Grayscale: 25. Antracitová

Rozhodovala jsem se sotva zlomek vteřiny, uvnitř mi to však přišlo jako celou věčnost. Jako by se čas zpomalil, když jsem se odvrátila od Colbyho pohledné tváře a uhrančivého pohledu k Markovi a pak k Tomovi.

„Na chvíli mě omluvte. Smetánku musím obsloužit,“ hlesla jsem k nim, zatímco jsem obcházela bar a překračovala hranici, za kterou mohli jen místní pracovníci. Přiblížila jsem se ke Colbymu, který zůstával stát u dveří salonku a něco hbitě vyřizoval na mobilu. Když se zmenšovala vzdálenost mezi našimi těly, přemýšlela jsem nad tím, čím bych mu asi tak mohla být v tuhle chvíli nápomocná. Nenapadalo mě nic, co by po mě právě teď mohl chtít. Postavila jsem se před něj, a když ke mně upřel své oči, jen jsem tázavě zvedla obočí. Nevydala jsem ani hlásku, zvědavá, co má na srdci.

„Musím se na nějaký čas vzdálit. Zabere mi to možná hodinu, než si záležitost vyřídím a vrátím se,“ začal a já se radši ani nepídila po tom, co za záležitost chce vyřizovat. Davidovi známí byli z různých kruhů a já moc dobře věděla, že jsem se jako řadový zaměstnanec měla držet dál. Hráli poker o velké peníze, nechtěla jsem však pro své dobro vědět, jakým způsobem je mají vydělané.

„A?“ pobídla jsem ho k tomu, aby pokračoval a tím mi vysvětlil, proč mi to teď říká.

„Zaskočíš mě,“ řekl a hlavou kývl k zavřeným dveřím salonku. „Na chvíli vezmeš moje karty a budeš hrát s nimi.“ Nebyl to dotaz nebo žádost, jeho věta zněla jako rozkaz. Přesto jsem se chtěla bránit. A když mi dlaní přejel přes rameno a paži, pocítila jsem, jak se mi rozbušilo srdce jako zamilované puberťačce. Jestli na mě chtěl tím dotekem zapůsobit, povedlo se mu to. Naštěstí jsem ale dál držela rozum v hrsti a nedala jsem se tak snadno zlákat. Zvláště, pokud se jednalo o velké peníze.

Uchechtla jsem se, spíše z nervozity než toho, že by mi bylo doopravdy do smíchu. „Ty ses asi zbláznil,“ vyhrkla jsem a nepřestávala se nevěřícně usmívat. „Já to neumím hrát,“ zavrtěla jsem hned hlavou. „Díky mně bys přišel o všechny vložené peníze. To si na svědomí vzít nechci,“ dodala jsem a dál kroutila hlavou na znamení nesouhlasu. „To prostě nejde.“

Colby si odfrkl. „Prosím tě,“ pomlaskl a na jeho rtech se usadil naopak pobavený úsměv. Přešlápl z nohy na nohu, čímž se ke mně dostal o kousek blíž. „Jestli to neumíš, stačí jen přihazovat základní vstupní sázky, pak už jen můžeš vždycky složit karty, pokud si nebudeš jistá,“ poradil mi. Už to očividně bral jako domluvenou věc, já však neměla v plánu tam jít a usednout se svým šéfem ke stolu.

„Nemůžu odejít od baru. Dneska jsem v práci,“ vytasila jsem se s druhou omluvou, která mě snad udrží od toho, abych byla zodpovědná za prohru jeho peněz. O které mu zřejmě vůbec nešlo. „A vůbec, nestačí, aby tam byla tu hodinu prostě jen prázdná židle?“ zkusila jsem to.

„Olive, zlato,“ začal Colby. Mobil v jeho ruce začal vibrovat.

A já opět zavrtěla hlavou. Očima jsem rychle střelila k baru. Mark ke mně seděl zády, ale Tom zrovna hleděl mým směrem. Nevím, jestli se díval celou dobu, ale to, že jsem teď měla jeho pozornost, se mi hodilo. „A co kdybych našla někoho jiného, kdo si tam za tebe sedne?“ zeptala jsem se a oči stočila zpět ke Colbymu.

„Chtěl jsem tebe, ty jsi loajální a důvěřuju ti,“ začal a já se chtěla zasmát, jak snadno si u něj člověk důvěru získá, „ale když mi někoho doporučíš, nebudu s tím mít sebemenší problém. Když mi ho čas od času zkontroluješ,“ řekl. „Už musím jet. Tak se o to postarej,“ dodal, opět tím pevným, direktivním hlasem. Na rozloučenou se ke mně naklonil, aby mě políbil na tvář, než si přitiskl mobil k uchu a tiše pronesl pozdrav k tomu na druhé straně hovoru.

 

Colby odcházel, já zůstávala stát na místě, zatímco Tom přicházel na moje jemné pokývnutí hlavou. Nepřemýšlela jsem nad tím, jak mohla má konverzace s Colbym vypadat – že jsem se hihňala, zatímco se mě on dotýkal, že jsme vypadali důvěrně, zvlášť když mi vstoupil do mého osobního prostoru, aby mě políbil na rozloučenou.

„Tome, umíš hrát poker?“ zeptala jsem se ho hned, co se ke mně dostal.

„No jistě,“ odpověděl.

„Výborně,“ zareagovala jsem a ucouvla, abych sáhla po klice od salonku. „Tak si ho na chvíli zahraješ. Jsi pro, že jo?“ zeptala jsem se ho. Moc dobře jsem si uvědomovala, že způsob, jakým svou otázku formuluju, znesnadňuje odmítnutí. „Je to jen otázka hodinky, než se Colby vrátí. Chce jet podržet místo, o velké výhry mu asi nejde.“

Tom pohledem přejel po mém těle, které se teď otáčelo do salonku – jako bych zamítavou odpověď ani nečekala – než ledabyle pokrčil rameny. „Když to nejsou mé peníze...“

Pousmála jsem se. „Chceš přinést bourbon? Pijí ho tam všichni,“ řekla jsem mu a už málem otevřela dveře. Tomova další slova mě však zarazila v pohybu, nechala jsem prsty na klice, a přitom se k němu otočila zpátky čelem, když jsem zaslechla jeho hluboký hlas.

„Když ti teď prokazuju laskavost, budu to mít u tebe?“ zeptal se polohlasně. Nakláněl se ke mně blíž, jako to před pár minutami udělal Colby. A stejně jako u Colbyho, ani teď mi to příliš nevadilo. Jindy bych si držela odstup, ale dnes ne. Dnes moje tělo chtělo mužskou blízkost, proto mi ani nevadilo, že se mi jí dostávalo od osob, které jsem příliš neznala a které bych si k tělu v jiné dny nepustila. Pocítila jsem sevření v podbřišku, zvláště při uvědomění toho, jak jsem uvězněna mezi dveřmi a Tomovým tělem.

Zuby jsem si na pár vteřin stiskla spodní ret, než jsem je pobaveně našpulila. Odvážně jsem zvedla pohled do jeho tváře, k jeho duhovkám, které teď byly podivně temné. „Ještě si rozmyslím, co přesně u mě budeš mít,“ odpověděla jsem. Hned na to jsem stiskla kliku a odstoupila stranou, abych Toma uvedla dovnitř. „Pánové, náhrada za Colbyho už je tady,“ zvolala jsem. A zatímco Tom kolem mě procházel, natěsno ve dveřích, ucítila jsem jeho osobitou vůni kolínské, která byla svěží a příjemná. 

„Nebudu dnes pít. Stačí mi jen další cola,“ hlesl odpověď na mou předešlou otázku, když stál kousek ode mě.

Stále se držíc kliky dveří jsem k němu vzhlédla. „Už se to nese,“ odvětila jsem. Sledovala jsem Tomův tmavý pohled, který v krátkosti sklouzl k mým rtům, než se slabě pousmál. Když pak rázně vešel do místnosti, jen jsem za ním zavřela dveře. Však on se o sebe určitě postará.

 

Obsluhování salonku mi nezabralo tolik času, proto jsem neměla problém sem tam vypomoct i Sidovi, který se stále věnoval Elodie. Nevím, jestli si na nejistou hrála a chtěla tak získávat Sidovu pozornost, nebo se tak doopravdy cítila. Já se aspoň cítila zaměstnaná. Díky tomu jsem se ale nemusela trápit s konverzací se Sidem, vlastně to byla díky Elodie pohodová směna. A to bych nikdy nečekala, že to řeknu, ale byla jsem právě teď za Elodie ráda. Mohla jsem se bavit s Markem, který zůstal sedět u baru, a občas zkontrolovat Toma, který zaskakoval Colbyho v pokerové hře. Když jsem mu přinesla jeho colu ke stolu, moc času jsem tam nestrávila. Zdálo se však, že ho mezi sebe bez problému přijali. Zřejmě bylo přednější užít si hru než sledovat, kdo tam s nimi doopravdy sedí. Jen jsem pohledem zkontrolovala jejich zásobu bourbonu, než jsem se vrátila jsem se k baru. A k Markovi. Už se automaticky jsem se stavěla k pípě na pivo.

„Dáš si ještě jedno?“ zeptala jsem se a hlavou kývla k jeho téměř vypitému pití. Ani jsem nepřemýšlela nad tím, že je to sotva pár minut, co jsem to čerstvě natočené pivo před něj stavěla. Nebyla to ani čtvrthodina, co se Colby dožadoval mé výpomoci a co se tam místo něj posadil Tom. Neměla jsem však tendence zákazníkům počítat, za jak dlouho a kolik piv vypili. Proto jsem ani nepostřehla, jak si chtěl Mark dodávat odvahy. Jen jsem si všimla nachové barvy nervozity, která stále pulzovala kolem jeho ramen.

„Ještě jedno a pak půjdu domů,“ souhlasně přitakal.

Pousmála jsem se. „Předtím jsi mi něco chtěl?“ připomněla jsem se.

„Chtěl,“ hlesl. Očima hned střelil po Elodie, která se právě vracela s posbíranými sklenicemi ze zahrádky. Jako by to bylo vyrušení, které bylo nevítané. Krátce si olízl rty a prsty obemkl pivo, ze kterého opět upil. Až do dna.

„Tak klidně povídej,“ pobídla jsem ho a postavila nové pivo k jeho předloktí. Uvolnila jsem místo Elodie, která začala mlčky umývat přinesené nádobí v ruční myčce, a nachystala si tác. Začala jsem na něj skládat nízké sklenice na další rundu bourbonu a jednu colu k tomu, pohledem jsem však stále visela na Markovi. Viděla jsem, že se k tomu příliš nemá. Přítomnost Elodie ho znatelně rozptylovala. „Nebo mi to chceš poslat v další textovce?“ pousmála jsem se.

Markův výraz se změnil. „Další?“ zeptal se. „Nepsal jsem ti. Ani nemám tvoje číslo,“ usmál se. Nejistým a nervózním úsměvem, ale koutky rtů se mu opravdu zvedly nahoru.

„Ne?“ vyhrkla jsem a tentokrát jsem znejistěla i já. „A já myslela… aha,“ hlesla jsem a odmlčela se. „Takže… ehm,“ odkašlala jsem si a opřela se dlaněmi o kraj pracovní desky a zadívala se do jeho tváře, „den po tom incidentu s mým nosem a Sidovým loktem jsi mi nepsal, jak mi je?“

Mark zavrtěl hlavou na znamení nesouhlasu. „Kdybych měl tvé číslo, určitě bych se na tvůj stav zeptal a napsal ti, ale… nenapsal,“ řekl. Pousmál se. „Zřejmě to byl někdo jiný, Olive,“ dodal teď už naprosto jasnou věc.

Byl to někdo jiný.

A já stále nevěděla kdo.

„Ale vlastně… možná bych tvé číslo rád měl,“ dodal a tím mě vytrhl z jakékoliv snahy o přemýšlení nad tím neznámým pisatelem. Dívala jsem se, jak očima opět sklouzává k Elodie. Ta mu věnovala jen drobné pousmání, než se podívala na mě. 

„Odskočím si a pak už bych měla končit,“ oznámila mi. „Sid říkal, že zbytek večera dotáhnete ve dvou. Tak se jdu sbalit a pro dnešek se rozloučím,“ dodala. Ani nečekala na mou odpověď a protáhla se kolem mě do zadní části, která sloužila jako naše šatna. Markův pohled ji celou dobu provázel, a já začínala mít podezření, proč nechtěl vysvětlit, co mi předtím chtěl, v přítomnosti Elodie. 

Protože chtěl ji.

Naklonil se přes desku baru, abychom měli trochu větší soukromí. „Znáš se s Elodie dobře?“ začal s gejzírem dotazů. „Víš, jestli někoho má? Jestli někoho hledá? Nevíš, jestli by se jí líbilo, kdybych… nebo víš co, takhle to řeknu: pomůžeš mi s ní dohodit rande?“ zeptal se. „Teda, jestli je nezadaná, a to rande bude chtít?“ dodal s nejistotou a zvedl své obočí.

„Marku,“ pousmála jsem se, chápajíc jeho předešlou nervozitu. Teď dávala naprosto smysl. Pohledem jsem přejela přes jeho pohlednou tvář. „Jsme snad na střední nebo co?“ odpověděla jsem mu otázkou. Přešlápla jsem z nohy na nohu a uchopila láhev bourbonu do dlaně. „Když teď bude končit šichtu, doprovoď ji domů. A na všechny tyhle tvé dotazy se jí zeptej a budeš mít odpověď hned a přímo od ní,“ dodala jsem.

Jeho obličej se rozjasnil. „Ty jsi bedna, Olive,“ zasmál se.

Zasmála jsem se spolu s ním. A v duchu si chtěla nadávat. Nebo spíše vynadat svým hormonům. Měla bych se uklidnit. Ohlédla jsem se přes rameno, abych zkontrolovala, že jsme stále sami. „Marku, jsi dobrý kluk. Kdyby tě nebrala ona, ozvi se mi,“ dodala jsem s laškovným mrknutím. Pak jsem popadla tác, který jsem si nachystala, a zamířila do salonku.

 

Zavřela jsem za sebou dveře a protáhla se kolem sedících hráčů. Odložila jsem si tác na kulečníkový stůl a začala před jednotlivce stavět jejich drinky, zatímco jsem rovnou sbírala prázdné sklenice. Neuměla jsem poker hrát, ale úplný laik jsem taky nebyla. Už jen z rozložených karet jsem poznala, že ve hře zůstávali pouze dva hráči, ostatní měli karty složené. Sotva jsem jim naservírovala novou sklenici bourbonu, sáhli po ní. Jen ten hráč se zlatým prstenem na malíčku držel prsty nad kartami, které mu ležely neodkryty. Neprojevoval nervozitu, upřeně se díval na Toma, jeho dříve zasmušilý výraz byl pryč.

„Tak co, hošánku?“ vybídl Toma. „Jdeš do toho nebo to položíš?“

Obešla jsem stůl a postavila vedle Toma sklenici s nově nalitou colou. Ledy o sebe tiše zacinkaly. V místnosti by bylo slyšet spadnout špendlík, kdyby sem nedoléhala hlasitá hudba od vedle. Zůstala jsem stát u Toma, ani do jeho karet jsem neviděla. Viděla jsem však auru toho, proti komu měl Tom hrát. A ani trochu se mi nelíbila. Břidlicová barva neupřímnosti se míchala s tóny ledově modré, kterou tu mělo více hráčů. 

Tom se zhluboka nadechl. „No,“ začal. „Nebudu to teda zdržovat a –“

Rychle jsem se k němu sklonila a dlaní se jemně opřela o jeho rameno. Hned jsem získala jeho pozornost a on se odmlčel v půli věty, neotočil se však ke mně. Jen ztuhl, zpevnil tělo, když jsem se naklonila k jeho hlavě. „Blafuje,“ zašeptala jsem těsně u jeho ucha. „Je neupřímný a podlý. Ať už ti tady doposud tvrdil cokoliv, není to pravda. Dej si na něj pozor,“ hlesla jsem. Odtáhla jsem se jen na krátkou vzdálenost, abych uhnula před jeho hlavou, která se teď ke mně natočila. Jeho oči se stočily k mé tváři. Byli jsme si blíž než kdy dřív. Viděla jsem jeho jemné vrásky od smíchu kolem očí, všimla jsem si i pihy na jeho tváři, která se skrývala pod strništěm vousů. V jeho tmavých očích jsem teď mohla sledovat barevné nerovnosti, které vytvářela každá duhovka, ale které byly vidět jen z opravdové blízky. Víčka mu klesla, když se jeho pohled zaměřil na mé rty.

Na několik dlouhých vteřin.

Když pak odtrhl pohled, uvědomila jsem si, že jsem tajila dech. Srdce mi silně bušilo, jak jím krev proháněla dávky adrenalinu. Tak divoce, až jsem ho slyšela ve svých vlastních uších. Odtáhla jsem se a napřímila se v zádech. Ucouvla jsem v ten samý moment, kdy se Tom naklonil ke stolu.

„All in.“

Kolem jeho ramen se objevila antracitová barva. Cítil se jistý a vyrovnaný s tím, co dělá. Sází vše a jen kvůli tomu, že jsem se neovládla a prozradila mu, co vidím v auře druhého hráče. Pevně jsem sevřela rty a doufala, že jsem se nespletla. Bože, kdybych šlápla vedle, asi bych sebou na místě sekla.

„Tak ukažte karty, pánové,“ vyzval je David. Tom hned poslechl. Prsty shrábl karty na své straně a otočil je. Jeho protivník udělal to samé, ovšem méně ochotně. Protože věděl, že prohrál. Opravdu blafoval. Rozpoznáním jeho aury jsem se ještě nemusela trefit do toho, jaký je to hráč, ale tentokrát mi to vyšlo. Podařilo se mi to. Když se Tom zasmál, mé zběsile bušící srdce, které doposud ovládal strach z výsledku tohoto kola, do kterého jsem se krátce zapojila, dostalo nový kopanec. Tentokrát to nebyl adrenalin, který se jím prohnal. Nadále divoce bušilo kvůli tomu, jak líbezně mým uším Tomův smích zněl. Hluboký a veselý smích, který bych si chtěla zapamatovat nadosmrti.

Ucouvla jsem ještě o kousek a chtěla vzít tác zpátky k baru. Když se však Tom pootočil a prsty obemkl mé zápěstí, strnula jsem. Jeho kůže mě příjemně hřála. „Zůstaň tady, Olive,“ řekl mi a v jeho očích jiskřilo nedávnou výhrou. „Očividně mi přinášíš štěstí.“

B.