Grayscale: 22. Jantarová

Tuhle kapitolu jsem po částech psala všude možně a na všech možných zařízeních... snad to ale nebude znát na kvalitě příběhu. 😅 Díky za komentáře u předešlých částí, jste nejlepší. 🫶 Příjemné počtení, B. 

Přešlápla jsem z nohy na nohu a pevněji sevřela krabičku s jídlem. Tom se na mě díval s otázkou v očích. Bylo to skoro už pět vteřin, kdy jeho hlas dolehl k mým uším, a já stále neodpověděla. Na kratičkou chvíli jsem si zkousla rty. Neodpověděla jsem slovy, nakonec jsem se jen natáhla po klice dveří spolujezdce a v tichosti nasedla. Potlačila jsem zkoumavé myšlenky ohledně toho, co na něm bylo jinak, protože jsem si byla vědoma toho, že bych teď nad tím mohla strávit klidně půl dne a stejně bych to nevymyslela. Vnímala jsem to intuitivně, a to se těžko uchopovalo do slov.

„Vařilas s bráchou?“ zeptal se, když si všiml krabičky, kterou jsem si položila na stehna, zatímco jsem se poutala bezpečnostním pásem. 

Otočila jsem se k němu horní polovinou těla, když jsem dostávala kovovou sponu do úchytu pásu. Zvedla jsem k němu pohled. Byl mi blíž, než jsem čekala, a tak jsem měla možnost si prohlédnout jeho obličej. Opět jsem si mohla všimnout jeho pihy, jeho tmavých řas, které by ve mně mohly klidně vzbudit vlnu závisti, jak dokonale vypadaly, jeho plných rtů. „A za odměnu jsem dostala výslužku,“ odpověděla jsem. Sledovala jsem, jak se Tomovy rty pod vousy sotva znatelně zvlnily do drobného úsměvu. „Ale musela jsem prchnout, navalilo se tam… uf, ani nevím, ani nevím kolik… Billových nových přátel,“ dodala jsem. Poposedla jsem si a podívala se před sebe. Tom už pomalu vyjížděl zpět do pruhu silnice a zamířil k mému domovu, jehož adresu už znal.

„Aha. To je dobré vědět. Díky za varování,“ hlesl.

„To vypadá, že i ty skáčeš nadšením tři metry vysoko, když se kolem tebe rojí společnost,“ zareagovala jsem. A místo odpovědi jsem uslyšela Tomovo odfrknutí. Do mysli se mi vloudila vzpomínka na Billovo pobavené zavrtění hlavou. Mělo to nějakou souvislost s tím, že jsme s Tomem měli podobný postoj k takovým veselým návštěvám, ve kterých se Bill nadšeně rochnil? Teď jsem Tomovo otrávené odfrknutí chápala, souzněla jsem s ním. Při představě, že se vracím domů po celém dni za barem, bych taky chtěla mít klid, ne abych se ještě musela vyhýbat nějakým ne příliš chtěným návštěvám.

 

„Cos vařila?“ zeptal se a tím se vrátil k původnímu tématu.

„Lososa na sušených rajčatech a bylinkách se smetanovými bramborami,“ odpověděla jsem. „Zní to složitě, ale je to jednoduché. A doufám, že si Bill recept zapamatuje, aby tě tím mohl příště oslnit sám,“ pousmála jsem se. „A neboj, nebudeš to muset jíst celý týden, velkou část dnešního výsledku si nesu s sebou. Prý jsi posledně remcal, že je toho moc,“ dodala jsem. Přetočila jsem pohled od silnice k jeho tváři.

I on se na mě krátce podíval. „Hele, neříkám tím, že to nebylo dobré, jen se mi to už zajídalo, když jsem to měl na talíři tolik dní v kuse,“ odpověděl mi s jemným trhnutím ramen.

Zasmála jsem se. „Já to chápu. Od táty jsem poslouchala to samé, než jsem se naučila vařit množství jen na dva dny, ne na čtyři,“ zavtipkovala jsem.

„Zní to dobře.“

„A ještě líp to voní,“ zareagovala jsem. Ani jsem nemusela pokračovat, stačilo mi slyšet, jak mu hlasitě zakručelo v břiše. Přetočila jsem pohled zpátky k Tomovi a pomalu putovala po jeho prstech na volantu, přes nataženou paži až k jeho tváři. „Spěcháš domů?“

Zvedl tázavě obočí. „Když tam má Bill… návštěvu?“ odpověděl mi otázkou. Dlouze vydechl nosem a pomlaskl. Když prsty zabubnoval po kole volantu, vnímala jsem to jako projev jeho nespokojenosti. „Úplně se domů nehrnu.“

„Víš co, zajeď k pláži,“ navrhla jsem.

„K pláži?“ zeptal se. „Ty doma žádnou Billovu návštěvu nemáš, ne? Proč bys nejela hned domů?“

„Prostě jeď k pláži a nech se překvapit,“ pokynula jsem mu. A zatímco se měnil směr naší jízdy, aniž bych si to více uvědomovala, užívala jsem si Tomovu společnost díky tomu, že mě nezahlcoval žádnou svou emocí. Nemusela jsem uhýbat pohledem, abych neoslepla z jeho divoké aury, jako tomu někdy bylo u jeho bratra, mohla jsem se na něj podívat a užívat si toho, že vidím jen jeho tvář a nic dalšího. A to, co mě dříve znervózňovalo a působilo mi to nepohodlí, jsem teď vítala. Jen jsem si to ještě plně neuvědomovala, doposud jsem si to nepřiznala.

 

Tom zaparkoval kousek od lavičky, u které jsem se často vydýchávala, pokud jsem běžela svůj nejdelší okruh podél pláže napříč lesem. Teď jsme využili místa, které tu bylo. Už byl dávno podvečer, nikdo se tu nepohyboval. Kdybych se dnes vydala běhat, měla bych tu naprosté soukromí ke svému oblíbenému sportování. Z auta jsem vzala krabičku s jídlem a vydala se vyšlapanou cestou mezi stromy na pláž. Tuhle cestu Tom už znal, vždyť se na pláži už několikrát vyskytl. Měla jsem však tušení, že znal pouze tento kousek pláže a nic jiného. Sotva jsem překonala vzdálenost několika metrů mezi stromy a ocitla se na pláži, otočila jsem se k Tomovi čelem a pomalu couvala vzad.

„Už jsi někdy šel na opačnou stranu?“ zeptala jsem se ho a paží máchla k místům, kde byly skaliska, kde byla pláž těžko přístupná. Věděla jsem o ní jen díky tomu, že jsem to tady měla ráda. Prozkoumávala jsem to tady už jako malá holka, a od té doby se tu místní příroda příliš nezměnila. Snad jen stromy porostly, ale pláž zůstala stejná.

„Vždyť je tu skála, jak bych mohl jít na opačnou stranu?“ odpověděl mi otázkou.

Pousmála jsem se a znovu o pár kroků před ním ucouvla. „Pojď za mnou, něco ti ukážu,“ pousmála jsem se. Otočila jsem se a zamířila na část pláže, která teď nebyla pohledu přístupná. Velká část pláže se táhla několik kilometrů a tvořil ji jen nudný písek. Když však překonáme ten kousek skály, který na první pohled vypadal nepřekonatelně, dostaneme se do zálivu, který byl civilizací téměř netknutý. Mířila jsem spíše k vodě než dál po pláži. A když jsem za sebou uslyšela Tomův hlas, pousmála jsem se.

„Jsi si jistá, že jdeme dobře?“

„Hele, je odliv. Možná to zvládneme přejít suchou nohou,“ řekla jsem, a ještě jednou se na Toma ohlédla. Když jsem zkontrolovala, že jde za mnou, vydala jsem se podél pohybujícího se okraje vody. Jednou rukou jsem se dotýkala studené skály, zatímco jsem pohledem kontrolovala kameny, na které jsem našlapovala. Byly vlhké, a proto jsem si dávala velký pozor na to, kam a jak pokládám svá chodidla. Zvrtnutý kotník, to by bylo to poslední, co bych teď potřebovala. Zvedla jsem nohu a vystoupila na další kámen, který jsem nejprve otestovala, zda je dostatečně stabilní. Mezi kameny se začala zvedat hladina, ale díky období odlivu se voda nedostala až do výše mých nohou. Trochu jsem zavrávorala, ale hned jsem to vyrovnala tím, že jsem vztáhla jednu paži dál od svého těla. Tom mě následoval, aniž by jakkoliv protestoval. Když jsme se po pár minutách pomalého a opatrného šplhání dostali na oddělenou pláž, která byla mnohem čistší, blaženě jsem se rozhlédla kolem sebe.

 

Přešla jsem pár kroků, než jsem se posadila do písku. Složila jsem nohy pod sebe a položila misku s jídlem vedle sebe. Tom ještě chvíli stál a rozhlížel se, já se hned zaměřila na zapadající slunce. Když jsem uslyšela, že se posadil vedle mě, otevřela jsem misku a položila ji mezi nás. Když jsem se na něj podívala, překvapila mě jeho najednou viditelná aura. Nádherná jantarová barva mu vířila kolem ramen, nijak divoce, ale byla tam.

Úžas.

Kochal se výhledem na okolní přírodu.

„Dej si,“ řekla jsem mu. „Nemám příbor, já vím, ale věřím, že to zvládneš i bez něj,“ dodala jsem rychle, když jsem uviděla, jak se mu obočí v překvapeném výrazu zvedlo nahoru. Sama jsem prsty hrábla do jídla a vytáhla jeden kousek brambory, který jsem si rychle strčila do pusy. Zaklonila jsem hlavu, a tak tak zachytila sousto, které mi div nevyklouzlo z prstů skrze smetanovou omáčku. Hned jsem si prsty olízla a hřbetem dlaně si otřela rty.

„Mhm,“ zabručel Tom, zatímco si vkládal do úst kousek ryby. „Voní to opravdu skvěle,“ přiznal. „Nebyla ta druhá porce spíše pro tvého tátu než pro mě?“ zeptal se.

„Táta ryby nemá moc v lásce. To si dá radši třikrát do týdne pečené vepřové, než aby snědl něco takového. Ale Bill rozhodl, že prostě dostanu dvě porce domů. Nemělo smysl namítat,“ řekla jsem s pokrčenými rameny. Sotva jsem přežvýkala sousto, sama jsem pocítila, že mám hlad, aniž bych si to doposud uvědomovala. Přesto jsem spíše nechávala Toma, aby si bral, zdálo se, že byl mnohem více hladový než já. A než by mi možná přiznal. „Ještě si vezmi,“ pobídl mě.

"Klidně to sněz," odpověděla jsem s pokývnutím hlavy směrem k misce. Vyhnula jsem se jeho pohledu, který jsem cítila na své kůži, a zahleděla se na vodu, která se v zapadajícím slunci barvila do kouzelných barev.

„Jsi jako tvůj táta a nemáš ryby v lásce nebo je za tím jiný důvod, proč to mám sníst klidně celé sám?“ zeptal se.

Sklouzla jsem k němu pohledem. Drže misku v ruce, umazané prsty druhé ruky držel nad ní a čekal na mou odpověď. Zvedla jsem jedno obočí a přemýšlela nad tím, jestli má cenu mu vůbec odpovídat.

„Je to otrávené?“ pošeptal.

Hlasitě jsem se zasmála. „A pak že já jsem divná.“

„Hele!“ vyhrkl a napřímil se v zádech. „Ve svém životě jsem se setkal s všeličím, už nám chtěl někdo otrávit psy, proč by někdo nechtěl otrávit i mne samotného?“ zeptal se. A i když to byla otázka, při které bych se mohla urazit, že si tohle o mně myslí, vlastně jsem byla ráda, že se dozvídám něco dalšího z jeho života.

„Tobě chtěl někdo otrávit psa?“ Překvapení v mém hlase bylo zřetelné. „Proč by to někdo dělal?“ nechápala jsem. „Kdyby chtěl někdo přizabít tebe, to bych i pochopila, vždyť dokážeš bravurně hrát na nervy, ale pes –“

Tom se na mě zamračil. „No dovol?“ přerušil mě.

„No a ne?“ oponovala jsem. „A važ si toho, že jsem řekla přizabít, ne rovnou sprovodit ze světa,“ ukázala jsem na něj prstem.

Tom na mě chvíli mlčky sledoval, očima těkal po mém obličeji a sotva viditelně zatínal zuby do vnitřní strany svých rtů. Přesto to však poutalo mou pozornost. „Máš štěstí, že je to jídlo tak dobré, jinak bych ti možná ani neodpustil to, jak drze teď na mě ukazuješ tím prstem,“ řekl skrze mírně zaťaté zuby.

Odfrkla jsem si. Odvrátila jsem pohled a zase se zadívala na zapadající slunce. Zavrtala jsem se pohodlněji do písku a o kolena si opřela lokty. Dlaněmi jsem si podepřela bradu a chvíli jen tak spočívala na místě, než jsem po pár minutách znovu promluvila. „Ty psy vám někdo chtěl otrávit nebo je doopravdy otrávil?“ zašeptala jsem svou otázku, aniž bych se na něj podívala.

Tom se zhluboka nadechl a vydechl, než mi odpověděl. „Přiotrávil.“

Polkla jsem. Stočila jsem pohled zpátky na Toma, ten se teď díval do misky a prstem se probíral mezi smetanovými bramborami. Sledovala jsem, jak se mu zatínají svaly na čelisti, bylo to znát i přes několikadenní strniště na jeho tváři. Mlčela jsem. Nevěděla jsem, co bych na to mohla říct, vždyť jak by na to šlo vůbec reagovat?

Tom si do pusy strčil další sousto a prsty si jeden po druhém olízl. „Naštěstí oba přežili.“

„Tipuju, že s následky.“

„Ano,“ odpověděl. Hned se na mě podíval. „Ty o tom víš?“

„Bill mi něco naznačil,“ odpověděla jsem s jemným trhnutím ramen. „Je... je to vážné?“

Tom pokývl hlavou. „Je.“

Znovu jsem uhnula pohledem. Zahleděla jsem se před sebe, ale už se tolik nedokázala kochat výhledem na okolní přírodu, která nepřestala být tak nádherná. Uvnitř sebe jsem teď měla těžkost, která mi nedovolovala se příliš soustředit na okolí. Vzpomínala jsem na Billův výraz, když mluvil o svém mazlíčkovi, na to, jak moc si přeje ho mít konečně u sebe. Jeho slova teď měla hlubší význam, chápala jsem o to víc, proč svého psa nepřevážel, dokud tady nebyl sám zabydlený. Jako by mi Tomova jednoslovná odpověď otevřela oči. A nebylo mi v tom ani trochu dobře. Sama jsem nikdy domácího mazlíčka neměla, ale dovedla jsem si představit, kolik pro jiné lidi může věrný pes znamenat. A bylo mi najednou těžko.

 

Seděli jsme na písku, dokud slunce nezapadlo a na obzoru nebyly červánky zbarvené mraky. Tom snědl všechno, co jsem dostala jako výslužku, a tak mohl vzít misku zpátky domů Billovi. Dlaněmi jsem si přejela přes holá předloktí a ohlédla se na Toma. Ten se spokojeně opíral o ruce, které měl zabořené za sebou v písku, nohy pohodlně natažené a hleděl před sebe jako v transu. Když jsem využila představu jeho okenic, které jsem chtěla svou vlastní mocí otevřít, kolem jeho hlavy se začala objevovat ta zlatě měděná aura. Vířila podél ramen, vlnila se, jako by se řídila nějakým rytmem. Zlehka jsem naklonila hlavu na stranu a znovu si lámala hlavu, k čemu bych tu ojedinělou barvu mohla přiřadit. Tom si po chvíli všiml, že se na něj dívám, zřejmě vycítil můj pohled, a ze zahledění před sebe s několikerým mrknutím přesunul zrak na mě.

„Co?“ hlesl svou otázku.

„Půjdeme už? Stmívá se.“

„Klidně,“ odpověděl. Vstal a začal si oprašovat dlaně, začal jimi oprašovat i své oblečení. I já jsem vstala a v podobném duchu začala oprašovat písek i ze svého oblečení.

„To teď budeš mít auto plné písku,“ zažertovala jsem.

„Nevadí. Znám jeden místní autoservis, kde ti auto uklidí a vyleští do nesmírného lesku. Dám ho tam zase vysát,“ řekl. S pobavením sledoval, jak na jeho slova zareaguji.

Založila jsem si ruce na prsou. „Měl by sis dát pozor na finance, slyšela jsem, že je tam draho, co se týče uklízení aut.“

Tomovy zacukaly koutky rtů. „S tím nemám problém. Za dobře odvedenou práci jsem ochoten dobře zaplatit.“

„To si budu pamatovat,“ hlesla jsem. Rozhlédla jsem se kolem a zadívala se na druhou stranu téhle málo navštěvované pláže. „Když se vydáme tamtudy, dostaneme se k autu z jiné strany. Akorát je to tam náročnější, více šplhání než jen překračování kamenů.“

„Vyšší náročnosti se nezaleknu,“ ozval se za mnou Tom. 

Podívala jsem se na něj. „No fajn. Tak pojďme,“ rozhodla jsem.

 

Několik desítek metrů jsme přecházeli pískem, než jsme se dostali k vyšším skalám, které lemovaly celou tuhle oblast. Bylo však znát, že tudy pár lidí chodí, kameny byly ošlapané a bylo tak jasně vidět, kudy se dá dobře dostat až nahoru. Tom rozhodl, že půjde první, aby mi mohl případně pomoct nahoru, kdybych potřebovala. A že jsem to potřebovala. Až v samém závěru stoupání byl jeden z kamenů výš, až jsem ztrácela rovnováhu, když jsem se po něm šplhala. Tom se vytáhl, já bych však zůstala stát pod ním, kdyby se neotočil a nenabídl mi svou ruku. Chopila jsem se jeho dlaně. Pevně mě sevřel, a zatímco jsem se odrážela od svých chodidel. Přidržela jsem se kraje kamene a tělem se více vyhoupla nahoru, s čímž mi dopomohl Tom. Když jsem konečně stála nahoře vedle Toma, oddechovala jsem, jako bych právě doběhla několik kilometrů.

„Fyzičku máš, jen chybí ty centimetry,“ řekl Tom a prsty si uhladil vlasy, které se mu vysmekly z gumičky, za ucho. Zamračila jsem se na něj. On hned můj výraz pochopil a omluvně zvedl dlaně. Dlaně, které mi ještě před chvílí pomáhaly. „Nemyslel jsem to zle. Ale když tak vidím tvůj výraz... asi jsem ve tvé hlavě právě teď kokot, co?“

„Kdyby jenom to,“ odvětila jsem mu. Naklonila jsem hlavu na stranu a hodlala si ho pořádně dobrat. „Ani nechtěj vědět, co všechno si o tobě myslím,“ dodala jsem a zase na něj ukázala prstem. 

Že už nejsem tolik nervózní, jako tomu bývalo.

Že je vlastně příjemné na nějaký čas nevidět auru druhé osoby.

Že se cítím v podivném a pro mě nepochopitelném bezpečí, když jsi poblíž, Tome.

Tom pohledem sklouzl ke špičce mého prstu, než se na mě zamračeně podíval. „No schválně,“ řekl a přešlápl z nohy na nohu. „Co všechno ta tvoje hlavinka skrývá?“ zeptal se. „Nebuď srab a vybal to.“

„To víš, že jo,“ odpověděla jsem. „Neukážu všechny svoje karty, nejsem bláhová,“ dodala jsem. Znovu jsem se rozhlédla kolem, abych našla tu správnou cestu. Zahlédla jsem misku, kterou předtím Tom odložil, aby mi mohl pomoct. „Seber tu misku a jdeme,“ pokynula jsem mu. „Tudy,“ dodala jsem. Nečekala jsem na něj a sama se vydala vysokou trávou směrem k zaparkovanému autu. A zatímco jsem za sebou slyšela Toma a jeho tiché kroky, dumala jsem nad tím, co může znamenat ta zlatě měděná aura. Tahle záhada už mě začíná pěkně štvát. Jenže, jak zjistit, co znamená?

B.