Grayscale: 23. Malachitová

Moc a moc děkuji za komentáře. 🙏 Doufám, že se vám bude příběh nadále líbit, věřte, že se máte na co těšit. Mám velké plány. 😈😅 B.

Btw, po dlouhé době jsem ňourala v nastavení blogspotu a objevila vychytávku, díky které můžou být zájemci informováni o novém článku prostřednictvím svého emailu. Kdo by chtěl, aby mu chodilo upozornění na email (neb jsem ig účet rušila), klidně se mi ozvěte. Zahrnu vás. 🫶😊

Stála jsem na parkovišti před tátovou dílnou a ruce měla strčené v kapsách svých džín. Bylo páteční ráno a já sledovala, jak si kontroluje vše potřebné na motorce, jak si upevňuje cestovní brašny a jak se s ostatními chystá na týdenní cestu.

„Hlavně buďte opatrní.“

„Ale prosím tě,“ odpověděl mi hned táta. „Víš, že vždycky jsme.“

„A i když to Olive ví, stejně nám vždycky musí udělat kázání,“ ozval se Jimmy, který měl přistavenou motorku hned vedle táty. Jen jsem se na něj zamračila, než jsem se podívala na Boba. V něj jsem měla důvěru, že bude tím nejrozumnějším. U něj jsem vždycky našla útěchu, jemu jsem snad v tomhle mohla věřit.

„Bobe, musíš mít rozumu za všechny,“ přikázala jsem mu.

Bob se zasmál, ale pak rázně přikývl hlavou. „Samozřejmě, právě kvůli tomu jedu s nimi,“ přitakal.

Všichni byli v dobré náladě, a co by nebyli, když se těšili. Jen já jsem zažívala to, co každý rok – bála jsem se o ně, kázala jsem jim a připomínala, aby se o sebe dobře starali. Aby byli opatrní. Aby nejezdili zbytečně rychle. Jako bych byla jejich rodič. Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, kde se to ve mně bralo, každý rok jsme si tím však procházeli. Jimmy si ze mě dělal srandu, táta si mě sice vyslechl, ale jako by to hned vypustil druhým uchem ven, Bob mi všechno odkýval, ale zřejmě jen proto, aby mě uklidnil. Byla jsem jako na trní. A nic se nezměnilo během celého týdne, co byli pryč – byla jsem podrážděná, nervózní, nedalo se se mnou moc bavit. Věděla jsem to, ale nedokázala jsem se nijak uklidnit. Změna teď nastávala v tom, že jsem se během volných dní, kdy nebudu za barem, měla pohybovat tady v dílně. Sice sama, ale aspoň snad přijdu na jiné myšlenky. Doufala jsem v to, že mi práce pomůže. Jako vždycky pomáhala tátovi překonat těžká období. U práce se totiž dobře zapomínalo na problémy a starosti.

„Ozvu se ti, až budeme na místě. Nestresuj kvůli tomu, že se ti neozvu za hodinu,“ řekl táta. Jeho hlas mě vrátil zpět od mých plánů v hlavě do přítomnosti. 

„Nedělej si ze mě srandu,“ zamračila jsem se na něj. Když roztáhl paže a nabídl mi objetí, přitiskla jsem se k jeho hruď. „Buď opatrný,“ pošeptala jsem, a v duchu si tohle zbožné přání opakovala. Nebyla jsem kdoví jak věřící, ale právě tohle byly momenty, kdy jsem se k nebi obracela. Jen ať jsou v pořádku.

„Budu, jako vždy,“ zopakoval mi. A mohl by mi to říct klidně stokrát dokola, stejně bych v sobě pořád měla obavu, stejně bych pořád měla tendenci připomínat své prosby, aby byli opatrní. Tátovi jsem jeho dovolenou z hloubi duše přála, zároveň to však pro mě byl nezvyklý čas – být opravdu sama v celém době, v celé dílně. A jen se ujišťovat po textovkách, že se s ním nic nestalo.

„I se mnou se budeš takhle loučit?“ ozval se vedle nás Jimmyho hlas. Táta upustil objetí a hned ho pěstí praštil do ramene, než mě naposled políbil na spánek. 

„Dej si pozor na slova, kamaráde,“ zabručel táta. „Tvoje štěstí, že jedeš se mnou a že tě budu mít na očích,“ dodal a ukázal na něj prstem. Se smíchem jsem se podívala do Jimmyho tváře. Když i on roztáhl ruce podobně jako táta, i s ním jsem se rozloučila dlouhým objetím.

„Užijte si to, jak nejvíc to bude možné,“ hlesla jsem. Jimmy mě nedržel tak dlouho, a mně se chtělo smát, když se s hranou obavou v očích otočil na tátu. 

„I ty na sebe dej pozor,“ řekl mi Jimmy, když jsme se odtáhli a on klouby prstů zlehka přejel po mé tváři. Už jsem nemusela ucuknout, modřiny od Sida už tolik nebolely. 

„Samozřejmě,“ usmála jsem se. Objala jsem i Boba a pak už mi nezbývalo nic jiného než jen koukat, jak nasedají na motorky a odjíždějí. Všichni mi zamávali. Všichni zatroubili na rozloučenou. Nad hlavami se jim všem nesla malachitová barva svobody. S úsměvem jsem si uvědomila, že tohle je to, na co táta čeká vždycky celý rok – aby se zase cítil svobodně.

Mezi svými.

A na týden bez starostí, co bude s dílnou.

Stačilo pár vteřin, abych už jen slyšela zvuk motorů, který se nesl ulicí, který byl známkou toto, že odjíždějí. Povzdychla jsem si a otočila na parkovišti směrem k dílně. Byla nezvykle prázdná a tichá. Prošla jsem veškeré místnosti, zhasla všechna světla a pro dnešek dílnu zavřela. Měla jsem v plánu zajít na nákup, který by mi vystačil na celý týden, co je táta pryč. Pak jsem chtěla zajít za Davidem, který mi v textovce psal, abych se stavila. A pak už jen vydržet těch několik dní, které snad utečou jako voda. Pro tátu ne, pro něj bych si přála, aby se táhly dlouze. Pro sebe bych si však přála, aby byl brzo zpátky. Možná to bylo dětinské, úzkostlivé… ale vždyť byl táta jediná osoba, která mi zůstala. Bylo pochopitelné, že jsem se o něj bála, ne?

 

Nákup mi nezabral příliš mnoho času. Nepotřebovala jsem dělat velké zásoby, stačilo mi dokoupit jen pár surovin, ze kterých bych si mohla uvařit omáčku na těstoviny, uvařit si masovou směs na zelenině nebo opéct francouzské toasty. Všechno jsem naskládala do tašky a vyšla od pokladny směrem ven. Namířila jsem si to přes náměstí. Když jsem procházela kolem radnice, místní pracovníci zrovna na nástěnce vyvěšovali plakát na nadcházející událost, kterou naše městečko pořádalo každé prázdniny. Díky tomu jsem si uvědomila, že je léto tady. Zase přijdou velká vedra střídaná náhlými bouřkami. Zase budou v parcích pobíhat děti do pozdních hodin a nebudou muset jít brzo domů, protože další den nebude škola. U Davida bude zase více narváno. A to už za necelé čtyři týdny.

„Vítání léta,“ přečetla jsem si. Jen jsem rychle proletěla chystaný program, který se ničím nelišil od loňského roku, než jsem pokračovala na cestě domů. Byla to akce, na které se sešli snad všichni obyvatelé, na kterou se všichni těšili. Děti se vyřádily, rodiče se většinou opili, hudba hrála dlouho do noci a všichni si pro jednou užívali, dokud nemuseli zase začít fungovat jako normální dospělí lidé. Byli jsme opravdu maloměsto, ve kterém se téměř nic neměnilo.

 

Z domu jsem odcházela čerstvě po třetí hodině. Nákup jsem měla uklizený, byla jsem po jídle a už jsem byla nachystaná na to, že zůstanu za barem. David se mnou chtěl mluvit, věděl však, že mi právě teď začíná týden, ve kterém jsem měla příliš volného času. Měla jsem mít služby navíc, a vlastně mi bylo jedno, kolik jich bude. Hlavní pro mě bylo, abych si veškerý čas nějak naplnila. V džínových šortkách, které mi končily v půli stehen, a volnějším triku s vybledlým potiskem tátovy oblíbené kapely jsem si to mířila k Davidovu podniku. Když jsem vešla dovnitř, můj pohled automaticky zamířil k baru, abych pozdravila toho, kdo dnes přes den sloužil. Zarazila jsem se, když jsem uviděla nejen Alexe, ale taky Elodie.

„Zdravím,“ hlesla jsem.

Elodie mírně zvedla obočí. „Ahoj,“ odpověděla stroze. Kolem ní zavířila směsice barev. Nejen, že jsem u ní viděla překvapení, ale taky nespokojenost. Neusmála se, nevypadalo to, že by mě viděla ráda. Za to Alex, který by běžně sotva zvedl pohled, mě přivítal s větším nadšením. Ještě před měsícem bych tady nejradši viděla Sida, teď to však byl Alex, o kom bych tohle mohla s čistým svědomím říct.

„Olive, vítej mezi námi pracanty,“ pozdravil mě. „Nejdeš dnes nějak brzo?“ pokračoval. Obešel přitom Elodie a jen významně zakoulel očima jejím směrem, když procházel za jejími zády. Sotva se však dostal zase do jejího dohledu, tvářil se opět tak, jako vždy – neutrálně, s klidným výrazem ve tváři.

„Táta odjel na týden pryč, teď tu budu mnohem častěji,“ odpověděla jsem mu. „Tedy, doufám,“ přidala jsem, „protože mi David psal, že se za ním mám stavit. Nevíš, co by mi tak mohl chtít?“ zeptala jsem se Alexe a loktem se opřela o kraj baru. 

Stoupl si blíž ke mně a jemně trhl rameny. „Co já vím?“ pousmál se, zatímco si utíral prsty do kárované utěrky. „Já se teď jen zajímám o to, kdy mi skončí šichta. Dnes jsem tu vůbec neměl být, ale vzal jsem to za Sida, aby si mohl něco vyřídit, než přijde,“ povzdychl si. „Doufám, že mu to nebude trvat dlouho.“

„Sid?“ ozvala se Elodie.

Alex se na ni krátce podíval. „Peter. Mezi námi se mu říká Sid, díky tady Olive,“ vysvětlil jí s drobným pousmáním. Hned na to se podíval na mě, Elodie však pokračovala.

„Já myslela, že mě dnes bude zaučovat Tom,“ řekla. Zklamání v jejím hlase bylo znát, to jsem se ani nemusela dívat na její auru barvy písku, mdlé barvy, která pro mě značila právě zklamání.

Alex se dlouze nadechl. „Tom tu bude zítra. Ve směnách nám nastaly nějaké změny,“ odpověděl jí, ale už se na ni nepodíval. Odložil utěrku na kraj baru, o který se hned na to opřel, a svou pozornost věnoval mě. „Možná proto s tebou chce David mluvit. Všem nám to osobně vysvětloval, tak asi nechce vynechat ani tebe,“ tipoval. Očima přejel po mém obličeji. „Do čeho jsi narazila?“ zeptal se a prsty pokynul k mému nosu.

Krátce jsem se zasmála jeho dotazu. „Povím ti to potom,“ řekla jsem. „Teď jdu za naším šéfem,“ odvětila jsem a zlehka ho poplácala po předloktí. Ucouvla jsem od baru a pousmála se jeho směrem, než jsem se otočila směrem k chodbě, která vedla k Davidovi. Měla jsem pocit, jako by to mezi námi s Alexem bylo najednou jiné. Byli jsme si blíž. Netušila jsem, zda za to mohla naše poslední společná šichta, ale byla jsem za to ráda.

 

Zaklepala jsem na dveře a po vyzvání vešla dovnitř. Netušila jsem, zda se mě i David bude ptát na můj modřinami pokrytý obličej, výhodou však bylo, že už to nevypadalo tak hrozně jako minulý víkend. Přivítala mě jeho typická poklidná aura, kterou na chvíli vystřídalo překvapení, když si mě pořádně prohlédl. Hned na to mi však s úsměvem pokynul, abych se posadila naproti něj.

„Už je ti lépe?“ zeptal se.

„Ano, díky,“ přitakala jsem a v duchu mu byla vděčná za to, že se nevyptával dál. Dokázal udržet náš vztah čistě pracovní, tedy věděl, že se nemá vyptávat na osobní otázky. „O čem jsi se mnou chtěl mluvit?“

„O tvých nadcházejících směnách. Kvůli několika změnám jsem to musel trochu přeházet,“ začal. „Olive, nakonec jsem ti naplánoval nějaké směny přes týden, ale s tím, že tu nebudeš zítra. Sobotu se tu bude zaučovat Elodie, tak není třeba, abys tu byla i ty. A tebe jsem napsal na neděli. Vím, že ji nemíváš, ale počítal jsem s tím, že máme v pondělí stejně zavřeno a ty že máš celý týden k dispozici,“ pokračoval.

Přikývla jsem. „V pořádku,“ hlesla jsem. Co mi taky jiného zbývalo? Vadilo mi, že jsem tu nebyla v den, kdy bývaly největší spropitná, ale nemohla jsem Davidovi vyčítat, že chtěl napsat sobotu někomu jinému. „A můžu počítat s tím, že to po tomhle týdnu tátovy dovolené budu mít při starém?“ zeptala jsem se.

„Ano, pak to zaběhneme zase do starých kolejí,“ přikývl.

Oddychla jsem si. Aspoň že tak. „Ještě něco jsi mi chtěl, nebo je to všechno? Už bych začala směnu dřív, jestli to nevadí. Když už jsem tady…“ řekla jsem a naklonila se na židli, že vstanu.

„Je to všechno. Díky, Olive,“ usmál se na mě David. „Díky za vstřícnost.“

Přikývla jsem. Beze slov jsem vstala, vyšla z Davidovi kanceláře. A i když jsem nebyla moc spokojená s tím, že jsem neměla sobotní večer, neházela jsem hned flintu do žita. Měla jsem práci i v dílně. Mohla bych se klidně zavřít tam, nic mi v tom nebrání, vždyť mi táta svěřil klíče. Bude to mé útočiště. A i když přijdu o dobré spropitné, aspoň nepřijdu o zdravý rozum kvůli tomu, že bych se nudila.

 

Prošla jsem kolem baru a zašla do místnosti za barem, abych si odložila kabelku. Vytáhla jsem si z ní mobil a zkontrolovala displej, na kterém nesvítil žádný nepřijatý hovor, žádná nepřečtená textovka. Oddechla jsem a připomněla si tátův slib, že se mi ozve sám, až se dostanou na místo. Nechtěla jsem stresovat, chtěla jsem však vědět, že mi napsal, hned jak to bude možné. Proto jsem si zapnula vibrace, strčila si mobil do zadní kapsy svých kraťasů, a připravovala se na to, že sotva ucítím vibrování, bude to táta a bude mi psát, že pořádku docestovali.

„Jdeš se mnou na cígo?“ 

Ohlédla jsem se na Alexe, jehož hlava se objevila ve dveřích místnosti. „Jasně,“ odvětila jsem. Následovala jsem ho ven na zahrádku, na které teď nikdo neseděl. V podniku ještě nikdo nebyl. Večerní nával měl teprve přijít. Posadila jsem se a pohodlně se rozvalila na jednom z venkovních křesel, která tu byla. Když mi Alex nabídl cigaretu, odmítavě jsem zavrtěla hlavou. „Jsem tady jen proto, abych nebyla sama s Elodie vevnitř,“ přiznala jsem mu.

„Chápu. Ale není to taková hrůza,“ pousmál se na mě. Pokývl hlavou. „Co ten tvůj obličej? Komu se co nelíbilo?“ zeptal se.

Zuby jsem si přejela přes spodní ret a nespokojeně pomlaskla. Nečekala jsem, až si zapálí cigaretu. Sotva si stihl škrtnout zapalovačem, když jsem začala vyprávět, jak se přihodilo to, že jsem týden chodila s fialovými modřinami. Ty teď nabíraly podivně nazelenalou barvu, střídala se fialová do žluté po kůži pod mýma očima. Jen díky mému lepšímu opálení se modřiny trochu skryly, ale kdo mě znal, hned poznal, že se mnou něco je.

Alex potáhl jednou a od té doby už nepotáhl. Zíral na mě s nevěřícností v očích, zvláště, když jsem mu popsala i Sidovu návštěvu v pozdních hodinách. Všechno, co jsme si řekli. Jak jsem ho odmítla a rázně mu dala najevo, že je mezi námi konec. Teď jsem měla Alexe za svou vrbu, což bylo poprvé v mém životě. Nebylo to však nepřirozené. Jako by byl pro poslouchání stvořený, jen jsme to nikdy nevyzkoušeli. Já se bavívala se Sidem, on se mezi nás nevměšoval. Teď mi nabídl přátelskou výpomoc a já za to byla vděčná.

„Jen si to, prosím, nech pro sebe,“ řekla jsem, když jsem skončila.

Alex odklepl spálený konec cigarety a přikývl. „Spolehni se.“ 

„Nechce se mi věřit, že se tohle děje. Vždycky jsem si myslela, že žiju docela obyčejný život,“ řekla jsem. S ušklíbnutím jsem k němu přetočila pohled. „A teď se dívej. Klidně by to mohla být scéna z telenovely o zhrzeném milenci, není třeba nic přibarvovat.“

„Barevná jsi dost, to je pravda,“ přitakal.

Zasmála jsem se. „Tak to dík,“ odvětila jsem. „A přitom Sid ani nikdy nebyl opravdovým milencem. Měla bych ho v té mojí telenovele nazvat nějak jinak,“ dodala jsem, abych opravila svá předešlá slova.

„Ať už ho budeš chtít nazvat jakkoliv, připrav se na to, že právě přichází,“ varoval mě Alex. Přiložil cigaretu ke rtům a potáhl. Hlavou pokývl před sebe. Po chodníku k nám přicházel Sid. Osazenstvo dnešní směny bylo kompletní. A já měla pocit, že jsem v oslabení.

 

B.