítosti nad tím, že jsem tu jeho party odnesla hůř než s kocovinou, nijak nerozhodila.

„A zrovna dneska jsem domluvený s pár lidmi, kteří tu byli, že přijdou večer posedět k nám na terasu,“ pousmál se.

„Fakt?“ překvapeně jsem zvedla obočí, zatímco jsem položila filet na pánev a zakryla ji poklicí. „Proč jsi to neřekl? To bych tě neotravovala s nějakým vařením,“ pousmála jsem se.

„Olive, tebe vždycky rád uvidím. A vaření s tebou mě baví. Aspoň si popovídáme, což jsme předtím nestihli. A až přijdou ostatní, nechám na tobě, jestli tady budeš chtít zůstat,“ nabídl mi. Pohledem znovu sklouzl po mém nose. A i když tam měl Bill jiný důvod, proč mi nechával tuhle svobodu v rozhodnutí, vnímala jsem to od něj jako laskavé gesto. Zpočátku jsem ho poznala jako někoho, kdo umí vyvinout tlak a přemlouvat, dokud není spokojen. Teď jsem si cenila toho, že se tak ke mně nechoval.

„Díky,“ hlesla jsem. „Myslím, že půjdu domů. A ne kvůli tomu, jak vypadám, ale kvůli tomu, že nemám moc ráda velkou společnost,“ řekla jsem, abych uvedla na pravou míru, co mě ponouká k takovému rozhodnutí.

Bill se pousmál, ale nic neřekl. Uhnul pohledem a měla jsem pocit, že i zakroutil hlavou, ale nechtělo se mi to řešit. Špičkou jazyka jsem si ovlažila rty a zhluboka se nadechla. Sledovala jsem, jak se znovu chopil skleničky s vínem. A sledovala jsem, jak se začala pohybovat jeho aura. Její barva byla víceméně stálá, začala však pulzovat živějším tempem. Jahodová barva značící rozvernost začala více skotačit, a i to mi bylo známkou toho, co se v něm teď nejspíš odehrávalo. A zároveň jsem tušila, že část toho je způsobeno alkoholem v jeho krvi. Povzdychla jsem si. Možná bych i dnes mohla trénovat své uzavírání se, mohla bych zkoušet, nakolik se mi bude dařit jeho auru nevidět.

 

Posadili jsme se v kuchyni ke stolu, zatímco se v troubě pekly brambory a na plotně se připravoval losos na sušených rajčatech a bylinkách. Pohrávala jsem si se sklenicí džusu, po které jsem přejížděla prsty, zatímco mi Bill vyprávěl, jak je teď pro něj těžké být vzdálen svému psímu mazlíčkovi. Capper podle všeho patří Tomovi a Bill svého psa nechal u známých v Kalifornii, prozatím.

„Chtěl jsem mu to tady hezky připravit, než si pro něj zajedu, abych si ho mohl přivézt. Není na tom zdravotně moc dobře. Vím, že ho rozmazluju, ale je to to nejmenší, co teď pro něj můžu udělat,“ posteskl si. Jako by Capper vycítil, o čem se bavíme, přicupital po kuchyňských kachličkách až k Billovi a položil mu hlavu do klína.

Dlaní jsem si podepřela bradu. „Nikdy jsem se nestarala o žádné domácí zvíře, takže si ani nedovedu představit, co teď zažíváš, když víš, že je na tom zdravotně hůř, a ještě do toho přišlo stěhování,“ zamumlala jsem.

„No jo,“ pomlaskl. Znovu se napil vína. „Až ho budu mít u sebe, bude to pro nás oba bezpochyby lepší.“

„A víš, kdy ho budeš mít u sebe?“ zeptala jsem se a pohledem přejela od jeho sklenice s vínem, kterou si dolil, k obličeji, ve kterém jsem už sledovala známky nastupující opilosti. Jeho oči působily unaveně, celá jeho tvář byla najednou vláčnější. Kolem jeho hlavy zavířila aura starostí, které měly barvu hnědou jako káva.

Bill si povzdychl. „Snad brzo. Tady už je to připravené. Teď jen musím vymyslet termín, kdy odsud odjedu. A nevím, jestli bude Tom chtít jet se mnou nebo budu muset vyrazit na cestu sám,“ řekl. „Není to jednoduché. Cesta autem trvá až moc dlouho,“ postěžoval si. Sklopil pohled ke sklenici, která před ním stála. Najednou mi přišel utrápený, jako by sundal masku věčně se smějícího a veselého pohodáře, a ukázal, co v sobě opravdu skrývá. Ani se mi nemusel podívat do očí, abych zahlédla velkou auru starostí. A silného strachu.

V mysli se mi rodila myšlenka, že bych se mu mohla nabídnout, že bych klidně jela s ním. Ale nechtěla jsem ji říkat nahlas, nechtěla jsem se takhle vázat. „Podařilo se posunout zabydlování se?“ zeptala jsem se. „Na tom tvém večírku jsem si všimla, že máš místnosti více zařízené,“ dodala jsem.

Bill zvedl pohled a usmál se. „Díky,“ řekl. „Konečně si taky někdo všiml. Tom to přešel, jako by to tady bylo už od začátku,“ ušklíbl se. Jako by mu chybělo uznání jeho práce, která nebyla ohodnocena finančně. „A přitom jsem se tak snažil, abychom se tu cítili jako doma,“ postěžoval si.

Vzpomněla jsem si, že posledně moje dotazy ohledně stěhování příliš nezodpovídal, reagoval spíše na jiné otázky, než že by mi řekl, proč se stěhoval nebo co ho dovedlo do tohoto maloměsta. Jediné, co jsem se dozvěděla, a ještě pouhou náhodou, je, že jsou z Kalifornie, a zároveň tohle není jejich první stěhování. „A to mě zajímá,“ začala jsem a rychle se nadechla, abych mohla pokračovat. „Takové nové začátky nebývají snadné. Jaké to pro tebe je takhle poněkolikáté měnit místo bydliště?“ zeptala jsem se a zvědavě zvedla obočí.

„Otravné,“ vyhrkl. Hned na to se zasmál, jako by chtěl odlehčit svou odpověď a tu tíhu, kterou jsem teď vnímala v jeho prožívání. „I kdybych jel na dovolenou, tak mi hrozně dlouho trvá, než se odhodlám k tomu se sbalit. Natož balit celý dům,“ zamručel.

„Když to tak nemáš rád, co tě ke stěhování teda vedlo?“ zeptala jsem se napřímo.

V ten moment se Billova aura změnila. Ztratily se veselé barevné tóny. Ty teď vystřídala jediná barva šedi.

Břidlicová.

Zřejmě začal rychle vymýšlet odpověď, kterou mi chtěl dát, ale která neodpovídala pravdě. „Ehm,“ odkašlal si. „Jak dlouho se budou ty brambory péct? Není už třeba čas je vytáhnout?“ zeptal se a rychle vstal. Naprosto změnil téma rozhovoru. Zvolil jinou taktiku než neupřímnost. A já na to přistoupila. Nebyla jsem té povahy, abych někoho nutila vysypat ze sebe všechno, co jsem chtěla slyšet. A pokud měl Bill potřebu tohle přede mnou tajit, nezbývalo mi než to respektovat.

 

Losos už voněl po kuchyni, stejně tak brambory, které se koupaly ve smetanové omáčce. Zároveň se blížil čas, kdy se měli objevit Billovi noví přátelé a kdy jsem se já chtěla zdejchnout. Vytáhla jsem brambory z trouby a postavila je na plotýnku, abych zkontrolovala, zda jsou dostatečně měkké. Losos už se skoro rozpadal, jak dobře byl podušený.

„Najdu nějakou misku a nachystám ti dvě porce domů. Pro tebe a pro tátu,“ řekl Bill.

„Prosím tě,“ hlesla jsem a napíchla jednu bramboru na vidličku. Zajela do ní jako do másla. „Nemusíš,“ dodala jsem a oklepala bramboru z vidličky.

„Vařila jsi tady se mnou. Abys nemusela vařit i doma, ušetřím ti práci,“ pousmál se a už se začal prohrabovat ve skříňkách, aby našel misku s víčkem, které by dobře drželo. „A já aspoň nebudu muset poslouchat Toma, že je toho jídla moc a že to musíme jíst tři dny za sebou,“ uchechtl se.

„Říkám ti, že nemusíš –“

„A já ti říkám, že prostě dostaneš výslužku,“ přerušil mé pokusy. Sotva našel dostatečně velkou misku, která byla podle mě až moc veliká, začal do ní cpát téměř tři porce lososa a smetanových brambor.

„Ty ses zbláznil.“

„I tak to klidně můžeš říct,“ zasmál se. V ten moment se ozval domovní zvonek. Capper líně zvedl hlavu ze svého pelechu v rohu místnosti, Bill se krátce otočil přes rameno. „Asi už jsou tady.“

„Tak to se s nimi jen pozdravím a půjdu,“ řekla jsem rozhodně. Už jsem se ani nehodlala přetahovat o porce jídla, které mi přišly přehnané, a jednoduše zavřela misku víkem. „Díky za usnadněnou práci,“ usmála jsem se na něj.

Bill pohledem sklouzl k mým rukám, které teď bez protestů držely darované jídlo, a pousmál se. „Rádo se stalo. Já díky za tu práci, kterou si dáváš s tím, abys mi vysvětlila základy vaření,“ oplatil mi. Zlehka mi položil paži kolem ramen, zatímco jsme oba mířili chodbou k domovním dveřím. „Opravdu nezůstaneš?“ zeptal se.

„Opravdu,“ přitakala jsem.

„Dobře,“ odvětil. „Byl to s tebou zase příjemně strávený čas,“ usmál se na mě.

Oplatila jsem mu to pousmání, ale nechala si svou odpověď pro sebe. Byl to příjemný čas, to ano, ale zároveň byl obestřen podivným tajemstvím, kterému jsem ještě nepřišla na kloub. Nebylo to poprvé, co Bill změnil téma nebo se vyhnul odpovědi na otázku ohledně jejich stěhování. A i když jsem netušila, co za tím vězí, a byla si vědoma, že je pouze na Billovi, zda se mi s tím svěří, něco mi na tom nesedělo. Bill, který byl ve všem upřímný a neměl problém říct své myšlenky na rovinu, najednou něco zamlčoval. To mi nedávalo smysl.

 

Pozdravila jsem se s pár známými tvářemi, vyslechla si pár povzdechů na účet mého modřinou pokrytého nosu a oblouků pod očima, a pak se rozloučila s Billem. S miskou v ruce, která hřála právě uvařeným teplým jídlem, jsem se vydala na cestu domů. Slunce už bylo těsně nad obzorem, obloha se začínala zabarvovat sladce narůžovělými barvami přicházejícího večera. Nechala jsem si sluneční brýle posazené ve vlasech, už jsem neměla potřebu zakrývat svůj potlučený nos. Nečekala jsem, že bych v tuhle dobu potkala velké množství sousedů. Obešla jsem roh a vyšla z ulice, kde stál dům Billa a Toma. Zpomalila jsem krok, abych mohla přejít silnici a pokračovat dál v cestě domů. Rozhlédla jsem se na jednu stranu, pak se ohlédla přes rameno na druhou. S mírným leknutím jsem pohledem zavadila o velké černé auto, které začínalo přibržďovat. Byla jsem zřejmě zabraná ve svých myšlenkách, že jsem ani nevnímala hlasitý zvuk motoru, který byl nepřeslechnutelný. Když auto zastavilo až u mě, až v ten moment jsem přes tmavá skla rozeznala Tomovu siluetu. Stáhl okýnko na straně spolujezdce a mírně se naklonil přes střed auta, abychom na sebe viděli. Beze slov pokývl hlavou a očima přejel přes můj obličej. Neokomentoval to jako všichni ostatní, nezačal vyjadřovat přání brzkého zotavení. Jen se krátce nadechl a naklonil hlavu na stranu.

„Chceš svézt?“ zeptal se.

Polkla jsem a očima přejela po jeho obličeji. Neusmíval se, přesto na něm bylo něco jinak. Nebo jsem se na něj jinak dívala já, jinak jsem ho vnímala. 

Nemusíš tu zůstávat.

Já vím.

V duchu se zeptala sama sebe. Chci?

B.